Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

24.09.2013

SVĚTOVÍ DIRIGENTI

Charles Münch – Charles Munch

 

 

Charles Munch (narozený jako Charles Münch) byl německý – alsaský symfonický dirigent a houslista. Narodil se 26. září 1891, zemřel 6. listopadu 1968. Je proslulý svým mistrovským zvládnutím francouzského orchestrální repertoáru a především je známý jako hudební ředitel Bostonského symfonického orchestru [Boston Symphony Orchestra].

 

 

I.                   Životopis

 

Charles Munch,  synovec Alberta Schweitzera, se narodil ve Štrasburku [francouzsky Strasbourg, německy Straßburg], v Alsasku (původně v Německu, od roku 1919 Francie). V rodině byl pátým ze šesti dětí. Přestože jeho první ambicí bylo stát se strojvedoucím, studoval hru na housle na štrasburské konzervatoři. Jeho otec, Ernest Münch, byl profesorem hry na varhany na konzervatoři a hrál v katedrále. Jeho otec také učil a řídil orchestr, se svým synem na pozici druhých houslí. Poté, co získal diplom v roce 1912, Charles studoval s Carlem Fleschem v Berlíně a Lucienem Capetem na Konzervatoři v Paříži [Conservatoire de Paris]. V první světové válce byl povolán do armády, kde sloužil jako seržant u dělostřelectva. Byl zasažen plynem u Péronne a zraněn u Verdunu.

 

V roce 1920 se stal profesorem hry na housle na Konzervatoři ve Štrasburku a asistentem koncertního mistra Štrasburského filharmonického orchestru [Strasbourg Philharmonic Orchestra] pod vedením Josepha Guy Ropartze, který řídil konzervatoř. Počátkem roku 1920 byl koncertním mistrem Gürzenich orchestru Hermanna Abendrotha [Hermann Paul Maxmilian Abendroth, nar. 19. ledna 1883 Frankfurt nad Mohanem – 29. května 1956 Jena, byl německý dirigent] v Kolíně nad Rýnem. Ten pak sloužil jako koncertní mistr lipského Gewandhaus Orchestra pod vedením Wilhelma Furtwänglera a Bruno Waltera od roku 1926  do roku 1933.

 

Ve věku 41 let Munch dirigentsky debutoval v Paříži 1. listopadu 1932. Munchova snoubenka, Genevièeve Maury, vnučka zakladatele společnosti na výrobu čokolády Nestlé, pronajala halu a najala Straramův orchestr [Walther Straram (1876 – 1933) byl dirigent aktivní ve Francii během počátku dvacátého století]. Byla také vynikající překladatelkou Thomase Manna. Munch také studoval dirigování u českého dirigenta Fritze Zweiga, který utekl z Berlína během svého funkčního období působení ve berlínském Krolloper.

 

Po tomto úspěchu, dirigoval koncerty orchestrů Siohan a Lamoureux, nový Symphonický orchestr v Paříži, Biarritz Orchestra (v létě 1933), Société Philharmonique de Paris (1935 – 1938) a Orchestre de la Société des Concerts du Conservatoire (1937 – 1946). Proslavil se jako zastánce Hectora Berlioze a spřátelil se s Arthurem Honeggerem, Albertem Rousselem a Francisem Poulencem. Během těchto let, Munch provedl první představení z děl Honeggera, Jeana Rogera-Ducasse, Josepha Guy Ropartze, Roussela, a Florenta Schmitta. V roce 1938 se stal ředitelem Société Philharmonique de Paris a učil dirigování na Conservatoire de Paris v letech 1937 – 1945.

 

Během německé okupace zůstal ve Francii a dirigoval – vedl orchestr na konzervatoři s vírou, že je to nejlepší pro udržení morálky Francouzů. Odmítl dirigentské angažmá v Německu a také odmítl provést současná německá díla. Chránil členy svého orchestru před Gestapem a tím přispěl k francouzskému odboji. Díky tomu obdržel  v roce 1945 Řád Čestné legie s červenou stuhou v roce 1945 a povýšen do hodnosti commandeur v roce 1952.

 

 

II.                 V Bostonu

 

Munch debutoval s Bostonským symfonickým orchestrem [Boston Symphony Orchestra] 27. prosince 1946. Byl jeho hudebním ředitelem od roku 1949 do roku 1962. Munch byl také ředitelem Berkšírského hudebního festivalu [Berkshire Music Festival] a Berkšírského hudebního centra [Berkshire Music Center] (Tanglewood) v letech 1951 až 1962. Se členy orchestru vedl zkoušky v uvolněné atmosféře, což členové orchestru ocenili po zkušenostech s autoritativním vedením Serge Koussevitzkyho. Munch také obdržel čestný doktorát z Bostonské university, Harvardské University a Brandeiské University.

 

Vynikl v moderním francouzském repertoáru, především v podáních Clauda Debussyho a Maurice Ravela a byl považován za autoritativní vykonavatele děl (performer) Hectora Berlioze. Nicméně v Munchových programech byla také pravidelně díla skladatelů jako Bach, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann , Brahms a Wagner. Jeho třináctileté působení v Bostonu zahrnuje 39 světových premiér a 17 amerických  premiérových provedení, posluchačům nabídl 168 soudobých skladeb. Čtrnáct z těchto premiér bylo provedeno Bostonským symfonickým orchestrem a Koussevitzkyho Hudební nadací [Music Foundation] na oslavu 75. výročí orchestru v roce 1956.

 

Munch pozval bývalého hudebního režiséra Bostonské filharmonie Pierra Monteaua [Monteaux] na dirigentské hostování, nahrávání a turné s orchestrem  po odmlce větší než 25 let. Pod Munchovým vedením se hostující dirigent stal nedílnou programovou součástí Bostonských symfoniků, a to jak v Bostonu tak v Tanglewoodu.

 

Munch vedl Bostonský symfonický orchestr na svém prvním mezikontinentálním turné po Spojených státech v roce 1953. Stal se prvním dirigentem, který podnikl turné v zámoří: v Evropě v roce 1952 a 1956, a ve východní Asii a Austrálii v roce 1960. Během turné v roce 1956 byl Bostonský symfonický orchestr prvním americkým orchestrem, který vystoupil v Sovětském svazu.

 

Bostonský symfonický orchestr pod Munchovým vedením realizoval sérii nahrávek pro firmu RCA Victor v letech 1949 až 1953 v monofonním záznamu a od roku 1954 do roku 1962 jak v monofonní tak i stereofonní verzi.

 

Výběry ze zkoušek Bostonských symfoniků pod vedením Leonarda Bernsteina, Koussevitzkyho a Muncha byly vnitrostátně vysílány rozhlasovou stanicí NBC v letech 1948 – 1951. NBC odvysílala části vystoupení orchestru je z let 1955 – 1957. Počínaje rokem 1951 byly nahrávky Bostonských symfoniků vysílány místní rozhlasovou stanicí v oblasti Bostonu. Počínaje rokem 1957 byla vystoupení Bostonského symfonického orchestru pod Munchovým vedením a hostujícími dirigenty šířena na regionální, národní a mezinárodní úrovni prostřednictvím Boston Symphony Transcription Trust. A pod Munchovým vedením se Bostonský symfonický orchestr poprvé objevil v televizi.

 

 

III.                Pařížský orchestr  –  Orchestre de Paris

 

Munch se vrátil do Francie a v roce 1963 se stal prezidentem École Normale de Musique. Byl také jmenován prezidentem Guilde Française des Artistes Solistes. Během roku 1960 se Munch pravidelně objevoval jako hostující dirigent v celé Americe, Evropě a Japonsku. V roce 1967, na žádost ministra francouzské kultury André Malraua [André Malraux], založil první francouzský orchestr se stálým platem-příjmem, Pařížský orchestr [Orchestre de Paris] a řídil jeho první koncert 14. listopadu 1967. Následující rok zemřel na srdeční infarkt ve svém hotelu v Richmondu ve Virginii během amerického turné se svým novým orchestrem. Jeho pozůstatky byly navráceny do Francie, kde je pohřben na hřbitově de Louveciennes. Gramofonová společnost EMI zaznamenala jeho poslední vystoupení s tímto orchestrem, které zahrnovalo Ravelův klavírní koncert v G a vydala ho posmrtně.

 

 

IV.                Nahrávky

 

Munchova diskografie je obsáhlá, jak v Bostonu u RCA Victor a na jeho různých evropských postech jako hostující dirigent na různých značkách – labelech, včetně anglické Decca, EMI, Nonesuch, Erato a Audivis - Valois.

 

Začal nahrávat v Paříži před válkou, pro EMI. Munch pak realizoval proslulé série nahrávek pro vydavatelství Decca s plným frekvenčním rozsahem (FRRR – Full Frequency Range Recordings) v závěru roku 1940. Po několika nahrávkách s Newyorskou filharmonií pro Columbii, začal Munch nahrávat pro RCA Victor brzy po svém příchodu do Bostonu jako hudební ředitel. Mezi tyto nahrávky patří památné nahrávky Berlioze, Honeggera, Roussela a Saint-Saense.

 

Jeho první stereofonní nahrávkou s Bostonským symfonickým orchestrem, v bostonské symfonické hale v únoru 1954, byla kompletní verze Faustova prokletí od Hectora Berlioze. Byla pořízena současně v monofonním i experimentální stereofonním provedení, přesto ve finálním provedení byla nahrávka vydána v monofonní verzi. Stereofonní nahrávka posloužila jen částečně. Monofonní verze této nahrávky byla přidána do národního zvukového registru Kongresové knihovny. Mezi jeho poslední nahrávky v Bostonu se řadí provedení symfonické básně Césara Francka Le chasseur maudit (Prokletý lovec – The Accursed Huntsman).

 

Po návratu do Paříže Munch nahrál desky pro firmu Erato s Orchestre Lamoureux a s pařížským orchestrem [Orchestre de Paris] opět nahrával pro EMI. Také realizoval nahrávky pro řadu dalších gramofonových firem, včetně společnosti Decca v Londýně.

 

Množství Munchových nahrávek bylo k dispozici nepřetržitě od svého původního nahrání a vydání, sem patří třeba Saint-Saensova varhanní symfonie [Organ Symphony] a Ravelova Dafnis a Chloe. Firma RCA  Victor znovu vydala Munchovo provedení Berlioze v multidiskovém setu, včetně všechno, co měli. Japonská BMG  vydala dvě různé edice Munchových nahrávek na kompaktních discích (CD), v roce 1998 a 2006. Později to bylo 41 kompaktních disků, které zahrnovaly všechny nahrávky, ale jen malá část Munchových nahrávek byla s Bostonským symfonickým orchestrem. Je k dispozici množství nahrávek z prvních deseti let Munchova působení v Bostonu poprvé po více než 50 letech.

 

 

 

 

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2013