Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Eugenika

IV.                     Eugenika v Českých zemích

 

V Českých zemích se první náznaky eugenického hnutí objevují v souvislosti s rozvojem evolucionismu a jeho volnomyšlenkářské a proticírkevní propagandy. Její hlásání se stalo záležitostí mnoha významných lékařů, biologů a geologů, kteří neváhali aplikovat zjednodušeně chápaný Darwinův „boj o život“ na společenské poměry. Mnozí vyhraněně evolučně myslící biologové zachovávali v tomto ohledu značnou zdrženlivost, jiní se vyslovovali velmi zřetelně a tvrdě.

 

K formování českého eugenického hnutí došlo v okruhu přispěvatelů a čtenářů časopisu vydávaného prof. MUDr. Ladislavem Haškovcem (1866 1944). Zprvu se jmenoval Revue v neurologii, psychiatrii, fysikální a dietetické terapii (1904), od r. 1911 několikrát změnil název a od r. 1938 vychází jako Neurologie a psychiatrie československá (Haškovcova revue). Haškovec ještě před založením Revue vystoupil s požadavkem na zřízení instituce povinných předmanželských prohlídek u lékařů, čímž určil jeden z hlavních cílů činnosti eugenického hnutí. Již v prvním ročníku varoval dobřanský psychiatr E. Nový (vycházeje ale víceméně pouze z literárních údajů) před důsledky vzniku duševních chorob z hlediska dědičnosti.

 

Současně se o dědičnost a sociální podmínky celé řady patologických nebo nepříznivých jevů začali zajímat i sociologové. Velký význam měla kniha Břetislava Foustky (1862 1947), profesora sociologie na UK, Slabí v lidské společnosti (1904), ve které autor vymezil hlavní cíl eugeniky: „Jak zamezit vznik a odčinit ze společnosti existenci jednotlivců duševně, mravně, hmotně a tělesně slabých, míně cenných, degenerovaných. A především, dokud existují slabí a ochrany potřební, jak jim pomáhat a je chránit.“ Foustka patřil k umírněné části a měl zájem na aplikaci humanitních snah i v této oblasti. Proto odmítal radikální postupy negativní eugeniky jak v oblasti prevence vůči „dědičně zatíženým zločincům“ (zákazy sňatků, sterilizace), které se tehdy objevovaly i v legislativě v USA, Kanadě, velké Británii, tak proti tzv. německé rasové hygieně. Odmítal i tzv. sociální darwinismus a domníval se, že hrozba degenerace lidské populace díky přenosu dědičných vad je přehnaná.

 

Na Foustku v mnohém navazovaly práce doc. Dr. Jaroslava Kříženeckého (1896 1964), které, ačkoli se pohybovaly v rámci biologie, poukazovaly na riziko zneužití eugeniky radikálními evolucionisty. Snahy o vypěstování kvalitnější lidské rasy na základě usměrněné genetické politiky považoval za nereálný. Uznal, že program pozitivní eugeniky zdůrazňovaný hlavně lékařskými kruhy je neudržitelný, a že je nutné zaměřit se ne negativní eugeniku, tj. vymýcení negativních vlastností (vad) populace. Tedy „přímým vyloučením méněcenných individuí z účasti na plození generací budoucích, znemožněním a zabráněním přístupu jich k aktu plození, ať již se toto děje jakoukoli cestou.“ Tím se eugenické hnutí vydalo vstříc zločinnému vyhlazování, vrcholícím sterilizačním zákonem nacistického Německa a holokaustem.

 

Kříženecký si stejně jako Foustka uvědomoval i sociální rozměr problému, kterým se darwinističtí eugenikové zabývali pouze biologicky. Především bezvýhradně uznal rovnocennost mužského a ženského pohlaví. Podle něj se sexuální rozlišení týká pouze života pohlavního a do sociálního života nijak nezasahuje.  Proto hlásal naprostou svobodu pohlaví a rovnocennosti ve společnosti, v čemž se shodoval i se socialistickým hnutím, ze kterého původně vycházela i nacistická rasová hygiena. Kříženecký v r. 1920 napsal: „Eugenika jako aplikovaná věda znamená snahu po vědeckém upravení lidského života, po vědecky založené organizaci životních činů, a to právě se zřetelem k této společnosti. Po této stránce dostává se eugenika do intimní souvislosti se socialismem, vlastně spadá sama celá do rámce socialismu a jeví se nám jako jeho část.

 

V roce 1915 byla založena Česká společnost eugenická, jejímž cílem bylo „soustavně organizovati práci v oboru eugeniky a nauky o dědičnosti po stránce teoretické i praktické.“ Do značné míry našli publikační fórum jak v Haškovcově Revui, tak v Časopise lékařů českých. Ze společenskovědních badatelů ji podpořil především profesor filosofie a pedagogiky František Čáda (1855 1918), který se vyslovil pro přednostní pěstování pozitivní eugeniky, byť i negativní eugenika podle něj patří k věci. V této době již také vyšla první česká přehledná zpracování genetiky a eugeniky od lékaře Vladislava Růžičky (Biologické základy eugeniky) a zoologa Dr. Artura  Brožka.

 

Je skutečností, že čeští lékaři a biologové, kteří se na počátku 20. století rozhodli začlenit do eugenického hnutí, nemohli tušit politické důsledky, které přinese radikální aplikace genetických poznatků na lidskou společnost. Rasistické excesy německé rasové hygieny, s její antisemitskou a také antislovanskou tendencí, byly pro ně nepřijatelné. Sami se zaměřili především na prosazení povinných předmanželských lékařských prohlídek, které měly minimalizovat rizika rození neduživého, dědičnými chorobami zatíženého potomstva. Na druhé straně, jak z formulace eugeniků vyplývá, šlo také o zamezení množení alkoholiků, asociálů a lidí se zločineckými sklony. K jejich rozpoznání bylo ovšem zapotřebí shromáždit množství dat od lékařů, policie atd., což by znamenalo velké zásahy státu do soukromí občanů, pokud by takové prohlídky bylo vůbec možné uvést do praxe.

 

I u nás byl zvažován dalekosáhlý výzkum předků a jejich chorob v zájmu zachování zdraví národa. K oživení došlo až za Protektorátu. Šlo ale pouze o zjišťování, zda občan má či nemá semitské předky.

 

Propastný rozdíl mezi českými a u nás žijícími německými eugeniky se projevil zejména za první světové války, kdy se u německých eugeniků objevily úvahy o rasově hygienickém významu války. V Německu časté představy o jakési „očistné výhni války“ a zdůrazňování úlohy ženy, které neměly v plození zabraňovat žádné předsudky vyšších stavů, antikoncepce nebo dokonce potraty, patřily k tehdejší propagandě.

 

Zenitu svého vlivu dosáhli čeští eugenikové v roce 1919, kdy vyvinuli maximální snahu o to, aby v novelizovaném sňatkovém zákoně byly prosazeny povinné předmanželské prohlídky snoubenců před povolením k sňatku. Proti tomu byla ale jak církev a liberálové, ale i velká část lékařů. Po tomto nezdaru vliv eugeniků upadal. Jednak již nemohli poskytnout svým stoupencům kýžený prostředek k regulaci úředně schválené sexuality a museli také čelit stále sílící agitaci německé rasové hygieny, která se stupňovala a spěla k cíli vytvořit zdravou rasu, pokud možno nordického typu, což souviselo hlavně s nástupem nacistů k moci.

 

Ani samotná eugenika nebyla chápána jednotně. Dokonce ani Kříženeckému se zprvu nezdály tendence hledání čisté rasy u rasové hygieny příliš odsouzeníhodné, ačkoli byl skeptický ke zdůrazňování rasových hledisek. Pokusil se pojmout národní život jako důsledek určitých rasových předpokladů, protože národní život je: „ … jednota myslí a srdcí, jednota duševního života ve způsobu, prostředcích a ideových cílech. Proto národní život může se plně rozvinouti a plně rozkvésti vlastně jen na podkladě určité plemenné čistoty, tj. jednoty těl, která právě vede k jednotnému rázu duševního života v celé populaci i při různém obsahu jeho u jednotlivých individuí.“ Rasová jednota měla být základem i kýžené národní jednoty.

 

Tím byla vlastně nastolena otázka jakési národní a rasové politiky. Zřejmě proto byl v roce 1924 založen Státní ústav československé národní eugeniky v čele s profesorem MUDr. Vladislavem Růžičkou (1870 1934), který mimo jiné sponzoroval řadu antropometrických výzkumů v české i slovenské populaci, což pravděpodobně přispělo k opuštění politiky upřednostňující rasovou stránku a k příklonu k reálnějšímu chápání národů jako takových. Nejvíce se tento odklon projevil po nástupu Hitlera k moci ve sborníku ČAVU Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich zušlechťování, který redigoval lékař a anatom Karel Weigner. Na základě bohatého empirického materiálu antropologové zdůrazňovali, že všechny národy včetně Němců jsou rasově nejednotné a smíšené. Proto se také čeští eugenikové distancovali od německého rasismu, ačkoli byl darwinisticky formulován. Rovnocennost zdůrazňovaná ve Weignerově sborníku se ovšem týkala jen ras evropských včetně Židů a nerozšiřovala se na jiné rasy.

 

Čeští eugenikové se museli vypořádat i s lékařsky aplikovanou negativní eugenikou a to zejména když vstoupil v Německu dne 1. ledna 1934 v platnost sterilizační zákon. Zákon přivítali i čeští eugenikové, protože v něm viděli inspiraci k dalšímu vzepjetí svých „nápravných“ snah. Dobové názory vyjádřil Vladislav Růžička: „Není pro znalce poměrů pochybnosti, že tzv. rasové zákony německé vyústí nakonec jen v tento eugenický cíl.“ (tj. snížit náklady na nemocné a geneticky poškozené). Růžičkův žák, lékařský genetik Bohumil Sekla (1901 1987), se k tomu v knize Dědičnost v přírodě a společnosti (1937) vyjádřil takto: „Oč zůstaneme za tímto zákonodárstvím, o to zůstaneme za německým národem.“ Zda si Růžička, Sekla i ostatní čeští eugenikové uvědomovali možnost politického zneužití a nehumánnost opatření vedoucích k omezení rozmnožování asociálů a dědičně „méněcenných“ lidí, je otázka. Nelze ale předpokládat, že by byli tak naivní.

 

V době Protektorátu aktivita českých eugeniků ustala. Na lékařské fakultě byl zřízen ústav pro rasovou hygienu, do jehož čela byli postaveni pracovníci „Říše“, kteří měli provést národnostní a rasovou očistu Čech a Moravy.

 

V tehdejším Československu se eugenikou zabývaly všechny hlavní osobnosti tehdejší genetiky; byli to již zmínění Vladislav Růžička, Bohumil Sekla či Karel Hrubý (1910 1962). Jejich publikace mají podobný scénář. V prvních kapitolách seznámí čtenáře se základními poznatky genetiky, potom následuje výčet dědičných chorob, aby v poslední citově zabarvené kapitole dokázali, že eugenika je jedinou správnou cestou, která je pro všechny tou nejlepší možností. Jako příklad je možné uvést třeba závěrečnou pasáž z knihy prof. RNDr. Karla Hrubého z roku 1948: „V předešlých kapitolách jsme uvedli řadu chorob a abnormálních stavů tělesných a duševních, u kterých je už do značné míry znám způsob, jakým jsou dědičně přenášeny. Vzpomeňme na ony nejvážnější případy, které postiženého vyřazují z normálního života nebo i vůbec z normální lidské společnosti. V tom je právě to nejstrašnější u dědičně založených nemocí. Člověk, který má stejná práva jako ostatní, je degradován na ochuzeného ubožáka, který se nadto stává přítěží svých nejbližších anebo vůbec lidské společnosti. I když si odmyslíme toto citové stanovisko, které nás burcuje k morálnímu protestu proti osudové nespravedlnosti, zůstává tu ještě naprosto střízlivé stanovisko národohospodářské, vyjádřené nejen ztrátovou položkou tím, že tolik a tolik lidí dědičně chromých, slepých a nebo duševně defektních, je vyřazováno z možností plného uplatnění pracovního výkonu pro blaho lidské společnosti..., ale i obrovskou položkou, kterou musí lidská společnost vynakládati na zvláštní ústavní péci, nezbytnou pro vážnější případy. A ani škody přímo či nepřímo napáchané onou kategorií dědičně zatížených, které jsme si označili jako mravně vadné a nebo lépe jakožto živly asociální, nelze jen tak jednoduše přezírati. Možno docela oprávněně říci, že všechny takové osoby jsou individuálně i kolektivně po stránce citové, právní a hospodářské nežádoucí.

 

 

 

           FILOSOFIE

© PEEN  2013