Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Eugenika

„Čím více bude člověk zasahovat do zákonitostí přírody,

tím hůře pro lidstvo jako celek.“

 

MUDr. Petr Engel, 04.09.2013

 

 

 

 

I.                        Úvod

 

Eugenika je sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Pojem eugenika byl poprvé použit v 19. století britským matematikem a vědcem Francisem Galtonem.

 

Ačkoli již Platón vyslovil základní myšlenku pozitivní eugeniky, kdy ideální potomstvo vzejde z „nejlepších“ mužů a žen, vešla eugenika do lidské historie spíše kvůli své negativní formě v ideologii nacistického Německa, ale i v nedobrovolných sterilizacích mentálně postižených, epileptiků a vězňů coby nositelů „defektních“ a nežádoucích dědičných znaků v USA mezi lety 1902 až 1964 (přibližně 63 000 sterilizací) a dalších státech.

 

Kritikům eugeniky se nelíbí představa cílevědomého šlechtění lidského genofondu. Předně z politických a hodnotových důvodů, ale i proto, že souvislost mezi genotypem a fenotypem není – až na určité výjimky – tak přímočará a jednoznačná, jak se dříve soudilo. Není též jasné, kdo by měl určovat, jaké lidské vlastnosti jsou ty nejlepší.

 

Původní návrhy eugeniků vycházely z představ, že v lidských populacích je možné úspěšně provádět umělý výběr eliminací lidí s nežádoucími vlastnostmi a naopak podporou nositelů vlastností žádoucích. Tyto představy byly zcela jistě vedeny dlouholetým pozorováním a praxí, kterou bylo vyšlechtěno mnoho výkonných a žádoucích odrůd zemědělských plodin a plemen domácích zvířat. Úspěch každého takovéhoto výběru (ať přírodního nebo intenzivního umělého) závisí však na tom, zda selektovaný znak je dědičný či nikoliv. Přitom víme, že mnoho znaků je takového charakteru, že u nich nemůžeme jednoduše říci, zda jsou nebo nejsou dědičné, ale že jejich projev (fenotyp) je pouze určitým dílem podmíněn dědičnými vlohami – geny. Podíl dědičné složky fenotypové variability znaku je vyjadřován koeficientem dědivosti neboli heritability. Nedědí se tedy znaky jako takové, nýbrž dědí se vlohy, které za přispění faktoru prostředí se mohou nebo nemusí, nebo jen do určité míry projevit ve fenotypu.

 

V této souvislosti hovoříme o tzv. kvantitativních znacích, které jsou podmíněny více geny malého účinku. Představy eugeniků o úspešnosti umělého výběru v lidských populacích předpokládaly dědičné založení takových vlastností, jako je socioekonomické postavení, chudoba, morálka, vzdělanost, inteligence, zásadovost a svědomitost. Zakladatelé eugenického hnutí však o dědivosti jimi protěžovaných znaků a vlastností určitých skupin lidí věděli velice málo, nebo téměř nic. Dnes není pochyb o tom, že některé ze zmíněných vlastností jsou alespoň částečně determinovány geneticky. Nejčastěji se hovoří o „dědičnosti inteligence“.

 

Pokusy kvantifikovat celkovou inteligenci vedly ve Francii již na počátku minulého století k vypracování testů, které měly sloužit k identifikaci dětí s menšími poruchami vzdělatelnosti. Z genetického hlediska je však hodnota IQ spíš statistickou abstrakcí než skutečné měřítko inteligence. Při genetické analýze založení IQ je však zapotřebí vymezit podíl negenetických faktorů, v daném případě familiárního přenosu kulturních vlivů a ostatních faktorů prostředí. Familiární přenos zvyšuje podobnost mezi příbuznými jedinci a zvyšuje zjevnou fenotypovou heritabilitu IQ.

 

Co se týče dalších vlastností, které bychom mohli souhrnně nazvat jako chování, je i zde zcela nepochybné, že některé aspekty chování u živočichů včetně člověka jsou do určité míry determinovány geny. Upřesnění významu „do určité míry“ je stejně důležité jako v případě dědičnosti IQ. Protože je chování znak komplexní, složený z mnoha různých aspektů, navíc obtížně definovatelných a měřených, je nemožné u člověka vyjádřit hodnotu heritability (tedy podíl genu) na chování jako takovém.

 

Dnes není ani pochyb o tom, že například sklony k alkoholismu a toxikomániím a určité způsoby chování jsou familiární povahy a tudíž mají i určitou genetickou determinovanost. Zcela jasná je pak dědičnost některých typů mentální retardace spojené například s neléčenou fenylketonurií či Downovým syndromem. Nikdo si však dnes už nemyslí, že za hlad, chudobu či bezdomovectví jsou odpovědny naše geny.

 

Každý člověk je náhodnou a neopakovatelnou kombinací několika desítek tisíců genu svých rodičů, tak jako ti nesou ve svém genomu náhodné kombinace genů svých rodičů atd. I když bude zanedlouho celý genom průměrného člověka přečten, funkce většiny genů a jejich vzájemné interakce zůstanou ještě dlouho neznámé. Subjektem našeho zájmu jsou sice samotné geny, ale tento zájem se nesmí dotknout jejich nositelů s výjimkou případů, kdy jsme schopni zmírnit nebo odstranit jejich škodlivé účinky. Člověk je bytost, a ne pouze schránka dobrých, průměrných a špatných genů.

 

Je velice obtížné a dle mého soudu nemožné definovat či vymezit, které varianty genu jsou nežádoucí. Za takovéto můžeme považovat ty varianty genů nebo poruchy na chromozomech, které negativně ovlivňují zdravotní stav a zhoršují kvalitu života jednotlivce. Četnost genů v populacích je určujícím faktorem genetické struktury populací, tedy četnosti genotypu v populacích. Jedním z nejdůležitějších faktorů, které mohou měnit genetickou strukturu populací je právě selekce, neboli výběr, ať už přírodní nebo umělý. Výběr působí na změnu četností genů a genotypu tím, že někteří jedinci (genotypy) mají vetší zdatnost než jiní. Rozdíly ve zdatnosti (tzv. darwinovské fitness) se projevují především jako rozdíly v životnosti a plodnosti jedinců. Ti jedinci, kteří mají v daném prostředí větší naději na přežití nebo kteří mají více potomků než jiní, ti přispívají větším dílem do genového fondu následující generace.

 

Výsledkem je, že v populaci vzrůstá počet selekcí zvýhodněných jedinců a roste četnost genů, které jsou selekcí preferovány. V této souvislosti je často diskutovanou otázkou, zda se pokroky v lékařství a kvalitnější lékařská péče o nemocné s dědičnými defekty neobrátí nakonec proti společnosti v tom smyslu, že nahromaděním škodlivých genů neúměrně vzroste genetická zátěž populace. Z toho pak vycházely názory, že lidem s tímto defektem by nemělo být umožněno mít potomky a přenášet tyto zjevně škodlivé geny do dalších generací. Všechny geneticky podmíněné choroby jsou v populacích většinou velmi vzácné, a tudíž četnost defektní alely je také velmi malá.

 

Eugenické zásahy formou sterilizace všech postižených jedinců jsou nejen nepřípustné z etického hlediska, ale také téměř neúčinné z hlediska genetického. Podle principů genetiky populací lze vypočítat, že i kdybychom zcela zabránili jedincům postiženým nějakou vzácnou recesivní chorobou mít děti a tedy předávat tuto škodlivou alelu do následující generace, prakticky by se nepodařilo tuto alelu z populace vymýtit.

 

V lidském genomu je ještě tolik neznámého, že si nikdo nemůže osobovat právo být arbitrem v určování, co je nebo dokonce kdo je geneticky kvalitnější. To v čem si můžeme být jisti je, že každý z nás je nositelem mnoha nevýhodných a dokonce i škodlivých letálních variant genů a je jen otázkou náhody, zda se tyto alely (varianta genu lišící se od jiné varianty téhož genu) svým projevem přenesou do dalších generací a fenotypově se projeví nebo zda budou náhodně eliminovány.

           FILOSOFIE

© PEEN  2013