Textové pole: Dva synchronizované kulomety SPANDAU LMG 08/15 ráže 7.92mm, každý   s 500 náboji, tvořily výzbroj letadel Fokker D.VII a Fokker Dr.I
Textové pole: Připevnění kulometu Lewis M15 na horním křídle
Textové pole: Fokker testuje synchronizační zařízení
Textové pole: Detail synchronizačního zařízení na Fokkeru
Textové pole: První synchronizovaný kulomet montovaný na jednoplošníku
Fokker Eindecker (1915)

Historie

Výzbroj stíhacích letadel

Tradičním představitelem stíhacího letadla první světové války je jednomístný dvouplošník vyzbrojený jedním nebo dvěma kulomety střílejícími vířícím kruhem vrtule. Cesta k této podobě stíhačky nebyla jednoduchá. Hlavní překážkou byla neexistence synchronizačního zařízení, které umožňuje nerušenou střelbu přes vrtuli. Reálné návrhy takového zařízení existovaly již v roce 1912, cesta k praktickému použití byla ale dlouhá.

     

Brzy po začlenění letadla do vojenského letectví podlehli piloti pokušení svrhovat výbušniny na hlavy pěchoty i civilního obyvatelstva. Ještě před Velkou válkou se sypaly z nebe ocelové šipky a upravené dělostřelecké granáty. Smutné prvenství v bombardování civilního cíle získal Němec von Hiddesen, když 30. srpna 1914 bombardoval z paluby svého letadla Etrich Taube (holubice) Paříž. Obtížnější to bylo s hlavňovou výzbrojí. Zpočátku se letci vyzbrojovali pistolemi, karabinami i loveckými puškami.  Zasáhnout pohybující se cíl z nestabilního letadla bylo velice obtížné a bylo třeba vyslat v jeho směru co nejvíce projektilů. I přesto, že byl zaznamenám i sestřel pistolí, jako optimální se pochopitelně jevil kulomet. Zatímco v Německu a Rakousko–Uhersku se výroba vhodných zbraní teprve rozbíhala, Francie a Británie již řešily problém, kam je na letadle nejlépe umístit.

         

U letadel s tlačným uspořádáním vrtule to nebyl problém. V přídi gondoly bylo možné instalovat i kulomet pohyblivý. Takto vyzbrojený francouzský Voisin LA zaznamenal 5. října 1914 první sestřel touto zbraní. Problém představovala střelba z letadel s tažným uspořádáním vrtule, kdy bylo nutné tuto „překážku” obejít. Mnoho možností, kam umístit zbraň – kulomet ale nebylo. Křídla byla příliš křehká a také bylo nutné mít kulomet po ruce – jednak se často zasekával a u zbraní s bubnovými zásobníky je bylo nutné často vyměňovat. Nejčastěji byl kulomet instalován mířící šikmo vzhůru. Originálním řešením bylo umístění kovových klínů na vrtuli v místě možného střetu s projektilem. Tento vynález Francouze Eugéna Gilberta z prosince 1914 umožňoval zaměřovat celým letounem, což vyvažovalo nevýhody jako snížení výkonu vrtule a ztrátu čtvrtiny munice. „Létajicí Holanďan” Anthony Fokker reagoval na počáteční francouzskou převahu vlastním patentem. Vynálezem prvního mechanického synchronizátoru, který umístil na svůj nový stroj – Fokker E.I, který se stal obávanou metlou nebe. Aby nedošlo k vyzrazení patentu, měly Fokkery přísný zákaz přelétat frontu. Spojenci tak museli ještě nějaký čas improvizovat, než se dobrali podobného zařízení. Část problému synchronizace spočívá ve vhodně zvolené zbrani. Jediným vhodným byl systém Maxim, který má závěr s dosti dlouhým intervalem mezi spuštěním a výstřelem.

 

Mechanický přerušovač střelby ale nebyl ideální. Jednak výrazně snižoval kadenci kulometu, a dále se piloti obávali jeho selhání když bylo nutné použít zápalnou munici proti balonům. (Zápalná munice byla pro snadno hořlavá letadla velkou hrozbou. Její použití bylo považováno za natolik nefér,  že si letci, kteří byli rozkazem nuceni ji proti některým cílům použít, nechali vystavit o takovém rozkazu potvrzení, které si brali sebou do letadel, pro případ, aby se v případě nehody a zajetí nestali obětí represí.)

 

Nejlepším se nakonec ukázalo řešení rumunského inženýra Coga Contantinesca, usazeného v Anglii. Otáčky vrtule se na závěr kulometu přenášely hydraulicky, naprosto spolehlivě za všech režimů chodu motoru bez ovlivnění okolními podmínkami. Problémem nebylo před pilota umístit více zbraní – limitem byla jen váha. Standardem se staly na dlouhou dobu dva kulomety puškové ráže.

© PEEN 2013