Textové pole: Časný typ Fokkeru D. VII v tovární kamufláži s kříži používanými v počátcích války
Textové pole: Fokker D. VII Wilhelma Hipperta z Jasta 74
Textové pole: Časný Fokker D.VII, který pilotoval Oberleitnant Karl Bolle ze druhé stíhací letky JG2.
Bolle ukončil válku s 35 vítězstvími.
Textové pole: Časný typ Fokkeru D.VII jednotky Jasta 16b.
Textové pole: Lozenge—světlá verze pro spodní plochu křídla
Textové pole: Lozenge—tmavá verze pro horní plochu křídla

Historie

Znaky a kamufláže

… potřeba odlišit se

Znaky a kamufláže

 

Protože pozemní jednotky velmi brzy poznaly jak jsou  přelétávající letadla nebezpečná, střílely na všechny. A tak bylo nutné je výrazně odlišit. Němci už od počátku označovali svá letadla železnými kříži (Patée), statní si museli své znaky teprve vytvořit. Britové od původních státních vlajek přešli ke kokardám, stejně jako Francouzi. Rakousko-Uhersko doplňovalo kříže ještě velkými pásy v národních barvách, červená–bílá–červená. Také Italové, než přešli na kruhové znaky,  používali pásy v národních barvách, zelená-bílá-červená. Kokardami označovali svá letadla také Rusové i Američané. Ti dokonce měnili původní pořadí barev a na bílé hvězdy v modrém kruhu s rudým středem „přešli“ až po válce. Vzorem jim byl symbol používaný na SPADech právě za války. I zavedené znaky se ale měnily. Např. německé kříže měly na počátku tenké středy a široké patky, později se patky zmenšily a kříže byly širší. Ke konci války předpis zavedl nový typ kříže, trámový.

       

V prvních letech války (1914–1915) se ještě na kamufláže nepomýšlelo. Letadla létala v barvách materiálu, dřevo, plátno, kov. Vše bylo samozřejmě chráněno proti vlivu prostředí ochrannými laky. Výjimkou bylo natírání letadel probarveným lakem, získaným smíchání práškové stříbřenky s bezbarvým lakem, které používaly Nieuporty. Zajímavým prvkem bylo natírání černých lemů na obvodu křídel a trupů pro kontrolu napětí plátna (Pfalz, Morane). Teprve v roce 1916 se objevuje kamufláž daná předpisem. Existovalo velké množství variant.

 

 

Francie

 

Kamufláž byla nejčastěji dvoubarevná, zeleno – hnědá. Dolní plochy zůstaly v barvě materiálu. Ke konci války přichází pětibarevné schéma. Tmavá a světlá zeleň, kaštanově hnědá, písková a černá. Vzor nebyl u jednotlivých typů pevně daný a lišil se u jednotlivých výrobců.

 

 

Velká Británie

 

Drtivá většina strojů byla kryta jednobarevným hnědozeleným nátěrem a v tropech nátěrem, který byl spíše dohněda.

 

 

Itálie

 

Kromě francouzských schémat u dovezených letadel se poprvé objevují typické zelené skvrnky na přírodním podkladě, známé i z druhé světové války.

 

 

Rakousko–Uhersko

 

Používá velké množství kamuflážních schémat od továrních až po úpravu na letištích. Jsou to různé varianty padaného listí. Jde o tupovanou barvu buď na přírodní povrch, nebo na jednobarevný základ (šedožlutá) a to zelenou a hnědou. Typické jsou pro letadla Rakouska-Uherska různé druhy nanášení šmouh. Používány ale byly i  ostře lomené plochy šedí, nebo varianty vícebarevné německé kamufláže Lozenge, ale na rozdíl od německé vždy v pravidelných šestiúhelnících.

 

 

Německo

 

Zpočátku užívalo dvoubarevné schéma, zeleno–červenohnědá. Spodní plochy byly bleděmodré. Od roku 1917 nahradila hnědou barvu fialová. Pak přišli Němci s nejpozoruhodnějším schématem tzv. Lozengova kamufláž. Barevný vzor složený z vysloveně nevojenských odstínů má schopnost klamat lidské oko tak, že na konkrétním podkladu vystupují do popředí barevné akcenty, které pak letadlo utápí v okolním prostředí.

 

Že se tento rafinovaný způsob neujal i v poválečném období není vinou vlastní myšlenky, ale charakteru konstrukce letadel. Dvojplošníky s množstvím pravých úhlů vrhají proti zemi tak konkrétní stíny, že se smysl splývání ztrácí. Za války použité vzory Němci pečlivě propracovali do dost složitých schémat s rozdílem barev pro horní či dolní plochy (čtyř až pětibarevných). Plátno se takto potiskovalo už v továrnách, plátnem nepotažené plochy se měly domalovávat ručně. Někdy jsou vidět odlišné proužky na křídlech. Jsou to plátěné porty, kryjící připevnění potahového plátna k žebrům. Fokker zavedl pro některé své typy (Dr.I, D VII) zajímavou „rozrývanou“ kamufláž. Základní nátěr byl svislými nebo šikmými tahy širokého štětce natírán až do chvíle, kdy přestal barvit. Tím vzniká nerovnoměrně zabarvená plocha.

 

Co je na jednotlivých letadlech nejznámější jsou individuální zásahy pilotů či jednotek. Britové jsou v této výzdobě střídmí, Francouzi si na obrázky potrpí víc. Zdaleka nejpestřejší jsou ale letadla německá. Stíhacím jednotkám Jasta se přezdívalo Létající cirkusy nejenom podle putujících jednotek vybavených stanovými hangáry, ale i pro divoce pomalované stroje nesoucí „barvy teamu“ nebo i svého pilota. Šlo o osobní symboly či znaky, ale také osobní barvy. Např. rudý Albatros a trojplošník Richhofena nebo celý bílý Dr.I pilota Weisse. Nechyběly ani varovné nápisy.

 

Upozornění : Svastika–tzv. hákový kříž, objevující se na některých letadlech  (a zdaleka ne jen německých) nemá nic společného s nacismem. Jedná se o symbol štěstí a starověký symbol slunce.

© PEEN 2013