Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

30.06.2014

Friedrich Nietzsche

Historicko-medicínský pohled

II.                                    Stručný životopis

 

II.1.                                 Dětství a mládí

 

Rodištěm Friedricha Nietzscheho byl malý městys Röcken u Lützenu, ležící na pomezí Saska a Durynska v okresu Halle, asi 20 km jihozápadně od Lipska. Narodil se v pietistické rodině luteránského pastora Karla Ludwiga (1813 – 1849), syna evangelického teologa Fridricha Augusta. Legenda rodu mluvila o jeho původu z polské šlechty a  pradědeček „Niëtzky“ emigroval prý z náboženských důvodů. Nietzscheho matka Franziska, rozená Oehler (1826 – 1897), nepříliš vzdělaná a snad i poněkud intelektově podprůměrná, pocházela z farářské rodiny z nedaleké obce Pobles. Vdala se v  sedmnácti, Nietzscheho otci bylo třicet. Prvorozený syn Friedrich Wilhelm se narodil tehdy osmnáctileté matce 15. října 1844. Jméno Friedrich dostal Nietzsche po pruském králi Friedrichu Wilhelmu IV., který měl narozeniny ve stejný den. V roce 1846 se narodila jeho sestra Elisabeth a roku 1848 i bratr Ludwig Joseph, který jako dvouletý v roce 1850 zemřel po krátké nemoci, spojené s „křečemi“, údajně šlo o „mozkovou mrtvici“.

 

Rok po otcově smrti musela rodina faru v Röcken opustit a přesídlila do Naumburku na Sále v okrese Halle. V jihovýchodní části města koupila Nietzscheho matka dům, v němž bydlela až do smrti. Zřejmě pomohlo dědictví po smrti otcovy matky v roce 1856. V letech 1850 – 1856 žil Nietzsche v naumburské „ženské domácnosti“ s matkou a sestrou, s babičkou, se dvěma neprovdanými tetičkami z otcovy strany a se služebnou. V Naumburku chodil Nietzsche do základní školy a poté do místního gymnázia a ve 14 letech získal stipendium ke studiu v luteránském internátě „Schulpforte“. Jako alumnus (chovanec, seminarista) v něm strávil šest let. Prospěch měl s výjimkou matematiky výborný, vynikal v němčině, latině a řečtině. Internát byl proslulý „prušáckým drilem“. Nietzsche v něm navázal více přátelských kontaktů a jeho homoerotické sklony se mohly skrytě prosazovat ve vztahu ke spolužákům. Píše se o jeho mileneckém vztahu k výbornému kreslíři Quido Mayerovi. Sblížení už ve Schulpforte (Landesschule, Pforta), intimní vztahy později. Přátelství navázal i s Carlem von Gersdorffem, později z něj byl mnohaletý Nietzscheho intimus. Jím byl i pozdější lipský filolog Erwin Rohde (1845 – 1898). Když se v roce 1876 zasnoubil, Nietzscheho to zdrtilo. O těchto intimních vztazích mezi mladými muži se vědělo. Podle nalezených zdravotnických záznamů z Pforty se Nietzsche hlásil nemocným často: bolesti hlavy, katary, žaludeční potíže aj.

 

 

II.2.                                 V Bonnu a Basileji

 

V roce 1864 Nietzsche maturoval a počátkem září toho roku odjel do Bonnu. Měl studovat teologii, brzy toho však nechal a věnoval se filologii pod vedením tehdy proslaveného filologa Friedricha Wilhelma Ritschla (1806 – 1875). Ritschl přesídlil do Lipska a Nietzsche ho již v roce 1865 následoval. Věnoval se studiu starých jazyků, napsal i několik článků, takže nadšený Ritschl ho ještě před ukončením jeho studia v Lipsku doporučil univerzitě v Basileji, která hledala profesora filologie. Čtyřiadvacetiletý Nietzsche přesídlil tak v roce 1869 v doprovodu své sestry Elisabeth, která mu vedla domácnost, do Basileje. Za Ritschlovy podpory a s přímluvou W. Vischer-Bilfingera se Nietzsche roku 1868 stal mimořádným profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, a to ještě před svou promocí. V Basileji působil deset let.

 

I přesto, že nebyl zdráv a trpěl mnoha tělesnými potížemi, byl v roce 1867 odveden a sloužil rok jako dobrovolník pruského dělostřelectva v Norimberku. Po těžkém pádu z koně v březnu 1868 se zranil na hrudníku, rána se hojila per secundam, vznikla píštěl, kterou odstranil až v roce 1868 chirurg Volkmann v Halle.  Poté byl uznán neschopným další služby.

 

Již v roce 1868 se Nietzsche v Lipsku seznámil s Richardem Wagnerem a jeho pozdější ženou Cosimou. Oba velmi uctíval a od začátku svého pobytu v Basileji byl častým hostem v mistrově domě v Tribschenu u Luzernu. Wagner, který byl pro něho po jistou dobu „otcovskou postavou“, ho občas zval do svých nejužších kruhů, především však spoléhal na jeho pomoc při propagaci založení Festspielhausu v Bayreuthu.

 

V roce 1870 se přihlásil jako ošetřovatel v Prusko-francouzské válce. Byl už švýcarským občanem a nikterak nesdílel nadšení Němců z porážky Francie. Založení Německé říše a následující éru Bismarckovu vnímal v podstatě skepticky. Na svou dobrovolnou službu těžce doplatil. Od raněných se nakazil úplavicí a difterií, obě nemoci prý bez následků překonal (léčen v Erlangenu opiem a taninovými klystýry), leč nelze vyloučit možnost tehdejší extragenitální luetické nákazy. V roce 1871 prodělal žloutenku a střevní zánět. V té době se dostavovaly i více dnů trvající kruté bolesti hlavy a očí, zvracení a žaludeční potíže.

 

Roku 1872 vydal Nietzsche svou první větší práci „Zrození tragédie z ducha hudby“, kde na místo exaktní filologické metody nastoupila filosofická spekulace. Jeho filologičtí kolegové včetně Ritschela ji většinou nepochopili a mlčky odmítli, ale díky polemickému článku „Filologie budoucnosti! “ od Ulricha von Wiliamowitz-Moellendorfa vznikl krátký veřejný spor, ve kterém Rohde, toho času profesor v Kielu, a dokonce i Wagner Nietzscheho podpořili. Ve Wagnerových kruzích se Nietzsche seznámil s Malwidou von Meysenburg, s Hansem Guidem von Bülow a spřátelil se s Paulem Rée, pod jehož vlivem opustil kulturní pesimismus svých prvních prací. Zklamán z prvního festivalu v Bayreuthu roku 1876, kde ho odpudila banalita činohry a nízká úroveň publika, se rozhodl rozejít se s Wagnerem a z nadšeného ctitele se postupně stal jeho rozhodným odpůrcem.

 

Když vyšlo „Lidské, příliš lidské“ (1878), byl rozchod s Wagnerovou a Schopenhauerovou filosofií zřejmý a také přátelství k Deussenovi a Rohdemu viditelně ochladlo. V této době podnikl Nietzsche několik pokusů najít mladou majetnou ženu, jež by se chtěla vdávat, v čemž ho podporovala hlavně von Meysenburgová. Tyto plány se ale nevydařily. Nemoci, které jej sužovaly od dětství – silná krátkozrakost vedoucí prakticky až ke slepotě, záchvaty migrény a žaludeční potíže – sílily, takže si musel brát delší a delší volno od své profesorské práce. Po desetiletém působení na basilejské univerzitě požádal o roční dovolenou a v květnu 1879 byl penzionován. Město Basilej mu do konce života vyplácelo rentu ve výši 3 000 franků.

 

 

II.3.                                 Na volné noze

 

Od roku 1879 hodně cestoval a žil na různých místech jako autor na volné noze a hledal příznivé podnebí pro svoje choroby. V létě pobýval nejčastěji v Sils-Maria v jižním Švýcarsku, v zimě v Itálii (Janov, Rapallo, Turín) a také v Nizze. Roku 1882 se v Římě seznámil s rusko-německou spisovatelkou a později psychoanalytičkou Lou Salomé, zamiloval se do ní a Gastovým prostřednictvím ji požádal o ruku, Lou Salomé však odmítla. Protože se předtím rozešel ve zlém s matkou a sestrou (mj. také proto, že sestra se přičinila, aby se s ním Lou Salomé rozešla), pomýšlel na sebevraždu, ale odjel do Rapalla, kde během deseti dnů napsal první díl „Tak pravil Zarathustra“. Ten však vyvolal rozpaky i u nejbližších přátel a kromě toho se téměř vůbec neprodával; čtvrtý díl vydal Nietzsche jen ve 40 výtiscích, které rozdával jako dárky.

 

Roku 1886 vydal vlastním nákladem „Mimo dobro a zlo“, ale tři předchozí práce vyšly ve druhém vydání a zájem o Nietzscheho ze začal pomalu probouzet. Setkal se se spisovatelem Gottfriedem Kellerem a vyměnil si dopisy s Hippolytem Taine a s Georgem Brandesem, který začal roku 1888 v Kodani o Nietzscheovi přednášet. Roku 1886 jeho sestra, v té době již vdaná za antisemitu Bernharda Förstera, odjela do Paraguaye zakládat „germánskou“ kolonii – což Nietzsche považoval za směšné.

 

Nietzsche ovšem stále zápasil s vracejícími se bolestivými záchvaty, které znemožňovaly delší práci. V krátkém čase napsal roku 1887 polemický spis „Genealogie morálky“ a v roce 1888 pět knih, částečně z obsáhlých poznámek k plánované práci „Vůle k moci“, a zdálo se, že ho jeho nemoci opustily; v létě měl výbornou náladu. Od podzimu roku 1888 se však v jeho spisech vyskytují příznaky narůstajícího megalomanství; rostoucí počet reakcí na jeho spisy, především na polemiku „Případ Wagner“ z jara toho roku, příliš přeceňoval. O svých 44. narozeninách se po dokončení „Soumraku model“ a zatím staženého Antikrista rozhodl napsat autobiografii Ecce Homo.

 

Začátkem února 1889 se Nietzsche v Turíně duševně zhroutil; lístky, které posílal blízkým přátelům, ale také například Cosimě Wagnerové a Jacobu Burkhardtovi, byly zjevně pomatené. Následovalo už jen živoření na psychiatrických klinikách a mnohaleté „zatmění duše“ v péči matky v Naumburku a po její smrti v roce 1897 u sestry Elisabeth ve Výmaru ve Vile Silberblick (Stříbrný pohled). Zemřel v noci z 24. na 25. srpna 1900 ve věku šestapadesáti let. Jako bezprostřední příčina smrti je některými uváděna „mozková mrtvice“, jinými pneumonie. Možné je obojí a není to podstatné.

           Medicína

Friedrich Nietzsche, 1882

Friedrich Nietzsche

© PEEN  2014

Poslední dny, 1900

Se sestrou Elisabeth

Nietzscheho hrob v Röcken