Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

24.09.2013

SVĚTOVÍ DIRIGENTI

Carlos Kleiber

 

 

Carlos Kleiber (3. července 1930 – 13. července 2004) byl německý rodák, rakouský klasický dirigent, který strávil většinu raného života v Berlíně, Buenos Aires, ve Vídni a v New Yorku a v raných šedesátých letech minulého století počátek své profesionální kariéry v Německu.

 

 

I.                   Časná kariéra

 

Kleiber se narodil jako Karl Ludwig Kleiber v Berlíně, jako syn rakouského dirigenta Ericha Kleibera a Ruth Goodrich, Američanů židovského původu. V roce 1940 Kleiberovi emigrovali do Buenos Aires. Z Karla se stal Carlos. Jako mladý měl anglickou vychovatelku a vyrostl v anglických internátních školách. Také skládal, zpíval a hrál na klavír a tympány. Když si jeho otec, Erich Kleiber, všiml synova hudebního talentu, odrazoval Carlose od usilování o hudební kariéru: „Jaká škoda, že je chlapec hudebně nadaný“, napsal jeho otec příteli.

 

Carlos Kleiber původně studoval chemii v Curychu, ale brzy se rozhodl věnovat hudbě. V roce 1952 byl korepetitorem v divadle Gärtnerplatz v Mnichově a v roce 1954 debutoval jako dirigent operety Gasparone v postupimském divadle. Od roku 1958 do roku 1964 byl kapelníkem v Německé opeře nad Rýnem [Deutsche Oper am Rhein] v Düsseldorfu a Duisburgu a pak v opeře v Curychu v letech 1964 – 1966. V letech 1966 až 1973 byl prvním kapelníkem ve Stuttgartu, svém posledním trvalém místě. Během následujících let často dirigoval Bavorské státní opeře v Mnichově.

 

 

II.                 Pozdní kariéra

 

Během své kariéry na volné noze byl Kleiber mnohokrát omezen ve svých dirigentských vystoupeních. V roce 1966 debutoval v Británii s provedením opery Vojcek Allana Berga na Edinburgském festivalu, s dílem, které dirigoval při premiéře v roce 1925 jeho otec. V roce 1974 debutoval v Bayreuthu s provedením Tristana a Isoldy od Richarda Wagnera.

 

Jeho americký debut přišel v roce 1978 s Chicagským symfonickým orchestrem [Chicago Symphony Orchestra], který opět dirigoval v roce 1983, což bylo jeho jediné vystoupení s americkým orchestrem. V roce 1988 debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku uvedením Pucciniho La Bohème s Lucianem Pavarotti a Mirellou Freni. V roce 1989, po rezignaci Herberta von Karajana na šéfdirigenta Berlínské filharmonie [Berlin Philharmonic Orchestra], Kleiber nabídku na post hudebního ředitele odmítl. Kleiber se vrátil do Metropolitní v roce 1989, kdy dirigoval La traviatu, a v roce 1990 Otella a Růžového kavalíra [Der Rosenkavalier].

 

Kleiber se stranil před zraky veřejnosti a údajně nikdy poskytl rozhovor. Poté, co resignoval na post v Bavorské státní opeře, byla jeho vystoupení méně častá a provedl jen několik nahrávek. Mnohé z nich jsou považovány za velmi citlivé, odlišné jsou zejména jeho verze páté a sedmé symfonie Ludwiga van Beethovena s Vídeňskou filharmonií a Beethovenových symfonií č. 4, 6 a 7 s Bavorským státním orchestrem. Mezi další pozoruhodné nahrávky patří Symfonie č.4 Johannesa Brahmse a Schubertova třetí a osmá („Nedokončená“) symfonie, také s Vídeňskou filharmonií, nahrávky Koncertu pro klavír a orchestr Antonína Dvořáka se Svjatoslavem Richterem, Čarostřelec Carla Marii von Webera, Netopýr Johanna Strausse, La Traviata Giuseppe Verdiho a Tristan a Isolda Richarda Wagnera.

 

 

III.                Závěr života

 

Z aktivního koncertního života Kleiber odešel na počátku roku 1990 a občas pořádal soukromé a benefiční koncerty. Při jedné takové akci v Ingolstadtu dostal místo obvyklého honoráře nové Audi vyrobený podle jeho specifikací. Kleiberovy výkony byly pečlivě nacvičené, přesto často považovány za spontánní a ovlivněné inspirací. Podle názoru mnoha z jeho kolegů a diváků byl Kleiber výstřední génius, jeden z největších dirigentů všech dob, a to navzdory nemnoha svých vystoupení.

 

V roce 2004 byl pohřben ve slovinské obci Konjšica nedaleko obce Litija spolu se svou manželkou Stanislavou Brezovar, baletní tanečnicí, která zemřela o sedm měsíců dříve. S manželkou mají dvě děti, syna Marka a dceru Lillian.

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2013