Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

25.01.2014

Bedřich Smetana

Historicko-medicínský pohled

IV.                      Klinická interpretace Smetanových potíží a příznaků

 

IV.1.                   Vzhled a zdravotní stav

 

Smetana byl středně vysoké postavy s výškou kolem 164 až 166 cm, jeho postava byla drobnější, ale souměrná. Měl drobné, štíhlé, skoro až ženské ruce. Jeho obličej měl vysoké čelo a dominoval mu mohutný, masitý nos. Jeho kštice byla mohutná a přispívala k dojmu velké hlavy na kratším krku. Typickou charakteristiku Smetanovy tváře dotvářely plnovous a licousy, kterými snad chtěl maskovat lehkou asymetrii obličeje po úrazu v mládí. Jeho vlasy i vousy byly černohnědé, vzhledem k tmavému pigmentačnímu komplexu měl i oči jiné než modré; o modrých očích jako jediný informuje L. K. Žižka.

 

O Smetanově předchorobí mnoho zpráv nemáme. V dětství byl prý „dvakrát na smrt nemocen“. Podrobnosti neznáme. V 11 letech byl při dětských hrách zraněn střepinami skla z vybuchlé láhve se střelným prachem. Krvavé zranění pravé strany obličeje bylo nedbale omyto vodou z rybníka, rána se hojila per secundam s hnisáním měkkých tkání a s osteomyelitidou spánkové kosti a pravé poloviny mandibuly. Zjizvení zpomalilo růst pravé strany obličeje s jeho následnou asymetrií.

 

Současníky zmiňovaná nápadná mastnost vlasů souvisela se zvýšenou produkcí mazových žlázek a při zvětšeném ochlupení těla byla příčinou častých sužujících zánětů vlasových váčků a vzniku furunklů.

 
Smetana byl výrazně krátkozraký, od roku 1838 nosil brýle a používal bikonkávní skla -7,0 a -5,0 D. Bohužel neexistuje záznam Smetanova hlasu; literární záznamy hovoří o zvučném, měkkém barytonu se sotva znatelným nosním přízvukem a zdůrazněným "r". Nečekaně silný hlas souvisel s jeho hluchotou.

 

Z korespondence víme, že Smetana trpěl již od svých 17 let celý život úpornými bolestmi zubů, byl v péči stomatologů a dokonce si ve 45 letech (1869) i on sám ucpával kazové zubní dutiny gutaperčou a používal jakousi vlastní ústní vodičku z podivné směsi rostlinných produktů. Pozůstatky dokládají ztrátu 10 zubů, velké parodontické změny, velkou resorpci alveolárních výběžků, řadu kariézních a gangrenózních zubů a kovovou plombu.

 

Před vznikem svého onemocnění byla Smetanova osobnostní struktura nenápadná, ač je i zmiňována jeho „senzitivnost“ případně i „vznětlivost“. Je líčen jako umělecky a lidsky skromný, sebekritický, snášenlivý, nepodléhající změnám nálad. Smetana disponoval pravděpodobně relativně vysokou frustrační tolerancí. Relativně bez větších výkyvů své duševní rovnováhy se vyrovnal jak s osobními tragédiemi (smrt první manželky na plicní tuberkulózu, úmrtí tří dětí z prvního manželství) tak i s nepřízní veřejnosti, živené „staročeskou“ stranou v čele s F. L. Riegrem, nenávistnými tiskovými výpady, kritikami a polemikami hudebního kritika, pedagoga a zakladatele pěvecké školy Františka Pivody, konkurenčním bojem s dirigentem Janem Nepomukem Maýrem atd.

 

 

IV.2.                   Problémy se sluchem

 

První varovnou známkou jeho choroby byly snad v roce 1862 (38 let) sluchové zážitky kdy v lomozu jedoucího vlaku uslyšel dvojzpěv mužských hlasů a tóny varhan. Toto sdělení lze hodnotit jako akustickou pseudohalucinaci, protože Smetana si uvědomoval chorobný původ příznaků. V té době ho obtěžovaly pocity zalehlosti uší, přibývalo ušních šelestů, stupňovala se jeho nedoslýchavost a vadil mu hluk.

 

Mimořádně kritický byl rok 1874, v němž se Smetana dožíval padesátky. V lednu 1874 byl silně nachlazený, v dubnu 1874 se objevil někde na jeho kůži déle se nehojící furunkl („nežit“) a v květnu téhož roku ho trápilo provleklé bolení v krku, které dle svého deníku pokládal za „anginu“ či za „krční katar“ s protrahovaným průběhem. V červnu narůstala jeho nedoslýchavost, počátkem července 1874 se změnilo jeho vnímání tónů a zhoršovalo se hučení v uších. 14. července 1874 píše Smetana o vyrážce, kterou konsultoval s lékařem, a dalším zhoršení nedoslýchavosti. Začátkem srpna 1874 byl v Praze vyšetřen přednostou německé ušní kliniky profesorem dr. Emmanuelem Zaufalem, který diagnostikoval „vnitřní katar“ s následnou lokální léčbou.

 

Ušní potíže provázely přechodně i závratě. V září 1874 ohluchl Smetana na pravé ucho, jeho nedoslýchavost vlevo se nakrátko zmírnila, aby však brzy ohluchl i na levé ucho. Ohluchnutí vznikala náhle. Údaje o datech Smetanova ohluchnutí docela jednotné nejsou. Už 7. září 1874, když žádal o uvolnění z funkce dirigenta, napsal: „Na pravé ucho neslyším pranic, na levé špatně“, nakrátko se stav zlepšil, ale v kalendáři si dne 20. října 1874 poznamenal, že „levé ucho též ohluchlo.“ Doktor Zaufal nařídil přísný režim: absolutní klid, ticho v izolaci a uši zabalené do vaty napuštěné olejem. V dubnu 1875 odjel Smetana v doprovodu svého přítele do Würzburgu, kde byl vyšetřen doktorem Antonem von Tröltschemi, a následně do Vídně, kde ho vyšetřil profesor dr. Adam Politzer. Oba lékaři diagnostikovali „ochrnutí sluchových nervů s chorobou centrálního nervstva“, „zánět sluchových nervů“ a stav byl prohlášen za beznadějný. Doporučili „elektrizaci“ a „propíchnutí bubínků“. Po návratu do Prahy Smetana započal, pravděpodobně na doporučení vídeňského profesora Politzera, který měl na luetickou etiologii zřejmě podezření, své léčení „šedou mastí“ (německy „Schmierkur“). Rtuťová mast – Schmierkur byla lékem volby právě u syfilis. Ve Smetanově době byla získaná lues jako příčina ohluchnutí novotou. Popsali ji němečtí lékaři Schwartze (1868) a Gruber (1873). Smetana si denně vtíral mast do kůže za ušima, za krkem a posléze i do kůže celého těla. O délce léčby rtutí přesné záznamy nemáme, lze se jen dohadovat. Údajně trvala asi šest týdnů, dle jiných zpráv snad ještě méně, a to od 24. května do 24. června 1875. Jedním z léčebných prostředků syfilidy bylo také „svaté dřevo“ (holly wood) – guaiacum. Smetana si sám vyráběl alkoholový výtah z guaiacového dřeva a připravoval z něj ústní vodu. Rtuťové léčby obecně vedly často k agitovanosti, eretismu, depresím, třesu, dyartrii, parkinsonským příznakům a choriatickým pohybům. Mnohé z toho je svědecky i ve Smetanových dopisech dochováno jako příznaky, které se někdy v životě u Smetany objevily. Jisté je, že v té době stále bydlel v Praze a do Jabkenic se stěhoval až počátkem července 1875.

 

 

IV.3.                   Změny chování

 

Smířil se se svou hluchotou, víc si stěžoval na tinnitus s přechodem do nesnesitelného lomozu, rachotu a řevu. Téměř do svého konce nepřerušil společenský život. Smetana však rád společnost navštěvoval a nedával najevo pocit jakékoliv vyřazenosti nebo méněcennosti. V říjnu 1883 bavil celou společnost humorně veselým líčením svých chorobných vidin, které doma míval. Do jeho sklíčenosti pronikala totiž i expanzivní nálada. Lesný píše, že se během podzimu 1883 dostavilo „otupení společenského taktu“.

 

Koncem roku 1883 se jednom dopise svěřuje se svým tvůrčím nadšením: „Pracuji na Viole s pravým enthusiasmem v partituře, jako tisk provedené. Obdiv na bohatství čarokrásných poznáte brzo... Těším se, až první akt poznáte, styl, lahodnost motivů, novota jejich a velká rozmanitost scenerije !“ A Smetanovo post scriptum v jeho psaní z 8. ledna 1884: „Viola ! Prsa má se dmou pýchou, že mě toto vyznamenání umělecké bylo určeno ! Ó,Violo! Vypravuj těm pánům v Praze, jak moje duše je pohnuta, slze! - slze! Pošlu Vám z prvního aktu ty božské melodie, abyste místa ta v rozkoši užil! Některé mně dělají andělem! Posílám to, aby jste z partitury arrangiovali-šmicové quarteto! nic jinák pro začátek. Čísla neexistují. Nic nean(im)uje, ale budí obdiv! Sláva Viole!“ A v jiném dopise z léta 1883: „Popadl jsem... operní libreto ´Violu´ od Krásnohorské a začal ty první scény v duchu poslouchat - Ó, nemohu popsat, jak jsem byl unešen krásami již hotových scén! Jen takovou rozmanitou cestou, že udržím si sílu a chuť a někdy fantastické uznání sama sebe!!!“

 

Smetanova osobnostní proměna byla evidentní a zcela nesporná. Rozpor mezi premorbidní  osobností celoživotně skromného, zdrženlivého a v kontaktu s bližními převážně plachého, sebekritického, spořivého génia, narůstal. Nikdy dříve nejmenší náznaky sebepřeceňování či dokonce chlubivosti. Smetanova bývalá skromnost kontrastuje s neobvyklým vychvalováním nových kompozic.

 

Nikdy nebažil po „lehkých“ zábavách, byl střídmý v jídle i pití, citový a rodinnému životu zcela oddaný. V listopadu 1883 se několik týdnů pohyboval po pražských ulicích a zbytečně utrácel, což vzbudilo i obavy rodiny. Takovouto proměnu osobnosti s extrapotenčními prvky si lze sotva u arteriosklerózy mozkových cév představit.

 

Zpráv o Smetanových halucinatorních prožitcích mnoho není. Už v roce 1861, tedy v 37 letech, si Smetana v jednom dopise své ženě Bettině stěžoval na domnělé sluchové „halucinace“. Další sluchové klamy Smetana zažil v roce 1862 ve věku 38 let ve vlaku a v roce 1874 při lesní procházce. Na podzim 1883 Smetana halucinoval častěji, nejvíce v noci, a tak byl trvalý dohled nezbytný.

 

Mimořádnou pozornost všech interpretů Smetanovy choroby upoutávaly zprávy o přechodných, a tedy jen krátce trvajících fatických poruchách. Počátkem prosince 1882 napsal Smetana příteli Srbovi, že jednoho večera náhle ztratil „hlas“. Krátce trvající expresivní afázie, alexie a amnestická afázie to bez pochyb byla a Haškovec označil tyto stavy za „typicky pomíjející záchvaty paralytické“.

 

O postupném slábnutí géniovy paměti existuje mnoho zpráv. Paměťových defektů si byl vědom a těžce je nesl. „Co dnes napíšu, hned zase zapomenu, za několik dní čtu to znova a tu jest mi to již úplně cizí“. Smetana přestává poznávat známé osoby, plete si jejich jména a v jeho písemných projevech přibývá hrubých gramatických chyb, které nikdy dříve nedělal, ač s problémy s češtinou odedávna zápasil (měl německé školy). Objevují se chyby dříve nebývalé, zřejmě i v souvislosti s narůstajícími potížemi s artikulací. Smetana vynechává nebo dupluje písmena a slabiky, nedokončuje věty, a tak srozumitelnost jeho písemných elaborátů klesá.

 

V posledních týdnech života Smetana v jabkenické myslivně napsal mnoho lístečků s nesrozumitelným textem. Nechápe upřímnou péči své rodiny o své zdraví.

 

 

IV.4.                   Závěrečné období Smetanova života

 

Mezníkem ve zhoršujícím se stavu nemocného Bedřicha Smetany byl rok 1882. O projevech svého zhoršujícího zdraví se zpovídá v dopisech Josefu Srbu-Debrnovi, svému sekretáři a blízkému příteli. Zásadní změnu Smetana popsal v dopise ze dne 9.12.: „Se mnou se stala velká změna! – Před asi 3 nedělemi jsem k večeru ztratil hlas, totiž mocnost k vyjádření myšlenek. Ano i číst jsem netrefil, co jsem dostal do ruky, já zapomněl jména nynějších i historických osob a nic než tě-tě-ně jsem nekřičel, mezi tím dlouhé pauzy při otevřených ústech … Za několik dní, asi za týden na to, se to opakovalo v mnohem silnějším stupni, já při tom nemohl ani slovíčko vyslovit.“ Po tomto záchvatu uvádí Dr. Vladimír Balthasar následek, kdy zůstala jedna část obličeje ochrnutá, a v hlase zazníval slabý nosový přízvuk.

 

Smetana si také stěžuje na hlasy v hlavě, které mu sprostě nadávají, a na vizuální halucinace. Stále se však ještě střídaly chvíle, kdy přicházel o rozum, se světlejšími chvilkami, kdy dokázal napsat souvislé dopisy a pokračovat v komponování.

 

Poslední rok Smetanova života byl velmi nešťastný. Smetanovy dopisy jsou zmatené, často se opakuje, nedokončuje věty, plete slova, pády a časy. Komolí vlastní jména. Při návštěvě v Praze již nepoznával známé, v teplém počasí nosil kožich, chůze se mu stala velmi obtížnou a řeč se změnila spíše v nesmyslné blábolení. Smetana si neustále naříkal v dopisech na hmotnou nouzi, a to i v dobách, kdy se jeho rodiny již dávno netýkala. Téměř v každém dopise se pozastavuje nad penězi a úzkostlivě se snaží na dlužnících vymoci obnosy.

 

V listopadu r. 1883 se nemoc projevila v celé své síle. Smetana trpí záchvaty zuřivosti, ve kterých ničí vše, co mu přijde pod ruku – rukopisy, nábytek apod. Dokonce vyhrožoval i s revolverem v ruce a to byla již jasná indicie pro rodinu, která se rozhodla na doporučení jeho osobního místního lékaře o převezení nemocného Smetany do ústavu pro choromyslné v Praze. MUDr. Sedláček na setkání v osudný den, kdy Smetana viděl jabkenickou myslivnu naposledy, vzpomíná: „Dne 22. dubna 1884 byl jsem povolán k Smetanovi naposled. Řekli mi, že je to s otcem již velmi smutné. Nemohou ho již ani ven pustit. Je stále velice rozčilen. Otevřeli mi dveře jeho pokoje. Běhal kolem stolu a ani si mne nevšimnul. Viděl jsem určitě, že je již úplně choromyslný. Zapsal jsem potřebná data a ještě téhož dne jsem vypracoval chorobopis k přijetí do ústavu pro choromyslné, jakož i vysvědčení, že Bedřich Smetana je skutečně na mysli chorý.“ [Čaroděj tónů. Sborník k uctění nesmrtelné památky Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Mladá Boleslav: Knihtiskárna Jaroslava Chládka, 1926, s. 36.]

 

Ve Smetanově chorobopisu dr. Guth dne 15. 4. 1884 uvádí: „První známky onemocnění sahají as do léta minulého roku. Naříkal na občas se vyskytující přeludy zraku a sluchu. Říkal, že slyší v tom koutě jasně toho neb onoho mluviti tak, jak by jej viděl. Poznenáhla ztrácel paměť, nemohl na to neb ono slovo neb jméno přijíti, funkce tělesné byly normální. Mezi tím navštívil Prahu, a tu byla jeho rozčílenost i jeho přátelům, ač o ní věděli, velmi nápadná. Stav tento se horšil dál. Nemocný je na těle zesláblý, pleť bledá, spánek špatný, vydrží několik hodin za sebou křičet, obírá se v myšlenkách Lisztem a Wagnerem, císařem, korunním princem, jest nečistý, vodu nechce ani viděti. Čistí-li se v koupeli, pláče, prosí o pomoc, utíká, nezná svých dítek ani spolubydlících. Uvádí v bytě vše v nepořádek, rozbíjí okna, abstinuje po dva až tři dny, potom zase hltavě jí…“ [BALTHASAR, V. Bedřich Smetana. Praha: Mojmír Urbánek, 1924, s. 77.]

 

V ústavu pro choromyslné v Praze strávil Smetana tři týdny, kde v podstatě pouze dožíval. Jeho ošetřující lékař MUDr. Václav Walter popisuje Smetanovy poslední chvíle takto: „Na pohovce zmítal sebou žvatlající stařík. Byl vědomí zúplna zkaleného a při tom velmi neklidný. Ač se sám již na nohou neudržel, nepopřál ve stálých expansivních affektech ani na chvíli sobě ani svému okolí klidu. Domlouvati mu nebylo lze. Neslyšel. Na štěstí nebyl silným, snadno byl překonáván. Pokrm odmítal a bylo jej nutno krmiti. Řeč Smetanova, hned od počátku paralyticky smazaná, zhoršila se až k úplné nesrozumitelnosti. Z návštěvníků nepoznal již nikoho. Světlých okamžiků neměl. Jen mrákoty a hallucinace. Nebylo naprosto naděje na remissi choroby nebo dokonce na vyléčení. V těle byl mistr kost a kůže, vtělená vetchost. Zvolna zhasínal. Pravicí dával takt, hučel při tom (snaže se napodobit hudební nástroje) a v disharmonických sekvencích vyrazil náhle s neobyčejnou silou jeden zvuk, jako prudký úder na turecký buben. Někdy se smál zlomeným, spíše sténání podobným smíchem paralytiků. Dne 12. května již zrána očekávali jsme smrt Smetanovu. Stříbrné jiskry pohasly v očích, neklid přešel v tuhost, ruce se jen zachvívaly … O půl páté hodině odpolední vydechl naposledy.“ [BALTHASAR, V. Bedřich Smetana. Praha: Mojmír Urbánek, 1924, s. 78.]

 

 

IV.5.                   Vliv nemoci na tvorbu

 

Je třeba zmínit i otázku, zda základní venerická infekce působila u Bedřicha Smetany na jeho tvorbu v posledním desetiletí života, kdy přišel i o sluch. Vliv byl bezpochyby výrazný. Je známo, že tato choroba dokáže překrvováním mozkových plen dráždit šedou mozkovou kůru a zvyšovat její výkon. Tato iritace může trvat až do doby, než zhoubná noxa převládne a postupně začne ničit fyzicky, především však psychicky svého nositele.

 

V posledních deseti letech života po infekci, počínaje r. 1874, již při úplné hluchotě, vytvořil Smetana polovinu svých oper a dokončil cyklus symfonických básní „Má vlast“. Po roce 1874 komponoval jen podle vnitřního sluchu, podobně jako Beethoven. 18. listopadu 1874 dopsal Vyšehrad a jako u vytržení přidal během 18 dnů Vltavu. Psal jakoby v jednom tahu, načisto, bez skic a bez chyb. Partitury jeho 8 oper představují 1900 notových stran, orchestrální skladby 1100 stran, klavírní, komorní a vokální skladby zahrnují kolem 750 opusů.

 

Podobný kladně dráždivý vliv této zlé infekce známe i u jiných osobností (Rudolf II., Albrecht z Valdštejna, Friedrich Nietzsche). Boj s infekcí byl jednou krátký, podruhé dlouhý. U Smetany trval deset let. Velkou roli hrála jeho osobní vůle přispět svou českou hudbou k obrodě svého milovaného národa.

 

Smetana byl až do poslední chvíle za svou uměleckou tvorbu odpovědný. V jeho chřadnoucí bytosti se vždy uplatňovaly vyšší duševní schopnosti. Svá poslední díla tvořil v zoufalém zápase s chorobou a vlastní závěrečnou tvorbu předstihl o celá desetiletí.

           Medicína

© PEEN  2014

Smetanův výklad symfonické básně Hakon Jarl v dopise Adolfu Čechovi ze 7. května 1883

Poslední dopis příteli Srbu-Debrnovovi ze dne 19. 2. 1884

Jedna z posledních fotografií Bedřicha Smetany (Jan Mulač, 1882)