Český pravěk

Germáni

… kde se vzali?

Situace ve střední a severní Evropě do roku 800 př. Kristem

Vývoj keltské kultury a první kontakty s Germány

 

Od počátku 2. tisíciletí před Kristem byl bronz převládajícím materiálem při výrobě zbraní a užitných předmětů. Doba bronzová, která trvala od 17. století př. Kr.,  pomalu ve střední a v západní Evropě končí. Okolo roku 800 př. Kr. je vystřídána dobou železnou, pojmenovanou podle kovu, který se prosadil ve výrobě nástrojů, zbraní i ozdob. Kultura lidu popelnicových polí je nyní ve střední Evropě nahrazena halštatskou kulturou doby železné, pojmenovanou podle naleziště v Hallstattu (Solná komora, Rakousko). Její území sahá od Francie na západě přes Alpy až hluboko do bývalé Jugoslávie.

       

Předpokladem vzniku doby železné bylo nalezení a využívání železné rudy. V blízkostí jejího výskytu vznikala potom místní střediska železářské výroby. Železo bylo taveno v jednoduchých pecích s regulovatelnými průchody. Nový materiál se využíval především k výrobě zbraní, pracovních nástrojů a vzácněji i šperků.

       

Vedle železářství stoupá i význam těžby soli v podzemních dolech. Dřívější způsob získávání soli odpařováním solanky již nestačil uspokojit vzrůstající spotřebu. Velké solné doly vznikly v Halleinu u Salzburgu a v Halle na řece Saale. Dobývání železné rudy a těžba soli přispěly k prudkému rozvoji techniky hornictví a obchodu. V době železné se formují základní sociální skupiny obyvatelstva – rolníci, řemeslnící a obchodníci. Urnové pohřby v popelnicích nahrazují pohřby kostrové v navršených mohylách.

       

Knížecí hroby objevené v bezprostřední blízkosti opevněných sídel místních vládců (Mont Lassoix-Vix, Heuneburg) mají bohatou výbavu zbraní a šperků. V západní a ve střední Evropě se v této době usazují Keltové a Germáni. Lidé žijí v kmenech, kde se dělí na jednotlivé rody. Zatímco v době kamenné si byli lidé v rodech vzájemně rovni, vytváří se nyní aristokratická vrstva, v jejímž čele stojí náčelník.

       

Keltové obývali v mladší době železné střední a jižní Německo, Bavorsko, Württembersko, Bádensko, Duryňsko a Horní Falc. Rozvíjí se kultura laténská (podle naleziště La-Tène ve Francii). Této kultuře předcházela doba halštatská, pojmenovaná podle naleziště Hallstatt v Horním Rakousku. Rozhodujícím znakem halštatské kultury je především výroba železa. Nezávisle na tom se mění i zemědělství.

       

Kromě nížin jsou nyní osídlovány i horské oblasti. V řadě oblastí Evropy se sídlištní prostor zdvojnásobuje. Usedlé keltské kmeny stavějí příbytky v rovinách často v bezprostřední blízkosti náčelnických domů. Vznikají hradiště – oppida (toto označení pochází od Gaia Iulia Caesara) a vesnice opevněné kůlovými hradbami. Keltové se tak bránili před loupeživými přepady a před divokými zvířaty. U sídlišť vznikají i více či méně souvislá pohřebiště. Keltští náčelníci zaměstnávají ve svých honosných domech umělce a řemeslníky, přijímají dary a shromažďují kořist z válečných výprav. Postupně tak vznikají střediska umělecké činnosti, vzájemně se lišící různými vlivy okolních kultur. Vzájemná odloučenost keltských sídlišť a jejich kmenová různorodost vedou i k různosti uměleckého zpracování předmětů.

       

Germánské kmeny sídlily severněji, a to v oblasti Harzu, mezi řekami Ems a Odra, ve Švédsku a v Dánsku. Nastalé změny klimatických podmínek je přinutily, aby postupně stará území opustily. V severní Evropě se ochladilo, časté deště rozvodnily řeky a rozlévající se jezera začala ohrožovat pobřežní sídliště. Přesuny germánských kmenů vedly ke srážkám s Kelty. V počátcích této imigrace Germánů na území původně osídlená Kelty, pravděpodobně nedocházelo v významným střetům Keltů s Germány a pravděpodobně vedle sebe po jistou dobu obě etnika v míru koexistovala. Se vzrůstajícím počtem přicházejících germánských kmenů z dalekého severu do krajů s příznivějšími klimatickými podmínkami i  relativním dostatkem obdělávatelné zemědělské půdy a pastvin se agresivita Germánů zvyšuje a dochází k prvním ozbrojeným konfliktům při snaze o ovládnutí těchto území. Původní keltské kmeny jsou tak vytlačovány ze střední Evropy dále na západ a na jih do oblasti Galie. Tento pohyb do jisté míry kopírují i Germáni, kteří se usazují na místech původně osídlených Kelty a využívají i produktů a výrobků zhotovených Kelty, neboť řemeslná dovednost a vyspělost Keltů byla na mnohem vyšší úrovni než dovednosti Germánů. Germáni se od Keltů učili a mnoho z jejich dovedností převzali.

       

Nejen z pohledu Římanů, ale i Keltů byli Germáni „barbaři“. Stáli skutečně na nižším vývojovém stupni, což byl výsledek jak drsných životních podmínek na severu, tak i velké vzdálenosti od antického světa.  Právě styk s ním, obchodování, či pouhé napodobování bylo významným „hnacím motorem“ nejen halštatské a keltské civilizace. Germánům taková možnost byla odepřena, proto žili i ve srovnání s Kelty velmi prostě a dá se říci primitivně.

       

Šlo o původní evropské obyvatelstvo, jehož vstup na historickou scénu vyvolal obrovský a neuspořádaný pohyb obyvatel Evropy, který byl natolik významný, že s jeho následky se setkáváme dodnes. První  konkrétnější zpráva o Germánech pochází z konce 2. století př. Kristem a hovoří o porážce Kimbrů a Teutonů Kelty v roce 114, nebo 113 př. Kristem. Římský kronikář Poseidónios z Apameie uvádí jako místo bitvy Hercynský les, což je pojem zeměpisně natolik neurčitý, že můžeme vyslovit jen předpoklad – bylo to s největší pravděpodobností někde na území dnešní Moravy nebo v jejím blízkém okolí. Tehdy ještě Keltové dokázali jeden z prvních germánských  náporů zastavit, ale ve chvíli, kdy se daly do pohybu i ostatní kmeny ze severu, jejich síly už nestačily protože se ocitli ve dvojím tlaku – z jihu a jihozápadu Římané, ze severu Germáni.

       

Tím, co přimělo do té doby prakticky neznámé kmeny ze severu Evropy zamířit na jih, byly změněné životní podmínky. Germánů bylo najednou víc, než mohlo dosud obývané území uživit. Jejich primitivní zemědělství neumožňovalo zajistit dostatek potravin pro stále početnější populaci. Potvrzují to i rozbory žaludků mumifikovaných těl nalezených v severských bažinách. Někteří zemřeli přirozenou smrtí, jiní se utopili v bahně, další sem byli vhozeni při rituálních obřadech jako oběti bohům. Vnitřnosti lidí zemřelých před zhruba dvěma tisíci lety obsahují většinou drobná zrna nejrůznějších plevelů – jedli doslova všechno, co našli a co sed dalo konzumovat.

       

Germánům hrozil hladomor a nebezpečí bylo umocněno i změnami klimatu. Na severu se podnebí ke konci starého věku postupně oteplovalo a zvlhčovalo, což mělo za následek zvyšování hladiny moře a zaplavování polí v nížinách. Zajištění potravy bylo stále obtížnější a vyžadovalo více sil i prostředků, období hladu se stávala častější a krutější.

        

Jestliže Keltové dokázali přelidnění i případné dočasné nepřízni počasí čelit vyšší výrobou i obchodem, potom Germáni vzhledem k dosažené úrovni rozvoje takovou možnost neměli. Rozhodli se řešit svou existenční tíseň a předejít hrozící katastrofě vystěhováním z oblastí, kde byl život stále těžší. Chtěli však nejen úrodnou půdu, ale lákala je i vidina bohatství, o němž se dozvídali především od kupců, kteří přišli z jihu.

       

Svět, který se před nimi při hledání nových domovů otevřel,byl zcela nový, neznámý a nepochopitelný. Bohatá keltská oppida mohli Germáni dobýt a vyplenit, ale neuměli je už udržovat a opravovat. Nevěděli si rady ani s řadou předmětů, které používali jejich předchůdci, nedokázali udržet vysokou řemeslnou úroveň, neuměli obchodovat. Z tohoto pohledu znamenal nástup Germánů na jimi obsazených územích návrat dějinného vývoje o několik století zpět. Vyspělý keltský svět se ocitl v troskách a to, co na něm vyrůstalo, nepředstavovalo často ani vzdálený odlesk nedávno dosažené úrovně.

       

Představy Josepha A. Gobineaua a jeho následovníků o jedinečné čistotě germánské rasy a intelektuální a kulturní nadřazenosti nordického plemene, zneužité v první polovině minulého století nacisty, neměly a nemají se skutečností pranic společného. Germáni nebyli prvními ani rozhodujícími tvůrci evropské kultury, právě naopak – jejich vpád vrátil velkou část Evropy zpátky a dočasně zastavil nebo alespoň přibrzdil její rozvoj.  Ani z etnického pohledu se nijak neodlišovali od jiných kmenových svazů, například Keltů, které také vznikly míšením různých kultur, které často ani neznáme. Za představu Germánů jako čehosi jednolitého a jednotného vděčíme především historikům antického Říma, pro které byli všichni tzv. barbaři v podstatě stejní. Různost obyvatelstva za Rýnem a Dunajem byla pod jejich rozlišovací schopností a většinou i stupeň dosažených znalostí o územích , kam pronikaly zpočátku jen vojenské výpravy a nejodvážnější z kupců, nebyl vysoký.

       

Počet příslušníků germánských kmenů, které se daly před více než dvěma tisíci let do pohybu, bývá odhadován na dva až pět miliónů. Šlo skutečně o obrovskou masu lidí, která postupovala proti toku Rýna a Labe a rozcházela se do všech světových stran. Toto směřování germánských kmenů za teplem, příznivějším klimatem, ale i za bohatstvím jižních kmenů vedlo až k tomu, že se germánské kmeny dostali až do kontaktu s Římany a římskou říší. To samozřejmě přinášelo problémy.

       

Část kmenů se tedy rozhodla vystěhovat. Jako první se pravděpodobně hnuli Kimbrové a Teutoni a s nimi táhnoucí malý kmen Ambronů. Tyto kmeny pocházely ze severního Jutska a z Fríských ostrovů. V těchto oblastech došlo v uplynulých letech k prudkému zhoršení klimatu a mořské bouře s vysokými přílivy zpustošily pobřežní oblasti. Díky obchodníkům, kteří již dlouho podnikali dlouhé cesty až do Středomoří, se vědělo o bohatých zemích na teplém jihu, kde musí být život lehký a příjemný. Dlouhé putování Germány zvyklé na namáhavé tažení neodrazovalo. Život na severu byl drsný, naplněný tvrdou prací a konflikty s loupeživými sousedy.

       

Kmeny se vydávaly na cestu s celými rodinami. Svůj majetek vezly na vozech tažených voly, dobytek hnaly po cestě s sebou. Cesta trvala měsíce, často roky. Severní Evropa se dala do pohybu. Od tohoto okamžiku každých několik desítek let dopadne na hranice antického světa úder ze severních oblastí.

 

 

©PEEN 2006 – 2010

Zbraně ze střední doby bronzové. Dýka

byla odlita v jediné formě. Topůrko

sekerky je doplněno.

Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

23.09.2013

Bohatě zdobená bronzová amfora.

Hrob ze Seddinu, 8. století př. Kr.

Honosné bronzové sekery mohly být nyní zdobeny náročněji než starší zbraně odlité z mědi. Lehce tavitelný bronz vyplňoval lépe okraje formy (kadlubu), povrch mohl být zdoben cizelováním (před 1000 př. Kr.)

Sbírka bronzových mečů. Doba bronzová,

mezi 1400 – 800 př. Kristem.

Nálezy ze střední Evropy.

© PEEN  2013