Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

01.10.2013

© PEEN  2013

HISTORIE ZELOVA

 

Počátek městu dala osada založená ve třináctém století. Původně nesla jméno Szelyów a následně Zeliów. První historické záznamy pocházejí z období 1402 let a jsou z knihy „Liber Beneficiorum“ Jana Łaskiego [Johannes à Lasco, 1499 – 8. ledna 1560, polský protestantský reformátor]. Do konce osmnáctého století byl Zelov typickou zemanskou vesnicí, jejíž obyvatelé si vydělali na živobytí zemědělstvím a chovem dobytka.


Založení Zelova

 

Nově zakládané české kolonie na území Polska se stoupajícím počtem jejich obyvatel přestaly dostačovat a otcové rodin museli řešit otázku zaopatření svých potomků, pro které na otcovském podílu nebylo dostatek místa. Zpravidla to znamenalo našetřit nějaké peníze a pokusit se koupit někde kousek půdy.

 

Na počátku 19. století se radili o koupi nové půdy také Táborští a Čermínští hospodáři, když tudy procházel Alexandr Petrozelín. Petrozelín pocházel z české exulantské rodiny 17. století. Jeho děd i praděd byli kazateli Jednoty bratrské. Také on měl zájem o nabytí  pozemkového majetku, a proto nabídl Táborským za smluvenou odměnu svoje služby. Podepsal s nimi 20. listopadu 1802 smlouvu o zprostředkování koupě velkostatku Zelova.

 

21. prosince podepsali spolu s Petrozelínem kupní smlouvu s majitelem zolovského statku panem Josefem Świdzińskim Češi Jan Pospíšil (Černínský rychtář), Jan Poláček (Černínský obecní starší), Jan Jersák (obecní starší z Bachovic) a Jan Matějka (ze Sacken). Zaplatili prvních 1000 tolarů.

 

Středověká osada Zelów po požáru v polovině 16. století stagnovala. Půda byla neúrodná a obchodní cesty Zelów míjely. Koncem 70. let tu v dřevěných staveních žilo asi 20 rodin: několik poddaných sedláků, zahradníků, nájemníků, jeden kovář a jeden kolář. Vedle svých polí a políček, pokud je vlastnili, byli osadníci povinni až pětidenní robotou na panském statku. Přesto statek nevynášel a byl zanedbaný. Świdziński se rozhodl statek prodat a v Češích našel vděčné kupce. Jeho poddaní se museli vystěhovat, to co na podzim zaseli jim bylo umožněno příštího roku sklidit.

 

Od roku 1793 byla pruská hranice rozdělením Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko posunuta na východ a Zelów (Češi říkali Zelov) se dostal svou polohou do pruského království. Čeští kolonisté v Zelově tedy zůstali ve stejné státní správě. Schválení kupní smlouvy, potvrzení nezávislosti i kolonizačních privilegií dostali, podobně jako jejich otcové ve slezských koloniích, z Berlína.

 

První čeští kolonisté přišli do Zelova v zimě 1. února 1803. Často bývá uváděn březen 1803 jako skutečný začátek života českých kolonistů v Zelově. Přinesli sebou druhou splátku 5000 tolarů a už tu zůstali, aby si upravili své prozatímní příbytky. Zanedlouho přišli i ostatní osadníci. Za 25 666 tolarů získali kolonisté 1620 jiter užitkové půdy, z toho bylo 600 jiter půdy orné. Vyměřeno bylo 54 usedlostí, louky a pastviny zůstaly společným vlastnictvím.

 

Prvními českými kolonisty v Zelově bylo 19 hospodářů z Táborska, 20 ze Sophienthalu a Bachovic, 14 ze Sacken, 10 z Erdmansdorfu, 12 z Husince, 3 z Friedrichova Hradce, 4 z Masova a 7 odjinud.

 

Vesnička Zelów patřila před příchodem Čechů v širší obecní správě ke gmině se správním sídlem v nedalekých Požděnicích. Od června 1803 měli kolonisté zastoupení v obecní a církevní radě. V Zelově, kromě rodin, které vlastnily nemovitosti, žily v Zelově od počátku i rodiny chudší, které se na koupi obce nemohly podílet. Přistěhovaly se s příbuznými kolonisty, bydlely u nich v nájmu (v komoře) a živily se pomocnými pracemi, tkaním a předením.

 

Novou kolonii zakládali Češi, ale hned mezi prvními zelovskými kolonisty bylo i několik mužů německé národnosti, ti však byli s exulanty již spřízněni a počeštěni. Patřil k nim nejspíše i první zolovský (český!) kantor Boetcher, pocházející z Münsterbergu. Jeho rodiče a prarodiče byli pravděpodobně exulanty německé národnosti z okolí Nového Jičína na Moravě. Všichni zakladatelé Zelova se bez rozdílu národností nazývali Českými bratry.

 

Čeští exulanti se zabývali předením a tkaním, které ovládali již v Čechách a pokud ne, rychle se to naučili během prvních let v exilu. Na polích s písčitou a neúrodnou půdou pěstovali len a především v zimních měsících se věnovali jeho zpracování.

 

K prvním starostem zolovských kolonistů patřila starost o povolání kazatele a postavení kostela. Doufali ve finanční podporu pruského krále. Žádali pruskou komoru v Kališi o bezplatnou dopravu kazatele ze Slezska, který by je byl ochoten jednou či dvakrát do roka navštěvovat, a zároveň požádali o povolení stavby kostela. Kolonisté byli chudí a z vlastních sil nebyli schopni vydržovat kazatele, ani postavit kostel.

 

Svým počtem obyvatel český Zelov rychle přerostl Požděnice a čeští kolonisté mohli ve své početní převaze brzy ovlivnit volbu vojta gminy. Prvním českým vojtem gminy byl pravděpodobně Jan Andrš, první rychtář zvolený v roce 1807. A kolem roku 1820 bylo sídlo obecní správy přeloženo z Požděnic do Zelova.

 

V roce 1807 byla v Zelově zřízena česká škola s řádným učitelem. Do života zolovských Čechů zasáhla ve stejném roce rusko-francouzská válka a od července 1807 byl Zelov nově položenou hranicí oddělen od pruského království. Zelov se ocitl v právě zřízeném Varšavském vévodství, kde na pruská privilegia zelovských nebyl brán ohled. Jednání s pruskými úřady o povolání kazatele a stavbě kostela byla přerušena. Po vítězství Ruska ve francouzské válce se po ukončení válek stali zelovští poddanými ruského cara.

 

Zelovští bolestně postrádali duchovenskou péči. O česky mluvící faráře byla počátkem 19. století velká nouze. Pociťovaly ji i pruské emigrantské kolonie, Zelov tím spíše, že byl od české hranice nejvíce vzdálen a farář se nemohl spolehnout na plat z královské pokladny. Zelovští si proto museli svého kazatele vydržovat sami. Jenže v okolí Zelova žádný evangelický farář nepůsobil. Do roku 1817 se zelovští scházeli ke společným bohoslužbám v bývalé obytné budově velkostatku a vedli si je sami. Problémem ale zůstávaly především křty a tak nakonec nezbývalo, než požádat o tuto službu katolického faráře z Buczku. Tak přišel v roce 1817 do Zelova kazatel Jan Fabry. Zelovští ho ale pro jeho rozporuplnou minulost nemohli akceptovat a navíc byl nemocen a za dva roky zemřel. Po jeho smrti se ujal farního úřadu Polák Alexander Teodor Głowacki. Ve stejném roce 1819 dostali zelovští po smrti Friedricha Boetchera také nového učitele a kantora, Jana Bohumila Duška z Husince, který působil dlouhá léta nejen jako učitel, ale i jako vojt.

Chystala se znovu i stavba kostela. Vypráví se, že se poslové, s plány na stavbu kostela a s věnováním carovi Alexandru II. na radu Głowackého, vypravili do Petrohradu. Tady byli přechodně vězněni, protože neměli osobní doklady, ale po vysvětlení události se poslové vrátili domů se slibem 25 000 zlatých carské podpory. Také zelovští se vypravili do mateřských emigrantských obcí v pruském Slezsku, aby tady sbírali na svůj nový kostel. Stavební dřevo měli z vlastních lesů.

Základní kámen ke stavbě kostela byl položen 12. července 1821. O čtyři roky později, ve dnech 3. až 5. července 1825 byl zelovský kostel slavnostně otevřen.

V době stavby kostela se do Zelova dostalo několik polských a německých řemeslníků a pomocných dělníků, kterým se v Zelově zalíbilo. Kantor Jersák zachytil tradované vyprávění o katolické (německé či polské) rodině Františka Engla. Engl se v té době také snažil v Zelově získat půdu, ale podařilo se mu pouze pronajmout si krčmu. Jeho děti se však počeštily, staly se evangelíky a syn Vilém byl v sedmdesátých letech 19. století v reformovaném sboru dokonce kantorem. [Edita  Štěříková, Země otců, Kalich 2005, 2. vydání, str. 105]. 

ENGELOVÉ z …

           PÁTRÁNÍ PO PŘEDCÍCH