Kostel Saint-Sulpice

 

Kostel je dílem Jeana-Jacquese Servandoniho, architekta počátku 18. století, ale také dekoratéra opery, divadelního podnikatele, režiséra úspěšných her v Tuileriích, vynálezce prvních audiovizuálních představení a „iluzivní perspektivy“. Čili mistra iluzí. Říká se, že má dosud neobjevené prostory ve štítu, své čáry a duchy.

 

Dan Brown z něj udělá jedno ze symbolických míst Převorství Siónského. Ujišťuje nás, že budova stojí na ruinách jednoho „starého chrámu bohyně Eset“.

 

Majestátní Saint-Sulpice už staletí inspiruje ty, co hledají „velké tajemství“. Určitě proto, že přes pompézní vzhled ukrývá historii plnou záhad ... Toto místo navštěvovali odpadlí biskupové, satanističtí spisovatelé, zednářští astronomové,  revolucionáři zbožňující Nejvyšší bytost. Zastavil se tu osobně markýz de Sade ...

 

Před třemi stoletími, v době výstavby kostela, bylo místo považováno za jedno z „nejzkorumpovanějších v Paříži“. Farář pohoršen členkami své farnosti hovoří o „neřestných zrůdách“, které je třeba pobít. Pařížané většinou Saint-Sulpice, „mistrovské dílo francouzského klasicismu“, nemají v oblibě. Jeho takzvaný „jezuitský“ styl považují za chladný.

 

Saint-Sulpice je druhým největším kostelem Paříže. Vlastně až na pár metrů má stejné rozměry (119 metrů dlouhý, 57 metrů široký, 33 metrů vysoký) jako Notre-Dame de Paris. Stavitelé Saint-Sulpice jej chtěli naplnit jasem, světlem propouštěným vitrážemi lodi. „Kdyby byl kostel postaven na pozůstatcích chrámu Eset, vůbec by to nevadilo“, říká Paul Romanet, současný kněz farnosti. Výstavba kostelů na místě bývalých pohanských svatyní je jedním z opakujících se témat okultismu 19. století (podle jedné teze jméno Paříže – Paris – pochází z „Bar Isis“), ale někdy i historickou skutečností (například v Mexiku byly kostely stavěny na aztéckých základech). Pokud jde o Saint-Sulpice, „neexistuje žádný archeologický důkaz, že by se pod základy nacházel pohanský chrám“, ujišťuje otec Romanet.

 

Písmena „P“ a „S“ na vitrážích neznamenají Převorství siónské, ale Pierre a Sulpice, jména dvou patronů kostela. Kdo byl svatý Sulpice?

 

Sulpicius se narodil v roce 570 ve Vatanu v Berry, v galorománské rodině. Jako velmi mladý chce vstoupit do řádu, ale jeho rodiče by z něj raději chtěli mít páže. Po mnoha peripetiích je na kněze vysvěcen až v padesáti osmi letech. Byl prvním kurátem armády francouzských králů v historii. A hlavně byl arcibiskupem z Bourges pod vládou ... Dagoberta I. a Dagoberta II., zavražděného v roce 679. Takže znovu tady mámě merovejské krále!

 

První kostel Saint-Sulpice postavený je 12. století byl zasvěcen arcibiskupovi z Bourges. Přibližně o pět set let později, když hlavní město začíná přerůstat přes staré hradby, kostel svou velikostí přestává stačit. Jean-Jacques Olier, kněz farnosti, zahájí v roce 1646 rozsáhlé práce, které budou trvat téměř století. V roce 1678 jsou páce asi na čtyřicet let z důvodu nedostatku finančních prostředků pozastaveny. Až v roce 1719 shromažďuje nový farář Jean-Baptista Languet de Cerby potřebné prostředky pro rekonstrukci kostela. Jemu vděčíme za slavná astronomický gnómon (ukazatel) ze Saint-Sulpice.

 

Tento gnómon probíhá napříč podlahou katedrály. Ale zdaleka nejde o další důkaz o pohanském chrámu, „který kdysi na tomto místě stával“, jak tvrdí Dan Brown. Gnómon je nejstarší astronomický nástroj používaný od dávného starověku zejména v Egyptě (odtud používání obelisků jako pocta prvním vědcům). Díky tomuto přístroji mohl Ptolemaios ve 2. století dokázat, že Země je kulatá. V řemeslné verzi může být gnómon vyroben z obyčejné tyče vertikálně postavené na horizontální rovině: délka stínu umožňuje změřit výšku slunce v poledne a její změny na základě ročních období. Gnómon ze Saint-Sulpice je sofistikovanější a pozoruhodnější. Skládá se z mosazné, téměř čtyřiceti metrové linky, vycházející z jižního ramene transeptu procházející středem oltáře a mířící k severnímu rameni, až nakonec vyšplhá na obelisk z bílého mramoru. Ve výšce dvaceti pěti metrů vpravo od okna jižního transeptu se nachází otvor. Každý den v poledne (pařížského času) do tohoto otvoru vklouznou paprsky slunce a odrazí se od mosazné tyče k bodu, který se během roku přemisťuje.

 

Gnómon tedy slouží katolickému náboženství – přesně umožňuje určit Velikonoce, které se slaví za úplňku po jarní rovnodennosti. Právě z tohoto důvodu otec Languet de Cerby objednává tento nástroj u astronomů Henryho de Sully a pak Pierra-Charlese Lemonniera. Ten svou stavbu dokončuje v roce 1743. Gnómon slouží také k čistě vědeckým účelům a v té době jsou z něj nadšeni všichni učenci Akademie věd a pařížské observatoře, kteří chtějí stanovit některé parametry otáčení Země. Saint-Sulpice není jediným kostelem, který poskytnul přístřeší gnómonu nebo mosazné linii. Najdeme je například v katedrále v Bourges nebo v kostele San Patrone v Bologni.

 

Za Francouzské revoluce byl kostel poničen. Ušetřen, a to díky gnómonu, který se stal nedílnou součástí vědeckého aparátu, byl pouze kůr kostela. Se zbytkem neměli revolucionáři soucit: oltáře byly zlikvidovány, sochy rozkradeny, zvony roztaveny, hroby v kryptě zneuctěny. Saint-Sulpice se stal také místem veřejného shromažďování revolučních tribunů. Ty, mimo jiné, rozhodli i o tom, že odsoudí k smrti všechny kněží, kteří byli v této čtvrti zadrženi a nesložili slib konstituci. Více než sto jich bylo zastřeleno.

 

Téměř třicet let byl Saint-Sulpice revolučním chrámem. V roce 1793 po vydání dekretu, jenž ruší katolictví jako státní náboženství, se zde oslavuje kult Rozumu, později kult Nejvyššího ducha. Později, v letech 1797 – 1801, dá Direktorium kostel k dispozici „teofilantropům“ a ti z něj udělají chrám Vítězství. Teofilantropie spojuje katolické a zednářské rituály.

 

Kostel inspiroval i umělce. Victor Hugo si Saint-Sulpice vybral jako místo své svatby. Na tomto místě byli pokřtěni markýz de Sade (v roce 1740) a Charles Baudelaire (v roce 1821).

 

Dan Brown tvrdí, že mosazná line v Saint-Sulpice se shoduje s trasou „pařížského poledníku“. Mýlí se. Odchyluje se od něj o několik set metrů, a jak bylo napsáno výše, vůbec nemá stejnou funkci. Dan Brown déle píše, že Rosslyn pochází z Roslin, což je původní jméno vesnice, kde byla kaple postavena. A samotné Roslin pochází Rose Line neboli Růžové linie, což je podle Browna tajné jméno bývalého pařížského poledníku a také linie růže, line Máří Magdaleny. Zbývá jen dodat, že ani v ezoterické literatuře výraz „růžové line“ nikdy neexistoval ...

Historie

PO STOPÁCH TAJEMSTVÍ

LEONARDA DA VINCI

Interiér kostela Saint-Sulpice

© PEEN  2013