Český pravěk

Germáni

… a římská říše

Germáni a Římané a první ozbrojené konflikty

 

Podobně jako dějiny Keltů jsou dějiny Germánů převážně dějinami bojů germánských kmenů s římskou říší. Bylo to dáno dvěma faktory. Jednak římskými výboji do střední a severní Evropy ve snaze o rozšíření římského impéria a na druhé straně snahou germánských kmenů získat pro život příhodnější životní podmínky postupem na jih a zcela nepochybně i jejich touha po bohatství jižních říší. Zcela zákonitě potom muselo na mnoha místech docházet k ozbrojeným střetům.

 

Válečnická tažení germánských kmenů proti Římanům nebyla ničím novým a ani ojedinělým. Již kolem roku 105 př. Kr. Římané v Galii podlehli Kimbrům a Teutonům. Kimbrové a Teutoni se jako první přesouvali z oblasti u Baltského moře.

 

Někdy jsou Kimbrové a Teutoni pokládáni za pokeltštěné Germány. Byli to však pravděpodobně Keltové, a nikoli Germáni, neboť jména jejich náčelníků jsou keltského rázu. Omyl způsobil Iulius Caesar: když dobil Galii, užíval názvu Germáni pro silně keltizované kmeny na levém a pak i na pravém břehu Rýna.

 

Kimbrové se pravděpodobně hnuli jako první a trvalo jim několik měsíců, než dorazili k břehům Dunaje, kde se je Římané pokusili odrazit, ale neúspěšně. Nato se Kimbrové rozhodli zemi opustit a vydali se k západu. Tehdy se k nim připojili Teutoni. Trvalo jim čtyři roky, než dorazili k Rýnu.

 

Tady se na Římem podmaněné zemi setkávají s Římany a žádají po nich půdu, kde by se mohli usadit, výměnou za své vojáky. Římané však toto odmítli a došlo k bitvě, ve které byli Římané rozdrceni. Při bitvě byla strašlivě vypleněna země, která před tím žila 300 let v míru. Lidé se uchýlili do jeskyní, vybudovali nové pevnosti a opravili opuštěná hradiště. Kimbrové a Teutoni směřovali dále k jihu a všude rozsévali hrůzu. A tak dorazili do Orange (Arausia), kde se opět setkali s Římany a opět žádali půdu. Římané opět odmítli a vzplanula bitva, ve které byli Římané na hlavu poraženi. Camille Jullian se odvolává na Tita Livia a působivě líčí „hrůznou kavalkádu, uragán lidí a zvířat, který všechno zahnal až k řece, smetl legie i jejich tábory, všude rozséval zoufalství a smrt a obracel lidi na útěk. Když římské vojsko zmizelo a oba tábory byly zničeny, Galové a Germáni mysleli už jen na božstva. Nechtěli si ze svého vítězství ponechat nic, ani lidi, ani věci. Zlato a stříbro hodili do Rhôny, zbraně zlámali, oděvy roztrhali, zajatce pověsili na stromy a koně obětovali vlnám. Podíl na kořisti dostali všichni duchové země.“

 

Nastalo bezcílné putování Galií. Jméno Kimbrů se tehdy stalo synonymem lupičů. Když zpustošili Galii, odtáhli, aby hledali půdu jinde. Po vítězných bitvách se cesty obou germánských kmenů dělí: Kimbrové směřují do Španělska a odtud se vydali do Lombardska a Benátska. V roce 101 př. Kristem  poráží Kimbry Gaius Marius u Vercelli. Teutony, kteří zůstali v Galii porazil Marius u Aix-en-Provence o rok dříve.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




Spojenecká a občanská válka otřásá římskou republikou

(91 – 82 př. Kristem)

 

Kromě nájezdů a početných útoků keltských a germánských kmenů na severní hranici římské říše, musel Řím v posledním století před Kristem řešit závažné vnitropolitické problémy. Římskou říší otřásá občanská válka.

 

Deset let poté, co římský konzul a vojevůdce Gaius Marius odvrátil od Říma keltské nebezpečí, opět postihla italské území válka. Ve spojenecké válce, která se protáhla na dva roky, povstala většina italských spojenců Říma proti jeho nadvládě a požadovala římské občanství. Spojenci (socii) vytvořili vlastní italský městský svaz s hlavním městem Corfiniem (přejmenovaném na Italia). Na počátku bojů došlo k zavraždění římského úředníka v městě Asculum. V této válce Řím podlehl a roku  89 musel spojencům přiznat římské občanství. Tím Řím a Itálie vytvářejí právně jednotný celek.

 

Již rok nato začala na východě římské říše první válka s Mithridatem, válka mezi Římem a pontským královstvím. Válka přerostla až v občanskou válku mezi římskými vojevůdci Sullou a Mariem. Zatímco Sulla bojoval na východě říše, zavedl Marius s Cinnou v Římě hrůzovládu. Oba odeslali na východ nové armády, které měly bojovat s Mithridatem nezávisle na Sullovi a získat tak Mariově straně legitimitu i mimo Řím. Tyto oddíly však přešly na Sullovu stranu.

 

Ke konci Sullovy života se na scéně objevuje mladý Gaius Iulius Caesar, kterého se sice Sulla pokusil zavraždit, nicméně lstí a pomocí přátel (Pompeius) se Caesarovi podařilo přežít. Do konce Sullova života žil Caesar ve vyhnanství, po Sullově smrti se vrací do Říma a zde začíná jeho politická kariéra. Mezi lety 58 – 51 př. Kristem si podmaňuje Galii, vzniká první triumvirát Pompeius – Crassus – Caesar, a po triumfu v Galii se Caesar jako diktátor vrací do Říma, kde uskutečňuje četné reformy. Viz. stránka věnovaná Gaiu Iuliovi Caesarovi.

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




 

 

 

 

 

 

Zakládání předsunutých táborů legií v „barbariku“ – zárodky měst

 

V posledním desetiletí před Kristem postupovalo organizováni nových provincií císařem Augustem a v obsazené Galii a Germánii byly zakládány početné tábory legií. Tyto opevněné opěrné body tvořily zárodky pozdějšího městského osídlení. V hloubi barbarského území tak vznikala předsunutá strážní postavení.

 

Tábory legií umístěné na strategicky významných místech zajišťovaly hranicí říše a sloužily jako východisko pro vojenské operace proti povstaleckým Germánům a Keltům. Byly opevněny sypaným valem, nebo pokud měl tábor trvalejší charakter, palisádovým plotem. Stany nebo dřevěné vojenské baráky byly geometricky uspořádány. Pro zaopatření legionářů sloužily sýpky, kovárny, kolárny a lazarety vybudované uvnitř opevnění. Později kolem táborů často vznikala malá civilní sídliště.

 

Nejdůležitější tábory legií, z nichž se vyvinula německá města, byly: Oppidum Ubiorum (Kolín nad Rýnem), Augusta Treverorum (Trevír), Mogontiacum (Mohuč), oppidum Castra Vetera (Xanten) a Aquae Mattiacae (Wiesbaden).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Germáni a Římané do konce letopočtu – poslední desetiletí před Kristem

 

I přes počáteční neúspěchy v prvních  ozbrojených kontaktech s Germány zaznamenali Římané v období posledních několika let před změnou letopočtu přece jen jisté vojenské úspěchy, byť poměrně draze vykoupené životy římských legionářů i římských vojevůdců.

 

Ve věku pouhých dvaceti devíti let umírá v Germánii římský vojevůdce a nevlastní syn císaře Augusta Nero Claudius Drusus. Za své válečné úspěchy proti Germánům dostává příjmení (cognomen) Germanicus a na jeho počest je postaven vítězný oblouk na Via Appia. Tělo lidem upřímně oplakávaného vojevůdce bylo přepraveno do Říma a pohřbeno v císařově mauzoleu.

 

Mezi léty 15 a 9 před Kristem Drusus podrobil švýcarské Raety a přemohl v řadě tažení Frísy, Chauky a Batavy. Se svými legiemi pronikl až k Labi. Určitou dobu byl místodržitelem tří galských provincií a přírodní hranici říše Rýn – Mohan – Vezera – Mósa zajistil početnými pevnostmi.

 

V roce 8 před Kristem přemáhá svobodné germánské kmeny mezi Rýnem a Labem římský vojevůdce Tiberius Claudius Nero, nevlastní syn císaře Augusta, a činí z nich poddané poplatné římské říši. Čtyřiatřicetiletý Tiberius je po předčasné smrti svého bratra Drusa považován za nejschopnějšího císařova vojevůdce. Už ve svých šestnácti letech se účastnil války proti španělským Cantabrům. O šest let později přiměl k poslušnosti Arménii a vynutil si na Parthech navrácení dříve ukořistěných orlů, válečných odznaků římských legií. V roce 9 před Kristem získal za úspěšná tažení proti povstaleckým Pannoncům a Dalmatům titul imperátora.

 

Tiberius byl pokládán za nástupce císaře Augusta.

 

 

 

 

 


   


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Keltská kultura dohasíná – poslední století před Kristem

 

Římané a Germáni vytlačují v posledních stoletích před počátkem našeho letopočtu vyspělou laténskou kulturu Keltů ze střední Evropy. V Británii a Irsku se naproti tomu Keltové drží a rozvíjejí svou kulturu dále. Nebýt římského a germánského tlaku, dokázali by patrně ve střední Evropě vytvořit zralé státní útvary.

 

V poslední fázi laténské kultury vystupuje do popředí její střízlivá věcnost. Kvůli ohrožení ze strany jiných národů žijí Keltové z větší části v opevněných sídlištích – oppidech – a rozvíjejí určitou formu protoměstské civilizace. V sídlištích městského typu vznikají velké řemeslnické dílny, technicky vyspělá výroba způsobuje, že mizí projevy individuálního uměleckého pojetí. Keltové razí mince, přičemž ražby se velmi liší od oblasti k oblasti. Pro všechny je ale typické silně schematizované pojetí. Výjevy na mincích symbolizují moc či líčí mytologické výjevy.

Bitva mezi římskými legionáři a germánskými kmeny pronikajícími ze severu do Itálie (reliéf, sarkofág. 2. století. Museo di Termi, Řím)

Těžce vyzbrojení římští jezdci v boji s barbary ze severu,

kteří jim podléhají (detail římského reliéfu)

Římský vojevůdce Gaius Marius

Busta římského vojevůdce Sully (ok. 50 př. Kr. Glyptotéka, Mnichov)

Vstupní brána Saalburgu, jedné z nejvýznamnějších pevnůstek pohraničního římského opevnění (limes; zal. na konci 1. stol., poslední přestavba ve 3. stol.)

Římský vojevůdce a pozdější císař Tiberius Claudius Nero na minci (aureus).Tiberius je jedním z  nejúspěšnějších římských vojevůdců.

Profil bohyně Minervy na štítu vytesaném na římském památníku vítězství
(mramorový reliéf, 2. 1. stol, př. Kr. Museo Capitolino, Řím)

© PEEN  2013