Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

07.06.2013

Bolest a utrpení

                         

 

„Umíme více, než známe,

známe více, než chápeme,

chápeme více, než dokážeme vysvětlit.“

 

Claude Bernard, 1813 – 1878

 

 

 

 

I.                        Historické a filosofické aspekty

 

Historie nás na každém kroku přesvědčuje o tom, že medicína a filosofie spolu úzce souvisejí. Omezenost lidského poznání je skutečností, kterou nepřekonalo minulé ani současné vědecké úsilí, a je otázkou, zda ji překoná v budoucnu.

 

To nabádá k pokoře před skutečnostmi, které jsou logicky nepopiratelné, ale jinak než ve filosofických kategoriích neuchopitelné. I když k mnohým biologickým objevům a jejich aplikaci v medicíně (např. klonování člověka), stejně jako k realizaci určitých názorů v praxi (např. euthanasie) lze zastávat odlišné postoje, ochrana člověka před utrpením ze zbytečné a nedobrovolné bolesti je historickou prioritou z jakýchkoliv filosofických pozic.

 

Člověk se po celou dobu své existence brání bolesti, protože bytostně touží po slasti a bolest je pro něj za normálních okolností synonymem strasti. Výjimku tvoří lidé s masochistickými sklony, což je problematika spadající do jiné kapitoly. Dějiny nás ale informují o tom, že si uvědomuje i ošidnost slasti, na které se může snadno stát závislým a její ztrátu pak prožívat jako kruté utrpení.

 

Zmíněnou ošidnost si člověk uvědomil už dávno, a proti hédonistické (*) poživačnosti postavil askezi jako vědomé odříkání se tělesných i psychických slastí, ať se jedná o stoiky, křesťanské světce či buddhistické zenové mistry.

 

(*) Hédonismus byl filosofický směr ve sterém Řecku spatřující cíl života a nejvyšší štěstí v duševních a tělesných slastech.

 

Osobní dokonalosti lze stěží dosáhnout bez schopnosti sebeovládání. Ta je předpokladem vlastnosti, kterou Angličané nazývají „life hardness“, čili životní odolnost.

 

 

II.                       Souboj člověka s bolestí v průběhu věků

 

Bolesti se člověk, stejně jako ostatní tvorové, instinktivně brání. Bolest u všech lidí vyvolává únikové reakce. Ve všech kulturních obdobích lidské společnosti můžeme pozorovat stále složitější pokusy o dosažení úlevy od bolesti. Tlumení bolesti je vyobrazeno na babylonských hliněných destičkách, egyptských papyrech, i nálezech ze starověké Persie i Troje. Primitivní kultury používaly jednoduchých, ale přitom účinných způsobů tlumení bolesti, jako je působení tlaku nebo studené vody. Prvotní lidé přičítali bolest působení démonů a snažili se jim ubránit různými kouzly, amulety, chřestítky či zaříkáváním. Čarodějové a kouzelníci – medicine men – se stali nedílnou součástí lidské kultury. Bolest byla také často považována za trest seslaný na lidi různými božstvy. Anglický výraz pro bolest pain je odvozen od latinského poena, což je výraz pro trest.

 

Okolo roku 2600 před Kristem se zmiňují Číňané o dvou protichůdně působících, ale vzájemně se doplňujících sil – yin a yang. Porušení rovnováhy v tomto systému bylo považováno za zdroj bolesti. Životní energie cirkuluje v síti meridiánů – kanálů, z nichž každý je spojen s některým vnitřním orgánem nebo funkcí. Vpichování jehel při akupunktuře do různých bodů v průběhu meridiánů mělo korigovat tuto nerovnováhu a tak odstranit bolest.

 

Egypťané věřili, že bolest působí duchové mrtvých, kteří v moci vstupují do těla tělesnými otvory. Proto u lidí trpících bolestí vyvolávali zvracení, kýchání, pocení a močení. Bolesti hlavy léčili trepanací. Pozoruhodnou technikou bylo přikládání elektrických nilských ryb, které zřejmě účinkovalo jako dnešní transkutánní stimulace.

 

Hippokrates (427 – 370 př. Kr.) se domníval, že tělesné funkce jsou řízeny čtyřmi šťávami – krví, hlenem, žlutou a černou žlučí a bolest považoval za výsledek poruchy rovnováhy mezi nimi. Platón (427 – 347 př. Kr.) věřil, že srdce a játra jsou sídla vnímání a že bolest působí pohyb atomů směrem k nim. Aristoteles (384 – 322 př. Kr.) se domníval, že bolest je důsledkem zvýšené citlivosti na tlak, která má svůj původ v srdci. Tento názor zastával v roce 1628 i W. Harwey (1578 – 1657) v době kdy objevil krevní oběh. Už v roce 250 před Kristem podali Řekové anatomický důkaz o existenci dvou druhů nervů – citlivých a hybných, a poukazovali na to, že mozek je součástí nervového systému.

 

Paracelsus (1493 – 1541) díky vlastním pozorováním došel k závěru, že bolest patří ke klasickým známkám zánětu – tumor, rubor, dolor a functio laesa (otok, zarudnutí, bolest a porucha funkce).

 

Řecký lékař Galenos (129 – 200) v roce 200 našeho letopočtu vypracoval anatomii a fysiologii nervové soustavy. Francouzský filosof, matematik, fysik a biolog René Descartes (1596 – 1650) vědecky popsal reflexní oblouk. Leonardo da Vinci (1472 – 1519), umělec, vědec a renesanční polyhistor zastával názor, že informace o bolesti se přenášejí z těla míchou do třetí mozkové komory. Rozdílné názory na úlohu srdce a mozku při vnímání lidských pocitů, včetně bolesti, však panovaly ještě v 18. století.

 

 

III.                      Léky a další způsoby tlumení bolesti

 

Lidé od nepaměti hledají způsoby, jak zmírnit bolest. Většina kultur používala proti bolestem nejrůznější byliny a rostliny. Podle historických záznamů použili Egypťané v r. 1550 př. Kristem k léčbě bolesti výtažek z máku polního (Papaver somniferum) – opium. Hojně se užívalo v 19. století pod názvem Laudanum, nebo také opiová tinktura, která je kombinací opia a alkoholu. V Rodinném lékaři A Slovníku domácího lékařství a chirurgie (Londýn, 1860) u hesla „Laudanum“ stojí: „Běžný název pro opiovou tinkturu a formu, v jaké se tento lék nejčastěji podává. Má narkotické a sedativní účinky, a protože je vyrobeno z alkoholu, má do určité míry i stimulační a spasmolytický efekt. Pro úlevu od bolesti, ať je lokalizována kdekoliv, ke snížení dráždivosti a navození spánku je nejlepším z léků, které máme k dispozici.

 

V roce 1803 německý lékárník Friedrich Wilhelm Sertürner (1783 – 1841) izoloval krystaly silného analgetika ze surového opia. Nazval tuto látku morfinem podle řeckého boha spánku Morfea.

 

V roce 1850 Charles Gabriel Pravaz (1791 – 1853), francouzský chirurg, a Alexander Wood (1817 – 1884), lékař z Edinburghu, nezávisle na sobě vynalezli injekční stříkačku.

 

V roce 1897 Felix Hofmann, chemik firmy Bayer, syntetizoval kyselinu acetylosalicylovou, která byla odvozena od látky obsažené ve vrbové kůře a luční trávě. ta se pod obchodním názvem Aspirin stala prvním účinným analgetikem neopioidního typu.

 

V historii se objevili nejrůznější metody, jak dosáhnout úlevy od bolesti, někdy elegantní, jindy kontroverzní. Právě tyto kontroverzní metody a techniky zřejmě podnítily Hippokrata (460 – 370 př. Kr.) k vyslovení známé výstrahy „Primum non nocere“ – především neškodit!

 

 

IV.                      Psychologické aspekty bolesti

 

Je zajímaví, že psychologické aspekty bolesti byly chápány primitivními lidmi podstatně hlouběji než mnohými příslušníky moderních společenství. Primitivní lidé často pokládali rovnítko mezi neschopností snášet bolest a nedostatkem charakteru.  Poznali i účinnost odvádění pozornosti od bolesti a používali k tomu množství nejrůznějších postupů, od kouzel, modliteb, zpěvu až po hypnózu.

 

Ve službě nemocným byly uplatňovány již ve středověku psychologické přístupy. Světec a zakladatel jezuitského řádu Ignác z Loyoly (1491 – 1556) poukazoval třeba na to, že ti, kterým se vede zdravotně dobře, snadno vydrží i na suchém chlebě, nemají-li nic jiného. Poslední haléř je třeba vynaložit na ošetřování nemocného. Výstižná jsou slova P. Gabriela Hevenesiho (1636 – 1715), který mimo jiné říká: „Velká část nemocí mizí, jestliže nemocný zakusí laskavou štědrost. I bolest se značně zmírní, když nemocný pozoruje, že se s ním soustrastné srdce o ni dělí. Churavost tělesná přechází snadno na ducha a stav fysický má až příliš často vliv na stav mravní.

 

Odpírání či zpochybňování úlevy nemocným z jakýchkoliv věroučných důvodů je třeba považovat spíše za racionalizaci neschopnosti tuto úlevu poskytnout.

 

Pohled do historie dokládá, jak se přirozená lidská potřeba tišit bolest vyvíjela od nejstarších dob z intuitivní empirie v medicínský princip za časů Hippokratových, až posléze dospěla do podoby specializovaného lékařského oboru současnosti. Současnou snahou je bolest nejen tišit, ale i léčit. Byl odhalen rozdíl mezi bolestí jako symptomem a bolestí jako syndromem. Již chirurg a zakladatel české neurochirurgie Arnold Jirásek (1887 – 1960) ve své knize Chirurgie bolesti z roku 1959 upozorňuje na bolest jako na příznak bolesti, ale i jako na nemoc sui generis.

 

 

V.                       Utrpení a bolest jako přirozená součást lidské existence

 

Odvěká lidská zkušenost nám připomíná, že utrpení není jen nežádoucím doprovodem nejrůznějších nemocí, ale je neodmyslitelnou součástí lidské existence. Lidský život vždy byl, je a bude spojen s nejrůznějším trápením. Je proto na místě otázka, jakým způsobem je lidmi v různých dobách utrpení přijímáno a jaká role je mu přisuzována. V historii lidského myšlení a konání najdeme nejrůznější řešení, praktická i nepraktická, povrchní i hluboká.

 

Tradiční ukázkou povrchního náboženského postoje je pojetí utrpení jako trestu za spáchané hříchy. Toto pojetí je odmítnuto již v starozákonní knize Job. Job byl spravedlivý, zbožný muž, který ztratil syny i majetek, nakonec onemocněl malomocenstvím. Svá trápení snášel trpělivě a s pokorou, dokud jej nepřišli navštívit přátelé s upřímnou snahou mu pomoci. Jejich pomoc ale spočívala ve výzvách, aby uznal své hříchy a litoval jich. Job jejich vysvětlení a rady odmítá, vždyť nic tak špatného neudělal, a odvolává se k Hospodinovi. Ten se konečně ozve, Jobovi sice nevysvětlí, proč na něj seslal tolik utrpení, ale ostře odsoudí jeho přátele, špatné rádce. Utrpení Jobovo není trestem za spáchané hříchy. Přesto se i v dnešní době vyskytují povrchní přesvědčení, která jsou v rozporu s naší až příliš častou zkušeností. A tak slýcháme, že spravedlivý a morální člověk netrpí, nespravedlivý bývá po zásluze potrestán, boží mlýny melou pomalu a jistě.

 

Hlubší náboženské postoje zdůrazňují formativní roli utrpení a ukazují, jak rozumné přijetí lidského utrpení a starostlivá péče o trpícího člověka prohlubuje mezilidské vztahy, podporuje solidaritu mezi lidmi rozdílných názorů a různého postavení, a tak společnost humanizuje. Ve společnosti, ze které se vytrácí soucit s trpícím člověkem, je obtížné žít, a stejně je dříve či později odsouzena k zániku.

 

Utrpení připomíná člověku zranitelnost jeho existence a volá jej k zodpovědnému rozvrhování jeho života. Lidské trápení člověka formuje k větší lidskosti. Ve většině náboženských i filozofických systémů se setkáváme s hledáním moudrosti a podstatnou součástí tohoto úsilí je obvykle i vymezování postoje k lidskému utrpení (Scheler, 1971). A opakovaně se vyjevuje, že je nemyslitelné, že by moudrost mohla vyrůst bez alespoň malého trápení. Kdyby se nám podařilo odstranit veškeré lidské trápení, nejspíše by moudrost ze světa zcela zmizela.

 

Filosofický nadhled a zvládání vášní směřuje ke šťastnějšímu životu, tedy k životu, ve kterém je méně trápení. Pokud se ovšem rozvine utrpení pro člověka neúnosné, je v souladu s touto filosofií možné svůj život předčasně ukončit. Zde je jeden z tradičních kořenů některých soudobých volání po legalizaci euthanasie, který je nutno brát vážně. Dnešnímu člověku je obecně přiznáno právo ukončit svůj život, když v jeho dalším pokračování nenalézá smysl. Avšak právě to, že legalizace euthanasie naráží na silný odpor ve všech státech našeho civilizovaného okruhu, ukazuje, že zůstává stále živá křesťanská tradice postoje k utrpení.  Úcta k životu a vědomí určitých i pozitivních stránek lidského utrpení působí, že ve společnosti vzniká shoda o tom, že prostě ukončit svůj život ve chvíli neúnosného trápení je nejlepším řešením. [o složité problematice euthanasie v jiné kapitole]

 

Jiným pokusem o řešení problému utrpení je odkaz na budoucnost. Víra ve štěstí budoucích generací má neblahé důsledky v přehlížení aktuálních problémů současných generací, které by byly do určité míry řešitelné. Také svádí k tomu, aby ve jménu ještě neexistujících lidí byla ospravedlňována nespravedlnost vůči lidem nyní žijícím. Podobné utopické vize jsou nosnými silami různých „izmů“, ať již komunismu, fašismu, někdy i liberalismu.

 

Dnešní člověk tedy čas od času potřebuje připomenout, že utrpení je ve skutečnosti neodmyslitelnou součástí lidské existence a že proto nemá smysl před ním utíkat za každou cenu. Je nutné též připomínat obecně známý fakt, že utrpení nemá u lidí jen negativní roli, ale také upevňuje lidskou solidaritu a je příčinou moudrých životních postojů.

 

Vůbec nejde o to utrpení nepřiměřeně glorifikovat. Různých lidských trápení bylo, je a bude vždycky dost, aby to stačilo k pěstování lidské moudrosti a solidarity. Není třeba vidět boj se všemi druhy utrpení jako naší tradici cizí a odmítat jako v zásadě špatný.

 

 

 

MUDr. Petr Engel, 22.5.2013

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroj:

Bolest, monografie algeziologie, MUDr. Richard Rokyta, MUDr. Miloslav Kršiak, MUDr. Jiří Kozák, Tigis, spol. s r. o., 2006.

           MEDICÍNA

© PEEN  2013

Historicko filosoficko medicínský pohled