Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

24.09.2013

SVĚTOVÍ DIRIGENTI

Bruno Walter

 

 

Bruno Walter ( 15. září 1876 – 17. února 1962) byl v Německu narozený dirigent a skladatel. Jeden z nejslavnějších dirigentů 20. století se narodil v Berlíně, ale v letech 1933 až 1939 se stěhoval do několika zemí, aby se nakonec usadil v roce 1939 v USA. Narodil se jako Bruno Schlesinger, ale začal používat Walter jako svoje příjmení a oficiálně si změnil svoje příjmení na Walter v roce 1911 když zdomácněl v Rakousku.

 

 

I.                   Mládí

 

Narodil se v blízkosti Alexandrova náměstí v Berlíně v židovské rodině, která patřila mezi střední třídu. Bruno Schlesinger začal své hudební vzdělání  na Konzervatoři ve Sternu ve věku osmi let, svoje první veřejné vystoupení předvedl jako pianista když mu bylo devět let. Nicméně po první návštěvě koncertu Hanse von Bülowa v roce 1889 a v Bayreuthu v roce 1891 změnil svůj názor a rozhodl se pro dirigentskou kariéru. Svůj dirigentský debut udělal  v Kolíně nad Rýnem v roce 1894 s operou Alberta Lortzinga Der Waffenschmied. Později téhož roku odešel do Opery v Hamburku, kde pracoval jako ředitel sboru. Tam se poprvé setkal a pracoval s Gustavem Mahlerem, kterého zbožňoval a s jehož hudbou se později silně identifikoval.

 

 

II.                 Dirigování

 

V roce 1896 Schlesinger přijal dirigentské místo v Operním domě v Breslau, toto práci mu našel Mahler. Dirigent zaznamenal, že ředitel tohoto divadla, Theodor Loewe, požadoval, aby si před nástupem na tuto pozici změnil své jméno Schlesinger, který doslovně znamená Slezský, „protože se často vyskytuje v hlavním městě Slezska“, ačkoli jiné zdroje přisuzují tuto změnu přání, aby jeho jméno znělo méně židovsky. V roce 1897 přijal dirigentské místo na opeře v Pressburgu a v roce 1898 místo dirigenta v Rize v Lotyšsku. Pak se v roce 1900 Walter vrátil do Berlína, kde převzal post královského pruského dirigenta ve Státní opeře na ulici Unter den Linden jako následník Franze Schalka. Mezi jeho kolegy byli Richard Strauss a Karl Muck. Když v Berlíně řídil premiéru opery Hanse Pfitznera Der arme Heinrich, tento se stal jeho celoživotním přítelem.

 

V roce 1901 přijal Walter Mahlerovo pozvání, aby se stal jeho asistentem ve Dvorní opeře ve Vídni. Walter při svém debutu uvedl Verdiho Aidu. V následujících letech Walterova dirigentská pověst prudce stoupala a byl zván jako dirigent po celé Evropě – v Praze, v Londýně, kde v roce 1910 dirigoval Tristana a Isoldu a The Wreckers Ethela Smitha v Covent Garden a v Římě. Několik měsíců po smrti Mahlera v roce 1911 Walter uvedl první představení Das Lied von der Erde v Mnichově stejně tak Mahlerovu Symfonii č. 9 ve Vídni v příštím roce.

 

 

III.                Mnichov

 

Přesto, že se Walter stal v roce 1911 rakouským občanem, opustil Vídeň, aby se stal v roce 1913 královským bavorským hudebním ředitelem. V lednu následujícího roku Walter provedl svůj první koncert v Moskvě. Během první světové války se aktiv ně věnoval dirigování a provedl premiéry Volanty Ericha Wolfganga Korngolda a Der Ring des Polykrates a Pfitznerovu Palestinu.

 

V Mnichově byl Walter dobrým přítelem kardinála Eugenia Pacelli, pozdějšího papeže Pia XII.

 

 

IV.                Spojené státy

 

Walter ukončil svoji funkci v Mnichově v roce 1922 a  v roce 1923 odešel do New Yorku, pracoval s New York Symphony Orchestra v Carnegie Hall, později dirigoval v Detroitu, Minnesotě a v Bostonu.

 

 

V.                  Berlín

 

Když se Walter vrátil do Evropy, byl angažován na mnoha místech, včetně Berlína v roce 1925 jako hudelní ředitel Státní opery, Charlotenburg a v Lipsku v roce 1929. V roce 1926 debutoval v La Scale. V Londýně byl Walter šéfdirigentem německé sezóny v Covent Garden v letech 1924 až 1931.

 

Ve svém projevu koncem roku 1920 nacistický vůdce Adolf Hitler trpně ztěžoval přítomnost židovským dirigentům v Berlínské opeře a několikrát zmiňoval Waltera, přidávaje k Walterovu jménu frázi „alias Schlesinger“.  V roce 1933, kdy nacisté převzali moc, začal systematický proces bránící Židům v uměleckém životě. Walter odešel do Rakouska, které se stalo hlavním centrem jeho aktivity pro příštích několik let, přesto byl také častým hostujícím dirigentem amsterodamského Concertgebouw Orchestra v letech 1934 až 1939 a provedl hostující vystoupení jako byly výroční koncerty s New York Philharmonic v letech 1932 do roku 1936. V době připojení (anschluss) Rakouska v roce 1938 byl Walter na nahrávání v Paříži. Francie mu nabídla občanství, které přijal. (Jeho dcera byla v té době ve Vídni zatčena nacisty a Walter byl schopen využít svůj vliv k jejímu osvobození. Svého vlivu také využil k nalezení bezpečného místa pro svého bratra a sestru ve Skandinávii během války.)

 

 

VI.                Návrat do USA

 

1. listopadu 1939 se natrvalo usídlil ve Spojených státech, které se staly jeho domovem. Usadil se v Beverly Hilus v kalifornii, kde měl mnoho krajanů včetně německého spisovatele Thomase Manna.

 

Během svého působení ve Spojených státech pracoval Walter s mnoha slavnými americkými orchestry, včetně Chicago Symphony Orchestra, Los Angeles Philharmonic, NBC Symphony Orchestra, New York Philharmonic ( zde působil jako poradce v letech 1947 až 1949, ale odmítl nabídku stáát se hudebním ředitelem) a Philadelphia Orchestra. Od roku 1946 podnikl řadu výletů do Evropy a realizoval impozantní hudební vystoupení na Edimburghském festivalu  a v Salcburku, ve Vídni a Mnichově. Jeho pozdní život byl poznamenán stereofonními nahrávkami s Columbia Symphony Orchestra. Poslední živé vystoupení uvedl 4. prosince 1960 s Los Angeles Philharmonic a klavíristou van Cliburnem. Jeho poslední nahrávkou byla série Mozartových overtur (předeher) s Columbia Symphony Orchestra na konci března 1961. Přesto, že byl Žid, ke konci svého života konvertoval Walter ke katolicismu.

 

Bruno Walter zemřel na srdeční infarkt ve svém domově v Beverly Hills v roce 1962.

 

 

VII.               Nahrávky

 

Waltrovo dílo bylo dokumentováno na stovkách nahrávek, které realizoval mezi lety 1900 (kdy mu bylo 24 let) a 1961. Většina posluchačů se s ním blíže seznámila prostřednictvím stereofonních nahrávek, realizovaných v jeho posledních letech, kdy se jeho zdraví zhoršovalo. Mnozí kritici se ale shodují, že tyto nahrávky nemohou plně obsáhnout Waltrovo umění, které předvedl ve svých nejlepších letech. Zaprvé, jeho poslední nahrávky se vyznačují genialitou, která kontrastuje se rtuťovitostí, intenzitou a energičností Walterových vystoupení, zaznamenaných v předchozích desetiletích. A zadruhé, jeho pozdní nahrávky byly zaměřené především na hudbu Mozarta a  Mahlera, kdežto v mládí Walter prováděl spíše novější hudbu, včetně Mahlera.

 

Walter úzce spolupracoval s Mahlerem jako jeho asistent a chráněnec. Mahler se nedožil toho, aby slyšel svojí Das Lied von der Erde nebo Symfonii č. 9, jako jeho manželka, vdova Alma Mahler. Walter uvedl první představení das Lied v roce 1911 v Mnichově a v září 1912 ve Vídni S Vídeňskou filharmonií. O deset let později, Walter a Vídeňští filharmonici (s Mahlerovým bratrem Arnoldem Rose jako koncertním mistrem) provedl první nahrávky Das Lied von der Erde v roce 1936 a Devátou symfonii v roce 1938. Obě byly nahrány na koncertu živě, druhá jenom dva měsíce před Anschlusem, kdy odešel Walter do exilu.

 

Tyto nahrávky jsou předmětem zvláštního zájmu pro svoje orchestrální provedení a také pro intenzitu provedení. Walter úspěšně obě díla znovu nahrál v pozdějším desetiletí. Jeho slavná nahrávka Das Lied von der Erde  s Kathleen Fournier a Juliem Patzak a Víděňskou filharmonií pro Decca byla nahrána v květnu 1952 a znovu ji nahrál ve studiu s New Yorskou filharmonií v roce 1960. Dirigoval New Yorskou filharmonii v roce 1957 ve stereofonní nahrávce Druhé symfonie od Mahlera. Jeho Devátou nahrál stereofonně v roce 1961. Tyto nahrávky, stejně jako  ostatní americké nahrávky, vydané původně Columbia Records byly později vydána na CD společnosti Sony.

 

Vzhledem k tomu, že Mahler nikdy neprovedl Devátou symfonii a Das Lied von der Erde, nelze považovat Waltrovo provedení za dokumentaci Mahlerovy interpretace. Ale s ohledem na osobní spojení se skladatelem, má jeho originální provedení jistou míru primární autenticity. V jeho dalších ( velmi vážených) nahrávkách Mahlera jsou různé písně a První, Druhá, Čtvrtá a Pátá symfonie, o které je velký zájem, protože provedení většiny z nich Mahler sám slyšel.

 

Walter provedl velmi ceněné nahrávky velkých německých skladatelů, jako např. Mozarta, Haydna, Beethovena, Schuberta, Johannesa Brahmse, Johanna Struse mladšího a Antona Brucknera, stejně jako díla Bacha, Wagnera, Schumanna, Dvořáka, Richarda Strausse, Čajkovského, Smetany a dalších. Walter byl vedoucím operním dirigentem, zvláště známý svým podáním Mozarta a některými nahrávkami v Metropolitní opeře a na Festivalu v Salcburku, které jsou nově dostupné na CD. To byla provedení děl Wagnera, Verdiho a Beethovenova Fidelia. Velký zájem je také o nahrávky z roku 1950 z jeho zkoušek Mozarta, Mahlera a Brahmse, které umožňují nahlédnout do jeho hudebních priorit a jeho vřelého a ne tyranského způsobu (na rozdíl od některých jeho kolegů), kterým vedl orchestr.

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2013