Český pravěk

Germáni

… katastrofální porážka Římanů

Arminius a zkáza v Teutoburském lese

Podzim roku 9 našeho letopočtu

 

 

Pokus Římanů za vlády císaře Augusta podrobit si velké oblasti Germánie až k Labi ztroskotal v roce 9 našeho letopočtu na porážce v Teutoburském lese.

 

Vůdci Cherusků Arminiovi se podařilo v třídenní bitvě úplně vyhladit tři římské legie pod velením Publia Quinctilia Vara. Asi 25 000 Římanů padlo. Varus spáchal sebevraždu. Doplatil tak na důvěru, kterou v něm Arminius, častý host u jeho stolu, obratně vzbudil.

 

Tím ztroskotal pokus přičlenit k Římu jako provincii území na sever od Dunaje a na východ od Rýna. Bitva se odehrála během návratu legií z letního tábora na řece Veseře k pevnůstce Aliso (Haltern), ke kterému dal Varus rozkaz, když ztroskotala vyjednávaní s Germány. Varus opomněl pochodový tvar svého vojska dostatečně zajistit, protože se domníval, že nehrozí žádné nebezpečí. Nevěřil, že by Germáni dokázali v tak krátké době shromáždit síly, které by ho mohly ohrozit. Arminius však využil období vyjednávání k tomu, aby sebral dostatečně silné vojsko. Byl to první případ, kdy se germánské kmeny sjednotily k velké společné akci proti římskému impériu.

 

Arminius vyrostl v Římě jako rukojmí a poznal tehdejší římské válečnictví, o protivníkovi měl tedy přesné informace. Publia Quinctilia Vara v jeho pochodu neustále zdržovaly zátarasy, které mu Germáni, zpočátku ukrytí v záloze, obratně stavěli do cesty. Nakonec upadl ve zvlášť neschůdném terénu do léčky. Naprosto nepřipravení a málo pohybliví Římané utrpěli těžké ztráty. Druhý den byli na ústupu opět napadeni a třetího dne poraženi v pravidelné bitvě. Nikdo z nich se patrně nezachránil.

 

Pozoruhodné na celé porážce Římanů v Teutoburském lese je především to, že útok na tehdejšího římského velitele Vara, jenž sám byl s Augustem spřízněn, vycházel od kmene, který byl s Římem úzce spojen. Srovnání s velkým galským povstáním pod vedením náčelníka Arvernů Vercingetoriga, který byl Caesarovi také osobně zavázán, je o to pozoruhodnější. Řím Cherubsky mnohokrát podporoval a upřednostňoval, ti na oplátku poskytovali Římu pomocné oddíly. Arminius byl velitelem vojenského oddílu, v jehož čele zřejmě již v letech 6 až 9 po Kristu na straně Říma přispěl k potlačení povstání v Panonii. K tomuto zásahu daleko od vlasti ho zřejmě přiměly spojenecké závazky, možná i nadměrná loajalita a jistě též touha po odměně a kořisti. Na základě jeho zásluh bylo Arminiovi uděleno římské občanství a dokonce byl uveden do jezdeckého stavu. Vyhlídky udělat ve stínu Říma kariéru a získat vysoké postavení nebyly špatné. Jeho švagr Segimundus, zřejmě syn vůdce kmene Segesta, již dosáhl hodnosti kněze v důležitém římsko-germánském kultovním a správním místě Kolíně nad Rýnem, v tzv. ara Ubiorum. Oltář měl mít pro Germány tutéž integrační funkci jako oltář v Lugdunu (dnešní Lyon) pro Galii.

 

Není možné přehlédnout ani spory ve vládnoucí vrstvě Cherusků. Arminius v té době zřejmě ještě nestál v čele svého kmene. Když Segestes Varovi jasně oznámil nastávající nepokoje, považoval je římský vojevůdce asi za obvyklé spory, při kterých mělo dojít k posunům vnitropolitických poměrů sil s pomocí Říma. Varus odmítl i jeho návrh, aby pro všechny případy internoval všechny vůdce Cherusků. Jistě věděl, že vzájemná důvěra je důležitou složkou římské vlády a že by požadovaný zákrok zhoršil vzájemné vztahy.

 

O konkrétním průběhu katastrofy máme podrobný popis Cassia Diona, který bývá obecně považován v základních rysech za spolehlivého. Podle něj bylo Varovi, když se na podzim roku 9 po Kr. nacházel u Cherusků v oblasti Vesery, ukázáno zeměpisně vzdálené ohnisko nepokojů, ke kterému se poté vydal se třemi  legiemi. Po cestě se oddíly musely prodírat neznámým, těžko přístupným územím, byly nuceny si stavět cestu, kácet stromy a stavět mosty přes vodní toky, až se dostaly Germánům do léčky. Pod záminkou, že musí mobilizovat další oddíly, mnoho germánských průvodců předtím opustilo římskou armádu.

 

Římskému vojsku, které vytvářelo s doprovodem značně roztáhlou a neuspořádanou formaci a nebylo připraveno na nepřátelské útoky, se až po prvních prudkých obranných bojích podařilo vybudovat na zalesněném kopci tábor. Tam vojáci spálili méně důležité předměty. Když bylo vojsko připraveno na situaci, pokračovalo příští den v lepší, tedy uzavřenější formaci, při níž bylo lépe připraveno k obraně. Přitom dosáhlo dokonce nezalesněnou oblast, která k obraně nabízela lepší podmínky. Zřejmě však bylo nutné pokračovat v cestě opět lesem. Germáni ihned zahájili nové útoky a legie nyní utrpěly nejtěžší ztráty.

 

Vojsko se zřejmě poté pokusilo pokračovat v pochodu i v noci, aniž by vystavělo tábor. Těžký vítr a mohutné přívaly deště ztěžovaly pochod těžce schůdnou oblastí a omezovaly nasazení a funkčnost římských zbraní. Germáni přitom neustávali ve svých útocích. Díky dosavadním úspěchům a touze po kořisti se k nim přidávaly stále další skupiny. Nakonec se germánským bojovníkům podařilo Římany obklíčit. Aby se vyhnuli zajetí, zvolil Varus, tehdy již raněný, a další důstojníci dobrovolně smrt.

 

Drtivá porážka Varova vojska je v poslední době spojována velmi pozoruhodným nalezištěm Kalkriese na severním okraji pohoří Wiehengebirge severně od Osnabrücku. V rozsáhlé oblasti byla podél cesty nalezena četná římská militaria, která na základě rozmístění v krajině a polohy pod sesutými vrstvami hlíny poukazují na velkou bitvu. Nalezeny byly dokonce i kosterní pozůstatky, jež byly v rychlosti zahrabané do jam. Velké množství nalezených mincí nepřekračuje horizont roku 9 po Kr. Okolní krajinu je možné popsat jako soutěsku širokou na nejužším místě asi jen jeden kilometr, jejíž okraje tvoří severní výběžky pohoří Wiehengebirge a rozsáhlé bažiny (tzv. Grosses Moor). Průchod oblastí byl navíc ztížen mokrou půdou a valem, který zřejmě vybudovali Germáni.

 

Stopy po bitvě jsou naprosto zřetelné, nejasnosti však zatím vyplývají z toho, že cesta údolím je jednou z hlavních spojovacích cest ze západu na východ v severním Německu. Nemohlo jít tedy o nástrahu v těžko přístupné a Římanům zcela neznámé krajině, jak ji popisuje Cassius Dio. Také je na tomto místě těžké rozpoznat topografické údaje o celém průběhu tří nebo čtyřdenního pochodu.

 

Varovy tři legie nebyly jediné vojenské oddíly, které se na podzim roku 9 po Kr. nacházely mezi Rýnem a Labem. Menší jednotky byly roztroušeny po celé zemi, kde plnily svou službu, a mohly být Germány  lehce poraženy. Luciovi Asprenovi se podařilo přivést zpět k Rýnu bez újmy dvě legie a na řece Lippe se v táboře Aliso římští vojáci a civilisté úspěšně bránili germánským obléhatelům až do úspěšného výpadu v roce 10 po Kr. Možná by se i Varovi podařilo při obratnějším jednání skutečně uniknout.





 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 





 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Germanikovy úspěchy

 

V letech 15 a 16 našeho letopočtu podniká římský vojevůdce Gaius Iulius Caesar Germanicus, synovec a adoptivní syn císaře Tiberia, válečná tažení na germánské území.

 

V předjaří roku 15 začíná rozhodující fáze v konfliktu Římanů s germánskými kmeny. Germanicus poráží Chatty a pustoší jejich území. Potom během kombinované pozemní a námořní operace táhne až k ústí Emže a na Brukterech dobývá zpět orla, odznak římské legie ukořistěný při Varově porážce v roce 9 našeho letopočtu v Teutoburském lese. Nerozhodně končí boje s cheruským vůdcem Arminiem v Teutoburském lese, kde Germanicus pohřbívá kosti Římanů padlých při Varově porážce.

 

Příštího roku (16 našeho letopočtu) proniká Germanicus po moři opět do Teutoburského lesa. Ve vyhlazovací bitvě u Idistavisa a u Valu Angrivariů poráží Arminia. Nařizuje svým vojákům nebrat žádné zajatce, protože jen vyvraždění tohoto kmene může přinést konec bojů s Germány. Získává zpět druhého ze tří orlů, znaků legií, ukořistěných Germány roku 9.

 

Krátce poté odvolává Tiberius Germanika zpět do Říma, jeho funkce vrchního velitele rýnské armády není nadále obsazena. Císař Tiberius mění politiku vůči Germánii. Další konflikty s Germány se mu zdají vzhledem k vysokým lidským i materiálním ztrátám římského vojska neúčelné.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Limes chrání severní římskou hranici

 

Na obranu severní hranice římské říše proti Germánii budovali Římané před koncem 1. století po Kr. tzv. limes, opevnění sestávající se z valů, příkopů a palisádových plotů a střežené čtyřmi legiemi.V Bonnu a Neussu se nacházejí tábory legií. Xanten měl tábor dvojitý. Limes byl zesílen poté, co císař Titus definitivně nechal padnout plán obsadit Germánii až k Labi. Pro germánské kmeny táhnoucí na jih a hledající půdu, na které by se mohly usídlit, představoval limes téměř nepřekročitelnou hranici. Posádky legionářských i pomocných kohort kontrolovaly všechna silniční spojení do římského zázemí, všechny přítoky Rýna a výpadové trasy.

 

Po válečných konfliktech s Germány okolo roku 148 dává římský císař Antoninus Pius posunout hornogermánský limes dále na východ. Toto nové hraniční opevnění se u Lorchu napojovalo na raetský limes. Starší opevněná linie, probíhající západněji podél Neckaru a dále od Bad Wimpfenu k Lorchu, vznikla za vlády císaře Domitiana.

 

Limes byl původně jen řetězcem vyplétaných plotů, v nichž v nepravidelných rozestupech 500 až 1500 m stály dřevěné věže, ale jak germánské nebezpečí narůstalo, bylo toto opevnění neustále posilováno. Antoninus Pius dal ploty nahradit palisádami a dřevěné věže kamennými stavbami. Teprve v zápolí hraničního opevnění se nacházela vlastní vojenská obranná linie, pevnůstky, v nichž byly rozmístěny jednotky jednotlivých legií.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

K poctě císařovny založeno město Kolín nad Rýnem

 

Na prosby své manželky a neteře Agrippiny povyšuje v únoru roku 50 po Kr. císař Claudius její rodné místo, dosud nazývané Oppidum Ubiorum, na římskou kolonii pod názvem Colonia Claudia Ara Agrippiensium (Kolín nad Rýnem). Současně obyvatelé města, zpočátku především vysloužilí vojáci římské armády, dostávají římské občanství. Nová vojenská kolonie získává, jak bylo v římské říši běžné, správní a soudní samostatnost.

Socha římského legionáře ve výzbroji podle předpisů velitelů (velký štít, kopí, krátký meč)

Jezdecká bitva mezi římskými jednotkami a barbarskými tlupami (reliéf v atice římského vítězného oblouku, ok. 21–27. Orange)

Válečné zástavy římského vojska: odznak kohorty a vexillum (moderní napodobenina. Saalburg v Taunusu)

Kamej s orlem (ok. r.  40. Kunsthistorisches Museum, Vídeň)

Gaius Iulius Caesar Germanicus, římský vojevůdce. Museo Capitolino, Řím)

Tiberius Iulius Caesar, římský vojevůdce

a císař (římský denár s jeho portrétem. Musée de la Bible. Paříž)

Hranicí proti Germánům se stává limes (malířská rekonstrukce)

Colonia Claudia Ara Agrippinensium

© PEEN  2013