Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

30.06.2014

Friedrich Nietzsche

Historicko-medicínský pohled

 

„Byli přátelé, ale přestali jimi býti a rozvázali své přátelství zároveň z obou stran, jeden proto, že si připadal příliš poznán, druhý proto, že si připadal příliš nepoznán – a oba se v tom mýlili!

– neboť žádný z nich neznal dost sám sebe.“

 

Friedrich Nietzsche – Ranní červánky (1881)

 

 

 

 

IV.                                   Nietzsche a přátelé                      

 

IV.1.                                Nietzsche a Lou Andreas-Salome    

 

Někteří přátelé Nietzscheho nabádali, aby se oženil a on opravdu dvakrát o ruku požádal. V  roce 1876 Holanďanku Mathildu Trampedachovou, později Lou Andreas-Salomé. Přesto se prý o něm roznesly jen pomluvy, zradit ho měli někteří jeho přátelé.

 

Lou Andreas-Salomé (12. února 1861 – 5. února 1937), byla mimořádně půvabná, inteligentní a vzdělaná spisovatelka. Narodila se v Petrohradě generálovi carské armády Gustavu von Salomé (1804 – 1879), jenž pocházel z hugenotské rodiny, která opustila Francii po revoluci a přesídlila až do Pobaltí, kde se poněmčila. Její matka Louise Wilmová (1823 – 1913) měla německé a dánské předky. Doma se mluvilo německy, méně francouzsky a rusky. Byla vychovávána v duchu protestantského pietismu. Ruské křestní jméno Ljola nedokázal holandský duchovní Henrik Gillot (1836 – 1916) vyslovit, a tak ji překřtil na „Lou“. Do duchovního se Lou zamilovala a ženatý Gillot se ji pokoušel svést. Lou mu dala košem. Po otcově smrti v roce 1879 opustila Rusko a putovala v doprovodu své matky Evropou. Studovala na curyšské univerzitě religionistiku a dějiny umění. K zotavení z plicní tuberkulózy odjela v roce 1882 do Říma a v domě volnomyšlenkářské baronky Malwidy von Meysenburg se seznámila s podivínským židovským spisovatelem Paulem Réem (1849 – 1901). Byl synem pomořanského statkáře ve Stibbe. Rée vystudoval v Německu práva a filozofii.

 

Homoeroticky založený Rée byl Nietzscheho intimním přítelem a  inscenoval v roce 1882 jeho setkání s Lou v chrámu svatého Petra ve Vatikánu. Rée Lou všude doprovázel, sexuálním partnerem však zřejmě nebyl. Lou psala o jeho „ochablosti“ (rozuměj: impotenci). Vědělo se to a zasvěcenci se posmívali, že je její „gardedámou“. Rée řešil problém vzniku etiky a s Nietzschem o ní diskutoval. Jeho spis „Původ svědomí“ vyšel v roce 1885. Poznatky z těchto diskuzí jsou patrné v jeho knize o genealogii morálky z roku 1887 („Zur Genealogie der Moral“). Rée vystudoval dodatečně medicínu a naposled byl chudinským lékařem nejdřív kdesi v Prusku, posléze ve švýcarském Engadinu.

 

Lou Nietzscheho okouzlila právě svojí inteligencí. Nabídl jí sňatek, nicméně její odmítnutí asi tušil. Nietzsche nebo Lou navrhli i spolužití ve třech, ke kterému však nikdy nedošlo. Lou se s Nietzschem několikrát krátce setkala, nicméně téměř vždy byli pod dohledem matky Lou, Nietzscheho matky nebo sestry.

 

Nietzsche vzal Lou sebou k Richardu a Cosimě Wagnerovým v Triebschenu u  švýcarského Luzernu. Právě z této návštěvy pochází společná fotografie „svaté trojice“. Na dvoukoláčku Lou s důtkami v ruce, po stranách oje Rée a Nietzsche. Je možné, že právě na základě této fotografie a důtek v rukou Lou si někteří vyfabulovali Nietzscheho neexistující „masochismus“. Pravdou je, že knížku „Venuše v kožichu“ (1870) rakouského spisovatele Leopolda Sachera-Masocha (1836 – 1895) Nietzsche obdivoval. Nejen pro „masochismus“, možná i pro nezdařený pokus „žití ve třech“.

 

Nietzscheho sestra Elisabeth Lou nenáviděla. Lou o  Nietzschem psala vždy jen pozitivně. Lou i Rée se stali Nietzscheho domnělými nepřáteli. Zvratů od blouznivého obdivu k nenávisti bylo v Nietzscheho duši víc – k Wagnerovi a jeho ženě Cosimě, k Schopenhauerovi i jiným. Osudy Lou byly později spjaty s životem básníka Rainera Marii Rilkeho (1875 – 1926). V roce 1887 vstoupila Lou do podivného manželství s německým orientalistou Friedrichem Carlem Andreasem (1846 – 1930). Andreas se stal otcem dcery Marie s hospodyní Stephanovou a  po jeho smrti Lou jeho dcerku adoptovala.

 

Pozoruhodný byl i její vztah k  Sigmundu Freudovi (1856 – 1939) a k jeho žákům. Osobní kontakt s Freudem navázala Lou v roce 1911 na psychoanalytickém kongresu ve Výmaru, kam ji doprovázel o patnáct let mladší švédský neurolog Paul Bjerre (1876 – 1963), do Lou zamilovaný. V roce 1912 ji Freud pozval k sobě do Vídně, a Lou dokonce bydlela nějaký čas v bytě Freudových. Bývala účastnicí středečních schůzek Freudových stoupenců, chodívala však i na čtvrteční schůzky stoupenců Adlerových. Své zážitky z kontaktů s psychoanalytiky (kromě Freuda Adler, Jung, Stekel, Rank, Federn, Sachs, Ferenczi, Eitingon a Tausk) vylíčila v knížce „Ve škole u Freuda“ („In der Schule bei Freud“). V létě 1912 se stala členkou vídeňského psychoanalytického sdružení. Freud ji hodnotil kladně. Setkali se později ještě několikrát, naposled v roce 1928. Freud říkal, že je Lou „básníkem psychoanalýzy“, on jen prózou. Lou ukázala na úzké souvislosti Freudovy nauky s Nietzscheho idejemi. Stala se praktikující psychoanalytičkou a zesnula v roce 1937 v Göttingenu v šestasedmdesáti letech.

 

 

IV.2.                                Nietzsche a Wagner

 

Wagnerovu hudbu Nietzsche zpočátku nezměrně obdivoval. Za studií v Lipsku seznámila Nietzscheho židovská manželka jeho filologického učitele a příznivce Ritschla s Otilií Brockhausovou, Wagnerovou sestrou. A právě u ní se poprvé v roce 1868 Nietzsche poprvé s tehdy již pětapadesátiletým Wagnerem setkal. Jeho blouznivé nadšení Wagnerem bylo nezměrné. Podivné jsou zprávy o jeho postojích ke známému Wagnerovu antisemitismu a k nekritické heroizaci germánské minulosti. Ve své první tvůrčí fázi, kdy byl Nietzsche plamenným stoupencem iracionálního dionýského principu, zahrnoval Wagnera oslavným holdováním jeho nezměrné genialitě. Richard Wagner (1813 – 1883) ho pozval k návštěvě svého švýcarského sídla a Nietzsche ho prý nejméně dvacetkrát v Triebschenu na „Vierwaldstätter See“ navštívil. Ostatně z Basileje to daleko nebylo. Po své první návštěvě Wagnerových v roce 1869 napsal spisek „Richard Wagner v Bayreuthu“ (1870). Wagnerova „heroická“ oslava.

 

K zásadnímu zlomu ve vztahu Nietzscheho a Wagnera došlo v roce 1876, kdy si dvaatřicetiletý Nietzsche zajel do Bayreuthu, kde uváděli třetí díl Wagnerova „Prstenu Nibelungova“ („Soumrak bohů“). Není zcela jasné, co tenkrát Nietzscheho proti Wagnerovi tak popudilo, nicméně je tento zvrat ohromného přátelství do oboustranné nenávisti těžko pochopitelný. Nietzscheho obdiv k Wagnerově hudbě, jeho záliba v germánských ságách a dokonce určité přitakání Wagnerovu antisemitismu v roce 1870 je pryč.

 

Pochopitelnější je Nietzscheho reakce na „Parsifala“ v roce 1882. Prosťáček Parsifal potírá znamením kříže Klingsorovu tajemnou říši a pokřtí pohanku Kundry. Vykoupena umírá. Nietzsche to považuje za zneužití křesťanské symboliky. Od té doby je Wagnerovo dílo „barokizující, chorobné, vyumělkované a přepjaté“, jen „přehlídka hysterických invalidů“.

 

Následoval i radikální odvrat od Wagnerovy světonázorové orientace. Nietzsche jeho antisemitismus i Wagnerovo horlení pro „německost“ a pangermanismus („Germanentümelei“) radikálně odmítl. Útok na Wagnera vyvrcholil ve spisku „Nietzsche contra Wagner“, což bylo jeho poslední dílo z prosince 1888.

 

Svého obdivu k Wagnerově manželce Cosimě, dceři Franze Liszta, původně manželce dirigenta Hanse Guida Büllowa (1830 – 1894), se však Nietzsche nikdy nezřekl. Cosima jeho „ponurou zdrženlivost“ za zcela přirozenou nepokládala a možná jeho homosexualitu tušila. V roce Nietzscheho smrti se Cosima vyjádřila výstižně: „Člověk, který se jako on považoval za proroka, musí být buď monstrum, nebo blázen.

 

 

VI.3.                                Nietzsche a Schopenhauer

 

Filosofické dílo Arthrura Schopenhauera (1788 – 1860) „Svět jako vůle a  představa“ objevil Nietzsche náhodou. Jako student v Lipsku nalezl na podzim 1865 Schopenhauerovo dílo v Rohnově antikvariátu jako neprodejný „ležák“. Jeho obsah ho fascinoval a stal se Schopenhauerovým ctitelem. Ne však nadlouho. Jeho bezbřehý pesimismus byl pro něj nesnesitelný a od roku 1867 jeho ideje zavrhoval.

 

Rozplynula se i ostatní přátelství. Všechny dříve obdivované a milované Nietzsche ze své duše vytěsnil. V Nietzscheho fantazii Rée o něm šířil pomluvy a Lou jeho pověst docela zničila. Lou o jeho díle dokonce v roce 1894 napsala zdařilé pojednání „Friedrich Nietzsche ve svých dílech“. Wagner údajně Nietzscheho lékaři napsal, že Nietzsche je homosexuál, že moc masturbuje a že měl dvakrát chytit kapavku. Nietzsche zanevřel i na basilejského kolegu, kulturního historika Jacoba Burckhardta, který jisté výhrady k Nietzscheho dílu měl. Prý „dští záští“.

 

Je dobře možné, že již v této době šlo o projevy paranoie. Od počátku basilejského pobytu Nietzsche sklony ke stihomamu měl. Lidé kolem se mu prý posmívají, což asi od skutečnosti moc vzdáleno nebylo. Pár univerzitních kolegů říkalo, že „byl blázen, už když k nám přišel“. Snad se i  něco tutlalo o jeho zálibě v pohledných studentech. Jistého Schefflera vskutku sváděl. Paranoia nejspíše zavinila ony nesčetné nenávistné zvraty v postoji ke dříve uctívaným a milovaným, které navíc katalyzovala je sestra Elisabeth. Její pomluvy Lou a Réea Nietzsche na čas přešel, pak jim uvěřil. „Příliš velká láska přerůstá v nenávist. Láska a nenávist jsou dvě stránky téže mince.“ (Petr Engel). Něco v podobném smyslu napsal Julius Zeyer v Radúzovi a Mahuleně: „Ta nenávist je vždycky nejprudší, co zaujímá místo lásky dřívější.

 

Nietzscheho sestra Elisabeth byla jeho neštěstím za jeho života, a ještě více po jeho smrti. Provdala se za fanatického antisemitu, spisovatele a  „kolonizátora“ dr. Bernarda Förstera (1843 – 1889). V roce 1886 s ním odjela na pár let do Jižní Ameriky, aby založili v Paraquayi „germánskou kolonii“. Vrátila se nedlouho před bratrovou smrtí.

 

Ze starých přátel jich Nietzschemu zůstalo nemnoho. Byl mezi nimi i jeho osobní sekretář, komponista Heinrich Köselitz (1854 – 1918) ze saského Annabergu. Nietzsche si ho přejmenoval na Petera Gasta. Jeho zásluhou bylo, že spolu s Nietzscheho sestrou Elisabeth shromáždil po Nietzscheho smrti jeho zbývající poznámky a  aforismy. Vyšly pod titulkem „Vůle k moci“ v roce 1906. Nemohl za to, jak Elisabeth některé písemnosti po svém bratrovi nestoudně zfalšovala.

           Medicína

© PEEN  2014

Lou Andreas - Salomé (1861 1937)

Lou Salomé, Paul Rée, Friedrich Nietzsche, 1882