Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Eugenika

III.                      Zneužití eugeniky

 

Snaha o zlepšení lidské populace se hned zpočátku začala ubírat dvěma směry. Pozitivní eugenika podporovala zdravé a inteligentní jedince v reprodukci. Dysgenickému rozmnožování nežádoucích členů se zase snažila zabránit negativní eugenika. Nežádoucími pak byli především „slabomyslní“, mezi něž spadali alkoholici, epileptici a zločinci, spolu s duševně zaostalými.

 

 

III.1.                   Země původu Británie

 

Británie byla zpočátku ohniskem eugenické propagandy a i zde okamžitě převládla negativní eugenika. Sám Galton považoval vyhlazení rasy za projev boje o život, který Darwin prokázal u živočichů a rostlin. Galtonova snaha „v podstatě spočívala ve vědeckém ospravedlnění morální pozice středních a vyšších tříd, která byla otřesena socialistickou agitací“.

 

Pearson, první Galtonův stoupenec, hlásal, že pouze selektivním množením svých občanů si Británie udrží náskok před Německem, svým rivalem na pevnině, a že stát musí mít své slovo v tom, kdo by se mel množit a kdo ne.

 

V Londýně se také uskutečnila první Mezinárodní eugenická konference. Předsedou konference byl bývalý premiér, Arthur Balfour, a mezi její místopředsedy patřili nejvyšší soudce a Winston Churchill. Od roku 1908 dostávalo ministerstvo vnitra stovky peticí od okresních a městských zastupitelstev a od školských výborů, ve kterých se požadovalo schválení zákona, jenž by omezil reprodukci těch, kteří toho „nejsou hodni“. Vznikla dokonce i Společnost pro eugenickou výchovu (Eugenics Education Society), která pořádala schůzky s ministrem vnitra a snažila se celou záležitost posunout dopředu. Všechny lobbistické akce však byly bezvýsledné, neboť ministr vnitra Herbert Gladstone nebyl velkým příznivcem eugeniky.

 

Vše se změnilo v prosinci roku 1910, kdy ho na ministerském křesle vystřídal Winston Churchill. Churchill byl skalním stoupencem eugeniky a rozhodně nehodlal ztrácet čas: „Nepřirozené a stále se zvyšující množství slabomyslných a duševně chorých spolu s trvalým

snižováním poctu všech úspěšných, aktivních a inteligentních představuje pro národ i rasu nebezpečí, které nelze podceňovat. Mám za to, že pramen, z něhož je napájena řeka šílenství, by měl být ucpán a zastaven dřív, než se rok s rokem sejde.“ (Všechny další britské vlády shledaly tento výrok natolik pobuřující, že byl zveřejněn až v roce 1992.)

 

V roce 1913 byl nakonec schválen zákon o duševním postižení, který nařizoval nucenou hospitalizaci mentálně postižených pacientu, čímž v podstatě znemožňoval jejich rozmnožování, ale úspěchem odpůrců eugeniky bylo, že z něj byly vypuštěny paragrafy regulující sňatky a bránící rozmnožování.

 

Ministerstvo zdravotnictví pak ještě ve třicátých letech minulého století jmenovalo výbor vedený sirem Laurencem Brockem, který měl za úkol prošetřit sterilizaci duševně nemocných. Závěrečná zpráva výboru popisuje rychle se množící mentální spodinu a úplně ignoruje důkazy proti tomuto tvrzení. Problém se získáváním souhlasu ke sterilizaci od duševně postižených lidí řešil výbor po svém: „Mnoho z těchto nízkých typů lze uplatit nebo je jinak přesvědčit, aby dobrovolnou sterilizaci přijali.

 

Když pak v roce 1938 pronikly z Německa zprávy, co znamená povinná sterilizace v praxi, bylo jasné, že tento zákon, je neomluvitelným narušením osobní svobody a Británie tak zůstala jednou z mála zemí, kde nebyl tento sterilizační zákon schválen.

 

K myšlenkám eugeniky se ve Velké Británii hlásilo rovněž mnoho osob z řad inteligence a umělců. Asi nejhorlivějším zastáncem eugeniky byl spisovatel H. G. Wells, který dal průchod svým sympatiím k eugenice především v knize Tušení (Anticipations, vydáno 1901). Názory, jaké jsou obsaženy v této knize, tehdy nebyly zcela cizí ani dalším známým osobnostem – jmenujme alespoň některé: Virginia Woolfová, T. S. Eliot, G. B. Shaw a především Rudyard Kipling.

 

Je nutné připomenout, že na počátku 20. století panovalo zcela jiné myšlenkové klima než dnes. Jak někteří umělci, tak také někteří filosofové a vědci zastávali názor, že společnost v Evropě je třeba zásadním způsobem nově uspořádat, jelikož civilizace se vlivem překotného rozvoje průmyslu, nadměrné koncentrace chudých lidí ve městech a nerovnoměrného rozdělování světového bohatství řítí do katastrofy. Jedním z řešení na celou řadu tehdejších problému se zdála eugenika. Obyvatelé Velké Británie neměli s jejím přijetím větší problémy i proto, že zcela promyšleně provozovali již řadu let dost tvrdou a rasisticky zaměřenou politiku v celé řadě svých kolonií a na okupovaných územích (např. Indie, Jižní Afrika), kde naprosto neschvalovali mísení své rasy s domorodci.

 

Autorem, který měl velký vliv na další vývoj eugeniky, byl rovněž Angličan – Houston Stewart Chamberlain, zeť Richarda Wagnera. Chamberlain se usadil na kontinentě a v roce 1899 vydal v Mnichově knihu Základy dvacátého století, kterou obdivoval jak H. G. Wells, tak i Adolf Hitler. Chamberlain zastával názor, že příslušníci vyšších ras se nesmí mísit s příslušníky jiného plemene, nemá-li rasa ztratit své kvality. Tvrdil, že antické Řecko i Římská říše zanikly jen proto, že u jejich obyvatel došlo mísením ras k rasové degeneraci. Obvinil také Židy z toho, že se snaží cíleně mísit s vyšší rasou a tím ji zničit. Adolfa Hitlera tyto teorie fascinovaly a některé z Chamberlainových myšlenek nalezneme i v Hitlerově knize Mein Kampf.

 

 

III.2.                   Německo

 

Jedním z prvních přívrženců sociálního Darwinismu v Německu se stal profesor zoologie Ernst Haeckel, pozdější profesor antropologie na univerzitě v Jeně. Roku 1869 prohlásil, že germánské národy jsou nadřazeny všem ostatním a stejně jako Galton obhajoval systematickou likvidaci slabých a nemocných.

 

Ernst Haeckel založil v Německu Monistickou ligu, která měla před první světovou válkou tisíce clenu. Liga se snažila prosadit aplikaci biologických zákonu na společnost. Jejím hlavním cílem bylo však přežití některých ras – samozřejmě těch nejlepších – na úkor těch ostatních. Haeckel to odůvodňoval tím, že „selekční teorie učí, že v lidském i zvířecím a rostlinném živote všude a vždy muže existovat jen malá menšina vyvolených, kdežto převážná většina strádá a více nebo méně předčasně hyne... Lze této skutečnosti hluboce litovat, nelze ji však ani zapřít ani změnit. Všichni jsou povoláni, ale jen málo je vyvolených“.

 

Haeckel věřil, že evolučním osudem Německa je zbavit se všech podřadných: „Němci se od společného opičího základu člověka vzdálili nejvíce ... Po psychologické stránce mají nižší rasy blíž ke zvířatům než k civilizovaným Evropanům. Je proto nutné přiřadit jejich životům zcela jinou hodnotu.

 

 

Haeckelovo dílo dále rozvinul jeho nástupce na katedře sociální antropologie Alfred Ploetz, který vymyslel výraz „rasová hygiena“. V pozdějších pracích rozvinul teorii o nutnosti vypracovat program populační kontroly, jenž by zajistil přežití jen těch nejlepších rasových vlastností. Ploetz se také zmiňuje o známkách degenerace a o atavismech u zločinců, ale začleňuje tato tvrzení navíc do rasistické konstrukce. V roce 1912 pak píše: „V německé říši jsou to východní, nyní kolonizovaná území, odkud pochází relativně nejvyšší počet zločinců. Silně zatížen je též jihozápad, zejména staré Bavorsko a Rýnská Falc. Naproti tomu je na zločince nejchudší severozápad, zdroj největšího podílu nordické krve.“ Byl to také Alfred Ploetz, kdo stál roku 1905 u zrodu první eugenické společnosti na světě – Gesellschaft für Rassenhygiene (Společnost pro rasovou hygienu).

 

Ještě radikálnější názory než Ploetz měl Fritz Lenz z univerzity v Mnichově, jenž byl od roku 1923 prvním německým profesorem rasové hygieny. Lenz podporoval nejen sterilizace „méněcenných“ osob, ale zastával názor, že „kvalitnější“ vrstvy společnosti musí plodit mnohem více dětí než dosud. Porovnával také rasy a dospěl k závěru, že černoši i židé jsou nekvalitní rasou, zatímco nordická rasa je tou nejlepší.

 

Významnou osobností eugenického hnutí byl také Eugen Fisher, autor díla Principy lidské dědičnosti a rasové hygieny. Fisher byl ředitelem berlínského Ústavu pro antropologii, lidskou dědičnost a eugeniku. Jistě není bez zajímavosti, že jedním z jeho asistentů byl Joseph Mengele. Hitler se seznámil s problematikou eugeniky právě z prací E. Fishera. Hitler sám pak ve svém díle Mein Kampf dodává: „Kdokoliv není tělesně či duševně zdráv a na určité úrovni, neměl by mít právo přenášet své utrpení na vlastní děti.

 

V Německu se nakonec pravidla eugeniky začala v době nacismu uvádět daleko více do praxe a následkem tohoto vývoje se stal nejen projekt Lebensborn, ale i nucené sterilizace postižených či jejich usmrcování. Během roku 1934, kdy vešel v platnost sterilizační zákon, bylo vykonáno na 50 tisíc sterilizací. Přesné statistiky nebyly nikdy zveřejněny. Celkový počet lidí, kteří nebyli uznáni za vhodné dále přenášet své geny a museli se proto podrobit sterilizačnímu zákonu, se však odhaduje na 300 až 600 tisíc. Bylo to právě Německo, kde se kromě klasické sterilizace, začaly používat rentgenové paprsky. Docházelo dokonce k tomu, že oběti byly tajně ozařovány, zatímco vyplňovaly formuláře.

 

Co nestihly operační zákroky a rentgenové paprsky, to vyřešily plynové komory. Zde je však těžké určit, kdo zde byl z „eugenických“ a kdo z politických důvodů. Polovina účastníku Wannseeské konference, která rozhodla o konečném řešení židovské otázky, měla doktorát z antropologie. Své rozhodnutí posuzovali z ryze vědeckého hlediska. Eugenika byla v Německu pouze „vědecky zdůvodněným“ pláštíkem pro nacistické zločiny.

 

 

 

III.3.                   Eugenika ve Spojených státech

 

Eugenika ve Spojených státech byla namířena zejména proti černochům a přistěhovalcům. Nikdo totiž nepochyboval o podřadnosti černochů, a tak nebylo těžké využít vědecké záminky k jejich eliminaci. K lepšímu pochopení, proč se eugenika tak rychle ujala, je třeba zmínit ekonomický, sociální a politický podtext.

 

Obhajoba rasového třídění se ubírala dvěma směry. Ten měkcí podporoval myšlenku biblické jednoty všech národu stvořených v Adamovi a Evě. Tento názor se nazýval monogenizmus (původ z jednoho zdroje). Podle této teorie jsou lidské rasy výsledkem degenerace rajské dokonalosti poklesem na rozdílné úrovně - běloši degenerovali nejméně a černoši nejvíce. Jako hlavní příčina byl označován vliv podnebí.

 

Tvrdší strana opustila Písmo jako alegorické a tvrdila, že lidské rasy jsou oddělené biologické druhy. Jako jiná forma života nemusí proto černoši participovat na všelidské rovnosti. Zastánci tohoto názoru se nazývali polygenisté.

 

Monogenizmus byl populárnějším směrem už proto, že neopouštěl Písmo, ale byla tu i potíž s možností vzájemného křížení lidských ras, jež naznačovala, že lidé jsou stejným druhem.  Polygenisté sice nakonec připustili společný původ někde v dávné prehistorii, ale zdůrazňovali, že rasy se odděleně vyvíjely dost dlouho na objevení se hlubokých vrozených rozdílu v talentu a inteligenci. Po zveřejnění Galtonovy teorie byly obě strany ale nakonec spokojeny, protože jim bylo pod rouškou eugeniky poskytnuto ještě lepší zdůvodnění pro společně sdílený rasizmus.

 

Mnohé velké postavy americké historie hájily v rasové otázce pozice, které mnohé z nás mohou uvádět do rozpaků. Tak například Thomas Jefferson hlásal: „Tvrdím, i když jen jako dohad, že ať už jsou černoši oddělenou rasou původem nebo se odlišili časem a okolnostmi, jsou vůči bílým v darech těla i ducha podřadní.

 

Lincolnova radost z výkonu černošských vojáku armády Unie nepochybně vedla k vysokému hodnocení propuštěnců a bývalých otroku. Svoboda ale ještě neznamenala biologickou rovnost a sám Lincoln nikdy neustoupil ze svého postoje, který vyjádřil v Douglasových rozhovorech (1858): „Mezi bílou a černou rasou existuje fyzický rozdíl, který jim, myslím, nikdy nedovolí žít pohromadě v sociální a politické rovnosti. A protože to nejde a ony přesto žijí pospolu, musí existovat pozice nadřízeného a podřízeného, a já jsem jako každý jiný muž pro to, aby nadřízená pozice byla vyhrazena rase bílé.

 

Autoři Deklarace nezávislosti tvrdili: „Pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že je Stvořitel obdařil určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ Slovem lidé ovšem nebyli míněni všichni, protože otrokářství se ve francouzských dominiích udrželo až do poloviny 19. století. Černoši

byli americkou ústavou definováni jako třípětinoví lidé.

 

Velkým argumentem eugeniků byly peníze. Pořádaly se takřka hony na rodiny nežádoucích. Mezi ně patřili slabomyslní, ale i alkoholici, prostitutky, tuláci a kriminálníci. Dokumentace o tom, kolik musel stát do takovýchto rodin investovat, přesvědčily i ty nejzatvrzelejší odpůrce eugeniky.

 

Eugenici slavili úspěch v roce 1907, kdy stát Indiana jako první na světě přijal zákon o povinné sterilizaci nenapravitelných kriminálníku, epileptiku a mentálně retardovaných. O šest let později schválilo tento zákon už 29 státu ze 48. Přes veškerou propagandu eugeniků se sterilizační zákony nevyhnuly odporu.

 

Ještě v roce 1935 výbor Asociace neurologů chválil Německý sterilizační zákon a vyzdvihoval především jeho precizní dodržování. Po prosáknutí nacistických zvěrstev se však všichni od sterilizačních zákonů distancovali. Aby se na tuto eugenickou národní hanbu zapomnělo, bylo v USA ve čtyřicátých letech dokonce zakázáno diskutovat o sterilizaci i v tisku. Pravdou však zůstává, že operace byly prováděny v psychiatrických léčebnách, na pacientech, kteří byli považováni za slabomyslné a asociální – včetně prostitutek, drobných kriminálníku a dětí s kázeňskými problémy.

 

A tak se stalo, že v Americe, kolébce demokracie, velmoci, která se pasovala na ochránce lidských práv, bylo sterilizováno více než 100 tisíc lidí. Je ironií, že sterilizace zasáhla zhruba 0,1% mentálně nemocných, takže kýžený účinek, který eugenici sterilizaci přisuzovali, byl zcela zanedbatelný.

 

Velká část amerického nadšení pro eugeniku pramenila také z protipřistěhovaleckých nálad. V době rychlé imigrace z jižní a východní Evropy bylo snadné vyvolat v lidech dojem, že „lepší“ anglosaská rasa se v zemi zřeďuje. Vše podporovaly výsledky nekorektně zadávaných inteligenčních testů, které byly zavedeny jako povinné pro všechny přistěhovalce. Z výsledku testu jasně vyplývalo, že drtivá většina přistěhovalců je slabomyslných, a proto se eugenici dožadovali vypovězení takovýchto přistěhovalců.

 

Kritice se nevyhnuli ani černoši. Ve studii o inteligenci, vypracované v roce 1923 pod vedením R. M. Serkesee, profesora psychologie na Harvardské univerzitě a prezidenta Americké asociace psychologů, se praví: „Musíme vycházet z předpokladu, že měříme vrozenou inteligenci. V Americe musíme čelit možnosti rasové příměsi, která je mnohonásobně vyšší než v kterémkoliv evropské zemi, protože se do našeho rasového inventáře začleňují černoši. Úpadek inteligence Američanů bude proto mnohem rychlejší kvůli přítomnosti černochů.

 

Diskuse v Kongresu, vedoucí nakonec roku 1924 k přijetí zákona o omezení imigrace (Immigration Restriction Act), se často odvolávaly právě na výsledky inteligenčních testů. Eugenici však lobovali nejen pro omezení přistěhovalectví, ale také pro změnu složení přistěhovalců stanovením přísných kvót pro podřadnější národy.

 

 

 

III.4.                   Eugenika v Asii

 

Eugenika ve své primitivní podobě dnes slaví úspěch v Asii. Není příliš známo, že se sterilizační zákon objevil i v Japonsku a během jeho platnosti v letech 1948 až 1995 bylo sterilizováno na 16 520 žen.

 

Asi nejznámější je krátkozraká čínská politika jednoho potomka, díky níž se v drtivé většině rodiče rozhodují pro mužského potomka, schopného se o své rodiče postarat. Podobný trend je i v Indii, kde v samotné Bombaji je z důvodu pohlaví embrya ukončeno více než dva tisíce těhotenství ročně. Ve své podstatě se v těchto zemích děje něco obdobného, co se dělo před padesáti lety mezi Eskymáky. Tam bylo dvakrát více chlapců než děvčat, protože v případě nedostatku potravy byla děvčata hned po narození zabita nebo odsouzena k smrti hladem. Bylo to logické přizpůsobení vnějším podmínkám. Stejně tak můžeme jen těžko odsuzovat obyvatele Číny a Indie za to, že se přizpůsobili okolnostem a zvolili si „jistější“ budoucnost.

 

Přes veškerou osvětu se černoši nejen v Americe s rasizmem stále potýkají a ani u nás není rasizmus zrovna uzavřenou kapitolou. Vše se pokusil vysvětlit Richard Dawkins teorií sobeckého genu: „Jestliže by zvířata měla tendenci chovat se altruisticky k jedincům, kteří by se jim podobali, mohla by tím nepřímo prospívat svému příbuzenstvu. Hodně by záleželo na vlastnostech. Takové pravidlo by v každém případě statisticky vedlo ke správným rozhodnutím. Rasové předsudky lze z tohoto pohledu chápat jako přehnané zobecnění příbuzensky selektované tendence hlásit se k jedincům, kteří se nám fyzicky podobají, a být zlí na jedince jiného vzhledu.

 

Rozhodně se tím ale nedá ospravedlnit to, co se dělo pod jménem eugeniky v Americe a Německu, ale i jinde ve světě včetně kolonií mnoha evropských států. Zároveň však nelze ztotožňovat eugeniku s rasizmem.

           FILOSOFIE

© PEEN  2013