Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

30.06.2014

Friedrich Nietzsche

Historicko-medicínský pohled

 

„Život sám je mi instinktem pro vzrůst, pro trvání, pro hromadění sil, pro moc: kde chybí vůle k moci,

je úpadek. Moje teze jest, že všem nejvyšším hodnotám lidstva tato vůle chybí že vládnou

pod nejsvětějšími jmény hodnoty úpadkové, hodnoty nihilistické.“

 

Friedrich Nietzsche, Antikrist 1888

 

III.                                   Nietzscheho osobnost, zdravotní stav, nemoci

 

III.1.1.                             Intro

 

O osobnosti Friedricha Nietzscheho, jeho zdravotních problémech a nemocech bylo napsáno již mnoho. I když většina odborníků akceptuje diagnózu syfilis a progresivní paralýzy, stanovené několika předními odborníky své doby, přesto se dodnes objevují nové a nové práce předkládající alternativní diagnózy údajně vysvětlující Nietzscheho potíže, snad ve snaze o „rehabilitaci“ tohoto neobyčejného člověka a filosofa. Není přece možné, aby takový velikán filosofie byl syfilitik! Situace není nepodobná neutuchajícím diskuzím v případě našeho hudebního velikána Bedřicha Smetany. Situaci úspěšně komplikovaly i aktivity Nietzscheho sestry Elisabeth, která se snažila příčiny bratrových potíží tajit a kamuflovat. Dalším a zásadním problémem v Nietzscheho případě je fakt, že jeho tělo nebylo nikdy (na rozdíl od Smetany) pitváno a podrobeno lékařskému výzkumu.

 

Nicméně se pokusím sestavit jistý přehled Nietzscheho zdravotních potíží a nemocí a nabídnutím možných vysvětlení, která se opírají jak o písemná svědectví samotného Nietzscheho a jeho přátel, tak stanovisek a závěrů tehdejších odborných kapacit. Zmíním i některá nově překládané alternativní diagnózy.

 

Friedrich Nietzsche (1844 – 1900) byl sužován již od raného dětství mnoha zdravotními problémy, z nichž asi nejzávažnější byly kruté bolesti hlavy. Ve 44 letech prodělal duševní zhroucení končící demencí s celkovou fyzickou závislostí v důsledku cévní mozkové příhody. Od samého počátku byla Nietzscheho demence přičítána neurosyphilitické infekci. 

 

Ve druhé polovině svého života strádal psychiatrickým onemocněním s depresemi. Během posledních let života ubývalo kognitivních funkcí s resultující těžkou demencí a mrtvicí. Zemřel na pneumonii v roce 1900. Rodinná anamnéza dokládá jistou souvislost s vaskulárním onemocněním jeho otce, který zemřel na mrtvici v 36 letech.

 

Mezi hlavní onemocnění Friedricha Nietzscheho lze uvést kruté bolesti hlavy (možná migrény), duševní poruchy, zhoršení kognitivních funkcí s demencí a mrtvici.

 

Již v době svého mládí se Nietzsche snažil najít vysvětlení svých zdravotních problémů, které vyčerpávajícím způsobem popsal ve své korespondenci. Ve věku 44 let se u Nietzscheho objevila duševní nemoc a ve věku 56 let zemřel. Dlouhou dobu byla za Nietzscheho nemoc označována neurosyfilis. V posledních letech byla tato diagnóza zpochybňována, ale jasná a jednoznačná diagnóza stanovena nebyla. Snad i z toho důvodu, že Nietzscheho tělo, jak bylo uvedeno výše, nebylo pitváno.

 

 

III.1.2.                             Rodinná anamnéza

 

Podívejme se nejdříve, co víme o zdravotním stavu Nietzscheho rodičů a nejbližších příbuzných.

 

V několika případech jsou Nietzscheho potíže srovnávány s nemocemi jeho otce. Během svého života, Carl Ludwig Nietzsche (1813 – 1849), luteránský kněz, trpěl několika epizodami deprese. Počínaje rokem 1846 se objevily epileptické záchvaty s nepřítomným pohledem, neschopností komunikace a následnou amnézií. V té době měl také těžké bolesti hlavy, zejména v levé čelní oblasti hlavy, společně s nauzeou, zvracením, a trvající kolem jednoho dne. Když se objevila ataka bolesti hlavy, šel si lehnout do postele, a když se probudil, bolest hlavy téměř zmizela. Tyto příznaky by mohly poukazovat na migrénu jako pravděpodobnou příčinu bolestí hlavy. Když bylo Friedrichu Nietzschemu 4½ roku, zemřel jeho otec ve věku 36 let po dvou letech duševního onemocnění, označovaného jako „Nervenabspannung“ (nervová únava) a „Gehirnaffektion“ (mozková porucha).

 

Rodinný lékař dr. Gutjahr prozradil, že jeho choroba měla delší historii. Měl jakési podivné „stavy“, snad i s křečemi a s poruchou vědomí. Zhroutil se s  otevřenýma očima do křesla a sedával v něm bez hnutí i několik hodin, nehovořil a byl „obluzený“. Objevily se poruchy řeči, které mu bránila ve vykonávání práce kněze. Nejdříve to byla ztráta schopnosti artikulovaně hovořit a  jeho žena byla nucena luštit smysl jeho občasných výroků, a nakonec afasie. Krátce před smrtí oslepl. Přestával poznávat lidi kolem sebe, býval zmatený a hlasitě křičel. Nakonec Nietzscheho otec zemřel 30. července 1849. Pitva, kterou provedl nějaký vojenský lékař, ukázala, že čtvrtina mozku byla postižena „změkčením“ (Gehirnweichung). Snad šlo o mozkový nádor.

 

Dcera Karla Ludwiga Elisabeth šířila dle svých zvyklostí nepravdy o celé rodině. Mělo jít o následky traumatu lbi po pádu na schodech. Souvislost jeho smrtící choroby s traumatem lbi si dcera Elisabeth očividně vyfabulovala a ani sám Nietzsche s ní srozuměn nebyl. Spekulace o mozkové chorobě Nietzscheho otce s jeho syfilidou (zděděná lues) byly scestné. Vrozenou lues získá dítě výhradně od infikované matky. Nietzscheho matka syfilidou netrpěla a zemřela v 71 letech v roce 1897. Nietzsche se nikdy nezbavil obavy, že i jeho po otci postihne „zlé dědictví“ a že předčasně zemře. V té době převládala v medicíně představa, že všechny mozkové choroby jsou dědičné.

 

Nietzscheho matka, Franziska Oehler (1826 – 1897), neměla závažné zdravotní problémy, s výjimkou břišních potíží, a zemřela na břišní rakovinu v roce 1897 ve věku 71 let. Příbuzní Franzisky netrpěli závažnými zdravotními problémy. Měla bratra Theobalda, který spáchal sebevraždu. Nietzscheho mladší bratr Joseph zemřel ve věku necelých dvou let (1848 – 1850) po akutním onemocnění s generalizovanými křečemi a slabostí. Sestra Friedricha Nietzscheho Elisabeth, zemřela ve věku 89 let a během svého života neměla vážnější zdravotní problémy. Carl Ludwig Nietzsche měl dvě sestry, Rosalii a Augustu. Rosalie byla popisována jako neurotická osoba (byla nějak „excentrická a hysterická“), ale žádná z nich netrpěla psychiatrickým onemocněním.

 

Möbius připouštěl možnost dědičné degenerace („Entartung“), jak to odpovídalo v té době všeobecným představám v medicíně. Převládala představa, že všechny mozkové choroby jsou dědičné. Obavy vzbuzovaly i zprávy o osudech Oehlerovy rodiny. Oba rodiče Friedrichovy matky byli mimořádně vznětliví a  své přečasté výbuchy vzteku nedokázali zvládnout.

 

Friedrich Nietzsche neměl děti.

 

 

III.1.3.                             Friedrichovo dětství a mládí

 

Friedrichův porod byl normální, jeho raný psychomotorický vývoj nikoliv. Do tří let nemluvil, pak ale vše záhy dohnal, takže již ve čtyřech letech uměl číst a psát. Měl být vzdorovitý a ve vzteku se prý válel po zemi. Prý míval v  dětství i krátké absence. Sám Nietzsche vyprávěl, že až do svých sedmnácti let míval „epileptoidní stavy bez poruch vědomí“. Žádná forma dětské epilepsie však u něj doložena není. Dramatické okolnosti otcovy smrti ho navzdory jeho věku necelých pěti let poznamenaly na celý život, a tak se nikdy reminiscencí na otcovu smrt nezbavil. „Hlas na smrt nemocného otce se mu vryl do paměti, sténající, chroptící, neartikulovaný nelidský“.

 

Vláda pobožných žen, jak v  době předškolní, tak i později (matka, babička, tety, služky) měla jeho osobnost stigmatizovat. Stalo se to žírnou půdou hlubinně-psychologických spekulací psychoanalytiků. I někteří Nietzscheho současníci odkrývali v jeho osobnosti „rysy ženskosti“. Asi právem, sotva však následkem mládí mezi ženami bez otcovské autority. Záhy se objevily informace o jeho k homosexualitě tíhnoucím založení. Někteří se vyjádřili jasně. Basilejský přítel, teolog Franz Overbeck (1837 – 1905): „Připouštím, že se Nietzscheho nemužnost projevovala nejvíce v  jeho styku s muži.“ Německý profesor psychiatrie Günter Schulte (1982): „Jeho filozofie je filozofií ženskosti v muži.“ Venzmer řekl, že „jeho erotika byla nedostatečně vyvinutá (...) nikdy neměl poměr, nikdy nebyl milován žádnou ženou a ani on sám nikdy žádnou ženu opravdu nemiloval.

 

 

III.1.4.                             Vzhled a povaha

 

Jaká byla Nietzscheho osobnost před vypuknutím duševního onemocnění, je velmi těžké hodnotit. Ellenberger míní, že jeho osobnost jednoznačně charakterizovat nelze a že existuje příliš mnoho výkladů, nezřídka rozporných. Introvert, „nervózní“ sangvinik nebo cholerik, přátelský, vlídný a  zdvořilý, abstinent a nekuřák, střídmý v jídle, milovník sladkostí, hudebně nadaný a bez smyslu pro humor. Jazykově mimořádně nadaný, stal se filologem antických jazyků, svou mateřštinu ovládal skvostně, leč přes svou lásku k  Itálii překvapivě nikdy italštinu dokonale nezvládl.

 

Fyzicky zdatný, výška 171 cm, dle jiných 180 cm, dobře živený s váhou kolem 75 kg, silně krátkozraký. Z jím postulovaného „nadčlověka“ mu chybělo vše a jeho soucit s  trpícími lidmi byl pověstný. Jeho výroky o „plavé bestii“ určitě z jeho vlastní osobnostní struktury nevyvěraly. Pevná vůle, píle a pracovitost, superlativy se sklonem k přehánění až fanatismus (nadšení i nenávist). „Degenerovaný psychopat“, schizotymní typ až schizoid, hysterik, onanista, homosexuál, bisexuál, deviant, sadomasochista atd.? Tomuto „značkování“ se nevyhnete ani v úsudcích renomovaných psychiatrů.

 

Dle jednoho mýtu prý i  samotář, dokonce „poustevník“. To však nesouhlasí, přátel měl nepočítané, korespondence s nimi se zachovala a „poustevničil“ až v pozdějších letech, a  to jen čas od času, nejvíce v Sils Maria. Báchorky i pravdy o jeho podivínství je třeba brát obezřetně. Co v něm probudila jeho paralýza a co v něm bylo už od mládí? Luetickou nemoc mozku někteří dokonce popírají.

 

 

III.1.5.                             Sexuální orientace

 

Sexuální orientace je choulostivé téma. Už první Nietzscheho životopisec Möbius se vyslovil opatrně: „Slabý pohlavní pud, vědomé sexuální vzrušení ve vztahu k témuž pohlaví se tím nemíní.“ Hned obezřetně však dodal: „Někteří naznačují možnost homosexuality, hlavně ve vztazích k některým žákům v Basileji, ale oprávněné to není.“ Jiní se raději nevyslovili ani tak. Lange-Eichbaum napsal: „Slabý pohlavní pud, nicméně normální.“ Někteří tvrdili, že Nietzsche za studií v Lipsku erotické kontakty s ženami tu a tam míval, nikdy však nešlo o déletrvající vztah k ženě. Lange-Eichbaum napsal, že Nietzsche „znal jen bordel nebo platonické vztahy k ženám“. Jako homosexuál musel být nanejvýše opatrný. Za pohlavní styk s osobou téhož pohlaví dostal tehdy Němec až pět let vězení. V Itálii vyvázl bez trestu a je možné, že tento fakt zvýšil Nietzscheho příchylnosti k Itálii.

 

Nietzsche si svou sexuální odchylnost poprvé uvědomil bez pochyb za svého šestiletého pobytu ve Schulpfortě. Tehdy ho zdrtilo, když se jeho milovaný přítel ze Schulpforty Rohde v roce 1876 zasnoubil. I homoerotická literatura se těšila jeho oblibě. Nadchl ho řecký básník ze 6. století, jehož několik básniček si opsal. Uchvátila ho Platónova „Hostina“ s obdivem „chlapecké lásky“. Bezmezně obdivoval lorda Byrona (1788 – 1824), který byl jeho první inspirací. Nietzsche se rozhodl ještě ve Schulpfortě, že oslní spolužáky svou novelou „Euphorion“. Ta však zůstala fragmentem, nikdy ji nedokončil.

 

 

III.2.                                Nietzscheho nemoci

 

Jak bylo již zmíněno výše mezi hlavní onemocnění Friedricha Nietzscheho lze uvést kruté bolesti hlavy (možná migrény), duševní poruchy, zhoršení kognitivních funkcí s demencí a mrtvici.

 

 

III.2.1.                             Bolesti hlavy a „migréna“

 

Nietzsche churavěl po celý život. Bolestmi hlavy trpěl od svých 9 let. Tyto bolesti hlavy byly velmi silné a měly velký vliv na jeho každodenní život a později i na jeho profesionální činnost. Podle záznamů z Schulpforty míval bolesti hlavy, časté „katary“ a cosi se žaludkem. Sám napsal, že občas kvůli bolení hlavy školu vynechal.

 

Byly lokalizovány téměř vždy na pravé straně, více frontálně a za pravým okem, nebo po celé pravé polovině hlavy a byly typicky spojeny s gastrointestinálními projevy, jako je nauzea a zvracení.  Nietzsche ale popisuje i dávení krve, břišní koliky, zácpa, poruchy rovnováhy a závratě podobné mořské nemoci, noční poty a  děsy, pocit vyčerpanosti fyzické i psychické. Kvůli těmto bolestem hlavy nechával zavřené oči, aby omezil vliv denního světla, trpěl světloplachostí a šel spát. Tyto bolesti hlavy obyčejně trvaly od několika hodin po několik dnů (někteří autoři uvádějí od 4 hodin do 2 dnů). Méně často nebyla bolest hlavy lateralizovaná a trvala čtyři až šest dnů. Nebyly nalezeny žádné jasné údaje o varovných příznacích charakteru aury. Nietzsche popisoval svoje bolesti hlavy několikrát jako migrénu a tato diagnóza byla i několikrát zmíněna v lékařských záznamech jeho potíží. Mohlo se jednat o migrénu bez aury. Sám Nietzsche měl o diagnóze migrény pochybnosti a příteli Gersdorffovi napsal: „Kdo by mohl s určitostí říci, že mám migrénu? Při ní jsou bolesti jen v polovině hlavy, moje ale ne. Už nemůžu pochybovat, že trpím vážnou chorobou mozku a že spolu s ním trpí i moje oči a můj žaludek.

 

Poté, co Nietzsche prodělal dyzentérii a záškrt, dostával různé léky a bral jich více, než bylo únosné. Nietzscheho sestra Elisabeth našla vysvětlení (nejspíše oprávněně) trýzní svého bratra v abúzu (nadužívání) léků. V písemnictví o  Nietzschem diagnóza migrény převažuje, nelze ji však nezpochybnit. Tak pestrá symptomatika jako v Nietzscheho záchvatech a zejména jejich trvání k  obrazu pouhé migrény nepatří. Jiní píší, že Nietzsche v mládí migrénu neměl, ač právě u dětí bývá nejtíživější.

 

 

III.2.2.                             Oční potíže

 

Zrakové problémy měl Nietzsche také od dětských let. Poprvé je zmiňuje v roce 1856, kdy mu bylo 12 let. Jako dítě si Nietzsche stěžoval na „špatné světlo“, „únavu očí“ a „epizody oční slabosti s poruchami vidění“. Nikdy si nestěžoval a nezmiňoval visuální symptomy typické pro migrenózní auru. Nietzsche byl opakovaně vyšetřen různými očními lékaři. Ti zjistili těžkou krátkozrakost (myopii) při současném oslabení vnitřních přímých očních svalů. Známky centrální chorioretinitidy obou očí, výrazněji vpravo, jsou zmiňovány jedenkrát. Měření nitroočního tlaku bylo vždy normální. Již v mladém věku (před 13 rokem) byla zaznamenána anizokorie Nietzscheho matkou a profesorem Schellbachem, očním lékařem v Jeně. 28. září 1876 byla stejná anizokorie (výraznější vpravo) popsána Dr. Heinrichem Schiess-Gemuseusem. Čtyřicet let po prvním popisu byla ta samá anizokorie pozorována při pobytu v Basileji a byla považována za nový symptom a klíčový příznak pro diagnozu neurosyfilis.

 

V pozdějším věku (ve čtvrtém desetiletí) Nietzsche jasně trpěl kolísavými zrakovými problémy pravého oka. Nakonec měl zrakové problémy oboustranné. V roce 1873 Nietzsche poprvé popsal náhlou „slabost očí“ se silně oslabeným viděním a křeč očních svalů při akomodaci. Oční vyšetření tehdy konstatovalo slepotu pravého oka. V roce 1878 se Nietzscheho zrak nadále zhoršoval a byl téměř slepý. Zdá se, že vedle silné krátkozrakosti a akomodační křečí očních svalů trpěl Nietzsche také kolísavými poruchami zraku, které se blížily slepotě.  Známky centrální chorioretinitidy nebo chorioiditidy nalezli dva oční lékaři, Dr. Kruger a Dr. W. Vulpius, ale nikdy nebyly zmíněny jinými očními lékaři.

 

 

III.2.3.                             Poruchy nálady a halucinace

 

V roce 1882 se u Nietzscheho začaly projevovat depresivní příznaky a suicidální myšlenky. Tyto příznaky se opakovaly nepravidelně a Nietzsche v roce 1887 popsal svou náladu jako přetrvávající depresi. Tato depresivní nálada měla jasný dopad na jeho sociální a profesní život.

 

Zda měl Nietzsche sluchové halucinace je sporné. Údajně slýchal od mládí varovný hlas svého nebožtíka otce. Od mládí míval divoké sny s děsivými reminiscencemi z dětství. Dramatický konec otcova života v nich sehrával velkou roli. Je však otázka, zda v tomto období jeho života šlo o pravé sluchové halucinace, smyslově živé a přesvědčivé, spojené s absolutním prožitkem reality, popisované u některých psychotických onemocnění. Snad pravděpodobněji až s projevy progresivní paralýzy, byť ani u ní jejich výskyt příliš častý nebýval.

 

Obdobné zážitky míval prý i v třetím životním decenniu v Lipsku, kdy ho „Hlas“ obviňoval, že lže, a hrozil mu strašným trestem. Sestra Elisabeth zdráhavě existenci „hlasů“ přiznávala. Míval je prý i později v Basileji. Zda to byla pouhá smyslově živá reminiscence na děsivý křik jeho umírajícího otce těžko realisticky hodnotit.

 

Ze známého nic neopravňuje k tvrzení, že Nietzsche ještě dávno před rozvojem paralýzy sluchově halucinoval, byť by to padlo do noty některým psychiatrům, kteří stanovili diagnózu paranoidní schizofrenie či stavů jí blízkých. Něco jiného je terminální psychotická symptomatika u již masivně vyjádřené progresivní paralýzy.

 

Od roku 1888 prý paranoidně-halucinatorní syndrom s bludem pronásledování, sluchovými, zrakovými, chuťovými a taktilními halucinacemi, takže se o „schizofrenii podobné expanzivní formě progresivní paralýzy“ mluvit dalo. Pokud vůbec někdy Nietzsche sluchové přeludy měl, šlo nejspíše jen o pseudohalucinace, kdy už během nich nebo po jejich odeznění si byl klamnosti svých prožitků vědom.

 

 

III.2.4.                             Demence

 

Krátce po duševním zhroucení v roce 1888 rychle progredoval kognitivní deficit v těžkou demenci v roce 1889. V lednu 1889 byl Nietzsche internován na psychiatrické klinice v Basileji, kde byla diagnostikována paralytická demence, také známá jako progresivní paralýza, paretická syfilis. Později byl převezen do léčebny v Jeně, kde profesor Otto Ludwig Binswanger (1852 – 1929) Potvrdil diagnózu progresivní paralýzy. V březnu 1890 se Nietzscheho matka rozhodla postarat se o syna a tak opustil azyl v Jeně. V roce 1891 se objevily závažné poruchy paměti, společně s apatií, podrážděností, poruchami chování, nedostatkem vhledu, agresí, změnami charakteru a osobnosti, ztrátou sebekontroly, regresí (dětinské zájmy a myšlenky), narůstajícími bludy a prosopagnozie (postižený nerozeznává tváře – obličejová slepota). Jeho duševní porucha v té době splňovala diagnostická kritéria demence, se závažnými poruchami paměti, znemožňující zapojení vyšších kortikálních funkcí se závažným dopadem na jeho každodenní běžné aktivity i odbornou činnost.

 

 

III.2.5.                             Mozková mrtvice

 

V posledních letech Nietzscheho života se rozvinulo několik neurologických příznaků s poruchami řeči, pravděpodobně se vyvíjející v anarthgrii a paresu obličeje. Je pravděpodobné, že tyto příznaky byly důsledkem mozkové příhody (opakované?). Některé popsané příznaky svědčí pro ložiskovou neurologickou lézi (pareza lícního nervu). Na konci svého života byl Nietzsche upoután na lůžko s jasnou levostrannou hemiparesou nebo hemiplegií. Několik fotografií z roku 1899 jasně ukazují Nietzscheho upoutaného na lůžko s paresou levé poloviny těla, s flektovanou levou paží, svědčící pro pyramidální postižení. Tato levostranná hemiplegie byla nejspíše způsobena vaskulární lézí nebo centrální mozkovou příhodou.

 

 

III.2.6.                             Zápal plic a smrt

 

V posledních letech svého života byl Nietzsche upoután na lůžko a zcela závislý na pomoci svých nejbližších v každodenních životních aktivitách. Dne 25. srpna 1900, ve věku 56 let, zemřel na terminální pneumonii pravděpodobně po mozkové příhodě. Neexistují žádné posmrtné údaje a pitva nebyla nikdy provedena

 

 

III.3.                                Syfilis

 

III.3.1.                             Progresivní paralýza

 

Je nepopiratelné, že posledních devatenáct let svého života Nietzsche progresivní paralýzou trpěl. Dramatický počátek jeho očividného „šílenství“ je znám: 3. leden 1889. Nietzsche trávil zimu v Turíně. Bydlel ve třetím poschodí činžovního domu, ve skrovném bytě italské rodiny Fino na Via Carlo Alberto č. 6. Odtud posílal mnoha osobám dopisy scestného obsahu. Jeden adresoval Arthuru Schopenhauerovi, jenž zemřel už v roce 1860. Více depeší zaslal ještě žijícím, říšskému kancléři Bismarckovi, Richardu Wagnerovi i jeho ženě Cosimě, sestře Elisabeth a jejímu manželovi dr. Försterovi, sekretáři Peteru Gastovi, švédskému spisovateli a dramatikovi Augustu Strindbergovi a několika basilejským univerzitním kolegům, například Jacobu Burckhardtovi a Franzovi Overbeckovi. Nietzscheho obdivovatel Strindberg mu poslal svou novelu „Výčitky svědomí“ a Nietzsche mu poděkoval. Podepsal se „Nietzsche-Caesar“ a  7. prosince 1888 mu napsal: „Stanu se novým Spasitelem, který vyrve historii lidstva ze sevření Kristova.“ Na Silvestra 1888 obdržel Strindberg další depeši: „Domluvil jsem schůzku monarchů v Římě. Objednám zastřelení mladého císaře.“ Depeše podepisoval „Ukřižovaný“ nebo „Dionýsos“.

 

Basilejského evangelického teologa Overbecka dopisy vyděsily. Nietzsche nadšeně líčil, jak v Turíně vzbuzuje pozornost lidí, hlavně žen, a že mu cizí lidé vůkol dávají najevo svou úctu, protože jeho osobnost září nesmírnou fascinací. Hrozivost druhého dopisu byla zřejmá. Hodlá uchopit moc, zbudovat protiněmeckou ligu, zničit nenáviděné Hohenzollerny, vyprovokovat válku a dát zavraždit mladého císaře Viléma II. Overbeck musel jednat a Nietzschemu pomoci.

 

Dne 3. ledna 1889 vyvolal Nietzsche v Turíně na veřejnosti ohromné pozdvižení. Nějaký kočí bil na ulici bičem koně. Nietzsche objal za soucitného vzlykotu týraného koně kolem krku a vzápětí se zhroutil na zem. Náhodou šel kolem jeho domácí Fino, který mu pomohl vstát a s velkými potížemi ho dovlekl do jeho bytu. Dva dny ležel Nietzsche „v letargii“ na posteli až do Overbeckova příjezdu. Za podpory jistého židovského ošetřovatele duševně chorých a nějakého německého zubaře se Overbeckovi podařilo Nietzscheho dopravit na nádraží a dovézt do Basileje. Slíbili mu velkolepou oslavu jakožto nejslavnějšímu muži Evropy.

 

Nietzsche byl 10. ledna 1889 přijat na kantonální psychiatrické klinice „Friedmatt“ v  Basileji, kterou založil profesor Ludwig Wille (1834 – 1912). Zornice různě široké, pravá širší než levá a sotva na světlo reagující, strabismus convergens a značná myopie, tremor ani dysartrie nepopsány, nálada expanzivně-euforická. Asi týden byl značně vzrušený, mluvil zmateně, zpíval a  jódloval, házel svršky na podlahu a euforie narůstala. Nejraději by všechny lidi světa objímal. Dne 17. ledna 1889 si pro něj z Naumburku přijela matka, aby ho dopravila vlakem na psychiatrickou kliniku v Jeně. Cesta byla dramatická, Nietzscheho neklid extrémní. Matce hlasitě nadával a posléze ji i  fyzicky napadl. Přesto se té statečné ženě podařilo dovézt ho na psychiatrickou kliniku profesora Otto Binswangera (1852 – 1929) v Jeně, kde byl hospitalizován čtrnáct měsíců. V obou psychiatrických zařízeních byla stanovena diagnóza progresivní paralýzy.

 

Podivná je historka o tom, jak se na čtyřicet let chorobopis kliniky v Jeně ztratil. Jednoho dne si ho prý vzal profesor Binswanger domů, aby ho nějak zpracoval, a teprve po čtyřiceti letech v roce 1930 ho náhodou objevili mezi harampádím na půdě jeho domu. Posledním psychiatrem, který se s ním zabýval, byl pozdější berlínský profesor psychiatrie a tajný rada Georg Theodor Ziehen (1862 – 1950), jenž byl v té době „vrchním lékařem“ u Binswangera v Jeně. Na klinice byl Nietzsche převážně neklidný, neartikulovaně křičel a vydával se za „vévodu z Cumberlandu“, za Fridricha Viléma I., či dokonce za samého císaře. Rozvinuly se i prchavé bludy. Tvrdil, že bude kýmsi otráven nebo zastřelen, a tu a tam fyzicky napadal i  blízké osoby. Na obou klinikách nápadně bohatě jedl, přesto ubýval na váze. Profesor Otto Binswanger ho jednou demonstroval medikům. Nezaujal je. Tehdy ještě nebyl širší veřejnosti znám. Na jaře 1890 si jeho matka vynutila jeho propuštění proti radě lékaře, podepsala reverz a odvezla si ho do svého domu v  Naumburku.

 

O klinické symptomatice Nietzscheho psychózy v posledních devíti letech jeho života není známo téměř nic. Sestra Elisabeth vše zamaskovala a nevíme ani, který lékař o něj v té době pečoval. Celé dny posedával klidně na zasklené verandě, vedl tichou samomluvu a po matčině smrti v roce 1897 si ho sestra Elisabeth odvezla do své vily „Silberblick“ ve Výmaru, kde Nietzsche ve stavu těžké otupělosti při paralytické demenci žil až do své smrti.

 

Všichni psychiatři se na diagnóze progresivní paralýzy shodovali, její luetická etiologie však v té době známa nebyla, a tak i taková autorita, jakou byl profesor Binswanger, zastávala názor, že progresivní paralýza je v  podstatě funkční onemocnění z duševního přetížení. Profesor Emil Kraepelin (1856 – 1926), zakladatel psychiatrické systematiky, nemohl ani v pátém vydání své proslulé učebnice psychiatrie z roku 1896 jednoznačně souvislost luetické infekce s progresivní paralýzou potvrdit. Učinil to až v roce 1902 německý neurolog Paul Julius Möbius (1853 – 1907) v prvním vydání své monografie o Nietzschem. Až v roce 1905 spatřil německý zoolog Fritz Schaudinn (1871 – 1906) pod mikroskopem původce syfilidy (spirochetu) a jen nedlouho předtím byla nalezena serologická zkouška na lues (Bordet-Wassermannova reakce).

 

 

III.3.2.                             Onemocnění syfilis

 

Kdy a kde Nietzsche nakazil syfilis, není s jistotou známo. Mělo to být za jeho studentských let, tedy mezi dvacátým a pětadvacátým rokem jeho života (1864 až 1869). Okolnosti nákazy jsou opředeny bajkami, mluví se o návštěvě nevěstince v Kolíně nad Rýnem počátkem června 1865, kdy možná syfilidu akvíroval. Brzo poté dost těžce onemocněl. Lues to vyvolat mohla. Jiná historka je z Lipska a návštěva bordelu v roce 1866, kdy tři týdny poté našel prý na penisu „tvrdý vřed“. Je však možné, že se nakazil spíše od osob téhož pohlaví, nejspíše někde v Itálii. V Janově, Turínu i jinde existovaly „bordely“ pro homosexuály. Ani možnost extragenitální nákazy od raněných z války s Francií (1871) nelze vyloučit. V těch dobách byla prostituce enormně rozšířena a nakaženy byly téměř všechny prostitutky. Panovaly i klamné představy o vztazích mezi zděděnou syfilidou a různými „nervovými“ nemocemi. I sám Freud sdílel zpočátku názor většiny, že vrozená lues může být bází pozdějších neuróz.

 

Pro akvizici syfilidy v létě 1865 v Kolíně nad Rýnem svědčí některé indicie. V  dopise ze 4. srpna 1865 napsal Nietzsche Gersdorffovi: „Silný revmatismus, vystupující z paží do krku, odtud do tváří a zubů (…) bodavé bolesti hlavy“. Byl už pár týdnů těžce nemocný, jen polehával v posteli, unavený a apatický, což mohly být projevy časné luetické meningitidy. Nietzche si nejspíše rizik a  následků nákazy vědom nebyl; v šedesátých letech 19. století se o tom moc nevědělo. A tehdejší doktoři běžně směšovali lues s kapavkou. Lékařům říkal Nietzsche pokaždé něco jiného. V Basileji tvrdil, že se „dvakrát specificky nakazil“, a  zřejmě tím myslel syfilidu. Na klinice v Jeně měl Nietzsche vyprávět o své syfilitické nákaze v roce 1866. V roce 1877 Nietzscheho vyšetřoval spolu s  jedním očním lékařem ve Frankfurtu nad Mohanem dr. Otto Eiser. Z Wagnerova dopisu se dozvěděl, že Nietzsche měl dvakrát prodělat kapavku. Nietzsche sám dr. Eiserovi syfilitickou infekci popřel, kapavku snad nevylučoval. Rozhodnutí není možné, oběma se tehdy říkalo lues. Dr. Eiser považoval nákazu v Itálii za možnou. Psychoanalytik Paul Federn (1871 – 1950) napsal, že má zprávy ze spolehlivého pramene o tom, že Nietzsche žil homosexuálně a že se syfilidou nakazil v bordelu pro homosexuály v  Janově. Léčil se sám a dost experimentoval. Nadchl se pro chloralhydrát (sedativum a hypnotikum, později vytlačené barbituráty a benzodiazepiny), který potlačil jeho nespavost a vylepšil mu náladu a dokázal si ho sehnat i „pod rukou“. Závislost na chloralhydrátu („chloralismus“) 19. století znalo. Psalo se o osobnostních změnách závislých, jejich vzrušenosti, vznikala prý deliria, manické nebo melancholické stavy s rizikem sebevraždy, někdy i  celkový tělesný úpadek, epileptické křeče, ataxie a třesy. Jednou Nietzschemu donesl nějaký Holanďan „javánskou“ uklidňující vodičku, snad něco z hašiše, nebo kokain, kterou si Nietzsche pochvaloval. Dlouho konzumoval i opium, prý snad i morfin, velké dávky chininu a údajně barbiturát Veronal, což je nesmysl, protože Nietzsche zemřel v roce 1900, barbiturát Veroval byl v distribuci od roku 1903 do poloviny 50. let minulého století! (Petr Engel)

 

V roce 1930 dostal tübingenský psychiatr Lange-Eichbaum od nějakého berlínského neurologa psaní, že existují autentické důkazy Nietzscheho luetické nákazy v Lipsku. Akvíroval ji prý v  bordelu a měl být antilueticky léčen několika lipskými lékaři. Mělo se za to, že ta jména vejdou po smrti Nietzscheho sestry Elisabeth ve známost. Ona by tu hanbu, že šlo u  Nietzscheho o lues, nikdy nepřipustila. V roce 1935 Elisabeth umřela a  nestalo se nic. Nepomohl ani jakýsi „výtah“ z jenského chorobopisu. Elisabeth byla ve falšování nepřekonatelná. Nejméně třicet Nietzscheho dopisů sama zfalšovala. Výstižný byl závěr Lange-Eichbauma, že „případ Nietzscheho je dokladem toho, jak v medicíně heroizace, katatymní soudy či cílené zatemňování včetně lží a přání mohou být tak matoucí“.

 

 

III.3.3.                             Progresivní paralýza a její projevy v tvorbě

 

Progresivní paralýza byla samostatnou nosologickou jednotkou ještě v dobách, kdy její luetická etiologie známa nebyla. Je to chronický luetický zánět mozkových plen a mozku s následným úbytkem mozkové hmoty (atrofií), tedy „meningitis et encephalitis chronica luetica“. Převážně s neurologickou symptomatikou sdružený luetický zánět mening a mozku se tradičně označuje jako „lues cerebri“. Někteří nemocní měli příznaky obou forem, takže jejich ostré oddělování nebývalo vždy možné a ve skutečnosti je taková diferenciace nesprávná.

 

Symptomatomatika u progresivní paralýzy byla pestrá, mnohotvárná, a proto i více let nepoznaná. Dlouho šlo jen o podezření, lidé cosi tušili, jisti si však nebyli. Změny osobnosti, ušlechtilé stránky povahy mizely, z jednání s bližními se ztrácela empatie, a i z akademika se stal buran. Čím horší stav duše, tím se někteří nemocní cítili lépe. Rostlo sebevědomí a  povznesenost nálady, vzkvétaly bludné, často velikášské nápady. Z paralytiků 19. století se v „blázincích“ rekrutovali Napoleonové, císaři, milionáři, vynálezci a fiktivní „géniové“.

 

Nietzsche byl geniální dávno před rozvojem progresivní paralýzy. Mnozí se pokoušeli stanovit, kdy u Nietzscheho progresivní paralýza začala, ale jistý si není ani jediný. I Nietzsche sám se vyjádřil. V „Ecce homo“ (1888) napsal: „Pro bytost typicky zdravou může být chorobný stav energické stimulans k mocnějšímu životu.“ Německý filosof a lékař, specializující se na psychiatrii, jeden z nejdůležitějších představitelů existencialismu, Karl Jaspers (1883 – 1969) byl skeptický: „Zjistíme-li, že v  určitou dobu už zdráv nebyl, neznamená to automaticky, že byla od tohoto okamžiku jeho tvorba patologicky změněná.“ Jaspers napsal, že od roku 1880 nastaly jak formální, tak i obsahové změny Nietzscheho tvorby. Nový styl, nový způsob líčení obrazů s podobenstvími, jež se stávají mytickými, nová poetičnost mluvy a pádnost dikce. Útočnost proti křesťanství, morálce a  dosavadní filosofii narůstá. Vynořují se nové ideje, o věčném návratu, o vůli k moci s ideou nadčlověka i radikální nihilismus.

 

Jaspers obezřetně dodává, že se tytéž myšlenky objevily už v jeho dřívějších dílech, avšak s tím rozdílem, že dříve jen jako možnost, po roce 1880 nesporná pravda. Jen plod jeho narůstající expanzivity při paralytickém velikášství, nebo už signál deteriorace intelektu s poklesem soudnosti? Podivností přibývalo. V době před manifestací nemoci oslavuje Nietzsche sílu a zdraví. Později mezi zdravím a nemocí nečiní rozdíl. „Nejsou ničím rozdílným,“ píše. „Teprve nemoc mě přivedla k rozumu.“ „Během utrpení, které mi přinesla tři dny nepřetržitá bolest v  mozku spolu s namáhavým zvracením hlenů, jsem získal dialektickou jasnost par excellence a promyslel věci, k nimž za zdravějších poměrů nejsem schopen.“ Tyto názorové spletitosti není jednoduché vysvětlit ztrátou soudnosti či utrpením jako hnací síly. Choroba je pro Nietzscheho symptomem velikého a vše překonávajícího zdraví. Ve vysvětlení se Jaspers pokoušel o  kompromis: „Nietzscheho choroba jeho život nepřerušila jen ničivě. Ve svém rozvoji k němu patřila, takže bychom si ho bez jeho nemoci v jeho životě i v jeho díle nedovedli představit“ a „Jeho dílo se nachází ve stínu jeho choroby.

 

Skutečný vzestup Nietzscheho oduševnělosti v  souběhu se zhoršováním jeho zdravotního stavu se popřít nedá. Německý lékař a spisovatel Gerhard Venzmer (1893 – 1986) napsal: „Vypadalo to tak, jako by jeho (…) nemoc uvolnila všechny brzdy a  útlumy.“ To je známo i od jiných géniů. K progresivní paralýze submanický vzlet kreativity tu a tam patřil. Obligatorní nebyl. Většina paralytiků se poznenáhlu propadala do demence, bez euforie, bez expanze a bez kreativity.

 

Německý psychiatr Wilhelm Lange-Eichbaum (1875 – 1949) vzestup Nietzscheho kreativity potvrzoval. Luetický „jed“ byl pro něj omamným prostředkem a jeho chorobnost chronickým „raušem“, nebo že „paralýza byla droždím pro těsto, z něhož byl Nietzsche uhněten“, napsal ve své monografii o Nietzschem v roce 1948. „Syfilis ho vedla po žebříku slávy, kladla na jeho hlavu zlatou korunu génia, když ho uvrhala do bezedné duchovní smrti (…) Ve skutečnosti to nebyla žádná múza (…) byl to jen stín ubohé a fádní děvky („Bordell-Hure“), která ho zasypala rojem spirochet.

 

Rozpuštění racionální supervize chorobou bylo pro vzlet jeho úvah příznivé. Od roku 1880 „nová existence“ („zweites Dasein“). „Zarathustru“ (1884 – 1887) psal v době, kdy už paralýza jeho duši měnila. Důkazem je dopis Rohdemu z roku 1882. Jakmile knížku dopíše, půjde studovat na vídeňskou univerzitu. Má svůj tajný cíl a zasvětí mu další život (bylo mu 38 let). „Z chaosu své duše zrodil Nietzsche nejen svého syna Zarathustru, nýbrž i ‚nadčlověka‘,“ napsal Köhler.

 

Euforie paralytika přehlušuje jeho tělesná martyria a triumfuje nad nimi. Mozková centra odpovědná za emotivitu byla chorobou narušena. Nietzsche píše svému lékaři dr. Otto Eiserovi do Frankfurtu nad Mohanem v roce 1880, že je šťastnější než kdykoliv dříve. Jeho euforie trvalá nebyla. Jak píše Möbius, často šlo o zlostnou rozladěnost a o návaly melancholické nálady. Na jaře 1881 na něj doléhaly sebevražedné úmysly, nicméně už počátkem léta téhož roku se v dopise svěřuje své matce, že je nejšťastnějším člověkem planety. Od roku 1882 nastupuje tvůrčí „rauš“ a Nietzsche připravuje „Zarathustru“. V roce 1881 přichází prožitek shůry dané „inspirace“. Nápad napsat „Zarathustru“ z jeho vlastního rozmyslu nevyvěral, „přepadl ho“. Tvůrčí elán roste. Očividné defekty intelektu nejsou.

 

O změnách jeho stylu se úsudky různí. Jedni hovoří o ztrátě vkusu, jemnosti, zdrženlivosti a studu, dle jiných spíš zjemnělost formulací a jen zbrklost myšlení, nebo „mnoho zkresleného, přeháněného, krutého a křiklavého při zbujelé fantazii a přibývání nechutností“. „Celý Zarathustra nese znaky duševní choroby,“ napsal Möbius.

 

Nietzsche se setkal s Lou v roce 1882, je trochu matoucí, že by si jeho chorobné osobnostní proměny nepovšimla. Nietzscheho produktivita s léty dále narůstala. Za osm měsíců v letech 1887 – 1888 vytvořil šest spisů („Případ Wagner“, „Nietzsche kontra Wagner“, „Soumrak bůžků“, „Dionýské dithyramby“, první část „Vůle k moci“ pod titulkem „Antichrist“ a  „Ecce homo“). Paralýza bez pochyb pokročila, přesto „Antichrist“ ze září 1888 obsahuje i bystré úvahy a zdá se, že svědčí pro nenarušený intelekt. Afekty vzteku však spis ovládají. Nietzsche proklíná křesťanství.

 

Podle Möbia nebylo Nietzscheho písmo v textech z konce osmdesátých let 19. století změněno typicky pro progresivní paralýzu, ač jisté odchylnosti prý patrné byly. Zda podmíněné paralýzou je otázkou. Jeho písmo bývalo drobné, v rukopise „Zarathustry“ už převažovala větší písmena a silnější tahy a zvětšené mezery mezi písmeny a slovy. Těchto údajných změn jeho rukopisu přibývalo a v pozdějších částech „Zarathustry“ lze prý odhalit i známky třesu a gramatické chyby, jichž se předtím nedopouštěl. Pro paralýzu charakteristické proměny písma, jako je vynechávání písmen či jejich záměny, odhalit nelze. Neexistují žádné doklady, že by Nietzsche před vrcholící krizí své duše v lednu 1889 měl narušenou výslovnost. Drmolivá řeč (dysartrie) náležela k obvyklým symptomům pokročilé paralýzy. Jak již bylo uvedeno o symptomatice jeho paralýzy v posledních deseti letech jeho života v Naumburku a ve Výmaru není známo téměř nic.

 

 

III.4.                                Alternativní diagnózy – diskuse

 

III.4.1.                             Syphylis – pro a proti

 

Po dlouhou dobu byla za Nietzscheho nemoc považována syfilis, zejména její terminální stadium neurosyfilis. Nicméně, centrální nervový systém je postižen ve všech stadiích syfilis. Různá stadia syfilis mohou být komplikována mnohými neurologickými příznaky, jako je akutní syfilitická meningitida, cerebrovaskulární nebo meningovaskulární syfilis, progresivní paralýza a tabes dorsalis. Meningovaskulární  syfilis často předchází týdny až měsíce před jasným vypuknutím klinických příznaků. Specialista na syfilis, Dr. Houston Merrit konstatuje, že nástup neurologických příznaků se objevil v průměru po sedmi letech. Prodromální příznaky zahrnovaly bolesti hlavy, nespavost, závratě a různé psychiatrické poruchy – emoční labilitu a změny osobnosti. Doba od syfilitické infekce a příznaků neurosyfilis se pohybuje od 10 do 20 let, s rozptylem od 3 do 30 let.

 

Časné příznaky zahrnují poruchy paměti, kognitivní poruchy, podrážděnost a zanedbávání sebepéče. Na tuto fázi navazuje intelektuální degradace končící těžkou demencí. Mohou se objevit rozmanité psychiatrické příznaky včetně psychotických projevů a bludné symptomatologie. Merrit identifikoval pět typických klinických příznaků progresivní paralýzy: bezvýrazný, maskovitý, obličej, zvýšené šlachové reflexy, třes lícních svalů a jazyka, problémy s rukopisem v důsledku dysarthrie. Rozvinutý klinický obraz zahrnuje demenci, poruchu řeči (dysarthrii), myoklonické křeče, akční třes, křeče, hyperreflexii, Babinského příznaky a Argill-Robertsonovy pupily(*). Nakonec upoutání na lůžko s rozvojem fokálních neurologických příznaků. Bez léčby dochází k rychlému duševnímu zhroucení a smrt nastává během 3 až 4 let.

 

(*) Argyll Robertsonův syndrom příznak, pupila – neurologický soubor příznaků, které se rozvíjejí při poškození pupilokonstrikčních a pupilodilatačních vláken v místě jejich společného průběhu horní část mezencefala a proximální konec akveduktu. Syndrom zahrnuje tyto příznaky: 1. zánik přímé a konsenzuální fotoreakce, 2. zachování reakce zornic na pohled do blízka, 3. mióza až špendlíkové zorničky nemusí být, 4. anizokorie, 5. částečná dilatace zorniček na atropin. Příč. klasicky syfilis, trauma CNS, pinealomy, cévní léze, syringomyelie, meningitida, intoxikace alkoholem a chininem aj. argyrie, argyróza – šedavé zbarvení kůže dyschromie způsobené ukládáním solí stříbra.

 

Ve své práci o Nietzscheho demenci („What was the cause of Nietzsche’s dementia?“, Journal of Medical Biography 2003) Leonard Sax podal dobrý přehled argumentů pro a proti syfilis jako příčiny Nietzscheho onemocnění. Diagnóza progresivní paralýzy v Nietzscheho případě byla založena na jeho asymetrických zornicích s pomalou reakcí pravé zornice na světlo, výskyt bizarních nápadů a velikášství a rozvoj demence. Když Nietzsche přijel do Basileje, měly asymetrické zornice nový vývoj. Nicméně již Nietzscheho matka si všimla, že pravá zornice byla větší než levá, už když byl dítě. Toto zjištění bylo potvrzeno odborným očním vyšetřením. Pomalou reakci pravé zornice na světlo může vysvětlit několik důvodů. Alternativní příčinou je preeexistující stav očí, např. Adieho zornice(*), sekundární projev způsobený migrénou, tumor tlačící na III. mozkový nerv – okohybný nerv (nervus oculomotorius).

 

(*) Příčina vzniku Adieho syndromu není zcela známá, předpokládá se vliv infekce (bakteriální či virové), která vede k poškození nervového systému, zvláště jeho autonomní složky. Narušení nervových vláken zornice má za následek poruchu zornicové reakce (tzv. pupilotonie). U nemocného zornice reaguje na změny osvitu jen pomalu a nedokonale – může tak být ve tmě zúžená (méně časté), nebo na světle rozšířená (více časté). Postiženo bývá obvykle jen jedno oko. Postižený může pociťovat poruchu zrakové ostrosti, není schopen zaostřovat předměty jako zdraví lidé.

 

Velikášství a bizarní nápady a myšlenky se měly objevit náhle, když Nietzsche přijel do Basileje; tento předpoklad byl nesprávný. Ve skutečnosti byly mentální poruchy vyvrcholením mnohaletého trendu. Ve prospěch syfilis může svědčit popis chorioretinitidy. Nicméně je i mnoho dalších příčin chorioretinitidy jako je herpes virová infekce, lymeská nemoc (borelióza), systémová onemocnění (např. lupus).  Popis příznaků chorioretinitidy zůstává nejasný a předtím byl potvrzen jej jedenkrát. Koncem 19. století byla nejčastější příčinou subakutně nastupující demence u muže středního věku syfilis. Navíc, Nietzsche nevykazoval žádný z pěti kardinálních příznaků typických pro neurosyfilis zmiňovaných Merritem. Z lékařských zápisů provedených po jeho příchodu do Basileje můžeme číst, že výraz jeho obličeje zůstal živý, jeho reflexy byly normální, nejevil třes, jeho rukopis zůstal neměnný a jeho řeč nebyla nesrozumitelná, ale zůstala plynulá. Po svém příjezdu do Basileje Nietzsche nevykazoval žádné známky neurosyfilis. Protože jeho matka neoplývala finančními prostředky, aby si mohli dovolit prvotřídní léčbu se specifickou lékařskou péčí během svého pobytu v azylu v Jeně, a protože Nietzsche nebyl v té době známá osobnost (jak to potvrzuje např. S. Simchowitz, jeden z jeho současníků a Binswangerových žáků v Jeně, kdy byl Nietzsche přijat), nebyla jeho klinickému stavu-obrazu věnována žádná zvláštní pozornost a zdá se, že diagnóza neurosyfilis v Nietzscheho případě byla stanovena i přesto, že neměl klinické příznaky. Navíc, někteří lékaři během Nietzscheho života diagnózu neurosyfilis zpochybňovali. Dr. Muthmann, psychiatr v basilejském exilu, dospěl k závěru, že obsah Nietzscheho zápisníků poskytuje dostatečné důkazy k odmítnutí progresivní paralýzy v důsledku syfilis. Sax popisuje Nietzscheho čtyři důležité klinické příznaky, které nesvědčí nebo jsou zcela v rozporu s diagnózou neurosyfilis. Nietzscheho migréna nebyla typická pro bolesti hlavy popisované u neurosyfilis,  které obvykle předchází celkový kolaps o několik dnů až měsíců. V Nietzscheho případě je mezi nástupem migrény v 9 letech a celkovým kolapsem ve 44 letech období 35 let. Nietzscheho délka života po celkovém zhroucení byla také nezvykle dlouhá (12 let) pro pacienty s neurosyfilis. Lateralizace Nietzscheho příznaků s pravostrannými bolestmi hlavy, poruchami řeči a levostrannou hemiparesou jsou také netypické pro neurosyfilis, která obvykle postihuje obě hemisféry s generalizovanými a oboustrannými příznaky. Tato nejdůležitější fakta činí neurosyfilis hypotetickou a otáznou pro nedostatek důkazů o Nietzscheho nákaze Treponema pallidum, a nedostatkem diagnostických důkazů o Nietzscheho onemocnění syfilis. 

 

 

III.4.2.                             Retrobulbární meningeom

 

Alternativní diagnózy vysvětlující Nietzscheho zdravotní problémy byly navrženy v minulosti. Sax navrhl retrobulbární meningiom pravého zrakového nervu, ležícího na basi pravého čelního laloku jako nejpravděpodobnější diagnózu. Tato diagnóza byla založena na pomalé progresi příznaků, asociací vizuálních a psychiatrických příznaků (včetně vizuálních vjemů) a současným výskytem migrenózních bolestí hlavy a onemocnění sítnice. Nicméně, výskyt ložiskových neurologických příznaků jako dysarthrie a kompletní hemiplegie, je velmi nepravděpodobný v důsledku pravého frontálního meningeomu.

 

 

III.4.3.                             Maniodepresivní psychóza

 

Cybulska a Schain, dva další oponenti hypotézy neurosyfilis, navrhli diagnózu maniodepresivní psychózy nebo manické psychózy jako nejpravděpodobnější vysvětlení Nietzscheho duševních potíží. Další Nietzscheho zdravotní problémy (bolesti hlavy, zrakové problémy, cévní mozková příhoda) nebyly do této diagnózy zahrnuty a byly považovány za samostatné, nesouvisející zdravotní problémy. V poslední době je navrhováno, že příčinou Nietzscheho duševních potíží byla frontotemporální demence. Tyto alternativní hypotézy nezohledňují Nietzscheho osobní a rodinnou anamnézu.

 

 

III.4.4.                             Nová hypotéza – CADASIL

 

V roce 2008 publikovali belgičtí odborníci (D. Hemelsoet, K. Hemelsoet a D. Devreese v práci The neurological illness of Friedrich Nietzsche, Acta neurol. belg., 2008) zcela novou hypotézu.

 

Přezkoumáním Nietzscheho různých zdravotních problémů se domnívají, že byly částmi jednoho neurologického syndromu. Předpokládají, že Nietzsche trpěl mozkovou autozomálně dominantní arteriopathií s podkorovými infarkty a leukoencefalopathií neboli CADASIL (Cerebral autosomal dominant arteriopathy with subcortical infarcts and leukoencephalopathy), kterou zdědil. Generalizované onemocnění malých tepen je způsobeno mutací genu Notch 3 na chromozomu 19q12. CADASIL je charakterizován nesklerotizující neamyloidovou systémovou angiopathií s čistě neurologickými klinickými projevy vzhledem k zapojení malých arterií pronikajících do bílé mozkové hmoty. Klinicky se CADASIL vyznačuje sdružením migrény, poruch nálady, ischemické mozkové příhody a demence. Onemocnění začíná v rané dospělosti a vede k úmrtí během 10 až 20 let. Zřídka se první ataka objevuje před 30 rokem věku. Cévní mozková příhoda se vyskytuje nejčastěji mezi 40. a 50. rokem. Diagnostická kritéria pro CADASIL navrhl Davous. Pro diagnózu CADASIL je nezbytné pět následujících kritérií: objevení příznaků v mladém věku do 50 let, přítomnost nejméně dvou ze čtyř hlavních neurologických projevů (migréna, epizoda cévní mozkové příhody, významné poruchy nálady a subkortikální demence), absence jiných rizikových vaskulárních faktorů etiologicky souvisejících s deficitem, záznam o dědičném autozomálně dominantním přenosu a přítomnost abnormálního obrazu na MR s nálezem bílé hmoty bez korových infarktů. Vylučující kritéria jsou: pozdní věk nástupu příznaků nad 70 let, těžká hypertenze nebo komplikující srdeční nebo cévní systémové onemocnění, absence jakýchkoli případu v rodinné anamnéze a normální nález na MRI po 35 roku věku v symptomatických případech. Nietzscheho anamnéza splňuje 4 z 5 kritérií, protože nejsou k dispozici žádná zobrazení jeho bílé mozkové hmoty. Přirozený průběh CADASIL je velmi variabilní. Ukázalo se, že úbytek kognitivních funkcí se může objevit před první atakou cévní mozkové příhody díky kumulativní mozkové lézi. Kognitivní deficit zahrnuje převážně funkce frontálních laloků s duševním zpomalením, problémy koncentrace, zpomalením motorických funkcí, disinhibicí (ztráta zábran, odvázanost) a perseverací (ulpívavost). CADASIL se může jevit jako pomalu progredující neurobehaviorální porucha s poruchou osobnosti, psychózou, poruchami nálady a nakonec po delší době demencí. Asi v 10-15% případů se onemocnění vyvíjí bez proběhlé cévní mozkové příhody. Onemocnění nakonec vede k smrti cca 10 až 20 let po objevení prvních příznaků. Příčinami úmrtí jsou pneumonie a komplikace dekubitů. I když jsou si autoři vědomi, že většina Nietzscheho zrakových problémů nemůže být vysvětlena CADASIL (např. příznaky chorioretinitidy), není nemožné, že epizodické ztráty zraku, ke kterým došlo v různých obdobích Nietzscheho života, by mohly být součástí CADSASIL. Ke ztrátě zraku v důsledku tranzitorních (přechodných) ischemických příhod zahrnujících postižení zrakového nervu dochází v mladém věku, a to bez jiných kardiovaskulárních rizikových faktorů a je považováno za součást CADASIL fenotypu u některých pacientů.

 

Některé Nietzscheho akutní epizody s neurologickými příznaky by mohly být považovány za epileptické záchvaty, např. komplexní parciální záchvaty. Autoři práce konstatují, že nelze vyloučit, že Nietzsche epileptickými záchvaty trpěl. Uvádějí, že to nicméně není argument proti jejich hypotéze CADASIL, neboť epileptické záchvaty byly označeny za atypický klinický projev CADASIL. Kromě toho, Nietzscheho otec také trpěl epilepsií, která mohla být součástí dědičného onemocnění a údajně podporuje jejich hypotézu.

 

 

III.5.                                Zhodnocení

 

Diagnózu progresivní paralýzy stanovily v roce 1889 nejméně tři autority tehdejší psychiatrie – Wille, Binswanger, Ziehen. Do té doby se o  jeho již nejméně od roku 1880 probíhající progresivní paralýze nic nevědělo. Nietzscheho ohromná básnická produktivita pro paralýzu svědčí. U  Nietzscheho premorbidně těžce abnormální osobnosti (fanatického schizoida) a  homosexuála s náznaky i dalších těžce zařaditelných sklonů (paranoidita, sluchové pseudohalucinace) se někdy ve třetím decenniu rozvinula chronická luetická meningitida a luetická chorioiditida (zánět oční cévnatky). V jeho epochálním „Zarathustrovi“ lze spoluúčast paralytické osobnostní proměny sice tušit, s jistotou to dokázat nelze.

 

K některými uváděné migréně se jednoznačně vyjádřit nelze. Obvyklá migréna však k tak extrémním celoživotním útrapám nevede. Otevřená zůstává otázka jeho zneužívání léků a omamných prostředků (chloralhydrát, opium, morfin, barbituráty, hašiš, kokain apod.). Tyto látky mohly vyvolávat i poruchy psychiky, nic bližšího ale konstatovat nelze. Psychiatr Jaroslav Vacek uvádí: „Obvinit ze zrození teorie „nadčlověka“, „věčného návratu“, „morálky otroků“, „resentimentu“ a „vůle k moci“ progresivní paralýzu nelze. A prohlásit jeho dílo šmahem za dílo paralytika také ne. Bylo dílem génia.

           Medicína

© PEEN  2014