Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

24.09.2013

SVĚTOVÍ DIRIGENTI

Herbert von Karajan

 

 

Herbert von Karajan (5. dubna 1908 – 16. července 1989) byl rakouský orchestrální a operní dirigent. Jeho nekrolog v New York Times ho popsal jako „pravděpodobně ve světě nejznámějšího dirigenta a jednu z nejvlivnějších osobností klasické hudby.“ Karajan stál v čele Berlínského filharmonického orchestru po dlouhých 35 let. Řadí se mezi nejvíce prodávané umělce klasické hudby v historii, kteří prodali odhadem na 200 milionů desek během své kariéry.

 

 

I.                   Životopis a genealogie

 

Herbert von Karajan se narodil v salcburské rodině, která náležela k horní střední třídě. Karajanové byli prý původně Aromani nebo Řekové z oblasti Makedonie. Jeho pra-pra-děd, Geòrgios Johannes Karajànnis, se narodil v Kozani, městě v osmanské Rumelii (dnešní Západní Makedonie v Řecku), přišel do Vídně v roce 1767, a nakonec do Chemnitzu v Sasku. On a jeho bratr podíleli na vybudování textilního průmyslu v Sasku, a byli za své služby dne 1. června 1792 povýšeni do šlechtického stavu  Frederikem Augustem III., odtud tedy předpona „von“ před rodinným jménem. A z příjmení Karajànnis se stal Karajan. Herbertova rodina z mateřské strany, a to prostřednictvím jeho dědečka, který se narodil ve vesnici Mojstrana, velkovévodství Carniola (dnes ve Slovinsku), byla slovinského původu v souladu s moderním genealogickým výzkumem, což kontrastuje s tradičním pohledem, hovoří o srbském nebo prostě slovanského původu jeho matky.

 

 

II.                 Mládí

 

Karajan se narodil v Salcburku, Rakousko-Uhersko, jako Herbert Ritter von Karajan. Byl zázračným dítětem ve hře na klavír. V letech 1916 až 1926 studoval na Mozarteu v Salcburku, kde byl podporován pod soustředěným vedením svého učitele, který rozpoznal jeho výjimečné nadání v tomto ohledu.

 

V roce 1929 dirigoval Salome ve Festspielhausu v Salcburku a v letech 1929 - 1934 Karajan sloužil jako první kapelník v Městském divadle [Stadttheater] v Ulmu. V roce 1933 Karajan dirigentsky debutoval na salzburském festivalu se scénou Walpružiny noci [Walpurgisnacht Scene] ve Faustovi produkovaném Maxem Reinhardtem. To bylo také v roce 1933, kdy se von Karajan se stal členem nacistické strany, za což byl později kritizován.

 

V Salcburku, v roce 1934, vedl Karajan poprvé Vídeňské filharmoniky a v letech 1934 - 1941 se zabýval dirigováním operního a symfonického orchestru v Operním domě v Aachen. Krajanova kariéra se velmi významně oživila v roce 1935, kdy byl jmenován v Německu nejmladším generálním hudebním ředitelem [Generalmusikdirektor] a vystupoval jako hostující dirigent v Bukurešti, Bruselu, Stockholmu, Amsterdamu a Paříži. V roce 1937 debutoval Karajan s Berlínskou filharmonií a s berlínskou Státní operou, provedením Fidelia. Následně se těšil velkému úspěchu na scéně Státní opery s provedením Tristana a Isoldy. V roce 1938 bylo jeho provedení této opery oslavováno berlínským hudebním kritikem jako „zázrak Karajan“ [Das Wunder Karajan]. Kritik tvrdil, že „Karajanův úspěch s náročným Wagnerovým dílem Tristan a Isolda se staví vedle Furtwänglera a de Sabata, největší operní dirigenty v Německu v současné době.“ Ten samý rok získal smlouvu s Deutsche Grammophon, a Karajan provedl první z mnoha nahrávek se Staatskapelle Berlin v předehře ke Kouzelné flétně. Dne 26.července 1938 se oženil se svojí první manželkou, operetní pěvkyní Elmy Holgerloef. Měli se rozvést v roce 1942.

 

Dne 22. října 1942, na vrcholu války, se Karajan oženil se svojí druhou manželkou, Annou Marií „Anita“ Sauest, rozenou Gütermann. Byla dcerou velmi známého výrobce příze pro šicí stroje. Měla židovského dědečka a byla považována za čtvrtžidovku [Vierteljüdin]. V roce 1944 Karajan, podle vlastního svědectví, ztratil přízeň nacistického vedení, přesto i nadále dirigoval koncerty ve válečném Berlíně do 18. února 1945  a o něco později uprchl z Německa s Anitou do Milána. Karajan a Anita se rozvedli v roce 1958.

 

V závěrečných fázích války přesídlila Krajanova rodina za pomoci Victora de Sabata do Itálie. Karajan byl propuštěn rakouskou denacifikační zkušební komise dne 18. března 1946, a krátce poté pokračoval ve své dirigentské kariéře.

 

 

III.                Poválečná léta

 

V roce 1946 provedl Karajan první poválečné vystoupení ve Vídni s Vídeňskými filharmoniky, ale jeho další dirigentské aktivity byly zakázány sovětskými okupačními úřady kvůli jeho členství v NSDAP. To léto se zúčastnil anonymně Salzburského festivalu. Následující rok mu bylo dovoleno pokračovat v dirigování.

 

V roce 1949 se Karajan stal uměleckým ředitelem Společnosti přátel hudby [Gesellschaft der Musikfreunde] ve Vídni. Dirigoval v La Scale v Miláně. Jeho nejvýznamnější činností v této době bylo nahrávání s nově vzniklým Filharmonickým orchestrem v Londýně, pomáhá vytvořit jeden z nejlepších světových orchestrů. Počínaje tímto rokem začala Krajanova celoživotní účasti na festivalu v Lucernu. V roce 1951 a 1952 dirigoval v Operním domě [Festspielhaus] v Bayreuthu.

 

V roce 1955 byl jmenován hudebním ředitelem pro život Berlínské filharmonie jako nástupce Wilhelma Furtwänglera. Od 1957 do 1964 byl uměleckým ředitelem Vídeňské státní opery. Karajan byl úzce spjat s Vídeňskými filharmoniky a Salzburským festivalem, kde zahájil velikonoční festival, který byl i nadále vázán na hudebního ředitele Berlínské filharmonie po dobu jeho funkčního období.

 

Dne 22. října 1958 se oženil se svou třetí ženou, francouzskou modelkou Eliette Mouret, stali se rodiči dvou dcer, Isabely a Arabely.

 

Karajan pokračoval v dirigování až do své smrti v Anif v roce 1989, a to zejména s Berlínskou filharmonií a Vídeňskými filharmoniky.

 

 

IV.                Karajan a kompaktní disk

 

Karajan sehrál důležitou roli ve vývoji digitálního zvukového formátu původního kompaktního disku. Bojoval za tuto novou technologii spotřebitelského přehrávání, propůjčil jí prestiž a objevil se na první tiskové konferenci, která uvedla tento nový formát. Maximální hrací doba CD prototypů byla šedesát minut, ale konečnou specifikací se zvětšila kapacita kompaktního disku a hrací doba se prodloužila. Existuje mnoho příběhů, které se dotýkají hrací doby kompaktního disku. Jeden z nich říká o naléhání Karajana na dostatečnou kapacitu disku, aby celá Beethovenova Devátá symfonie mohla být zaznamenána na jediném disku. Kees Schouhamer Immink, výzkumný inženýr firmy Philips a jeho kolegové z Audio Engineering Society, toto spojení spojení s Beethovenem popírají.

 

V roce 1980 von Karajan dirigoval první nahrávku, která měla být komerčně vydána na CD: Alpskou symfonii Richarda Strausse z roku 1915 [Eine Alpensinfonie],  kterou vydal Deutsche Grammophon.

 

V roce 1980 von Karajan znovu zaznamenal mnoho děl, jako je devět symfonií Beethovenových a mnoho ostatních děl. V brožuře CD Deutsche Grammophon se v úvodu říká, že chtěl zachovat obraz nahrávky digitálně. Také propagoval digitální kompaktní magnetofon i když tento formát nebyl nijak zvlášť úspěšný.

 

 

V.                  Členství v nacistických organizacích

 

Dle dostupných informaci se Karajan připojil k NSDAP [Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei] v Salcburku dne 8. dubna 1933, jeho členské číslo bylo 1 607 525. V červnu byla nacistická strana postavena mimo zákon rakouskou vládou. Nicméně Karajanovo členství zůstalo platné až do roku 1939. V tomto roce byli bývalí rakouští členové ověřeni generálním úřadem nacistické strany. Karajanovo členství bylo prohlášeno za neplatné, ale jeho vstup do strany byl zpětně určen dne 1. května 1933 v Ulmu s členským číslem 3 430 914.

 

Krajanovo členství v nacistické straně a stále více prominentní kariéra v Německu v letech 1933 až 1945 ho po válce postavily do nelichotivého světla. Zatímco někteří Karajanovi obránci tvrdí, že se připojil k nacistům jen kvůli svojí hudební kariéře, někteří jeho kritici zdůrazňují, že ostatní prominentní dirigenti jako Otto Klemperer, Erich Kleiber a Arturo Toscanini, utekli v této době z fašistické Evropy. Nicméně, britský hudební kritik Richard Osborne poukazuje na to, že mezi mnoha významnými dirigenty, kteří i nadále pracovali v Německu během válečných let byli Wilhelm Furtwängler, Ernest Ansermet, Carl Schuricht, Karl Böhm, Hans Knappertsbusch, Clemens Krauss a Karl Elmendorff. Karajan byl jedním z nejmladších a jeho kariéra jednou z nejméně rozvinutých.

 

 

VI.                Ocenění a vyznamenání

 

Karajan byl nositelem četných vyznamenání a ocenění. Dne 21. června 1978 obdržel čestný doktorát hudby z Oxfordské univerzity. Byl poctěn „Médaille de Vermeil”v Paříži, Zlatou medailí Královské filharmonické společnosti v Londýně, Olympia Award od nadace Onassis v Aténách a získal mezinárodní hudební cenu UNESCO. Získal také dvě Gramophone Awards za nahrávku Mahlerovy Deváté symfonie a kompletní nahrávku Parsifala v roce 1981. V roce 2002 byla na jeho počest založena Hudební cena Herberta von Karajana, první držitelkou tohoto ocenění se stala Anne-Sophie Mutter (německá houslová virtuózka, nar. 1963), která debutovala s Karajanem v roce 1977.

 

Existuje obecná shoda, že Herbert von Karajan měl zvláštní dar vytěžit z orchestru nejkrásnější tóny a dokonce se hovořilo o „Karajanově zvuku“.

 

 

VII.               Na okraj

 

Na uváděné Krajanovo členství v NSDAP je třeba hledět s jistou opatrností, možná i shovívavostí. Fakt je, že Karajanova kariéra dirigenta strmě stoupala i ve válečném období. Někteří intelektuálové válečnou Evropu na čas opustili, někteří zůstali. I fakt, že jeho druhá manželka Anita měla židovské kořeny, o kterých se pravděpodobně vědělo, nicméně Karajanova rodina nebyla nijak zásadně perzekuována, svědčí spíše o jistém protekcionismu ze strany tehdejšího nacistického režimu. Je dobře známo, že pokud nacisti odhalili židovský původ byť i u vzdálených příbuzných, často zaplatili celé rodiny svými životy.

 

Zda byl Karajan členem NSDAP a jak aktivně byl zapojen je nebo byla jeho osobní věc, se kterou se jistě sám nějak musel vypořádat. Samozřejmě, že pokud vstupoval do nacistické organizace ze zištných důvodů – kvůli své kariéře, ztrácí trochu moje sympatie, protože to připomíná motivaci některých našich spoluobčanů v minulém století, když dobrovolně nebo pod nátlakem vstupovali do obdobné zločinecké organizace, do KSČ. Já nikoho soudit nebudu, to si musí každý v sobě vyřešit sám. Co to pro jeho osobní život znamenalo a co tím získal nebo ztratil ...

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2013