Římská říše ve 3. století našeho letopočtu

Úpadek římského impéria

 

Narůstající vnitropolitickou krizi římské říše můžeme sledovat na tom, jak krátkou dobu vládnou a žijí jednotliví vojenští císařové. Této krize využívají germánské kmeny na severozápadní hranici římské říše ke vpádům na římské území. Roku 238 prolamují dolnorýnskou hranici Gótové, v roce 248 Germáni ničí hornogermánský limes v Raetii, roku 260 tudy pronikají Alamané. Hranice provincie Horní Germánie je stažena zpět na Rýn. K tomu přistupují konflikty s nově vzniklou velmocí Sasánovců na východě, takže římská říše musí hájit své hranice na mnoha frontách současně.

 

Založení dvou nových germánských provincií Horní a Dolní Germánie (Germania Superior a Germania Inferior) spadá do období kolem roku 85 po Kr. Tehdy vedl útočnou válku proti Chattům císař Domitianus (81 – 96 po Kr.) Správním střediskem a sídlem místodržícího provincie Germania Inferior byl Kolín nad Rýnem. V Mohuči sídlil místodržící provincie Germania Superior.

 

K těmto obtížím se připojuje vnitřní krize. Daňové zatížení a pustošení těchto let způsobuje hospodářskou katastrofu širokým kruhům obyvatelstva, především drobným rolníkům, nájemcům, řemeslníkům a drobným obchodníkům. Doprava a obchod odumírají.

 

Během této všeobecné krize se však rodí základy pozdně antického světa. Pro celý další vývoj je důležité neustále prolínání nejrůznějších vnějších a vnitřních podnětů, z nichž pro celý vývoj lze pokládat na nejvýznamnější tyto:

1. změny v římské armádě

2. vznik Postumovy samostatné galské říše roku 259

3. politika obnovy impéria císaře Decia v roce 249

 

Impulsem pro přetvoření římské armády byly počátky stěhování národů, které bylo vyvoláno pohyby kočovnických jezdeckých kmenů euroasijského stepního pásu, stejně jako objevení se těžkého jezdectva v parthském a sasánovském vojsku. I početní stav římského jezdectva tedy musel stoupat a do armády byli najímáni lučištníci orientálního původu. Stejně charakteristickým jevem je vznik Postumovy samostatné galské říše. Tento vývoj však není jedinou reakcí na krizi impéria: ve velké části obyvatelstva se objevuje názor, že příčinou všech katastrof je opuštění starořímských tradic.

 

Teprve za císaře Decia ožívá vědomí starodávných hodnot. Decius se po svém nástupu k moci snaží obnovit odkaz starého Říma a očistit státní náboženství od orientálních kultů. Tak dochází k prvnímu pronásledování křesťanů. Křesťanům bylo vyčítáno, že tím, že vyznávají Krista, odmítají vzdávání pocty římskému císaři a tak fakticky narušují římský stát. Pronásledování křesťanů nepřineslo očekávaný výsledek, protože křesťanské obce již byly rozesety po celé říši.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

 

 

 



 

 

 

 

 

 

 




 

 

 

 


 

Vpád Hunů do evropského prostoru
Germáni ohrožují římské impérium a získávají autonomii v Thrákii – rok 382

 

Koncem 4. století našeho letopočtu se dávají do pohybu Hunové a roku 375 dochází ke zničení ostrogótské říše, která se rozkládala v ruském a baltském prostoru. To vyvolalo stěhování germánských kmenů, které se stalo smrtelným nebezpečím pro římskou říši. Kočovnický národ Hunů pocházel ze středoasijských stepí. Opakovaně útočil na severozápadní hranici Číny, což bylo příčinou stavby Čínské zdi. Teprve císařům dynastie Chan se podařilo Huny definitivně odrazit a tím se od 1. století dávají na pohyb směrem na západ. Ve 4. století již vytlačují Germány sídlící mezi Baltským a Černým mořem z jejich tehdejší vlasti na území římské říše. Během svých tažení se neustále dostávají do konfliktů s národy, na jejichž sídliště narážejí, ale díky své neobvyklé bojové taktice si nad všemi protivníky udržují převahu. V roce 374 si Hunové podmaňují Alany, kteří s nimi bojují proti ostrogótské Ermanarichově říši.

 

Ostrogóti, zvyklí již na usedlý způsob života, po porážce roku 375 kapitulují a jejich kmenový vůdce Ermanarich končí sebevraždou. Visigóti, kteří se rovněž cítí ohroženi, hledají ochranu na území římské říše. Dostávají se do konfliktů s Římany a roku 378 dochází k bitvě u Hadrianopole. V této bitvě Visigótové a jejich spojenci (Alanové, Ostrogóti, Hunové) dobývají skvělého vítězství.

 

Římské impérium se otřáslo v základech. Teprve Theodosiovi I. se podařilo učinit z Gótů součást římské říše. Po dlouhých bojích je nakonec císař Theodosius I. Veliký usídlil v roce 382 v Thrákii jako spojence římské říše (foederati). Tento spojenecký svazek mezi Góty a Římem byl upraven řádnou smlouvou podle tehdejších zvyklostí mezinárodní politiky. Vůbec poprvé dostávají takto Germáni na římském území autonomii. Jejich kmeny jsou osvobozeny od daňové povinnosti, zachovávají si vlastní soudnictví a jejich příslušníci nejsou považováni za římské občany. Dostávají k usídlení území v pohraničních oblastech a každý rok příděly potravin a za to jsou povinni sloužit v římském vojsku. Theodosius I. se snaží najít v Visigótech usazených na římské půdě spojence proti Hunům.

 

 

Germáni jako „spojenci“


        Národy či kmeny vpadající na území římské říše neměly zpočátku zájem vytvářet zde nové, germánské státy. Hledaly především možnosti usídlení, a protože se většinou jednalo o počet od dvaceti až ke sto tisícům lidí, z kterých jen necelou pětinu tvořili bojovnici, vycházel Řím těmto požadavkům vstříc.

 

Osídlenci byli do říšského svazku začleňováni obvykle jako „spojenci“ (foederati) a tam, kde se usadili, obdrželi třetinu pozemkového vlastnictví. Tato regulace umožnila romanizaci většiny Germánů. Často se vzdávali již v několika generacích vlastního jazyka a splývali s převládajícím obyvatelstvem. V románských jazycích přežila jen část jejich slovní zásoby (např. označení barev, světových stran, častěji také názvy míst a krajin). Společný život byl ulehčen tím, že většina Germánů přestoupila poměrně brzy na křesťanství. Příkladem byli Gótové, jejichž misijní biskup Ulfila přeložil bibli do gótštiny (kolem roku 350) – text Nového zákona se z větší části zachoval.

 

Ale až do 6. století se přikláněli k vyznáni ariánů, kteří odmítali božský původ Krista a následně učení o božské Trojici a věřili jen v božskou blízkost Syna. Teprve až když se od tohoto učení odvrátili, bylo jejich skutečné splynutí s novými sousedy možné.

 

Rozpad západořímské ústřední moci však neumožnil pokračování těchto snah mírovým úsilím, takže území byla stále častěji zabírána mocí.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Český pravěk

Germáni

… úpadek římského impéria

Římští legionáři v boji proti Germánům (detail reliéfu, 3. století. Museo di
Termi, Řím)

Římští legionáři táhnou do boje na válečném voze (kopie římského reliéfu z pevnosti Saalburg)

Perský král Šápúr I. zajímá v boji římského císaře Valeriana (r. 260; perská kamej, 4. stol., Bibliothéque Nationale, Paříž)

Bojové výjevy z válek mezi Římany a Germány, kteří ohrožovali římskou říši (reliéf na porfyrovém sarkofágu, 4. století. Vatikánské sbírky, Řím)

Mytologická scéna z trójské války (reliéf na galské stříbrné číši, 4. století. Bibliothéque Nationale, Paříž)

Vpád Hunů a tažení východních Germánů (375 – 476)

Římský legionář s kopím (pilum), krátkým mečem a vypuklým štítem, který sloužil k vytvoření želví formace

© PEEN  2013