Český pravěk

Germáni v Čechách

… Markomani a Marobod

První zmínky o Germánech na území Boiohema

 

Boiohemum, Boiohaemum, latinsky Bohemia jsou různé podoby názvu Čech – s významem země Bójů, jednoho z význačných keltských kmenů. Bójové byli keltský kmen, po němž Čechy obdržely jméno Boiohemum, latinsky Bohemia. Bójové zde sídlili v laténské době, snad přicházeli už s postupným přílivem „historických Keltů“ (přibližně od konce 4. století), není to však jisté. Bójové byli totiž kmenem rozsáhlým, rozvětveným a velice pohyblivým – i soudobé záznamy antických autorů je dokládají na různých místech tehdejšího světa. Byli součástí mohutného keltského proudu, valícího se přes Alpy do Itálie, a spolu s ním  vzbuzovali hrůzu, předcházel je strach, panika. Ostatně kmenové jméno Bójů znamená Strašní.

 

Usadili se pak v severní Itálii, jejich pozměněné jméno nese i jedno z dávných bójských středisek, dnešní Bologna. Začas je začali vytlačovat Římané, kteří se zotavili z drtivé porážky, způsobené Kelty, a pronikali k severu. Bójové se patrně začali stahovat do střední Evropy a snad také do Čech na konci 3. a na počátku 2. století. Mezi hlavními znaky kultury někdejších italských Bójů a zdejších (především středočeských) Keltů nejsou takřka rozdíly. Patrně tak došlo k posílení keltského obyvatelstva – v Boiohemu.

 

Boiohemum je ve starověké literatuře poprvé zmiňováno Strabónem, autorem mnohosvazkové Geografiky, v souvislosti s událostmi poslední čtvrtiny 2. století př. Kr. Ve Strabónově zeměpisném a dějepisném díle se zachovaly výňatky z odborné starší práce Poseidonia z Apameie a jedna z jeho zpráv se vztahuje právě k Čechám a jejich obyvatelům. Týká se tažení germánského kmene Kimbrů na jih za novými sídly – čili prvního známého posunu Germánů z jejich původních severních zemí. Západně od Boiohaema pak Bójové, tehdy velmi mocní a bojovní,  před rokem 113 př. Kr. nápor germánských Kimbrů odrazili.

 

Ve shodě s touto zprávou jsou i poznatky archeologů: v závěrečném období 2. století př. Kr. – v době oppid – byla v zemi velmi dobrá výrobně-hospodářská situace, takže zdejší kmeny mohly vskutku úspěšně vyrazit vstříc cizímu vpádu a odrazit jej. Zcela jiná situace nastala zhruba o století později – v době překvapivých změn, hospodářského poklesu, úpadku keltské moci a posléze příchodu Markomanů. Osudy Markomanů a jejich krále Maroboda popisuje Velleius Paterculus ve svých dvoudílných Římských dějinách. Tento autor nebyl jen historikem, ale i vysokým důstojníkem legií vedených Tiberiem, po jehož boku se účastnil také tažení proti Marobodovi. „Jméno té země,“ píše Velleius, „ kterou osídlil Marobod, je Boiohemum.“ Vládnoucí moc se změnila, ale jméno země zůstalo – dokonce navždy. Bohemia je stále latinským názvem Čech, který se v obměnách používá v různých evropských jazycích.

 

 

Germáni na území Čech

 

S názvem Germáni se setkáváme v antické – helénistické, ale především v římské literatuře a jsou jím označovány vzájemně příbuzné kmeny, postupně migrující ze severu, původně ze Skandinávie, do různých krajů střední Evropy. Toto souhrnné označení však sami Germáni dost dlouho nepoužívali, nazývali se jmény svých kmenů. Jazykovědci také soudí, že název byl keltského původu a byl převzat Římem. S římskými legiemi se pak vrátil do středoevropského prostředí, kde zobecněl. V římské literatuře existuje první zmínka o germánských kmenech v souvislosti s naší zemí. Jde o vítězství keltských Bójů nad germánskými Kimbry kdesi v severním sousedství Boiohema (k bitvě došlo před rokem 113 př. Kr.) Později, přibližně od 1. století před Kristem, žili Germáni v těsném sousedství Keltů a ve značném rozsahu přejímali jejich civilizaci a kulturu.

 

Germáni na keltské území pronikali poměrně dlouhou dobu a přitom pravděpodobně pokojně bez krveprolévání a násilí. Vzhledem k tomu, že se tak dělo už v době, kdy Keltové v Čechách byli na vrcholu své moci,  přinášelo toto soužití zřejmě užitek Germánům i Keltům. Jinak by Keltové cizí příchozí nestrpěli v dosahu svých kmenových území. Germáni, jako kulturní skupina na nižší úrovni, přejímali mnohé z keltských zvyků i dovedností včetně mnoha keltských jazykových výrazů. Pustošivý germánský vpád na konci starého letopočtu tak s největší pravděpodobností postihl stejně krutě Kelty jako napůl pokeltštěné Germány, kteří žili v jejich blízkosti a možná i na kmenovém území.

 

Germánským kmenem byli i Markomani, kteří se přesunuli z Pomohaní do Čech v posledních letech starého letopočtu. Jejich král, který měl keltské jméno Marobod, byl prvním vládcem na našem území, jehož jméno je známo. V antické literatuře se píše také o jeho sídle zvaném Marobudum, které se, v pozdní laténské době, nacházelo nejspíše ve středních Čechách.

 

 

Markomani v Čechách

 

Markomani byli germánský kmen sídlící v 1. století před Kristem v krajích při středním toku řeky Mohanu. Dokud se nezačali samostatně projevovat (od počátku římských vojenských operací v širší oblasti Porýní), nazývali je starověcí autoři – společně s jim příbuznými severnějšími Kvády – Svébové. Patrně šlo kdysi o jediný kmen. Ve druhé polovině posledního století starého letopočtu docházelo k velkým římským dobyvatelským výpravám z hraničních táborů na Rýně, z rýnského římského limitu (limes Romanum) i daleko na východ do tzv. barbarského území – „barbarika“. Svébské a jiné kmeny se proto posunovaly, a tak se vzdalovaly od území stále více ovládaného římským impériem.

 

Markomani se v posledním desetiletí před zlomem letopočtu přesunuli převážně do dnešních Čech, kde pak sídlili, i v sousedních krajích, až do počátku stěhování národů v závěru 4. století po Kristu. Podle některých odborníků odsud vlastně nikdy neodešli, ale byli převrstveni dalšími osídlenci, s nimiž asimilovali. Kvádové se pak stali jedním z kmenů žijících na Moravě (kromě např. dlouho do nového letopočtu přežívajících keltských Kotinů a jiných obyvatel, šlo patrně o etnicky dosti pestrou mozaiku).

 

Jméno Markomani bývá ve starší literatuře vysvětlováno jako „hraničáři“, kmen žijící „na hranici marky“. Novější jazykovědný výklad vychází z keltského slova „markos“ – kůň, Markomani se tedy nazývali Jezdci, což je pravděpodobné, neboť v centru Evropy odedávna docházelo ke značnému míšení etnik a jejich jazyků – ostatně markomanský král Marobod měl ryze keltské jméno znamenající Slavný vítěz.

 

 

Marobod

 

Nebo také Marobud či Marbod, ve spisech římských autorů však najdeme formu Marobodus (často i Maroboduus), pocházel z rodu slavného markomanského krále a jako mnoho jiných náčelnických synků z celého světa byl od dětství držen jako rukojmí v Římě. Dostal tak ovšem skvělou výchovu, patrně ve vynikající škole na dvoře císaře Augusta. Císařův adoptivní syn Drusus podnikl roku 9 př. Kristem dalekosáhlou výpravu z římské hranice na Rýně do neznámého Hercynského lesa a jako první dosáhl Labe (u nynějšího Magdeburku). Cestou přemohl germánské kmeny – a Markomany údajně takřka vyhladil. Po jeho výpravě a smrti na zpáteční cestě docházelo v „barbariku“ k neklidu, tehdy byl asi Marobod vyslán Římem ke svému kmeni jako „rex datus“ – daný, dosazený král. Ustoupil však s Markomany na východ, do Boiohema (snad zpustošeného předchozími kmenovými válkami a částečně i opuštěného). Zde využil jak svého vzdělání, tak římských zkušeností a vybudoval prosperující kmenový svaz, k němuž se přidávaly sousední i vzdálenější kmeny.

 

Této „středoevropské říše“ se začal obávat Řím. Římský senát proto dal souhlas k ozbrojené akci proti Boiohemu, kterou vedl Tiberius (Drusův bratr, také Augustův adoptivní syn a příští císař). Zdá se, že dokonce překročil jižní hranici našeho území (roku 6 po Kr.). Nečekaně však vypuklo protiřímské povstání v Panonii (dol. Rakousko a Maďarsko) a Tiberius se musel s legiemi obrátit jiným směrem. Sjednal s Marobodem mír, v zastoupení římského císaře ho oficiálně uznal králem Boiohema a uzavřel s ním smlouvu o spojenectví. Díky tomu nikdy nebyly tehdejší „České země“ součástí a v područí římské říše. Naše území bylo součástí tzv. Germania libera (Svobodná Germánie), která nikdy nebyla okupována Římany.

 

Římané se i nadále snažili získat části barbarského území a podnikali vojenské výpravy na východ od Rýna. Jedna ze zásadních bitev se odehrála v Teutoburském lese v roce 9 po Kristu, kde se utkaly tři římské legie, vedené velitelem Publiem Quinctiliem Varem, s germánským kmenem Cherusků pod vedením Arminiovým. Římané tehdy utrpěli drtivou porážku a jejich legie byly rozprášeny. Na straně Římanů zahynuly tisíce legionářů a jejich velitel, Publius Quinctilius Varus, v zoufalství spáchal sebevraždu nalehnutím na meč.

 

Arminius vyslal k Marobodovi poselstvo s výzvou ke společnému protiřímskému boji. Poslové mu odevzdali i Arminiův dar – uťatou Varrovu hlavu. Marobod nabídku odmítl, cítil se vázán smlouvou s Tiberiem (i svou římskou výchovou), a hlavu dal poslat do Říma, aby mohla být pietně pohřbena v rodinné hrobce. Získal tím Arminiovo trvalé nepřátelství, které vyvrcholilo v roce 17 po Kr. bitvou kdesi severně od Boiohema. Marobod během boje ustoupil s částí svých šiků, a tím byl pokládán za poraženého. Spojenci ho opustili a ze všech území mu zůstalo jen Boiohemum, ale i zde došlo ke spiknutí, následkem kterého byl sesazen z trůnu. Nakonec mu nezbylo než ujet ze země jen s družinou, tu však Římané nepustili přes hranici na Dunaji. Marobod tedy pokračoval sám do Lince (Lincia), odkud poslal Tiberiovi dopis s připomenutím spojenectví a se žádostí o pomoc. Tiberius – již císař – odpověděl pozváním do Říma se zárukou případného svobodného návratu. Slib však nesplnil, dal Maroboda internovat v Raveně, kde markomanský král žil ve vyhnanství po více než dvacet let – až do své smrti.

 

Marobodovou vladařskou chybou byla jakási snaha postavit „most“ mezi barbarským světem a římskou civilizací, idea, která v jeho době nemohla dojít naplnění.

© PEEN  2013