Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

25.01.2014

Bedřich Smetana

Historicko-medicínský pohled

III.                      Smetanova smrt, pitva, pohřeb, exhumace a zkoumání ostatků

 

III.1.                   Pitva Smetanova těla

 

Smetana byl 22. 4. 1884 převezen do Ústavu pro duševně choré v Kateřinkách v Praze, kde 12. 5. téhož roku umírá. Smetanovy ostatky byly převezeny do patologického ústavu na nedalekém Albertově, dnešního „Hlavova ústavu“. Pitvu provedl dne 14. května 1884 tehdejší docent a „suplující“ profesor patologické anatomie dr. Jaroslav Hlava (1855 – 1924). Pitvu sledovalo několik tehdy významných lékařů – profesor vnitřního lékařství dr. Emerich Maixner (1847 – 1920), tehdejší docent, pozdější profesor vnitřního lékařství dr. Josef Thomayer (1853 – 1927), psychiatr dr. Benjamin Čumpelík (1845 – 1909), který se stal ředitelem Ústavu pro choromyslné až po Smetanově smrti, a další dva lékaři, dr. Joklík a dr. Kurz.

 

V pitevním protokolu je uvedeno: „ ... Polebice silně napjatá, bledá, ve splavu horním svěží sraženina krevní. Omozečnice jest stluštělá a sice nejvíce nad lalokem čelním strany levé, pak na temeni... Závitky mozkové...jsou mohutnější a méně četné než u mozků jiných... Omozečnice velice těsně přiléhá ku povrchu mozku-ano na místech stluštělých nedá se odloupnouti. Na průřezu shledáváme, že komory postranné jsou rozšířené... Kora vesměs zúžená, nanejvýše 3 mm silná, nahnědlá, lesklá a pevná, jako sklerotická... Komora čtvrtá rozšířena, ependym drsný, zrnitý, lesklý, barvy nahnědlé. Striae acusticae velice sporé, na straně pravé dvě, na levé toliko tři a tyto jsou nápadně úzké, našedlé... Nervi acustici po obou stranách jsou tenké, našedlé a užší než de norma. Cévy na spodině mozku jsou atheromatosní. Mozek váží 1250 grammů... Diagnosa pitevní: Leptomeningitis chronica praecipue lobor. frontal. Periencephalitis chronica. Hydrocephalus internus chronicus. Ependymitis granulosa ventriculi quarti subsequente atrofia striar. acustic. Atrofia cerebri rubra. Atrofia nervor. acustic. Pneumonia lobularis bilateralis. Endarteriitis chron. Thrombosis art. femoralis sinistrae. Atrofia

universalis“.

 

Pitevní nález uzavřel docent Hlava následující větou: „Z nálezu vychází najevo, že se jedná o progresivní paralysu dlouho se vlekoucí.“ Profesor Hlava informoval o svých závěrech českou lékařskou veřejnost ve svém článku v „Časopisu lékařův českých“ v roce 1884.

 

Hlava stanovil diagnózu progresivní paralýzy, aniž věděl, že tím diagnostikuje příjici – učinil tak totiž v době, kdy byla progresivní paralýza vymezena jen klinicky.

 

 

III.2.                   Osud Smetanova mozku

 

Je to k nevíře, ale Smetanův mozek se „ztratil“. Z velké části i díky nedbalé neodpovědnosti i vysokých špiček české medicíny. Profesor Hlava vložil po pitvě Smetanův mozek do speciální skleněné nádoby. Měl zůstat v muzeu patologického ústavu. Jenže ústav se renovoval. Mozek převzal profesor patologie dr. Rudolf Kimla (1866 – 1950). Od něj měl být uložen v Národním muzeu. Tam už připravili vitrinu, a to vedle vitriny s mozkem Františka Palackého. Mozek si však k dalšímu vyšetření půjčil anatom profesor Karel Weigner (1874 – 1937). Skončil v Anatomickém ústavu v Praze. Za druhé světové války mozek doma ukrýval plzeňský profesor patologie dr. J. Vaněk. Po válce byl předán do Hlavova ústavu v Praze. Odtud jeho pouť pokračovala. Převzal ho profesor neurohistologie dr. Vladimír Haškovec (1903 – 1970), syn profesora Ladislava Haškovce. Začal v Praze budovat Ústav mozku a do něj měl Smetanův mozek přijít. Profesor Vladimír Haškovec byl však v politických procesech v padesátých letech zatčen komunistickou tajnou policií, jeho osobní věci včetně Smetanova mozku byla zabaveny a odvezeny. To je poslední stopa po Smetanově mozku.

 

 

III.3.                   Smetanův pohřeb a exhumace pozůstatků

 

Hudební vědec Bohumil Karásek v roce 1966 píše, že: „Slavný Smetanův pohřeb vyšel ze Staroměstského náměstí, z památného chrámu Matky Boží v Týně, dne 15. května 1884. Proměnil se v národní smuteční slavnost, s mrtvým se loučily spolky, korporace, umělci, cestu průvodu vroubily nespočetné davy lidí. U Národního divadla naposled Smetanu pozdravily fanfáry a poté průvod zamířil na památný Vyšehrad, kde bylo Smetanovo tělo uloženo do hrobu.

 

Nová úprava hrobky byla provedena roku 1911. Hrob měl být upraven k roku české hudby 1984, současně s opravou hrobky byly ošetřeny i skladatelovi pozůstatky. K realizaci samotného projektu se přistoupilo 12. 11. 1987. Na dně cihlové hrobky ležela jednoduchá cínová rakev se třemi páry nožiček a bez dřevěné vložky. Víko bylo neporušené, dno naopak zcela rozpadlé. Ostatky byly poté přeloženy do kovové transportní schránky. Na dně rakve podložka vycpaná trávou, pod hlavou polštář s dřevěnými hoblinami. Pozůstatky byly po exhumaci převezeny do ústavu soudního lékařství FVL UK v Praze. Zcela se zachovaly temně hnědé vlasy, vousy, osifikovaná štítná chrupavka, část jazylky a některé nehty. Vytříděné kostní pozůstatky byly převezeny k ošetření a prozkoumání do Národního muzea v Praze. Antropologicko-lékařský průzkum pozůstatků musel být na nátlak rodiny zkrácen a předčasně ukončen. 2. 5. 1988 došlo k předvedení pozůstatků odborné komisi, která postup záchrany a průzkumu schválila. Ostatky byly posléze vloženy do nové olověné schránky s identifikační listinou podepsanou tehdejším ředitelem národního divadla v Praze a dalšími významnými lidmi. Téhož dne byla zapečetěná schránka vložena do nově zrenovované hrobky.

 

 

III.4.                   Výzkum Smetanových ostatků

 

Výzkum Smetanových tělesných pozůstatků ve vztahu k jeho osudné chorobě prováděl v letech 1987 až 2001 lékař a antropolog Emanuel Vlček s týmem předních specialistů ve vybraných medicínských oborech. Výsledky tohoto výzkumu jsou presentovány v publikaci Emanuel Vlček et al.: Bedřich Smetana. Fyzická osobnost a hluchota, Vesmír, Praha 2001. Na přípravě pramenů a revizi textu se podílelo i Smetanovo muzeum; rukopis recenzovali anatom Milan Doskočil a psychiatr Cyril Höschl.

 

Smetanova lebka dle výzkumu byla mírně asymetrická, na mozkovně méně zploštělá, pravé temenní kosti byly nejlépe vidět shora. Obličejová kostra byla asymetrická zřetelněji. Celkově byla pravá polovina obličeje při pohledu zepředu zmenšená. Z rentgenových snímků byla patrná hypoplazie pravé střední i dolní třetiny obličejové kostry. Jedná se získanou o vývojovou anomálii. Smetana onemocněl v dětském věku akutní osteomyelitidou kosti skalní, zánět se rozšířil až na spánkovou kost a pravou větev dolní čelisti. Poté nemoc přešla do chronického stavu. Souvislost s tím, že se Bedřich Smetana ve svých 11 letech při hře se svými vrstevníky přivodil ošklivé zranění v důsledku výbuchu lahve s třaskavou látkou. Střep jej zranil v oblasti obličeje. K řádnému vyčištění rány nedošlo, byla použita jen rybniční voda. To zapříčinilo infekci tkání, ale i kosti, a s tím spojené zpomalení růstu a zmenšení postižené oblasti obličeje. Bedřich Smetana trpěl také častými bolestmi zubů a přidruženým pícháním v uších. Pro stomatologickou prohlídku bylo k dispozici 10 zubů horních a 12 zubů spodních.

 

Bedřich Smetana byl nápadně malé a útlé postavy, měl téměř ženské ruce. Morfologie kůstek rukou ukazuje na pravděpodobně provozovanou techniku násilného procvičování rozpětí prstů a posilování hmoty jemných motorických svalů ruky. Byl to člověk čilý, živý, temperamentní, i ve 40 letech budil dojem mladého. Jeho tvář byla charakterizována výrazným až mohutným nosem, nápadně černohnědými dlouhými lesklými vlasy až na ramena sčesanými dozadu, výrazným obočím a knírem. Vlasy byly na temeni nápadně bíle prokvetlé, v levé polovině byl zřetelný 3 až 5 cm široký pruh bílých vlasů, vous byl více prošedivělý. Dle Maxe Švabinského byl roztěkaný, nejistý, měl tklivý až trpitelský pohled. Mnoho se prý nesmál, ale pokud zrovna ano, tak měl podle vnuka Z. Schwarze dobrotivý úsměv. Bez brýlí na svých silně krátkozrakých očích by velmi špatně viděl. Brýle měl nosit od 14 let. Jeho vnuk také zmínil, že byl ochlupený po celém těle, zejména na rukou. Mohutná vlasová kštice a vousy se v hrobě zachovaly dodnes. Z. Schwarz tvrdí, že jeho Smetana měl zvučný, mělký baryton se sotva znatelným nosním přízvukem a se zdůrazněným „r“. Byl to až nečekaně silný hlas vzhledem k jeho velikosti těla. Tento velikán české kultury se vyznačoval též klidným a přímým způsobem mluvy.

 

Smetanova mumie byla značně poškozená hlavně v oblasti dolních končetin. Z krátkých kostí nohou zůstaly jen amorfní fragmenty. Ostatní části kostry byly již poškozeny méně. Podle dochovaných dlouhých kostí bylo možno stanovit výšku jeho postavy, a to 166 cm. Zkoumání kosterních pozůstatků též pomohlo vyřešit otázku skladatelových obtíží při delším dirigování, kdy musel kvůli velkým bolestem občas přenechat dirigování někomu jinému. Vrozená srostlice druhého a třetího krčního obratle a osifikovaná sternokostální spojení prvních žeber vysvětlují Smetanovy obtíže při dirigování a skloněné držení hlavy při této činnosti.

           Medicína

Bedřich Smetana a jeho lebka, na které je patrna asymetrie obličejové kostry.

Smetanův hrob na Vyšehradském hřbitově

© PEEN  2014