Městečko Rennes-le-Château a farní kněz Bérenger Saunière

 

Rennes-le-Château leží v langedockém departmentu Aude poblíž města Limoux, které propůjčilo jméno slavnému blanquette či perlivému vínu. V 8. a 9. století se této oblasti říkalo Razes. Jde o místo s pochmurnou historií a dokonce ještě temnější (byť poněkud nejasnou) pověstí.

 

Prostý kněz François Bérenger Sauniere (1852 až 1917), který se narodil a vyrostl ve vesnici Montazels jen asi tři kilometry od Rennes-le-Château,  učinil  během  oprav  svého  chátrajícího farního kostela před více než sty lety jakýsi blíže neurčený objev. Ovšem právě díky němu – buď zásluhou obrovské hodnoty nálezu nebo  proto, že jej nález dovedl k něčemu, co posloužilo ke knězovu finančnímu prospěchu – dosáhl značného  bohatství. Spekulace o skutečné podobě Saunierova objevu se v průběhu let lišily. Nejprozaičtější verze tvrdí, že našel poklad, zatímco podle mínění jiných kněz objevil něco mnohem tajemnějšího – jakousi Archu  úmluvy, poklad Jeruzalémského chrámu či svatý grál. Mluvilo se dokonce o Kristově hrobce.

 

Podle dokumentů Dossiers secrets a knihy Svatá krev a svatý grál měla vesnice mimořádný význam pro Převorství siónské – třebaže konkrétní  důvody  zůstávají  nejasné.  Podle  tvrzení  samotného Převorství  objevil  Sauniere  pergamen  obsahující  genealogické informace dokazující přežití merovejské dynastie a potvrzující nárok konkrétních jednotlivců na francouzský trůn – například Pierra Plantarda de Saint-Claira. Nikdo stojící mimo Převorství siónské nicméně tyto pergameny neviděl, celá myšlenka o pokračování merovejské dynastie je přinejmenším sporná a nemá valný význam vážněji se tímto tvrzením zabývat.

 

Jakýmsi centrem Rennes-le-Château je chátrající kostel zasvěcený sv. Marii Magdaleně. Kostelík je až přehnaně vyzdoben pozlacenými sádrovými soškami svatých a obsahuje obvyklé množství artefaktů, jaké ve svatostáncích bývají. Najdeme tady i některé neobvyklé prvky.

 

Nad vchodem mezi sádrovými ptáky a poničenými žlutými kachlemi jsou vytesána slova Terribilis est locus iste (Jak hrozné jest toto místo). Jde o citát z knihy Genesis (28:17), který je latinsky dokončen na oblouku vchodu do svatostánku: „Toto jest dům Boží a tu jest brána nebeská.“ Nade dveřmi dominuje socha Marie Magdaleny. Vchod do kostela střeží sádrový šeredně pokroucený démon. Šklebí se, má rohy a významně se krčí, zatímco na ramenou nese kropenku se svěcenou vodou. Kolem se tyčí čtyři andělé a každý z nich ukazuje jedno z gest, jež jsou součástí ukřižování. Nad nimi najdeme nápis Par ce signe tu le vaincras (Pomocí tohoto znamení si jej podrobíš). Proti vzdálené zdi se nachází obraz ukazující křest Ježíše, jenž je zde zachycen v poloze, která je přesným zrcadlovým obrazem démona. Démon i Ježíš hledí na jedno zcela konkrétní místo na podlaze uspořádané do šachovnicového vzoru. Na onom obrazu se nad Ježíšem tyčí Jan Křtitel a lije na něj vodu z lastury. Opakuje se tak motiv kropenky ve tvaru lastury, kterou nese démon. Je zjevné, že mezi znázorněním démona a Ježíše byly záměrně vytvořeny jisté paralely.

 

Démon u vchodu byl nazýván „Asmodeus“ a podle tradice střeží ukryté poklady. Podle jedné staré židovské legendy o stavbě Šalamounova chrámu král bránil rozličným démonům různými způsoby v zásazích do stavby svatostánku. Jeden z nich, Asmodeus, byl „zkrocen“ tím, že ho donutili nosit vodu – představující jediný živel, který ho dokázal udržet pod kontrolou. Pozoruhodné je, že zmíněná legenda se stala součástí zednářské tradice a docela jistě není náhoda, když v Saunierově kostele najdeme výjev, na němž je Asmodeus ovládán právě tím, že musí nosit vodu – vše doprovázeno slovy „Pod tímto symbolem jej přemůžeš“. Pokud spojení s Asmodeem odpovídá skutečnosti, jde o značně podivnou věc, neboť se zde zcela záměrně spojuje zobrazení démona se

symbolem Ježíšova křtu. Znamená snad, že zkrocení démona vodou bylo totéž, jako když Jan Křtitel polil vodou Ježíše? Kromě toho zde nacházíme i zvláštní přehození obvyklého pořadí řeckých písmen alfa a omega – prvního a posledního písmene, která bývají spojována s Ježíšem. Dalo by se očekávat, že alfa bude pod Janem (údajný Ježíšův předchůdce) a omega pod Ježíšem představujícím vyvrcholení. Ve skutečnosti je tomu naopak.

 

Jednotlivá zastavení křížové cesty jsou v tomto kostele rozmístěna neobvykle proti směru hodinových ručiček. Proč?

 

Basreliéf na přední straně oltáře byl údajně Saunierovou chloubou i radostí zároveň. Kněz sám se postaral o jeho definitivní úpravu. Znázorňuje ve zlatě oděnou Marii Magdalenu klečící při modlitbě. Před sebou má otevřenou knihu a u kolen lebku. Její prsty jsou podivně propleteny v poloze označované obvykle jako latté. Před ní se tyčí kříž vyrobený zřejmě z čerstvých listnatých větví. Za skalnatou jeskyní, kde klečí, lze rozeznat obrysy budov rýsujících se v dálce proti horizontu. Podivné je, že ačkoli lebka a otevřená kniha patří mezi obvyklé symboly spojované s Marií Magdalenou, chybí zde džbán a vonná mast.

 

Marie Magdalena se objevuje rovněž na vitráži okna nad oltářem, kde zřejmě právě vylézá zpod stolu,  aby  pomazala Ježíšovy nohy drahými mastmi. Celkem se v kostele nachází čtyři vyobrazení Marie Magdaleny,   což je i s přihlédnutím k její roli patronky tohoto svatostánku na tak malou budovu až příliš. Saunierovo  zaujetí zmíněnou světicí je ještě zdůrazněno pojmenováním jeho knihovny – Magdalenina věž – a jeho vlastního sídla, Villa Bethany. Betánie je biblický název místa, kde žila rodina, jejímiž členy byli Lazar, Marta a Marie.

 

Vedle kostelíku leží hřbitov, který je díky neustálým vloupáním a několika krádežím dnes pro veřejnost uzavřen. Tady jsou zajímavé dvě věci. Hrobka Bérengera Sauniera byla z původního místa přemístěna. Nyní je jeho hrobka umístěna za hřbitovní zdí na soukromém nádvoří kostelíka. Jeho současná rostoucí popularita totiž způsobila, že návštěvníci zapříčinili nejeden problém, ne-li skutečnou škodu. Jako například krádež malého keramického náhrobku hospodyně Otce Sauniera Madam Marie Denarnaud. Ale na tomto malém hřbitově bychom si měli všimnout ještě něčeho. Na vnější části kostelní zdi vidíme asi tak tři metry nad zemí řadu cihel, která opisuje obvod kostelíka. To podle antické symboliky značí, že je na daném místě pohřben král. Ale k čemu se tento symbol vztahuje? Na tomto místě totiž nebyl nikdy žádný panovník pohřben. Někteří tvrdí, že to může signifikovat významnou relikvii náležící „králi všech králů“– Ježíši Kristovi. Je to možné?

 

Otázek kolem města Rennes je stále víc než dost. Proč nechal Sauniere nad vstupní dveře do kostela vytesat nápis „Toto jest strašné místo“ (Terribilis Est Locus Iste)? Proč Sauniere trávil celé dny v Louvru před Pousinovou malbou z roku 1640 nazvanou Pastýři z Arkádie? Která, jak se zdá, zachycuje krajinu v okolí Rennes a hrobku s nápisem Et in Arcadia ego. Doslovně přeloženo jako „I v Arkádii jsem já“. Proč Saunierova hospodyně Marie Denarnaudová říkala: „Tady lidé chodí po zlatě a ani o tom nevědí“. Proč v tomto městě existuje zvláštní zákon, který zakazuje kopání do země a to i v případě obyčejného sázení květin? Proč v kostele v Rennes drží misku na svěcenou vodu démon jménem Asmodeus, který v hebrejské mytologii střeží Šalamounův poklad? Proč zobrazuje mozaika nad oltářem poslední večeři Páně s ženou, klečící u Kristových nohou a pohárem u jejích rukou? Má to být snad narážka na spojitost mezi poslední večeří a Máří Magdalenou? Proč jsou uvnitř kostela uspořádány sochy svatých tak, že jejich iniciály tvoří slovo grál, pokud se spojí písmenem M jako Máří Magdalena? Proč je křížová cesta zobrazena v obráceném pořadí? Proč má panel zobrazující Kristovo uložení do hrobu vždy v pozadí Měsíc? Proč nechal Sauniere postavit velkou Magdaleninu věž a podle diáře zednického mistra ukryl v jejích základech truhlu?

 

Co říkají fakta?

Starodávný kotel byl oficiálně posvěcen v roce 1059, ale jeho vznik možná spadá do osmého století a podle legendy měl být postaven, aby do něj byl umístěn hrob Magdaly, manželky posledního merovejského krále Sigiberta IV., syna Dagoberta II. To nás přivádí k přerušené linii Merovejců, přímých potomků dětí Ježíše a Máří Magdaleny. V renneském kostele ale nebyla po slavné merovejské hrobce nalezena sebemenší stopa. Každopádně podle některých autorů prý abbé učinil neobvyklý objev v oltářním sloupu, jež vypadá dosti starodávně.

 

Tento vyřezávaný sloup měl být dutý. Na tom by nebylo nic výjimečného, protože oltářní sloupy často ukrývají relikvie. Když Sauniere odstranil oltářní kámen, měl najít skrýš a vytáhnou z ní tři dřevěné válečky omotané pergameny. Ohromený farář prý vyhnal svědky, aby dokumenty sám prozkoumal. Tyto pergameny už pak nikdo nikdy nespatřil a oni pověstní svědkové jsou již mrtví...

 

Objev nicméně abbé Sauniera dovedl k tomu, že se při kopání soustředil na těžkou dlaždici u paty oltáře. S pomocí dvou zedníků odkryl kámen, jehož zakrytá strana byla vytesaná. Když jej zvednul, našel … vchod do hrobky. Pravdivost tohoto objevu nepotvrzuje nic, kromě zápisu  abbého deníku z 21. září 1891: „Objevení hrobu.“

 

Nato se Sauniere po nocích pouští do vykopávek na vesnickém hřbitově! Jedinou společností je mu jeho věrná služebnice Marie Denarnaudová, mladá žena, která se stane jeho důvěrnicí, dědičkou a možná i milenkou.

 

Fámy o bohatství abbého Sauniera se šíří od roku 1896, tedy od roku, kdy zahajuje nákladné práce. Výzdobu kostela svěří domu Giscard, velké toulouské dílně, který vytvoří i tympanon, basreliéf, sochy a křížovou cestu. Poté na jméno Marie Denarnaudové zakoupí mnoho pozemků, dává zbudovat velkou novorenesanční vilu a k ní nechává přistavět knihovnu ve věži. Na počest Máří Magdaleně, patronce kostela, dává vile jméno Betanie a věži Magdala. Tady nákladně hostí vážené občany kraje, a podle některých neověřitelných zdrojů dokonce i významné pařížské osobnosti, mezi jinými i slavnou pěvkyni Emmu Calvé.

 

Kde přišel Sauniere k penězům, za něž po deset let financoval tento životní styl a práce najatých architektů,

stavitelů, dekoratérů, umělců a řady dělníků? Abbé umírá 22. ledna 1917 a tajemství si sebou odnáší do skromné hrobky své fary. Roku 1946 Saunierova služebná a dědička Marie Denarnaudová prodává jeho majetek za doživotní důchod obchodníku Noëlu Corbuovi, který se stane jejím přítelem. Věrná Marie umírá 30. ledna 1953 na mozkovou mrtvici, aniž by o záhadě cokoliv prozradila, a její smrtí příběh abbé Sauniéra končí. A tady začíná legenda, z níž lze čerpat až do nekonečna.

 

Někteří autoři, kteří se zabývali „záhadami“ kolem Rennes-le-Château  a abbé Sauniera, došli k závěru – opíraje se o fakta a dokumenty, které je možno ověřit –, že finanční prostředky získal Sauniere kupčením se mšemi. Jde o to, že podle dávného zvyku může katolický kněz celebrovanou bohoslužbu spojit se zvláštním záměrem, nejčastěji přáním klidného odpočinku duši věrného zesnulého. Na oplátku dostane dary nebo naturálie. Pokud kněz obdrží více darů, než ve skutečnosti odslouží mší, provozuje černý obchod se mšemi.

 

Nejpravděpodobnější se zdá hypotéza spojující černý obchod se mšemi a případný objev malého pokladu v hrobce. Ne zcela správné by asi bylo odsouvat do pozadí i stopu pergamenů. Pro potvrzení těchto (i jiných) hypotéz však chybí jakékoli důkazy.

 

Mnozí autoři se domnívají, že Saunierův objev se neomezuje jen na zlaté mince, ale že má i duchovní rozměr. Gérard de Sede ve svém díle o Rennes-le-Château z roku 1967 (L´ Or de Rennes ou la Vie insolite de Bérenger Sauniere) neprozrazuje nic menšího než obsah listin, které farář objevil.  A obsah ne jen tak ledajaký! Dokumenty měly prozrazovat (a to ve formě genealogického stromu s pečetí Blanky kastilské), že ve Francii žije zapomenutá dynastie založená Chlodvíkem v roce 481, dynastie, jíž byl odcizen trůn. Její poslední představitel se jmenoval Dagobert II. Byl zavražděn roku 679, ale měl syna, Sigiberta IV. Až dosud je všechno pravda. Tento Sigibert, pokračuje de Sede, byl zachráněn a tajně převezen do Rennes-le-Château. Podle Gérarda de Sede se Sigibert oženil s dcerou vizigótského krále, a pár tak založil rodovou linii. Ta si jako jediná může nárokovat francouzský trůn. A tady už začíná román, protože nemnohá svědectví, která o Sigibertovi existují, zavdávají příčinu k domněnce, že svého otce o mnoho nepřežil. Navíc žádná seriózní studie neumožňuje nastolit souvislost mezi Rennes a Merovejci. Navíc se Gérard de Sede nechává slyšet, aniž by byl konkrétnější, že díky pergamenům našel jednoho z merovejských potomků. Říká si Pierre Plantard de Saint-Claire.

 

Autoři Svaté krve a svatého grálu tvrdí: „Magdalena, tajemná postava z evangelií, byla ve skutečnosti Ježíšovou ženou. Měli spolu jedno nebo více dětí a po ukřižování Magdalena tajně uprchla do Galie, protože věděla, že zde najde útočiště u židovských komunit, které se usídlily na jihu země. Ježíšovo přímé potomstvo tedy zakořenilo v Galii, neboť Magdalena sem s sebou přinesla jedno nebo více jeho dětí a tento „sang réal“ par excellence se v tajnosti předával přibližně čtyři století. Následovalo několik dynastických spojení s jinými židovskými rodinami, ale také s Římany a Vizigóty. V 5. století se Ježíšův rod zkřížil s Franky a dal vzniknout merovejské dynastii.“ Pierre Plantard de Saint-Claire je tedy přes Dagoberta II. Ježíšovým potomkem.

 

Podle autorů Svaté krve a svatého grálu bylo toto fantastické tajemství o manželství Ježíše a Máří Magdaleny a o jejich potomstvu po staletí chráněno díky ultra tajné společnosti Převorství siónského, které po první křížové výpravě založil roku 1099 Godefroi de Bouillon. Členové Převorství měli být pravými vůdci templářského řádu.

Historie

PO STOPÁCH TAJEMSTVÍ

LEONARDA DA VINCI

Bérenger Saunière

Maria Denarnaudo

Démon Asmodeus

Maria Magdalena na vitráži okna nad oltářem

Patronka kostela Maria Magdalena

Interiér kostela v Rennes

© PEEN  2013