Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

30.09.2013

GENEALOGIE

Moje věnování a poselství

 

 

V této kapitole věnované genealogii, respektive mému rodopisnému amatérskému hledání, bych chtěl poděkovat svým rodičům, prarodičům a všem mým předkům známým či dosud neznámým, které možná „objevím“ za možnost, že jsem spatřil světlo tohoto nedokonalého světa a bylo mi umožněno s jinými obyvateli naší planety sdílet chvíle pěkné i ty méně příznivé, které mě však zocelily a mají zásluhu na tom jaký jsem.

 

Je třeba si uvědomit, že to že právě JÁ JSEM je obrovská náhoda, místo mě se mohl narodit někdo úplně jiný. A tak s tímto vědomím, že náš čas na tomto světě je relativně krátký, měli bychom si tohoto času, který můžeme prožívat právě teď, velice považovat a využít ho ke svému rozvoji a nehledat záminky proč to či ono nejde nebo být na sebe navzájem hrubí a zlí. Nikdo z nás kdo Zemi obýváme na to nemá morální právo.

 

Buďme tolerantní a velkorysí, nazýváme se „homo sapiens“ a na rozdíl od zvířat jsme obdařeni druhou signální soustavou, tak se podle toho chovejme. To co se mezi lidmi děje nemá totiž v říši ostatních živých tvorů obdoby. Pokud bychom se chovali jako zvířata bylo by to ideální (a pro člověka toto označení čest) – bez falše, přetvářky, intrik … přemýšlejme …

 

 

Rodopis a genealogie

 

Genealogie má svůj název podle řeckého slova genos a latinského genus, tj. rod. Je to věda o vztazích mezi lidmi, které vyplývají z jejich rodového původu. Popisuje časovou posloupnost a příbuzenský vztah mezi osobami, rodinami a rody. Studuje zejména důsledky, jež vyplývají z těchto pokrevních a příbuzenských vazeb, a to jak po stránce právní, společenské, ekonomické, historické a kulturní, tak po stránce biologické, genetické, demografické, psychologické a lékařské. Svazky vzniklé z pokrevenství jsou základním prvkem každé společnosti. Vedle systematické odborné genealogie je rodopis většinou zaměřený na určitý osobní zájem, tedy na vyhledávání vlastních předků a zpravování historie rodu. Genealogie či rodopis souvisí s historií, ale je starší, protože vychází z pradávného kultu předků.

 

 

Prameny rodopisného výzkumu

 

Hlavními rodopisnými prameny jsou listiny a úřední knihy. Jsou to základní druhy úředních písemností či diplomatického materiálu. Pro některé úřední knihy se užívá název veřejné knihy. Vedl je určitý úřad a zápisy v nich měly obecnou právní platnost. Nahrazovaly tak listiny.

 

 

Matriky

 

Matriky jsou úřední veřejné knihy, do nichž byla zapisována jména osob pro potřeby právní evidence. Nejvýznamnějším  rodopisným pramenem jsou církevní farní matriky, jež podle nařízení tridentského koncilu z roku 1563 pro katolickou církev vedly farní úřady. Vzory jejich zápisů stanovil římský rituál v roku 1614. U nás se dochovaly nejstarší matriky z doby před rokem 1563. Byly nekatolické. V zápisek do nekatolických matrik zejména po roce 1623 pokračovali i někteří katoličtí faráři, obvykle však založili nové katolické farní matriky. Většina nejstarších katolických matrik pochází z období od čtyřicátých do šedesátých let 17. století.

 

Matriky obsahují údaje o narození, sňatku a úmrtí. na základě jejich zápisů může být náš předek zahrnut do rodopisného výzkumu. Vzhledem k zachování matrik představuje první polovina 17. století mezník rodopisného studia opírajícího se o úřední veřejné záznamy.

 

 

Vývoj zápisů v matrikách

 

Zápisy v matrikách se od poloviny 17. století vyvíjely. Jejich formu i obsah určovaly právní předpisy. Podle nich se rozlišují ve vývoji zápisů v matrikách tři období.

            

První období zahrnovalo léta 1650 – 1784. Zápisy do matrik i jejich kontrolu ovlivňovala církev. na katolických farách byly matriky nejdříve vedeny jako jedna společná kniha zvaná matrica tripartita jak pro zápisy narození (matrica baptisatorum), tak pro zápisy oddaných (matrica copulatorum) i pro zápisy zemřelých (matrica mortuorum). Místo narození, sňatku a úmrtí v nich bylo označováno podle farnosti, ne podle vrchnostenské správy panství.

            

Druhé období vývoje zápisů v matrikách zahrnovalo léta 1785 až 1949. V obsahu a formě zápisů se začal projevovat vliv státu, který prováděl také kontrolu. Matriky se postupně staly veřejnými úředními knihami. Jejich zápisy sloužily k sestavování vojenských i občanských seznamů a k evidenci hospodářských nebo podnikatelských aktivit.

            

Třetí období nastalo od roku 1950. Vedení matrik bylo odejmuto církvím a přeneseno na státní strávu. Matriční oddělení obecních a městských úřadů, do jejich obvodu zapsaná událost příslušela, vedla matriky pro osoby bez rozdílu náboženského vyznání.

 

 

Matriky narozených, oddaných a zemřelých

 

Údaje o křtu, sňatku i úmrtí se nejdříve zapisovaly do samostatných oddílů jedné matriky.  Patent císaře Josefa II. z 20. února 1784 nařídil vést odděleně matriky narozených, oddaných a zemřelých. Do matrik narozených se zpočátku nezapisoval den narození dítěte, ale den křtu. Datum narození se povinně zapisovalo od roku 1812. Od roku 1813 se uvádělo i jméno porodní asistentky (porodní báby).

 

V matrikách zemřelých se místo data úmrtí obvykle uváděl den pohřbu. Zápisy byly stručné. U dětí nebývalo uvedeno pohlaví. Křestní jména se nezapisovala důsledně a v záznamech mohlo dojít k omylům. neuváděla se příčina úmrtí. teprve roku 1714 byla nařízena povinná prohlídka mrtvoly a vydání dokladu o příčině úmrtí.

 

Do matrik nezapisoval pouze farář. V nejstarších matrikách mohl vést záznamy kantor, který byl také správcem kůru a zastával jednu z nižších učitelských funkcí. Do matrik zapisoval též kaplan, v malých farnostech kostelník nebo zvoník. Matriky byly psány latinsky, česky či německy. Roku 1770 Marie Terezie nařídila, aby do matrik narozených bylo zapisováno i jméno nemanželského otce. Muselo se důsledně zapsat ustálené rodové příjmení otce místo přezdívky nebo jména po chalupě.

            

Od roku 1770 se připojovala nově zavedená popisná čísla domů. Od roku 1771 se neplatilo za zápis o křtu do matrik narozených. Postupně zobecnily záznamy jmen křestních kmotrů a svatebních svědků. Formu zápisu v matrikách upravil císař Josef II. patenty z let 1781 a 1784 a dekretem z roku 1787. Zápisy měly být psány německy. Marie Terezie roku 1766 zavedla židovské matriky, které nesměly obsahovat hebrejské zápisy. Od roku 1797 je vedli přísežní matrikáři podléhající dozoru katolických farářů.

 

 

Matriky jako veřejné úřední knihy

 

Matriky se staly veřejnými úředními knihami, měly tedy obecnou právní platnost a nahrazovaly listiny. každá obec ve farnosti měla mít vlastní matriky. Pro jejich vedení stát vydal speciální úřední formuláře a stanovil obsah zápisu. Dekrety z let 1835 a 1836 zavedly vyhotovení dvou stejnopisů matrik s platností originálu.

 

Evangelíci augšpurského a kalvínského vyznání vedli matriky od roku 1782, po vyhlášení tolerančního patentu. Veřejnou úřední platnost získaly tyto matriky až od 20. listopadu 1829. Dohled nad nimi měli katoličtí faráři, kteří od roku 1829 vedli matriky i  pro další protestantské církve. teprve rojku 1866 byl zrušen dohled katolických farářů nad vedením protestantských matrik.

 

Jednotné matriční předpisy upravil zákon ze 7. prosince 1949.  Do církevních i civilních matrik bylo možno dodatečně provádět zápisy do 10. ledna 1950. Pak vedly matriky podle obvodu své působnosti národní výbory.

 

 

Příbuzenství

 

Pokrevní příbuzenství

 

Římské právo rozlišovalo příbuzenství přímé, tzv. kognátské (cognatio), a příbuzenství právní či umělé, tzv. agnátské (agnatio).

 

Příbuzenství pokrevní (consanguinitas) je založeno na společenství krve buď tak, že jedna osoba pochází přímo od druhé, nebo tak, že osoby mají společného předka. V prvém případě jde o linii přímou, ve druhém případě o linii pobočnou či transverzální.  Rozlišování linií je velmi významné, neboť z něho vychází rodinné a dědické právo. Příbuzenství pokrevní je příbuzenství přirozené, určené přírodou. Proto práva vyplývající z pokrevenství nemohou být zrušena žádným civilním právem. Při sporu se musí pokrevní příbuzenství dokazovat stejně jako každá jiná skutečnost.

 

 

Přímá linie

 

 

Přímá linie (linea recta) zahrnuje osoby nejblíže příbuzné. V přímé linii rozlišujeme předky (ascendenty) a potomky (descendenty).  Předkové jsou linie horní (linea superior, linea ascendens), potomci jsou linie dolní neboli klesající (linea inferior, linea descendens).

 

Jednotlivé členy vzestupné i sestupné linie, udávající generační vzdálenost předků či potomků od počítajícího člověka, nazýváme stupně nebo generace (gradus). Rozlišujeme tedy pokrevní příbuzenství v bližším či vzdálenějším stupni. Stupně se počítají podle pravidla, že stupňů (generací) je tolik, kolik je porodů (prarodič – rodič – dítě).

 

Příbuzenství v přímé linii je významné. Nejdůležitější je však právní důsledek, že osoby spřízněné v přímé linii nemohou uzavírat vzájemné sňatky. Toto příbuzenství je tedy absolutní manželskou překážkou.

 

 

Pobočná linie

 

Pobočná linie (linea transversa, obligua, collateralis) zahrnuje osoby, které spojuje pouto původu od společného předka. Mezi tzv. koletaráty patří především sourozenci. Mezi pobočně příbuznými se nerozlišují předkové a potomci, tedy ascendenti a descendenti.

 

Sourozenci mohou mít oba rodiče společné, pak jsou to sourozenci plnorodí či vlastní. Když mají sourozenci společného jen jednoho z rodičů, jsou polorodí či nevlastní. V latině se rozlišují sourozenci ze společného otce (consanguinei) a sourozenci ze společné matky (uterini).

 

Také pobočné příbuzenství má značný význam, např. pro dědice při zákonné posloupnosti. Je relativní manželskou překážkou, protože nevylučuje všechny pobočné příbuzné (kolateráty), ale jen koletaráty do určitého stupně. Rozhodující je třetí stupeň pobočného příbuzenství, takže první volný kolaterát  pro uzavření manželství je například bratranec či sestřenice, s nimiž jsme příbuzní ve čtvrtém stupni.

 

 

Právní příbuzenství

 

Právní či agnátské příbuzenství je příbuzenství umělé, a proto se může zakládat a rušit podle toho jak se mění podmínky, které ho vytvářely. Východiskem agnátského příbuzenství byla patriarchální rodina, v níž měl vedoucí úlohu otec nebo manžel. K právnímu či agnátskému příbuzenství vedle manželky patří osoby pocházející od stejného praotce, tedy mužského přímého předka (ascendenta), a příbuzní jen prostřednictvím mužské linie. Právní či agnátské příbuzenství zakládají muži. Ženy nemohou toto příbuzenství zakládat, takže pro ně v právním příbuzenství platí, že žena je hlavou i koncem své rodiny.

 

Právní příbuzenství se počítá, jak daleko je možné společné členství v rodině prokázat. Kde už to možné není, přechází do příslušnosti k rodu, do tzv. gentility , která mívala význam v dědickém právu.

S rodem a zdůrazněním otcovství v evropském právu souvisí i držba jména. Ve středověku se to týkalo zejména šlechty a patriciátu, ale koncem 18. století se příjmení stabilizovalo a dostalo zákonný podklad.  Legitimně narozené děti přebírali příjmení otce.

 

 

Sestavování rodokmenu

 

Vývod předků

 

Pokud vycházím od sebe jako probanta či střena a získám informace o svých rodičích, prarodičích atd. mohu sestavit vývod předků. Vývod je soupis všech přímých předků či ascendentů v mužské i ženské linii.

 

 

Rozrod

 

Rozrod je soupis všech přímých potomků či descendentů jednoho rodičovského páru nebo jednoho praotce, tedy zakladatele rodu. Sleduje všechny jeho přímé potomky v mužské i ženské linii. Jednotlivé rodičovské páry nemusí být manželé, avšak děti nesmějí být adoptované. Dospějeme tak až ke všem žijícím potomkům včetně nejmladšího.

 

V rozrodu je také možné zachytit i zakladatele dalších větví rodu a orientovat se tak v příbuzenských vazbách jednotlivých členů rodu. Sestavy rozrodu jsou velmi rozsáhlé.

 

 

Rodokmen

 

Rodokmen je výtah z rozrodu. Zachycuje všechny potomky určitého jedince v mužské linii, tedy agnátské právní příbuzenství po praotci. Zaměříme se proto pouze na potomky stejného příjmení. Část rodokmenu bude společná pro rodokmeny určitých rodových větví. Jejich rodokmeny se však nepočítají od zakladatele jednotlivých větví. Východiskem a začátkem bude vždy praotec rodu nebo prarodiče.

 

© PEEN  – 10.06.2009 – 25.08.2010

 

 

           PÁTRÁNÍ PO PŘEDCÍCH

© PEEN  2013