Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

24.09.2013

SVĚTOVÍ DIRIGENTI

Carlo Maria Giulini

 

 

Giulini byl mimořádnou osobností, o čemž svědčí i přídomky „světec“, „filosof“ nebo „mystik“, kterými byl označován. Giulini byl hluboce věřícím a člověkem pevných zásad, pro kterého byla lásky nejvyšší lidskou ctností. Za svoje poslání si Giulini zvolil sloužit hudbě s cílem, dotýkat se jejím prostřednictvím lidských srdcí a šířit mezi lidmi lásku.

 

 

I.                   Mládí

 

Carlo Maria Giulini se narodil 9. května 1914 v italském městečku Barletta, jeho otec pocházel z Lombardie, matka se narodila v Neapoli. Rodina se přestěhovala do Bolzana, které v době jeho narození bylo součástí Rakouska. Proto většina sousedů mluvila německým dialektem a v místní hudbě byl slyšet rakousko-tyrolský vliv. Zalíbení v hudbě projevoval Carlo od raného dětství; po přestěhování do Bolzana se jí začal věnovat i aktivně.

 

V roce 1928 zavítal do města významný italský houslista a skladatel Remy Principe (1889 – 1977), který tu kromě svého recitálu uspořádal i seminář pro mladé hudebníky. Carlo jej natolik zaujal, že mu nabídl, aby pod jeho vedením studoval na vyhlášené Národní akademii Sv. Cecilie v Římě [Accademia Nazionale di Santa Cecilia], kde hru na housle vyučovali i další významní mistři jako například Cascella a Petrassi. O dva roky později, ve věku 16 let, zde zahájil studia. Studoval hru na violu u Principa, skladbu u Alessandra Bustiniho (1876 – 1970) a dirigování u Bernardina Molinari.

 

Po úspěšném absolutoriu hrál Giulini několik let s přáteli ve smyčcovém kvartetu. Nastupující hospodářská krize citelně zasáhla i jeho rodiče a to ho přimělo k tomu, aby se v roce 1936 ucházel o stálé místo v Orchestru Národní akademie Sv. Cecílie, zvaném tehdy také Augustův orchestr, protože sídlil v Augustově divadle, které se kromě nádherného prostředí mohlo chlubit zcela výjimečnou akustikou. Giulini v konkurzu na místo posledních dvanáctých houslí uspěl a tento okamžik považoval za nejkrásnější vzpomínku na svá léta v pozici hudebníka. Augustův orchestr měl ve své době vynikající mezinárodní pověst a o spolupráci s ním se proslulí dirigenti a skladatelé doslova prali. Mezi hostujícími dirigenty, pod kterými Giulini hrál, byli Bruno Walter, Wilhelm Furtwängler, Richard Strauss, Victor de Sabata, Fritz Reiner, Pierre Monteux, Igor Stravinskij a Otto Klemperer. V jednom z rozhovorů Giulini novinářům sdělil, že nenáviděl diktátorský a často ponižující styl Molinariho, ale měl rád jemný styl Walterův, který měl cit pro vyjádření všech hudebníků. Setkání s těmito velikány motivovalo Giuliniho k dalšímu studiu, tentokráte komponování a dirigování.

 

 

II.                 Za války

 

V roce 1940 Giulini vyhrál dirigentskou soutěž. Součástí této výhry byla i možnost provést koncert v Národní akademii Sv. Cecílie. Při přípravě na tento koncert však dostal povolávací rozkaz do armády a byl přidělen k italským jednotkám v Chorvatsku. Pro zapřísáhlého pacifistu a odpůrce fašismu Benita Mussoliniho to byla naprostá pohroma, ale Giulini ze svých zásad neslevil ani v nejnebezpečnějších situacích. Na živého člověka prý během svého frontového nasazení nevystřelil ani jednou. V roce 1942 se v rámci opušťáku vrací do Říma, aby se oženil se svou první láskou Marcellou de Girolami (1926 – 1995). Její rodina zachránila o rok později Giulinimu život, když ho ukryje do podzemního tunelu pod domem Marcellinina strýce. Giulini totiž odmítl poslušnost svému veliteli, který po vojácích žádal, aby se přidali k německým okupantům věčného města. A to přesto, že již bylo mezi italskými jednotkami a spojeneckými vojsky podepsáno příměří.

 

O tom, v jak velkém nebezpečí Giulini byl, svědčí skutečnost, že po celém městě byly rozvěšeny plakáty s jeho portrétem a výzvou, aby byl při zadržení zastřelen na místě. Trvalo dlouhých devět měsíců, než mohl společně s židovskou rodinou a několika přáteli svůj podzemní úkryt opustit. Jednou z mála radostí „tam dole“ pro něj byla hudba, konkrétně studium Brahmsovy 4. symfonie. A právě ta zazněla 16. července 1944 na slavnostním koncertě na oslavu osvobození Říma spojenci. Za dirigentským pultíkem si třicetiletý Giulini konečně odbyl svou premiéru.

 

 

III.                Zralá léta – v Itálii i za hranicemi

 

V roce 1944 začal Giulini spolupracovat s Komorním orchestrem v Římě a v roce 1946 se stal jeho hudebním ředitelem. V letech 1946 až 1954 spolupracuje s Milánským rádiem a s RAI orchestrem v Římě. V roce 1950 diriguje v Bergamu poprvé i operní představení, Verdiho La traviatu, s Marií Callas a Renatou Tebaldi, alternující v roli Violetty. Giuliniho provedení vzbudí zájem Artura Toscaniniho, který iniciuje společné setkání. Oba muži si padnou do noty a naváží hluboké přátelství. Giulini se stává na Toscaniniho doporučení hudebním ředitelem v La Scale, získává také pozornost a podporu Victora de Sabaty, šéfdirigenta La Scaly. V roce 1953 De Sabata utrpí těžký infarkt a po jeho odchodu se stává šéfdirigentem Giulini. Jeho nejvýraznějším úspěchem z této doby je nepochybně představení La traviaty z roku 1955 v režii Luchina Viscontiho a s Marií Callas v hlavní roli. Když se o rok později, v průběhu La traviaty a Il barbiere di Siviglia, z části publika ozývá nevybíravý smích na účet Marii Callas, Giulini na svůj post v dubnu 1956 rezignuje.

 

V roce 1955 debutoval v Americe s chicagskou filharmonií [Chicago Symphony Orchestra], což vedlo k 23 leté spolupráci s tímto orchestrem. Byl jejím hlavním hostujícím dirigentem od roku 1969 do roku 1972, ačkoli ve spolupráci s orchestrem i nadále pokračoval a vystupoval s ním pravidelně až do 18. března 1978. V roce 1956 začal také spolupracovat s Londýnskou filharmonií [Philharmonia Orchestra of London] a Royal Opera House v Covent Garden.

 

V roce 1958 Giulini dirigoval velmi uznávané dílo Giuseppe Verdiho Don Carlos v Royal Opera House v Covent Garden, na jehož produkci se opět podílel Luchino Visconti. Během roku 1960 byl velmi žádaný jako hostující dirigent předními orchestry po celém světě, a nahrál mnoho velmi dobře přijatých nahrávek s londýnskou filharmonií a mnoha dalšími orchestry. Hudebníci u něj oceňují především jeho lidský přístup, naprostou oddanost své práci a schopnost svým vlastním příkladem inspirovat druhé k nejlepším výkonům. Kritici zase vyzdvihují jeho umění „probudit téměř zapomenutý smysl pro idealismus a navrátit každému alespoň část jeho víry“, jak říká jedna z dobových recenzí citovaných v knize Thomase Salera Serving Genius.

 

V šedesátých letech se nabídky na hostování u významných světových těles doslova hrnou, Giulini nahrává pro EMI a Deutsche Grammophon a stále častěji koncertuje se slavnými sólisty, mezi něž patří Benedetti Michelangeli, Vladimir Horowitz, Vladimir Ashkenazy či Mstislav Rostropovič. Získává první Grammy i cenu britského časopisu Gramophone, v obou případech za nastudování děl Benjamina Brittena.

 

Po roce 1968 Giulini opustil svět opery, protože nechtěl kompromisy ohrozit svou uměleckou vizi. V následujících letech se věnuje pouze orchestrálním skladbám, v nichž nadále převládají díla Beethovena, Brahmse, Verdiho a Schumanna. Málokdy se uchýlí k repertoáru dvacátého století. Navazuje na předchozí spolupráci s Londýnskou filharmonií, orchestrem v Covent Garden a Chicagským symfonickým orchestrem, kde je od roku 1969 do roku 1972 hlavním hostujícím dirigentem. Kromě své role v Chicagu, byl také v letech 1973 až 1976 hudebním ředitelem Vídeňských symfoniků. Od roku 1978 do roku 1984 působil jako hlavní dirigent a hudební ředitel v Losangeleské filharmonii [Los Angeles Philharmonic]; tuto spolupráci zahájil uvedením Beethovenovy 9. symfonie.

 

Giuliniho nejpozoruhodnější operní nahrávky jsou z roku 1959, jeho verze Mozartových oper Figarova svatba a Don Giovanni s Philharmonia Orchestra a Chorus pro EMI, stejně jako jeho živé nahrávky Verdiho La traviaty s Marií Callas z roku 1955. Nahrál také Verdiho Requiem a Four Sacred Pieces, které byly velmi oceňovány. K mnoha dalším patří nahrávky Debussyho La Mer a nokturna, Dvořákova 9. symfonie a Čajkovského 6. symfonie s Philharmonia Orchestra, Musorgského Obrázky z výstavy, Brahmsova 4. symfonie a Mahlerovy 1. a 9. symfonie s Chicago Symphony Orchestra, Beethovenova 3. a 5. symfonie a Schumannova 3. symfonie s Los Angeles Philharmonic Orchestra, Mahlerova Das Lied von der Erde s Berlínskou filharmonií, Brahmsovy čtyři symfonie, Brucknerovy 7., 8. a 9. symfonie s Vídeňskou filharmonií a Dvořákovy 7. a 9. symfonie s Royal Concertgebouw Orchestra of Amsterdam. Většina z těchto nahrávek byla zaznamenána na labelu Deutsche Grammophon. Jeho živá nahrávka Brittenova Válečného requiem byla nahrána v Royal Albert Hall v roce 1969 je dostupná jako nahrávka BBC Legends, oceněná Gramophone Award.

 

V roce 1982 se vrátil ještě jednou k opeře, provedením široce uznávaného Verdiho díla Falstaffa s Losangeleskou filharmonií, jehož živou nahrávku pořizuje Deutsche Grammophon. Realizaci nahrávky si Giulini vezme zcela pod svou patronaci a kromě hudebního nastudování dohlíží i na přípravu scény a kostýmů.

 

 

IV.                Návrat do Itálie

 

V témže roce (1982) se vrací do rodné Itálie, aby ve Florencii znovu dirigoval Falstaffa. V Benátkách pak přebírá další prestižní ocenění – „Una vita per la musica“.

 

O dva roky později však dochází k události, která Giuliniho život zásadně ovlivní. Jeho milovaná žena Marcella prodělala cévní mozkovou příhodu, která zanechá trvalé následky. Giulini je naprosto zoufalý a jen velmi těžko se vrací z Itálie zpět ke svým filharmonikům do Los Angeles. Ti se maximálně snaží svému oblíbenému maestrovi jeho situaci ulehčit, ale je zřejmé, že Giulini nebude schopen dále pokračovat. Kromě vnitřní bolesti, která mu ztěžuje soustředění na práci, se ukazuje, že je bez své ženy v praktickém životě naprosto ztracený. Neumí si nakoupit, není schopen napsat šek, nechápe, že musí pravidelně jíst. Na zkouškách je tak zesláblý, že téměř nemůže dirigovat a když se po jednom představení zhroutí, přivolaný lékař konstatuje podvýživu. Marcella se v Giuliniho životě skutečně starala o všechny praktické záležitosti, tedy i o peníze.

 

Po definitivním návratu do Itálie se Giulini dává natolik do pořádku, že je opět schopen dirigovat a nahrávat, ale nabídky na hostování v zahraničí přijímá jen výjimečně. Koncem osmdesátých let získává další Grammy a také Feltrinelliho cenu, počátkem devadesátých let diriguje slavnostní koncert pro papeže. Když v roce 1995 jeho manželka umírá, zdá se, že se s její smrtí vypořádal lépe než s její nemocí. Pokračuje v práci a v rozhovorech uvádí, že je to právě hudba, která mu pomáhá vyrovnat se s osudem. Ve skutečnosti však bojuje s ohromnou osamělostí, kterou není schopna utlumit ani láskyplná péče jeho tří dětí. Záhy se objevují problémy se srdcem, které se stupňují, takže v roce 1999 Giulini definitivně opouští dirigentský stupínek. A opouští také svět hudby. Přestane jí poslouchat, zajímat se o ní, přemýšlet o ní. Hudba už mu nedokáže dát to, co v ní vždy spatřoval. Naději. „Když nemáme naději, co nám zbývá?

 

O pět let později, u příležitosti svého životního jubilea, poskytuje poslední rozhovor, ze kterého je patrné, že Giulini téměř všechny vzpomínky na minulost vytěsnil a přes veškerou vstřícnost a laskavost je nechce nebo už není schopen obnovit.

 

Carlo Maria Giulini umírá 14. června 2005 v Brescii, měsíc po svých jednadevadesátých narozeninách.

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2013

Maria Callas