Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

01.10.2013

© PEEN  2013

ČESKÁ NÁBOŽENSKÁ EMIGRACE

 

Čechy po husitských válkách

 

Po tzv. husitských válkách (1419-1434) se v Čechách utvořila unikátní náboženská situace, která neměla na křesťanském Západě obdoby. Vedle sebe tu existovaly římská (katolická) a česká (utrakvistická) církev, k nimž po rozprášení církve táborské přibyla ještě Jednota bratrská. Žádný z těchto církevních útvarů  však nebyl natolik politicky silný, aby se stal v Českém království vůdčím prvkem, což způsobilo vznik evropsky anomální situace rané „konfesní plurality“ a „tolerance z nutnosti“.

 

V 16. století vstupují česká utrakvistická církev a Jednota bratrská do oboustranné interakce s reformacemi v ostatních evropských zemích. České království tehdy patřilo k evropským zemím s velkou konfesní pestrostí a velkou mírou vzájemné tolerance. Nikdy zde neplatily zásady tzv. Augšpurského míru (1555), konfesní svoboda nebyla záležitostí vrchnosti, nýbrž jednotlivce. Neplatila tedy v českém království zásada „cuius regio, eius religio“, tedy „čí země, toho náboženství“. Přesto však z formálního hlediska mohla v Čechách vedle římské církve existovat pouze česká církev podobojí, chráněná tzv. kompaktáty jakožto zemským zákonem. Konfesní realita byla ovšem již natolik jiná, že samotní zástupci nekatolických stavů se na zemském sněmu roku 1567 zasadily o vypuštění kompaktát ze zemských privilegií.

 

Pokusy o nalezení společné konfesní a církevně-politické platformy pak roku 1575 vyústily v sepsání tzv. České konfese (Confessio Bohemica). Císař Maxmilián II. († 1576) povolil tehdy českému zemskému sněmu, aby jednal též o náboženských otázkách. Sestavením společné konfese byla sněmem pověřena speciální komise, složená ze zástupců pánů, rytířů a měšťanů. Tak vznikl text, inspirovaný svým obsahem i strukturou tzv. Augšpurskou konfesí (1530). Zároveň se jednalo o kompromis mezi utrakvistickou a bratrskou teologickou tradicí s potenciálem k postupné integraci všech českých nekatolických církví do jedné církve celozemské. Česká konfese byla požadována i v následujícím období a v letech 1609-1620 byla legálním základem českého luteránství. Konfese byla 18. května 1575 předložena k posouzení císaři Maxmiliánovi, který ji později schválil pouze ústně a navíc v politické tísni, takže se stala jen chatrnou oporou pro právní existenci nekatolických církví v zemi. Císař byl nadto v prekérní situaci vůči římské církvi a českým katolickým stavům a také proto raději zakázal tisk i další šíření České konfese.

 

Problematika náboženské svobody v Českém království a s ní spojená platnost České konfese se staly předmětem jednání zemského sněmu v Praze roku 1609.

 

Země Koruny české před Bílou horou

 

Doba předbělohorská je období charakterizované vládou Rudolfa II. Habsburského (18.7.1552 – 20.1.1612). Rudolf II. se roku 1583 rozhodl přesídlit do Prahy. Jedním z důvodů byly také spory se členy rodiny, zejména nedobrý vztah s bratrem Matyášem. Ale ani Praha neuchránila Rudolfa před problémy. V zemi panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici, kteří byli navíc různého náboženského vyznání.

 

Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Čeští stavové oproti tomu sice souhlasili s tím, že Rudolf není dobrým vladařem, zároveň však byli toho názoru, že dobrým nástupcem není ani Matyáš. Připojením se k rakousko-uhersko-moravské opozici by navíc ztratili své privilegované postavení, kterého se jim dostávalo v rámci Koruny české.

 

Konflikt s Matyášem, ve kterém málem Rudolf přišel o českou korunu, nakonec ustál díky podpoře českých stavů. Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovaly zrušení Svatojakubského mandátu a uzákonění České konfese, proti čemuž se však postavila zejména katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Pod nátlakem českých stavů, výměnou za jejich podporu Rudolfovi, kterou mu poskytli v konfliktu s jeho bratrem Matyášem, vydal a podepsal 9. července 1609 Majestát na náboženskou svobodu (obvykle známý jako Rudolfův Majestát, latinsky Majestat Rudolphus). Tato listina potvrzovala svobodu náboženství v Českém království. Zároveň potvrzovala Českou konfesi, kterou jeho otec Maxmilián II. slíbil pouze ústně, a to v roce 1576, kterým povolil svobodu vyznání. Podle Majestátu nikdo nesměl být nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Platil pro královská města, šlechtu i poddané. Listina byla zanesena do zemských desek jako platný zákon.

 

Později Rudolf svého podpisu Libeňského míru litoval a pokusil se toto své rozhodnutí zvrátit. Vpád vojsk jeho bratrance, pasovského biskupa Leopolda, do Prahy v roce 1611 urychlil Rudolfův pád. Rudolf byl nucen abdikovat a přenechat český trůn svému bratrovi Matyášovi, který byl 23. května 1611 korunován českým králem. Rudolfovi byl pak do jeho smrti přenechán v užívání Pražský hrad. Když 20. ledna 1612 zemřel, byly jeho sbírky zapečetěny. Po provedení nedůstojné pitvy za hojné účasti české šlechty a ledabylém nabalzamování byl Rudolf pohřben v pražské katedrále.

 

Platnost Majestátu zrušil císař Ferdinand II. po porážce českého stavovského povstání v roce 1620, a to tak, že jej rozstřihl a spálil jeho pečeť. V roce 1627 uzákonil v Čechách katolické náboženství jako jediné povolené.

 

Doba pobělohorská

 

Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620, byla rozhodující bitvou třicetileté války, která zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda Katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu. Po tomto vítězství se zhroutilo české stavovské povstání a došlo k obnovení habsburské moci.

 

V době po bitvě na Bílé hoře bylo v Čechách a na Moravě vyhlášeno obnovené zřízení zemské (Obnovené zřízení zemské je název pro zemské ústavy Čech z 10. května 1627 a Moravy z 10. května 1628) a povoleno pouze katolické náboženství. Český král a moravský markrabě Ferdinand II. obě zemská zřízení vydal bez souhlasu sněmu, na základě vítězství nad stavy v občanské válce a teorie o propadlých právech. První vytištěné exempláře českého zemského zřízení byly k dispozici koncem května 1627. Byly vydány německy pod názvem Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb, úřední překlad do češtiny nebyl ani celý vytištěn.

 

Mezi nejdůležitější změny patřily:

· Místo dosavadního stavovství byl uzákoněn absolutismus.

· Katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích (ti, kteří se nechtěli „srovnat“ s panovníkem ve víře, museli se vystěhovat ze země, ovšem s výjimkou poddaného lidu, který musel přestoupit ke katolictví buď po dobrém, nebo po zlém).

· Jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým.

· Koruna česká byla vyhlášena za dědičnou (tedy nepřestala existovat) v habsburském rodě až do vymření mužského potomstva (posílena moc České královské – dvorské – kanceláře ve Vídni).

· Duchovenstvo zaujalo první místo v zemském sněmu (za ním teprve stav panský, rytířský a královská města – ta měla na sněmu jen jeden hlas).

 

Obnovené zřízení zemské právně utvrzovalo podřízení českých zemí habsburskému absolutismu. Jedná se o důležitý pramen českého státního práva. Ustanovení obnoveného zřízení zemského se udrželo až do roku 1848.

 

Bezprostředně po porážce v bitvě na Bílé hoře roku 1620 začala vlna náboženské emigrace, kdy odešly desítky šlechtických a měšťanských rodin ze strachu před potrestáním za účast ve stavovském povstání. Po vydání protireformačních patentů ve druhé polovině 20. let 17. století následovala daleko početnější a významnější emigrace. Také tehdy to byli především příslušníci šlechty a měšťanstva, neboť jen jim povolovala vláda legální odchod, tajně ale odcházely i rodiny poddaných evangelíků, které daly přednost nejistému živobytí v cizině před změnou náboženství. V následujících dvou desetiletích se protireformační tažení poněkud zmírnilo a emigrační vlna opadla, ale po vestfálském míru (1648) se boj proti nekatolíkům opět vystupňoval, takže v 50. letech odcházelo do ciziny mnoho dalších rodin. Odhaduje se, že celkový počet pobělohorských exulantů představoval několik tisíc měšťanských a poddanských rodin a několik set příslušníků šlechty. Odcházeli zejména příslušníci tzv. politického národa, tj. šlechta a měšťané královských měst.

 

Během tohoto období odešlo do exilu cca 150 000 - 200 000 českých protestantů, včetně osobností světového významu jako byl Jan Amos Komenský. Odhady počtu exulantů jsou jen přibližné. E. Štěříková uvádí: Nikdo se pobělohorských exulantů už nedopočítá. Ztráta obyvatelstva ...  je někdy udávána počtem 36.000 rodin, tedy zhruba 150.000 lidí ... To však je číslo týkající se pouze Čech, a je to odhad Viléma Slavaty, který zemřel už v roce 1652. V té době byla emigrace ještě v plném proudu.

 

Evangeličtí vystěhovalci odcházeli hlavně do Saska, Braniborska a dalších německých evangelických států, ale i do katolického Polska. Někteří zůstali ve Slezsku nebo v Uhrách, kde Habsburkové byli nuceni protestantismus tolerovat. Pokračující rekatolizace za vlády Karla VI. (1711–1740) vedla k emigraci tajných evangelíků z českých zemí do Německa. Tyto skupiny exulantů po 2–3 generacích zpravidla splynuly s místním prostředím. V Rixdorfu, který se později stal základem berlínského předměstí Neukölln (1912), končí česky psané zápisy ve farních knihách roku 1798. V Sasku se čeština udržela nejdéle v Žitavě, poslední česká kázání tam byla roku 1896. V českých osadách v Sasku (zejména v Horní Lužici) a Braniborsku žili nejen vystěhovalci z řad šlechty, měšťanstva a protestantských kazatelů, ale i příslušníci lidových vrstev, jako byli pláteníci, horníci a rolníci, kteří svou přítomností ovlivnili i hospodářskou prosperitu těchto krajů. Zachovaly se zprávy o českých pekařích ve Freibergu, o českých plátenících v Sasku a Braniborsku, českých hornících a rolnících v Sasku.

 

Ztráta většiny Slezska a Kladska v roce 1742 a kolonizátorské cíle pruského dvora vedly k nové vlně českého náboženského vystěhovalectví ve 40. letech 18. století, především z oblasti východních Čech, do nyní již pruských částí Slezského vévodství. Příčinou vystěhovalectví nebyly jen náboženské, ale i sociální důvody.

 

Po vypuknutí tzv. slezských válek mezi Rakouskem a Pruskem se totiž zabýval pruský král Fridrich II. myšlenkou kolonizovat některé řídce osídlené a častými válkami zpustošené kraje nově získaného Slezska. Kolonizační činnost pruských králů měla již svou tradici. Jen za léta 1713 – 1740 se do Pruska přistěhovalo 600 000 kolonistů z jiných zemí a v letech 1740–56 dalších 300 000 kolonistů. Pozitivní zkušenosti s českými kolonisty u Berlína vedly Fridricha II. k tomu, že využil nespokojenosti některých poddaných v Čechách s náboženskými poměry a získal je pro kolonizaci pruského Slezska. Slib ochrany protestantského vyznání, jenž byl prostřednictvím emisarů šířen v Čechách jménem pruského krále, způsobil, že venkovský lid viděl v jeho osobě svého vysvoboditele.

 

Hlavní agitaci k lákání exulantů svěřil Fridrich II. protestantskému kazateli Janu Liberdovi, který již předtím několikrát tajně navštívil severovýchodní Čechy. Z Berlína vezl Liberda do Čech příslib, že všichni emigranti dostanou ve Slezsku volná místa k usídlení, půdu do vlastnictví, vlastní kostel a školu, bibli a kancionál v českém jazyce.

 

Ještě před podepsáním vratislavského míru 11. června 1742, kterým Fridrich II. získal téměř celé Slezsko, se za podpory pruského vojska z Čech vystěhovalo na 1 500 osob. Exulanti, kteří přicházeli do sběrného tábora v Münsterbergu (dnes Ziębice), pocházeli hlavně z panství náchodského, opočenského, novoměstského, poděbradského, smiřického, litomyšlského a lanškrounského. Najdeme ovšem vystěhovalce i z okolí Prahy a severních Čech. Šlo o jednu velkou skupinu poddaných, uvnitř které nebyly sociální rozdíly, protože všechen nemovitý majetek a většinu movitého majetku zanechali v Čechách. Rozdíly se mohly projevit až za několik let po založení nových osad a po prvních letech hospodaření na nové půdě. Mezi vystěhovalci byli i vojenští zběhové, kteří odešli do pruského Slezska před mnohaletou rekrutskou službou.

 

V době pruské okupace severovýchodních Čech si mohli vystěhovalci s sebou vzít koně, hovězí dobytek a další majetek. Po odchodu Prusů však odcházeli ilegálně a tudíž mohli vzít jen to nejnutnější. S sebou brali to, co považovali za nejcennější – bible, kancionály, někdy i hrst rodné hlíny.

 

První nadšení po přechodu rakouskopruské hranice brzo pominulo. Při průchodu Kladskem je tamní katolíci přepadávali, okrádali a mnohdy i chytali a předávali zpět císařským habsburským orgánům. Po příchodu do Münsterbergu zjistili, že pro ně není nic připraveno. Král se proto obával, aby se vystěhovalci v důsledku nesnesitelných životních podmínek nevraceli do Čech, a tím neodradili další emigranty. Přistěhovalci se také bránili usazení na šlechtických pozemcích, nechtěli se stát poddanými a nechtěli být roztrženi do více skupin.

 

Většina přistěhovalců proto zůstávala v Münsterbergu, kde očekávala další řešení své situace. Menší část se usadila na jednotlivých panstvích, ti pak brzo asimilovali a splynuli s okolním německým obyvatelstvem. Postavení českých emigrantů se ještě zkomplikovalo jejich rozdělením na luterány a reformované, kteří převažovali.

 

Teprve na sklonku 40. let 18. století došlo k trvalému usazení české kolonie, které proběhlo ve třech větších proudech směřujících na Sycovsko, Střelínsko a Opolsko. V roce 1749 založilo 50 českých rodin na Sycovsku na pozemcích vévody kuronského osadu Velký Tábor, z něho pak v roce 1752 vznikl Malý Tábor a 1756 Čermín (německé názvy byly Fridrichstabor a Czermin, po připojení k Polsku v roce 1919 Wielki Tabor, Mały Tabor a Czermin v okrese Kępno ve vojvodství Poznaň).

 

V roce 1749 dalších 147 českých rodin na předměstí Střelína jižně od Vratislavi založilo vesnici Husinec (německy Hussinetz, od roku 1945 Gęsiniec). Přílivem nových kolonistů po sedmileté válce 1756 – 63, kdy se Prusko střetlo mj. s Rakouskem, byly v roce 1764 založeny Poděbrady, později rozdělené na Horní, Prostřední a Dolní (Ober, Mittel, Nieder Podiebrad).

 

Třetí proud směřoval do Horního Slezska, kde nedaleko Opolí založilo 100 českých rodin Bedřichův Hradec (německy Friedrichsgrätz, od roku 1945 Grodziec), z něhož pak v roce 1778 vznikl Lubín (německy Lubine, polsky Lubin), v roce 1832 Petrův Hradec (německy Petersgrätz, polsky Piotrówka) a v roce 1906 Vilémův Hradec.

 

Po druhém dělení Polska v roce 1793, kdy k Prusku připadlo Velkopolsko, vychází z pruského Slezska, konkrétně ze Sycovska, na počátku 19. století silná česká emigrační vlna, hledající lepší životní podmínky. Roku 1803 se Češi z Tábora a Čermína usídlili asi 35 km od Lodže v okolí Łasku a založili vesnici Zelov (Zelów) v tehdejší provincii Jižní Prusko. Po vídeňském kongresu 1815 se toto území stalo součástí ruské Kongresovky. Asi 30 km od Zelova pak Češi v roce 1818 zakládají vesnici Kucov (polsky Kuców) v pozdější Piotrkowské gubernii. Odtud pak v 60. a 70. letech někteří čeští evangelíci odešli do tehdejší Volyňské gubernie, kde se připojili k masové hospodářské emigraci směřující sem z českých zemí, jiní se pak dostali až do gubernií Chersonské a Tauridské.

 

Původní české kolonie ve Slezsku se dále rozrůstaly a Češi se usazovali i v okolních vesnicích. Odcházeli také za pracovními příležitostmi do měst, zvláště do průmyslových center. Někteří odcházeli za prací i mimo prostředí, ve kterém dosud žili, a to nejen do Ruska, ale i do Francie (do tamních dolů). Jednotlivci se vystěhovali i do dalších evropských států i do zámoří (Kanada).

 

Po roce 1918 některé z českých exulantských osad připadly Polsku (Velký Tábor, Malý Tábor, Čermín, Zelov, Kucov, Michalovka a Mirotín na Volyni), jiné byly součástí Německa (Střelínsko, Opolsko). Některé se nacházely v polském katolickém prostředí (Táborsko, Zelovsko), jiné byly ovlivňovány německým protestantským okolím.

 

K zásadní změně došlo v roce 1945, kdy pruské Slezsko a s ním i jeho české osady na Střelínsku a Opolsku a také čeští autochtoni v Kladsku, na Hlubčicku a Ratibořsku připadli k Polsku. Část slezských Čechů reemigrovala do ČSR, někteří byli spolu se svými německými spoluobčany odsunuti do Německa. Noví polští osídlenci se dívali na zdejší Čechy jako na Němce. Jako němečtí státní příslušníci Češi za druhé světové války bojovali v německém wehrmachtu a mnozí z nich na frontě padli. Ti, co ve Slezsku zůstali, z velké části nepřijali polské státní občanství.

 

Návrat do země otců

 

Na materiálu se pracuje ...

 

            

ENGELOVÉ z …

           PÁTRÁNÍ PO PŘEDCÍCH