Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Euthanasie

O životě a smrti, o umírání, přežívání

a o možnosti volby

 

 

„Neprávem si lidé stěžují, jak čas utíká: obviňují ho z přílišné rychlosti a neuvědomují si, že je dost dlouhý; jenže vinou dobré paměti, kterou nás příroda obdařila, se nám všechno dávno minulé zdá přítomné.“

                                                                                                                                                                                          

Leonardo da Vinci (1452 – 1519)

 

 

Smrt a umírání

 

Smrt není ani milosrdná, ani nemilosrdná, není dobrá ani špatná, smrt je bez přívlastků. Smrt je konečný stav fungování každého živého organismu včetně člověka. Stejně jako narození je i smrt etapou v životě člověka. Na rozdíl od narození, které člověk považuje jako událost vesměs positivní a o které vcelku rád hovoří, v případě smrti je to úplně naopak. Mám teď na mysli samozřejmě přirozenou smrt. Smrt byla v minulosti a i v současnosti stále je obestřena tajemstvím, je označována různými přívlastky, jak je uvedeno v úvodu a svým způsobem je i dnes démonizována, tabuizována. Přitom je přirozená smrt stejně přirozenou součástí lidského života jako narození. Přesto o ní lidé neradi mluví, a pokud ano, tak se strachem a bázní. Smrt (a umírání) je stále, i v současnosti, stavem lidského života, o kterém se ve společnosti nerado hovoří. Osobně to vnímám jako jistou formu pokrytectví.

 

Vůbec nechci dělat hrdinu, který ze smrti nemá obavy a který se smrti nebojí. Pravda je, že to čeho se bojím, nebo spíše obávám, je lidské bytosti nedůstojné umírání, nikoli samotná smrt. Pokud nejde o smrt jako přirozené zakončení lidského života, považuji za velmi důležité, aly člověk nevyléčitelně nemocný, fysicky i psychicky trpící měl v době, kdy se ocitne v tomto stavu, možnost volby. To znamená, aby aktivně mohl rozhodnout o svém dalším bytí či nebytí. Možná, že tento názor je daný právě tím, že jsem lékař, a jako lékař jsem smrt opakovaně zblízka viděl. A ve velké většině to byla právě ta smrt a to umírání, které nebyly přirozeným zakončením života člověka. Naopak. V nemocnicích se lékař setkává v naprosté většině právě se smrtí předčasnou, mnohdy u lidí chronicky a nevyléčitelně nemocných, imobilních, zcela odkázaných na pomoc okolí, v nemocnicích tedy zdravotnického personálu. Tito lidé jsou ale většinou již v tak kritickém stavu, že již nejsou schopni tuto možnost volby pro nejrůznější stupeň poruchy vědomí aktivně sdělit či jinak vyjádřit.

 

Osobně si nepřeji skončit v hospici, upoutaný na lůžku, v polo nebo bezvědomí, inkontinentní, zcela odkázaný na pomoc druhého a zcela neschopný rozhodovat sám o sobě, umírat na dekubitální sepsi, urosepsi nebo terminální pleumonii! Tedy jinými slovy, přál bych si mít, než taková situace nastane, možnost volby. Jinými slovy ctím právo každého člověka na důstojný život, umírání i smrt. Nelze vyloučit, že výše řečené by mohla umožnit (zcela vědomě píšu „mohla umožnit“, pokud by byla správně „uchopena“, a ne že „umožňuje“) euthanasie. Bohužel se domnívám, že problematika smrti a umírání, natož pak problematika euthanasie jsou celosvětově nedostatečně diskutovány. Nedostatečně diskutovaný a špatně pojmenovaný problém pak nemůže být dobře vysvětlen ani pochopen. V případě euthanasie jde o problém velice citlivý, jako všechno s čím člověk zachází i zneužitelný, protože to, co člověk umí nejlépe, je zneužít a diskreditovat i původně dobrou myšlenku. V případě „nakládání“ se životem a smrtí, kdy se problematikou zabývají vesměs vzdělaní odborníci, v tomto případě zasahuje i církev, jejíž názory nelze zcela jistě přehlížet. A celá problematika je pak ještě mnohem komplikovanější.

 

Velice zajímavá v této souvislosti (a pro mne souhlasná a pravdivá) jsou slova prof. MUDr. Pavla Pafka, který v polemice o problematice euthanasie na stránkách časopisu RESPEKT 14.11.2007 říká: „Ještě je třeba zmínit nemožnost diskuse s vírou. Pokud chcete opírat své závěry o důkazy, tak nemůže s vámi diskutovat člověk, který svá tvrzení opírá o víru, protože věřit můžeme pouze tomu, co nejsme schopni dokázat. Jakmile něco dokážete, přestává to být předmětem víry.

 

Problém euthanasie je problémem primárně etickým a společensko-psychologickým. Vlastní provedení euthanasie je pouze technický a naprosto zástupný problém.

 

 

Petr Engel, 01.08.2011

           FILOSOFIE

© PEEN  2013

Témata současné zdravotnické etiky