Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

25.01.2014

Bedřich Smetana

Historicko-medicínský pohled

V.                       Spory o Smetanu

 

Na úvod je třeba sdělit, že ve Smetanově době byla progresivní paralýza vymezena pouze klinicky a anatomický podklad se hledal teprve později. O patogenezi způsobené specifickou infekcí se nevědělo nic, až Nissl roku 1904 vymezil anatomické znaky progresivní paralýzy a jejich souvislost s nemocí syfilis. V roce 1905 jako první pozoroval německý zoolog Fritz Richard Schaudinn (1871 – 1906) syfilitické spirochety pod mikroskopem a až o dva roky později (1907) uveřejnil německý bakteriolog August von Wassermann (1866 – 1925) spolu s Neisserem a Bruckem svůj článek o serologickém testu na syfilis. Protože využil objev belgického imunologa Jules Jean Baptisty Vincenta Bordeta (1870 – 1939), mluví se o Bordet-Wassermannově reakci (BWR). Prakticky již od Smetanovy smrti se vedly spory o interpretaci jeho zdravotních potíží a příznaků.

 

Od samého počátku existovaly dvě teorie smrti Bedřicha Smetany. Profesor Hlava tvrdil, že zemřel na organickou chorobu centrálního mozku – progresivní paralýza dlouho se vlekoucí. Naproti tomu psychiatr prof. Heveroch hovoří o klinické arteriosklerotické zmatenosti a zamlžuje pozdní následky choroby.

 

Příčinou Smetanovy smrti se zabýval německý otolaryngolog Dr. Med. H. Feldmann z Heidelbergu, a to na základě historických pramenů – studia důvěrných Smetanových deníků. Výsledky svého bádání publikoval roku 1964 s tím, že Smetanova hluchota byla způsobena syfilitickou infekcí. Příčinou bylo postižení vnitřního ucha. Stejný názor vyslovil v roce 1925 Haškovec, odlišný názor, jak bylo zmíněno výše, v roce 1925 Heveroch a v opravném vyjádření pod nátlakem i Hlava.

 

Při výročí 100 let od Smetanova úmrtí byl výzkum při opravě jeho hrobky opět obnoven. Poznatky o hluchotě Bedřicha Smetany byly získány z osobních deníků a dopisů, z kalendářních zápisků, z dopisů a vzpomínek jeho současníků, z úředních listin a z odborné lékařské literatury. Zpočátku Smetana svoji hluchotu před svými odpůrci a konkurenty tajil a ti se zpočátku se domnívali, že hluchotu jen předstírá. Smetana konzultoval své ušní onemocnění se třemi ušními lékaři. Nebylo známo, že by Smetanovi předci trpěli ušní chorobou. Bedřicha Smetanu v dětství ohlušil již zmíněný výbuch prachové nálože v lahvi, v letech 1935 až 1938 byl dvakrát nebezpečně nemocen, od 11 let se učil střílet a byl i nadále vášnivým střelcem, ve svých 39 letech zažil akustickou halucinaci při jízdě vlakem.

 

Ohlušení mohla v tomto případě způsobit oboustranná nitroušní nedoslýchavost v oblasti vyšších kmitočtů, zpravidla spojená s ušním šelestem. Slyšení hlubokých tónů nebylo nejspíše postiženo. Skladatel se o svých ušních obtížích zmiňuje až 28. 7. 1874 ve svých kalendářních zápiscích. Jiný zdroj uvádí první příznaky již o něco dříve, a to v lednu téhož roku, kdy byl Smetana nachlazen a dostává rýmu, kašel, bolesti v krku a následující den se přidávají i ušní obtíže. Na jaře roku 1874 je pronásledován vždy mezi 18 a 19 hodinou prudkým pískotem. Pískot trvá zhruba půl hodiny, někdy i celou hodinu nepřetržitě. Sluch mu postupně zaléhá, objevuje se hučení, při prudkém otočení hlavy se objevuje závrať.

 

H. Feldman označuje začátek onemocnění na duben 1874, jako klíčový uvádí údaj z kalendářních zápisků dne 30. 4. 1874, kde skladatel uvádí, že od 12. 4. byl nemocen, vřed se hojil 18 dní a jeho lokalizace nebyla zcela známa. Další poznatky ohledně nemoci jsou známy až s odstupem času – vpřed pod ramenem znemožňující pohyb ruky, krční obtíže začínající koncem května 1874 a trvající déle než měsíc, dlouhotrvající bolest v krku a od 14. 7. 1874 se u něj vyskytuje i vyrážka. V srpnu téhož roku se přidávají další sluchové halucinace. Smetana poté požádá představenstvo zemského divadla, aby byl dočasně zbaven místa kapelníka. Poté podstupuje odvzdušňování ucha, zpočátku cítí ulehčení, a to především na pravé straně. Dále podstupuje katetrizaci Eustachovy trubice, kterou Smetana popisuje jako velmi nepříjemnou a bolestivou záležitost. Nejprve skladatel ohluchl na pravé ucho, v levém uchu nedoslýchavost kolísala. 20. 10. 1874 levé ucho téměř ohluchlo.

 

Během listopadu a prosince se neodehrála žádná změna v jeho zdravotním stavu. Smetana ztrácí naději, ale přesto se snaží nalézt další odborníky, kteří by mu mohli pomoci. 3. 7. 1875 se stěhuje ke své dceři Žofii do myslivny v Jabkenicích. Svůj nepříznivý zdravotní stav snášel zpočátku velmi špatně, nakonec se ale s hluchotou smiřuje a za nejhorší považuje tinnitus. Přesto všechno nepřestal komponovat. Stále skládal geniální díla a vedl i společenský život. Naučil se částečně odezírat, ale převážně používal k dorozumění se psací tabulku nebo lístečky papíru.

 

K hluchotě se u Bedřicha Smetany později přidávají hmatové a bronchiální potíže, v roce 1882 také potíže psychického rázu. 22. 4. roku 1884 byl převezen do Ústavu pro duševně choré v Praze, kde 12. 5. téhož roku umírá.

 

 

V.1.                    Smetanova hluchota

 

Hluchota se u něj vyvinula ve věku 50 let. Předcházel jí zmíněný hnisavý vřed neznámé lokalizace, bolesti v krku a vyrážka. Hluchota u něj byla oboustranná, přičemž pravé ucho bylo postiženo jako první. Levé bylo zasaženo za několik týdnů. Prvním příznakem byl tonální šelest a diplakuzie (vnímání výšky tónu každým uchem jinak). Zmíněný šelest se později proměnil ve směsici nejrůznějších zvuků. Skutečné zvukové halucinace měl skladatel až po plném propuknutí své duševní choroby. Ušní porucha se u něj ohlašovala jako zaléhání pravého ucha. Informace, kdy přesně ohluchl na pravé ucho, není zřejmá. U levého ucha se zbytek sluchu ztratil v noci z 19. na 20. října 1874.

 

Dalším z příznaků nemoci byly závratě, nejistota a ztráta rovnováhy při chůzi. Doprovázely jej zejména na počátku onemocnění. Později již neměl s rovnováhou potíže. Všechny příznaky onemocnění i způsob léčby vedou k závěru, že příčinou byla nákaza syfilis.

 

Po poslední exhumaci Smetanových pozůstatků se vyšetřením sluchového aparátu a zkoumáním skladatelovy hluchoty v letech 1987 až 2001 zabýval otorhinolaryngolog Miloslav Valvoda. Ve svém hodnocení zdůrazňuje, že Smetanou zaznamenaná diplakusie (vnímání výšky tónu každým uchem jinak) svědčí pro postižení vnitřního ucha již na začátku ušního onemocnění. V diferenciální diagnóze zvažoval Menièrovu chorobu (postižení u ní zpočátku většinou jednostranné, prudké záchvaty s vegetativním doprovodem, zhoršování sluchu postupné atd.), sluchové trauma (opakovaná akustická traumata z honů – Smetana měl zálibu ve střelbě a sám střelnou zbraň vlastnil), úraz hlavy, náhlou nedoslýchavost (stresové krvácení do labyrintu), poškození ototoxickými látkami, otosklerózu (většinou genetická zátěž, vesměs víceletý průběh, menší výskyt u mužů, začátek časnější, méně často současné oboustranné postižení), vlivy počasí a aterosklerózu. Všechny tyto diagnózy postupně zpochybnil a jako možná příčina Smetanovy hluchoty zbyla jediná – lues acquisita.

 

Ačkoliv je postižení ucha při této chorobě vzácné, byly v literatuře z konce 19. století popsány případy luetického postižení vnitřního ucha s rychlým nástupem, včetně snížení percepce pro tóny středních oktáv tak, jak je uváděl i Smetana. Valvoda konstatuje, že „Smetanu léčili podle tehdejších znalostí mezinárodně uznávaní odborníci. Lékařská dokumentace je ztracena a skladatel si poznamenal dvě diagnózy, katar vnitřní a ochrnutí labyrintu […]. Podle aplikace masti krátce po návratu z Vídně se zdá, že Politzer nebo Tröltsch měli podezření na luetickou infekci. Takové postižení vnitřního ucha bylo v osmdesátých letech 19. století pro lékaře nově popsanou jednotkou a v otologických učebnicích se získaná lues jako příčina postižení labyrintu objevila až později.“

 

V závěrech antropologicko-lékařského výzkumu Smetanových pozůstatků (VLČEK, Emanuel. Bedřich Smetana fyzická osobnost a hluchota. První vydání. Praha: Vesmír, 2001.) autoři uvádějí, že rekonstrukce kritických úseků Smetanova chorobopisu jednoznačně dokládá, že rozhodujícím momentem bylo luetické postižení vnitřního ucha hematogenní cestou v druhém stadiu onemocnění. Při vyšetření prostoru středního ucha přímo v lebce a vyjmutí sluchových kůstek byly shledány zánětlivé změny na kladívku a kovadlince, které však nemusí souviset s procesem, který vedl k úplnému ohluchnutí. Osteomyelitida, která postihla část pravého sluchového orgánu, se váže k chronickým a nedostatečně léčeným dětským otitidám. Původ centrální hluchoty z venerické infekce jednoznačně dokazují sérologické testy pozitivní na protilátky proti Treponema pallidum. O použití rtuti, sloužící tehdy při terapii syfilidy, svědčí její extrémně vysoký obsah v kostech a mumifikovaných tkáních.

 

 

V.2.                    Doc. MUDr. Jiří Ramba a jeho hodnocení

 

I přes prakticky jednoznačné závěry o onemocnění a smrti Bedřicha Smetany opírající se o výzkum ostatků při poslední exhumaci, odborné lékařské nálezy Smetanových chorobopisů i vlastních Smetanových poznámek a korespondence, kde výstižně popisuje své zdravotní potíže, publikoval zcela jiný pohled na příčinu smrti a hluchoty Bedřicha Smetany v roce 2005 doc. MUDr. Jiří Ramba se spolupracovníky v knize Slavné české lebky. (RAMBA, J. Slavné české lebky. Praha: Galen, 2005, 2009.)

 

Středobodem v jejich hodnocení je úraz z dětství s výbuchem láhve se střelným prachem, zasažením Bedřichova obličeje a druhotným chronickým zánětlivým onemocněním obličejových kostí a dolní čelisti – osteomyelitidou. Jen pro úplnost je třeba uvést, že Ramba je uveden jako spoluautor výše citovaného Vlčkova výzkumu. Ramba provedl rentgenové snímky Smetanovy lebky a jako čelistní a obličejový chirurg zkoumal její asymetrii.

 

Zcela jistě nebude nikdo zpochybňovat fakt, že Smetanova obličejová kostra je lehce asymetrická s méně vyvinutou pravou polovinou. Na skeletu jsou kostní změny odpovídající chronické osteomyelitidě. Jelikož došlo ke kostní infekci v době před ukončením kostního růstu, vyvíjela se pravostranná část obličeje zasažená infekcí pomaleji a z toho resultovala výše zmíněná asymetrie obličeje.

 

Jistě nebude nikdo zpochybňovat, že při výbuchu láhve se střelným prachem mohlo dojít k traumatické ruptuře obou bubínků a k přechodné ztrátě sluchu, jak to vysvětluje karlovarský emeritní primář otorinolaryngologie, MUDr. Otakar Bořík, DrSc.

 

Doc. MUDr. Jiří Ramba se odvolává na hodnocení profesora neurologie MUDr. Ivana Lesného, DrSc., se kterým problematiku konzultoval a s jehož závěry souhlasí. Lesný po pečlivé analýze zhodnotil poslední období Smetanova života a dospěl k závěru, že patology popisovaná atrofie mozkové kůry je významná klinicky. Podle Lesného lze chorobu zjevně označit za presenilní atrofickodegenerativní demenci, nejspíše Pickova typu.

 

 

O čem ale polemizovat lze je Rambou a spol. vysvětlovaná hluchota. Pokud došlo k přechodné ztrátě sluchu při dětské „hře“ při perforaci bubínků, jednalo se o akutní akustické trauma, které hluchotu v 50 letech nevysvětluje. Smetanovu hluchotu nevysvětlí ani chronické akustické trauma, pokud bychom vzali v potaz Smetanovu zálibu ve střelbě či při hudebních zkouškách a provedeních s velkým hlasitým orchestrem. Smetanovu hluchotu nevysvětlí uspokojivě ani chronické zánětlivé změny sluchových kůstek, stejně jako nevysvětlí psychotické příznaky a změnu Smetanova chování, která je současníky i ve Smetanově korespondenci doložena.

 

Mozková atheroskleroza a sklerotická demence může vysvětlit narůstající poruchy paměti, poruchy orientace, postupnou ztrátu soběstačnosti a sebepéče. Nevysvětlí ale vystupňované tvůrčí schopnosti a úsilí v závěru Smetanova života. Prosté atherosklerotické změny nejsou provázeny změnami zánětlivými, prof. Hlava popsal v pitevním nálezu zánět mozkových plen. Bez vysvětlení zůstaly i sérologické testy pozitivní na protilátky proti Treponema pallidum.

 

Ve Smetanových ostatcích se našlo velké množství rtuti. Smetana o tom sám píše ve svých dopisech, jsou o tom doklady od jeho přátel, že mu doktoři dávali šedou mast, což byl tehdy jediný lék proti syfilidě. I tady racionální vysvětlení chybí.

           Medicína

© PEEN  2014