Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Eugenika

II.                       Historie

 

Pravděpodobně už od dob, kdy člověk začal pro svoji potřebu chovat první zvířata a pěstovat první rostliny, využíval ať vědomě či nevědomě umělého výběru. Při chovu selektoval a dále množil jedince s, pro člověka, výhodnými vlastnosti, ať už šlo o svalovou hmotu, mléko, dlouhou a bohatou srst, kterou se naučil zpracovávat nebo v případě rostlin ty s plnými květy, plody atd. Sílu umělého výběru si uvědomil již Charles Darwin, který tuto myšlenku použil k vysvětlení přírodního výběru ve své knize O původu druhů. Spis vyšel 24. ledna 1859 pod názvem On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the The Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O původu druhů přirozeným výběrem aneb zachování zvýhodněných odrůd v boji o život, 1859; nejnovější české vydání: O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: Academia, 2007). Přirovnání umělého výběru k přírodnímu výběru byl už jen kousek k myšlence, že pokud je umělý výběr účinný při šlechtění rostlin a domácích zvířat, mohl by se úspěšně aplikovat i na lidskou populaci.

 

Bratranec Charlese Darwina, Francis Galton, nebyl první, kdo si s touto myšlenkou pohrával. Byl však první, kdo tuto myšlenku umělého výběru zasadil do vědeckého rámce své doby a to jak s použitím myšlenek a názorů Charlese Darwina, ale i genetického modelu Johanna Gregora Mendela (1822 – 1884). V roce 1869 vydal Galton knihu Hereditary Genius: An inquiry into its laws and consequences (Dědičnost geniality a její důsledky). A od té doby se začala rozvíjet věda, která se zabývala „zlepšováním lidského rudu“, kterou Galton nazval eugenika (z řeckého eu – dobrý, genos – rod).

 

 

II.1.                    Před Francisem Galtonem

 

Vzniku eugeniky předcházela dlouhodobá polemika o rozdílnosti lidských ras. Už roku 1855 tvrdil francouzský hrabě Arthur de Gobineau ve své Eseji o nerovnosti lidských plemen, že hlavní hybnou silou dějin byly vždy zděděné rasové vlastnosti. Bílá rasa byla podle něj jasně nadřazena všem ostatním a byla fyzicky i duševně nejhodnotnější.

 

Myšlenka o aplikaci selekčních metod na lidskou populaci vznikla už ale dávno. Přísné předpisy o manželství se vyskytují už v kodexu Manu. Tento hinduistický zákoník byl používán v Indii až do 20. století. Samotný odpor vůči rasovému hrál roli i v antickém Řecku a Římě. Genetický podtext mají i manželské zákony starých Egypťanů a Římanů. I řecký filozof Platón před asi 2300 lety napsal ve svém díle Republika: „To nejlepší z obou pohlaví by se mělo kombinovat s tím nejlepším co nejčastěji a to podřadné s podřadným co nejřidčeji.“ I římský básník Claudius Claudianus měl k míšení silně negativní vztah a napsal, že nesmí dojít k sjednocení s africkými barbary a barevný bastard pošpiní kolébku.

 

Po roce 1859 vyšla Darwinova kniha O původu druhů přírodním výběrem s podtitulem „Zachování prospěšných plemen v boji o život“ a o více než deset let později vyšla navazující práce O původu člověka, která původ druhů aplikovala na člověka. Některých myšlenek z Darwinových prací se ujala skupina evropských myslitelů a dále je rozvíjela – dnes je tato skupina učenců známa pod označením sociální darwinisté. Jejich úprava Darwinových myšlenek se často používala k obhajobě rasového inženýrství.

 

Sám Darwin v roce 1871 tyto své obdivovatele utvrdil v jejich přesvědčení, když ve své knize O původu člověka prohlásil, že pokud nebudou velké pokroky v medicíně vyváženy promyšlenou kontrolou populace, naruší to přírodní výběr a neschopní budou mít stejné šance na přežití jako ti silní. Darwin sám také varuje, že pokud „nezabráníme tomu, aby se počet bezohledných, ničemných a jinak podřadných členů společnosti zvyšoval rychleji, než lepší třída lidí, národ bude degenerovat“ a uvádí, že během několika staletí civilizované rasy vyhladí a nahradí rasy divošské. Darwinova kniha způsobila také rozkvět rasové antropologie – vědci začali vážit lebky a měřit nosy a jiné části těla, zaznamenávat barvu vlasů a očí u populace. V roce 1885 zjišťovala Německá společnost pro antropologii rasové složení obyvatelstva jednotlivých německých států.

 

 

II.2.                    Francis Galton (1822 – 1911)

 

Francis Galton, bratranec Charlese Darwina z druhého kolene, se narodil 16. 2. 1822 jako nejmladší z devíti dětí v rodině prosperujícího bankéře. Na naléhání rodiny vystudoval medicínu, ale po smrti svého otce v roce 1844 se jí přestal věnovat. Galtonova neklidného a zvídavého ducha zaujala celá řada oblastí. Vedle psychologie a matematiky to byla zejména metrologie. Při svých antropometrických měřeních Galton zjistil, že otisky prstů každého člověka jsou naprosto jedinečné, a přesvědčil pracovníky Scotland Yardu, aby tento fakt využívali k identifikaci osob.

 

Po přečtení Darwinovy knihy O původu druhů dospěl k závěru, že inteligence je dědičná. Považoval ji za klíčovou vlastnost, která u tělesně slabého lidského druhu zvyšuje šanci na přežití. V úvodní kapitole svého díla „Dědičný génius“ (Hereditary genius, první vydání 1869) napsal: „V této kapitole si kladu za cíl dokázat, že lidské přirozené schopnosti jsou odvozeny z dědičnosti, a to téměř se stejným omezením, s jakým se setkáváme u forem a tělesných rysů v celém organickém světě.“

 

Galton předpokládal, že se z generace na generaci přenáší i typ nadání, např. uměleckého či vědeckého. Domníval se, že inteligenci lze zjišťovat na základě měření senzorické diskriminace. Vycházel přitom z anglického filosofa Johna Locka, podle kterého jsou lidské smysly branou veškerého poznání. Je-li tomu tak, pak by nejschopnější lidé měli mít nejdokonalejší smyslové orgány. Navrhl některé specifické metody ke zjišťování úrovně senzorických schopností.

 

Galton byl přesvědčen, že změřit lze všechno. V roce 1884 byla v Londýně pořádána Mezinárodní výstava zdraví, v jejímž rámci zahájila svoji činnost Galtonova Antropometrická laboratoř. Návštěvníci si mohli nechat změřit tělesné rozměry, ostrost zraku a sluchu atd. Během šesti let existence laboratoře shromáždil Galton údaje od téměř 10 000 osob. Brzy se ale ukázalo, že jednoduchá měření (hlavně velikost hlavy) a jednoduché senzorické zkoušky jsou pro měření tak komplexní schopnosti, jakou je inteligence, nevhodné. Galtonova práce přesto představovala první impuls k mohutnému rozvoji testů inteligence, který proběhl v první polovině 20. století.

 

Galton byl jedním z prvních a nejhorlivějších propagátorů sociálního darwinismu a v roce 1883 poprvé použil termín eugenika, jako název pro vědu o tom, jak pomocí genetiky zlepšit kvalitu rasy.

 

 

II.3.                    Eugenika na scéně

 

Eugenika se objevuje v době, kdy dochází k velkému nárůstu obyvatelstva v celé Evropě. Zatímco v roce 1600 měla celá Evropa podle odhadů asi 95 milionu obyvatel, roku 1700 to bylo 130 milionů a roku 1800 to bylo podle odhadu 187 milionů. Roku 1900 však činil počet evropského obyvatelstva přes 400 milionu, tedy dvojnásobek.

 

Až do roku 1782 totiž platil zákon, stanovující, že povolení k sňatku obdrží pouze ten, kdo prokáže, že je schopen uživit rodinu. Mnoho lidí tak zůstávalo v místě svého rodiště, kde si také postavili obydlí. S rozvojem kapitalizmu se však toto ustanovení ukázalo jako neúnosné. Moderní způsob výroby vyžadoval svobodné dělníky, kteří již nebyli vázáni na půdu a nepodléhali tělesně nikomu. Manželství a založení rodiny viděla vzmáhající se buržoazie jako samozřejmé právo každého člověka, a proto byly předpisy o uzavření manželství zrušeny. Výsledkem pak byl explozivní nárůst obyvatelstva, podpořený navíc poklesem úmrtnosti v důsledku zavedení očkování proti neštovicím.

 

Zájmy tehdejších vládnoucích tříd se snažil obhajovat Thomas Robert Malthus (1766 – 1834), britský farář a ekonom. Jeho dílo Pojednání o principech populace prý přivedlo Charlese Darwina na myšlenku přírodního výběru. Malthus se pokoušel vysvětlit bídu a nezaměstnanost principem, podle něhož roste počet obyvatel geometrickou řadou, kdežto prostředky pro existenci jen řadou aritmetickou. Sociální nepoměry se tak pokoušel vysvětlit přírodními zákony a prohlašoval je proto za přirozené a věcné. Nadbytek populace je podle Malthuse korigován hlavně epidemiemi, válkami a bídou.

 

Ve svém pojednání zbrojí proti starému anglickému Chudinskému zákonu (Poor Law), který považoval za příliš liberální, a propaguje přísnější dozor nad chudými formou redukce sňatku a omezení sociálních podpor, aby se snížila jejich porodnost, a tím se zabránilo sociálním nepokojům.

 

V roce 1859 publikoval Charles Darwin své dílo O původu druhů, které mělo na Galtona velký vliv. Londýn se v té době potýkal s problémem přelidnění.

 

Byl to především Galtonův nejnadanější žák, Karl Pearson, představitel biometrické školy, která se zabývala otázkami dědičnosti a pokoušela se je řešit výhradně z matematických pozic. Pearson na základě statistiky o plodnosti hluchoněmých a tuberkulózních rodin a rodin, majících mezi svými členy zločince, vyslovil tvrzení, že každý stav, který vede k špatné tělesné a duševní zdatnosti, zvyšuje porodnost.

 

I Galton si povšiml, že rodiny „geniů“ mívají méně dětí než ostatní a začal se zajímat o to, jaký má tato skutečnost význam pro budoucí generace. Roku 1869 vydává svou knihu Hereditary Genius, která se stává na následujících 80 let snad nejčtenější knihou všech eugeniků.

 

Galton uzavírá svou práci myšlenkou, že v moderní civilizované společnosti nemůže již přírodní výběr působit stejně intenzivně jako v přírodě. Vyslovil obavu z toho, že moderní humanita a podpora sociálně slabších působí vlastně v opačném směru než přírodní výběr, totiž ke zhoršování místo zlepšování lidského rodu. Uvažoval o potřebě zavedení umělého výběru, který by tento trend zastavil. Jak sám říká: „To, co příroda vytváří poslepu a bez soucitu, člověk dokáže promyšleně, laskavě a rychle.

 

Menší počet potomku v rodinách „géniů“ oproti počtu dětí v rodinách chudých a zvláště pak v rodinách slabomyslných, použil Galton jako argument pro zavedení umělého výběru v lidské populaci. Na okraj je možné zmínit, že Galton po sobě nezanechal potomky žádné.

 

Navíc se začaly množit důkazy, že slabomyslní a méně inteligentní lidé přivádějí na svět až třikrát více dětí než lidé s průměrnou inteligencí. Vykazovali v průměru 5 generací během jednoho století, zatímco norma je 3 až 4 generace. Proto se také rozšířila obava, že se zvětšuje podíl méně nadaných lidí v obyvatelstvu a lidstvu tak proto hrozí nevyhnutelný úpadek.

           FILOSOFIE

© PEEN  2013