Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

30.06.2014

Friedrich Nietzsche

Historicko-medicínský pohled

 

„Lidé se tlačí k světlu ne proto, aby lépe viděli, ale aby mohli více zářit.“

 

 

Friedrich Nietzsche

 

 

V.                                    Nietzscheho vliv

 

V.1.                                 Zneužití Nietzscheho myšlenek a nacismus

 

Nietzscheho sestra Elisabeth vyvinula maximální úsilí, aby zatajila luetický původ bratrovy nemoci. Jeden čas dokonce tvrdila, že Nietzsche v Basileji své zdravotní potíže jen předstíral, aby se osvobodil od svých profesorských povinností, dostal penzi a mohl se věnovat svým plánům. Po jeho smrti přeměnila svůj výmarský dům na Nietzscheho „archiv“.

 

Svými falzifikacemi se pokusila „dokázat“ jeho antisemitismus a získat přízeň diktátorských režimů v Itálii a Německu. V červnu 1934 zaslala Mussolinimu při jeho setkání s Hitlerem nadšený telegram, že „poddaní Friedricha Nietzscheho jsou nadšeni rozhovorem dvou největších státníků.“ Pozdější „generální guvernér“ v nacisty obsazeném Polsku Hans Frank prohlásil při oslavě stého výročí Nietzscheho narození, že vize nadčlověka byla předtuchou Adolfa Hitlera. Z „Nietzscheho domu“ ve Výmaru vybudovala Elisabeth místo nacistického kultu. Navštívil ho v roce 1934 i sám Hitler a Elisabeth mu nedlouho před svou smrtí věnovala vycházkovou hůl svého bratra. Nacistický ideolog Alfred Bäumler vydal v roce 1931 knihu „Nietzsche, filosof a politik“. Nietzscheho filosofii přizpůsobil potřebám nacismu. Na Nietzschem se přiživil i Alfred Rosenberg (1893 – 1946) ve svém paskvilu „Mýtus 20. století“. Hitler pompézně věnoval „Zarathustru“ ve vyšperkovaných zlacených deskách Benito Mussolinimu, úryvky z knihy se četly na schůzích NSDAP a výtisky se rozdávaly frontovým vojákům.

 

 

V.2.                                 Vliv na literáty

 

V padesátých letech 20. století se znovu rozhořela diskuse o aktivitách Nietzscheho sestry Elisabeth. Německý publicista Karl Schlechta ukázal ve spise „Nietzscheho pád“ (1959), jak Elisabeth „drancovala“ Nietzscheho archiv ve Výmaru. Jeho kniha se nevyhnula kritice, nejvíce od německého filosofa Karl Löwitha (1897 – 1973).

 

Odezvy Nietzscheho díla však nebyly jen negativní. Už za Nietzscheho života se propagací jeho díla zabýval dánský literární historik židovského původu Georg Cohen Brandes (1842 – 1927). Ohromný vliv měly Nietzscheho myšlenky na švédského spisovatele a dramatika Augusta Strindberga. Mezi osobnostmi s více či méně kladným, nebo alespoň ne zcela odmítavým postojem k Nietzscheho myšlenkám převažují osobnosti německy píšící: Wilhelm Dilthey, Gerhardt Hauptmann, Karl Kraus, Hermann Hesse, Oswald Spengler, Ludwig Klages, Georg Simmel, Max Scheler, Robert Musil, Georg Trakl, Ernst Jünger, Stefan George, Albert Schweitzer, Thomas a Heinrich Mannovi, Stefan a Arnold Zweigové, Karl Jaspers, Lion Feuchtwanger, Gottfried Benn, Martin Heidegger a další.

 

V době, kdy se Nietzsche stává proslulým nejen v Německu, ale v celé Evropě navštívil počátkem července roku 1880 ve svých necelých třiceti šesti letech Čechy, a dorazil do Mariánských Lázní. Proč se vydal z Benátek až do západních Čech, není zcela jasné. Když Nietzsche přijel do Mariánských Lázní, byl na tom velmi špatně, trpěl mučivými bolestmi hlavy, žaludku a očí provázenými záchvaty a stavy ochrnutí, myslí „na náhlou smrt v křeči“. Srovnává tuto dobu života s koncem života svého otce: „Můj otec zemřel v šestatřiceti … V témže roce, kdy jeho život šel s kopce, šel s kopce také můj“ v šestatřiceti letech jsem dospěl k nejnižšímu bodu své vitality …“, napsal později v Ecce homo.

 

O rané české Nietzscheho recepci pojednává německý slavista a filosof Urs Heftrich v knížce Nietzsche v Čechách (U. Heftrich, Nietzsche v Čechách, Praha 1999, překlad V. Koubová). Heftrich věnuje pozornost i hlavním postavám české nietzscheovské recepce, F. X. Šaldovi, Otokaru Březinovi a Ladislavu Klímovi.

 

 

V.2.1.                              Nietzsche a Masaryk

 

Již pro první stopy Nietzscheho myšlenek u nás je příznačná zaujatost proti tomuto mysliteli: byl prezentován jako hlasatel hrubé síly, německé nadřazenosti nad jinými národy, nadčlověka a germánské tvrdosti, plavé bestie, která se „prohání germánskými lesy“, „nejněmečtějším ze všech filosofů“ a tak dále. V tomto duchu charakterizuje Nietscheho myšlení ještě v roce 1948 Zdeněk Nejedlý (ten v roce 1926 napsal knížku Nietzscheho tragédie, v níž Nietzscheho uznával jako „velkého hrdinu tragédie, jež nese název moderní kultura“) a tento „lidový předsudek“ nachází Heftrich již u T. G. Masaryka, který věnoval Nietzschemu, mimo jiné, jednu z kapitol Ideálů humanitních (1901). Hefrich dokládá, že Masarykovým úkolem bylo zdiskreditovat Nietzscheho myšlení jako antihumanistické, antidemokratické, solipsistické a la Stirner; v Nietzschem, v jeho subjektivismu, individualismu až egoismu, se zrcadlí německá filosofie, pangermánská rasová mystika. Podle Heftricha znal Masaryk Nietzscheho „velmi povrchně“, byl informován z druhé ruly, nestudoval originál, věřil dobovému obrazu, který se o něm vytvořil. Ovšem i kdyby chtěl Masaryk Nietzscheho opravdu číst, mohl by tak učinit až na základě prvního šestnáctisvazkového celkového vydání (1895 – 1904), velmi pochybné ediční kvality.  Masaryk tedy podléhal tomu, co se tradovalo v okruhu universitní filosofie té doby a navíc ještě není svým zjednodušujícím nálepkováním Nietzschemu práv (Heftrich to dokazuje na Nietzscheho skutečném vztahu k němectví, prušáctví, k Bismarckovi apod.) Pravdou je spíš, že s ním byl v některých rysech spřízněn (boj proti únavě z vlastní epochy, kritické hodnocení historie aj.), čehož si povšimnul a na což upozornil Emanuel Rádl v roce 1914 a později Patočka. (E. Rádl, Masaryk a Nietzsche, Úvahy vědecké a filosofické, Praha 1914; J. Patočka, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991).

 

 

V.2.2.                              Nietzsche a Březina

 

V kapitole „Nietzsche jak vychovatel“ zkoumá Heftrich na základě rozsáhlého studia díla Otokara Březiny (hlavně korespondence, ale dokonce i jeho knihovny), nakolik byl tento velký český básník ovlivněn studiem Nietzscheho spisů. Březina, velký ctitel Schopenhauerův, k němuž choval „bezvýhradný obdiv“, nalézal ještě v roce 1892 v jeho „negaci“ nejvyšší životní moudrost.  Spolu s tímto velkým mistrem – vedle Baudelaira – tehdy věřil, že svět se nezlepší, že zůstane ve své podstatě neměnný. Z tohoto dějinného pesimismu ho vyvádí Nietzsche, s jehož díly se seznamoval prostřednictvím F. V. Krejčího, prvního překladatele několika vybraných kapitol Zarathustry, později si sám opatřuje kapesní vydání Nietzscheho spisů.  S Nietzschem sice nesouhlasí „ v celé řadě zásadních postojů“, nicméně už v roce 1896 pokládá Zarathustru za „skvělou silnou, vášnivou i básnickou, pravdivou i nepravdivou knihu“ a odmítá myšlenku, pocházející z nedorozumění, dělat z ní „evangelium nemilosrdenství a nenávisti.“ Heftrich konstatuje, že v devadesátých letech se v Čechách nenajde druhý hlas, který by soudil a Nietzschem a jeho Zarathustrovi s takovým respektem, tak uvážlivě a pronikavě při vší jeho zásadní reservovanosti jako Březinův.  Nietzsche přispěl k tomu, že se Březina odvrátil od schopenhauerovské „démonické výmluvnosti nicoty a připravil jeho „obrat k životu“. Nietzsche mu však nezůstal takovým mistrem jako Schopenhauer., jeho vztah k němu nebyl bezvýhradný.

 

 

V.2.3.                              Nietzsche a Šalda

 

Téměř ve stejné době jako Březina objevuje Nietzscheho i F. X. Šalda. Přiznává se zprvu (1893), že se nedovede „na ničem v něm zachytit“, Nietzscheho styl je mu nesrozumitelný, celek je bez systému, ale už záhy je nadšen Radostnou vědou, z níž později (1902) sám několik aforismů překládá. Nietzsche je pak pro Šaldu myslitelem intenzivního života plného napětí, myslitelem a filosofem v plném smyslu slova, jak je patrné z eseje z roku 1930, který mu věnoval. Šaldův portrét Nietzscheho se liší jak od „anarchicky bezuzdného“, tak od „prusky nemilosrdného nadčlověka“, od obrazu, který s o něm u nás vytvořil na přelomu století. Šalda ho počítá k lepší minulosti Německa, řadí ho k Herderovi, Goethovi, Heinovi, ví také o jeho „dobrém Evropanství“. Tam, kde jiní hledají rozpory, nachází F. X. Šalda „živoucí souhrn protikladů“ a v kontrastech jednotu.

 

Za stěžejní považuje Šalda u Nietzscheho ukázněnou tvrdost a opojnou radost ze života, jednotu umění a života; co nejintenzivnější prožití života mu demonstruje tvorba, která stojí nad bolestí a rozkoší. Při veškerém vnímání životního utrpení přitakává Nietzsche životu „všemu navzdory“. Nietzsche utvrzoval Šaldu především v tom, co v něm zrálo. Šalda v něm dávno před dnešními nietzschovskými badateli objevil filosofa experimentu, který odvrhl „stokrát destilovanou metafysiku a ušlechtile neživotnou etiku svých předchůdců; Nietzsche byl pro něj „pohrdač pravdou“ a „pohrdač masami“, převraceč hierarchie životních hodnot.

 

Šalda jako kritik je Nietzschemu v mnohém zavázán. Od něj převzal konečně i svou hlavní otázku, co kritik soudí: „Kritik soudí, je-li to, co podává umělec, životem, nebo neživotem“. Šaldovo čtení Nietzscheho bylo vždy autentické, nepodléhal českým dobovým předsudkům a svůj vztah k němu příkladně charakterizoval: „Já alespoň, čtu-li Nietzsche, nemohu se dost vynadivit síle a jemnosti, ryzosti a zákonné přesnosti a spolehlivosti ne jeho myšlenek, ale jeho smyslů,“ jak píše v Bojích o zítřek.

 

 

V.2.4.                              Nietzsche a Klíma

 

Ladislav Klíma (1878 – 1928) byl v mnoha ohledech předurčen „k inzenzivní recepci Nietzscheho“ některými společnými rysy mládí, obdobnou osamoceností, zkoumáním člověka, dokonce svým „Deus sum“. Tak v mládí Klíma objevuje se Schopenhauerem také Nietzscheho; u Schopenhauera se víc naučil, u Nietzscheho „více posílil a povznes“, jak sám uvádí. Nietzsche mu neslouží jako myslitel, filosof, ale jako terapeut. V mnoha ohledech se identifikuje se svým vzorem: Nietscheho sebestylizace v Ecce homo je mu „interpretačním schématem pro výklad a uspořádání vlastního života vůbec“, soudí Heftrich.  Klíma bude rovněž „filosofovat s kladivem“, bude pociťovat nezvratnost a jednotu svého osudu, vždy přitakávající bude vidět záblesky nového dne … V depresích, do nichž upadne, bude mu oporou Nietzsche a jeho Zarathustra.

 

U Klímy nacházíme na jedné straně obdiv k Nietzschemu, který je pro něj geniální osobnost 19. století, na druhé straně se ale obrací k Nietzschemu i velice kriticky, někdy až ostře, aby vyjádřil svou originalitu. Pro Klímu je Nietzsche „příliš měkký“, „zastavil se v polovině cesty“, nedospěl k božskosti jako Klíma. Klíma proto prohlašuje, že on sám „došel stavu, o němž Nietzsche jen mluví“.

 

Heftrich ovšem zjišťuje a dokládá, že v řadě jeho kritických výpadů se nalézají „náboje zcizené z Nietzscheho zbrojnice“, že jde často o „rétorický stínový zápas“, že Klíma „předstírá konflikt tam, kde je shoda“. Klíma zamýšlí odsunout předchůdce do svého stínu, nicméně i v těch otázkách, kde se tak frapantně od svého předchůdce vymezuje, na něj navazuje.

Zásadní rozdíl mezi Nietzschem a Klímou vidí Hefrich v otázce idealismu: Nietzsche se ohrazuje vůči subjektivnímu idealismu, nemá na mysli „klam“, „zdání“, „představu“ ať v berkeleyovském, tak v schopenhauerovském smyslu, solipsismus(*) je mu naprosto cizí. Naproti tomu Klíma je vyhraněným zastáncem radikálního subjektivismu, Klímovo Já prohlašuje svět za pouhou hru své božské vůle.  tady mezi oběma mysliteli zeje nepřeklenutelná propast.  Klíma se od Nietzscheho liší i radikálností, s níž zdůrazňuje iluzorní povahu pravdy a logiky, podléhá nihilismu, který Nietzsche překonává mimo jiné právě myšlenkou věčného návratu.

 

(*) Solipsismus, z latinského solus ipse = jen já sám, je ve filosofii krajní forma subjektivismu, založená na myšlence, že existuje pouze moje vědomí a nic jiného.

 

Klíma však zůstává i velkým Nietzscheho „zprostředkovatelem“ v české literatuře, neboť „obdivuhodně přesně pochopil hlavní aspekty jeho učení (od kritiky poznání až po etiku vůle k moci), jež universitní filosofie dlouho nechtěla vnímat, osvojil si je a beletristickou tvorbou je předával dále“.

 

 

V.3.                                 Nietzsche a existencialismus

 

Nelze pominout Nietzscheho přínos k rozvoji existencialismu. Jeho intuitivní a  nepochybně iracionalistická nauka „filosofie života“ obrátila pozornost k  lidské subjektivitě. Dobře to kdysi vyjádřil Václav Černý: „Platónem počínajíc byla veškerá filosofie v podstatě ontologická, kladla si především otázky jsoucna a jeho povahy: Co jest? A jakého druhu je absolutní jsoucno? Duchovního? Hmotného? A co je duch a co hmota? (…) Asi před půlstoletím jistá větev filosofie silně proměnila obsah svých otázek (…) Má ten člověk ještě nějaké otázky? Jistě se neptá, co jest, a je mu dokonce velmi jedno, je-li jsoucno podstaty spíš duchovní než hmotné (…) Ptá se, proč to malé konkrétní jsoucno, jímž je on, musí zemřít (…) Klade se jen otázka konkrétní existence (…) Filosofické zkoumání, jež vykoná tento obrat, mění se z úvahy ontologické v objasňování existence prožitkem, v existencialismus…

 

Občas zůstává Nietzscheho zásluha o něj mimo pozornost a všichni se odvolávají jen na Kierkegaarda, Klagese, Bergsona, Schelera, Sartra a mnoho dalších a na Nietzscheho se zapomíná. Jeho nauka však patřila k prvním, které se zaobíraly lidskou přirozeností, zlými i dobrými výkyvy ducha, jako je zoufalství, melancholie, víra, beznaděj, úzkost a naděje, smysl lidského utrpení, života i  smrti. Tyto náměty bývaly od věků hájemstvím náboženství. Nietzsche ho negoval. Podnítil vznik nového chápání „lidského bytí“ („Dasein“). Nebyl jen okrajovým jevem filosofie a ani jen „psychopatem“ a „paralytikem“, zasluhujícím si posměch či opovržení.

 

 

V.4.                                 Nietzsche a psychoanalýza

 

Německý autor, překladatel a publicista Hans Joachim Störig (1915 – 2012 napsal, že „Nietzsche byl nadán geniálním psychologickým bystrozrakem, byl psychologem skrytých pohnutek, všeho zastíraného, nevědomého (…) odhaloval podezřelé motivy jako lidský sebeklam, jako pudy, vášně a poblouzněnost.“ Byla to Lou Andreas-Salomé, která jako první poukázala na vztahy Nietzscheho filosofie a psychoanalýzy. Sám Freud doznal, že se mnohé z jeho představ pozoruhodně kryjí s Nietzscheho názory, a tvrdil, že se raději studiu jeho spisů vyhýbá, aby se vyvaroval rizika ovlivnění svého učení zvenčí.

 

V jeho době však nebylo třeba jeho spisy podrobně studovat. Všude se o jeho idejích psalo a hovořilo a lze souhlasit s Ellenbergerem, že jejich vliv na vznik a vývoj dynamické psychiatrie byl ohromný. Slova i činy lidí jsou koneckonců manifestací neuvědomovaných pudových impulzů a nevědomí říší divokých instinktů, vyrostlých z dřívějších vývojových stadií člověka. Nacházejí svůj výraz ve snech, vášních i duševních chorobách.

 

Už před Freudem si Nietzsche představoval duši jako systém pudů, ač na rozdíl od Freuda nestavěl na čelnou pozici pud sexuální, nýbrž pud agrese, jehož existenci Freud přijal až později jakožto pud smrti. Tak vzniklo pudové schéma „Eros – Thanatos“. I dynamický koncept psychiky s představou psychické energie, přenosu energie z jednoho pudu na druhý a jev sublimace pocházejí od Nietzscheho. Jeho resentiment jako výraz falešné morálky dal základ Freudově koncepci prožitků viny a existenci „super-ega“ v protikladu k Nietzscheho „id“. Stačí nahlédnout do Freudova spisu „Unbehagen in der Kultur“ (snad nejlepší je český překlad „Nelibost z kultury“) z roku 1930. Je to skoro totožné s Nietzscheho „Genealogií morálky“ z roku 1887. Nietzsche demaskoval civilizační fikce, kulturní a morální konvence a pokoušel se v lidské duši odkrýt její skutečné, byť neuvědomované základy. To se zdařilo Freudovi. Člověk musí potlačovat své agresivní a sexuální impulzy, rezignovat na princip slasti a uznat primát principu reality. „A nikdo si nebude naříkat nebo obviňovat sebe sama, aniž by nepociťoval tajné přání po pomstě (…) žaloby jsou obžaloby“, napsal Nietzsche v knize „Lidské, příliš lidské“. Totéž najdeme i ve Freudově pojednání „Trauer und Melancholie“ („Smutek a  melancholie“) z let 1916 – 1917. Jedno z nejvíce problematických Freudových děl „Totem a tabu“ z roku 1912 pokládá Köhler za jakousi variantu výkladu dětství Fridricha Nietzscheho. Na počátku otcova smrt, syn se z ní obviňuje, jelikož za zevní láskou k otci bylo skryto nepřátelství. Od té doby jej pronásleduje démon. Je to mstící se otcův duch. Píše se, že Freud musel niterně bojovat s  podvědomým odporem k Nietzschemu jakožto ničiteli morálky a později nepříliš přesvědčivě říkal, že jeho spisy na jeho učení žádný vliv neměly. Spisovatel Arnold Zweig (1887 – 1968) v roce 1930 chválil Freuda, že prý dokončil Nietzscheho dílo, a posléze dokonce požádal Freuda o spolupráci na své připravované knize o Nietzschem. Freud odmítl.

 

Nietzscheho sexuální konstituce zůstává záhadou. Z Freudova vídeňského kroužku měl očividně jasno pouze Federn, o němž jsme se již zmiňovali. Ví se, že se Freud zdráhal o Nietzscheho luetické nákaze vůbec hovořit, jeho homosexualitu posléze uznal (1908). Právě v dubnu a v říjnu 1908 se Freudův středeční kroužek Nietzscheho naukou zabýval. Nietzscheho dělení kreativity na dionýský a apollinský element odpovídá Freudovu dělení na primární a sekundární funkce (primární je nevědomá duševní aktivita, sekundární vědomé myšlení).

 

Vedle Freuda nelze pominout Nietzscheho vliv na tvůrce tzv. individuální psychologie Alfreda Adlera (1870 – 1937). Být člověkem znamená mít pocit méněcennosti. Člověk ho musí neustále překonávat a slouží mu k tomu jeho nikdy neutuchající snaha po dosažení nadřazenosti. Příbuznost s Nietzscheho „vůlí k moci“ je evidentní. Také tvůrce analytické psychologie Carl Gustav Jung (1875 – 1961) vydatně čerpal z Nietzscheho učení. Byl nadšen „Zarathustrou“. Odpovídal archetypu „starého mudrce“. V Nietzschem spatřoval Jung muže, v němž se pozvolna rozvíjela nevědomá druhá osobnost, která se nakonec prodrala na světlo. Tím vyvolala obrazně řečeno „sopečný výbuch“, jenž vynesl z nevědomí na světlo ohromné množství archetypického materiálu.

 

V letech 1934 – 1939 aranžoval Jung v Curychu univerzitní semináře o „Zarathustrovi“. Povšiml si v  něm „kryptomnézie“ čili neuvědomovaného Nietzscheho plagiátorství. Člověk něco od jiného zjistí a zapomene na to. Pak mu jednoho dne svitne a má pocit, že objevitelem nové ideje je on. Je to historka zvlášť poutavá. Jung nalezl v  „Zarathustrovi“ odstavec opsaný z Kernerových „Listů z Prevorstu“ z roku 1833, které Nietzsche v mládí četl. Šlo o námořníky z britské lodi „Sfinx“ v roce 1686. Přistáli spolu s obchodníkem Bellem u sopečného ostrova Stromboli nedaleko Sicílie. Osádka lodi na ostrově střílela králíky. Náhle spatřili nad sebou ve vzduchu dvě k nim se přibližující tmavě oděné tajemné mužské postavy. Přistály na dohled od nich a vystupovaly spěšně po svazích sopky až ke kráteru. Plameny ani žhavá láva je nezastavily. Námořníci v nich prý poznali nějaké známé londýnské osoby. Jung téměř totožnou historku nalezl v  „Zarathustrovi“. V kapitole „O velkých událostech“ ve druhém dílu knihy se píše o „Ostrovech blaženosti“. Zarathustra na nich pobýval se svými učedníky poté, co podruhé opustil svou horskou samotu a vydal se „do nížin“. Kóhler v  Nietzscheho biografii píše o Nietzscheho Sicílii. Byl to pobyt na „ostrově blaženosti“. Sicílie se stala řeckou Arkádií, ostrovem blaženosti a vzkříšením řecké homosexuality. Nietzsche tehdy navštívil i ostrov Stromboli. V  „Zarathustrovi“ napsal: „Právě v té době, kdy Zarathustra pobýval na blažených ostrovech, zakotvila u ostrova s kouřícím vrcholem loď a mužstvo vystoupilo na zem, aby střílelo králíky. V poledne (…) náhle viděli, jak se jim blíží vzduchem muž, a zřetelně se ozval hlas, volající: ‚Je čas! Je svrchovaný čas!‘ A (…) postava (…) přelétla však rychle jako stín směrem k ohnivému vrcholu - tu (…) poznali, že je to Zarathustra.“ Jung správně usoudil, že o  obyčejnou náhodu s oním střílením králíků i s ostatními částmi historky jít nemohlo. Tudíž kryptomnézie. V Nietzscheho díle by se dala objevit vícekrát. Koneckonců i jeho „Genealogie morálky“ byla „objevem“ toho, co mu kdysi vyprávěl Rée. Při studiu „Zarathustry“ pochopili někteří i symboliku oněch „ostrovů blaženosti“ („insulae fortunatae“). Zbytek Atlantidy? „Konec světa“ a  hranice reality, pak už jen obzor, moře či sféra nebeská a záhadná. A v ní už jen stíny, zásvětí a nepochopitelný výrok Zarathustry: „Kdysi se při pohledu na vzdálená moře říkalo, že je tam bůh. Já vás chci naučit říkat ,nadčlověk‘.“ Odhalením kryptomnézie se Nietzscheho genialita nikterak nesnižuje.

 

Vladimír Neff napsal: „Proč lidé Nietzscheho milovali přesto, že jeho spisy jsou jediný řetězec spílání, urážek a mrzkostí? (…) Nietzsche byl velký básník. A ještě něco ho omlouvalo v očích jeho ctitelů: jeho nemoc. Popravdě jeho tvorba byla zcela determinována postupem a ústupem jeho chorob a jeho spisy se dají charakterizovat jako jeden jediný obrovský chorobopis (…) Nietzscheho filosofie není více než historie jeho vlastní duše.“ Jeho geniální duše. Nesmrtelný obdiv si zasloužil. Sotvakdo by navzdory všem trýzním svého života dospěl ve výkladu světa tak daleko jako on.

 

 

 

© MUDr. Petr Engel, PEEN™ – 9. 6. 2014

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroje:

 

The neurological illness of Friedrich Nietzsche, D. HEMELSOET1, K. HEMELSOET2 and D. DEVREESE2, 1Department of Neurology, Faculty of Medicine and Health Sciences, Ghent University Hospital, Ghent, Belgium ; 2Department of German, Faculty of Arts and Philosophy, Ghent University, Ghent, Belgium, Acta neurol. belg., 2008, 108, 9-16.

 

Sax, Leonard, „What was the cause of Nietzsche’s dementia?“, Journal of Medical Biography 2003, 11, 47-54.

 

MUDr. Jaroslav Vacek, Friedrich Nietzsche a jeho Zarathustra, Publikováno Česká a slovenská psychiatrie č. 1 a č. 4/2011.

 

Ivan Dubský, Nietzsche v Čechách, Reflexe 22/2001.

 

Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, překlad Otokar Fischer, Votobia 1995.

 

Friedrich Nietzsche, Antikrist, překlad Josef Fischer, Votobia 2001.

 

Tak pravil Friedrich Nietzsche [Soumrak model čili: Jak se filosofuje kladivem, překlad Alfons Berka; O životě a umění, překlad Jaroslav Kabeš; Duševní aristokratismus, překlad dr. Vítězslav Tichý], Československý spisovatel s. r. o. 2009.

           Medicína

© PEEN  2014