Záhada Leonarda da Vinci

 

Leonardo da Vinci, podle některých velmistr Převorství siónského, se narodil v roce 1452 a zemřel roku 1519. Byl sochařem, architektem, hudebníkem, básníkem milovníkem vědy a techniky a podle některých asi i vynálezcem stroje na cestování v čase, protože vedl tajnou společnost, která byla založena v roce 1956! Nemá smysl se vážně ptát, jestli byl Leonardo členem Převorství siónského. Některé otázky ale nutí k zamyšlení. Věřil italský génius, že Ježíš a Máří Magdalena byli manželé? Oslavoval ve svých dílech kult Ježíšovy manželky a obecněji „posvátné ženy“? Nebo byly jeho obrazy alespoň zakódované? Patřil do nějaké tajné společnosti nebo esoterického kroužku? Vedl dvojí život? Tyto otázky si zaslouží prozkoumání, protože žádnému z odborníků na tohoto malíře, žádnému historikovi umění nebo renesance se nikdy nepodařilo osobnost tohoto výjimečného muže popsat v její celistvosti.

 

Proč obrazy Leonarda da Vinci vzbuzují podivné reakce častěji než obrazy jiných autorů? Byly kamenovány, probodány, střílelo se po nich revolverem (např. Svatá Anna v National Gallery). Také vzbuzovali nekontrolovatelné emoce – hlídač v Louvru se do Mony Lisy zamiloval natolik, že návštěvníkům muzea žárlivě bránil, aby se k ní přiblížili.

 

Malířovi vrstevníci vzpomínají na jeho výstřední způsob oblékání, na vousy, jež mu spadaly až na hruď, jeho vegetariánské návyky, rukopis leváka či lásku k mladým mužům. Nebyl příliš plodným autorem – vytvořil jen přibližně patnáct děl, z nichž některá nevznikla jeho vlastní rukou a několik jich zůstalo nedokončených. Tato chorobná vlastnost nikdy nic nedotáhnout do konce byla jedním z příznačných rysů jeho osobnosti.  Stejně jako neukojitelná vědecká zvídavost a ohromující intuice. Topografické práce, zeměpisné mapy, studie o oku, světle, pohlavním ústrojí, předzvěst „kontaktní čočky“ a použití stenoskopu (temná komora), náčrtek „válečného stroje“, projekt obřího mostu spojujícího Asii a Evropu přes Zlatý roh, výroba automatů, mechanických hraček nebo hudebních nástrojů, použití speciálních efektů na divadelní scéně, výroba ultra zdokonaleného tkalcovského stavu nebo „stavu na tkaní konopí“, předčasný vynález kola a létajících strojů (alespoň na papíře)! Leonardo da Vinci se stal legendou už za svého života. V roce 1550 se životopisec Giorgio Vasari pustí do fascinované ódy oslavující jeho „krásu, jíž se žádná chvála nevyrovná“, „nekonečnou spanilost“ a „velkou fysickou sílu“. Vasari dále praví, že „tak silná koncentrace tolika kvalit u jedné osoby je něčím nadpřirozeným“. Jedna Vasariho věta budí zvědavost. Píše: „Leonardo si pro sebe vytvořil natolik kacířskou doktrínu, která zřejmě staví vědecké znalosti nad křesťanskou víru, že nebyl závislý na žádném náboženství.“ Vasari tuto pasáž z definitivní verze své knihy nakonec vypouští. Příliš pozdě. Kvůli tomuto nařčení bývá Leonardo spojován s kacířstvím. Přesto na tisícovkách stran, které umělec popsal písmem leváka (a zde není vždy lehké rozlišit, co jsou jeho vlastní myšlenky, a co převzal od jiných), nenacházíme žádné stopy po „svatokrádeži“.

 

Leonardo ve svých zápiscích obviňuje preláty z korupce a kritizuje obchod s náboženskými předměty nebo s odpustky: „Ježíš byl opět prodán a ukřižován a jeho svatí byli znovu umučeni“ Je kritický vůči církvi, stejně jako mnoho dalších intelektuálů v době, kdy reformace dobývá území celé Evropy. Tak z něj byl udělán muž, který zpochybňuje zásadní učení křesťanské víry ... Jistě, Leonardo si do svých deníků zapsal, že „slunce se nehýbe“, stejně jako Galileo, který je o století později, v roce 1633 odsouzen církví a donucen své přesvědčení popřít. Malíř však nikdy nedospěje k tomu, že by ze svých pozorování vyvodil nový systém. Leonardo je spíše geniální „kutil“než myslitel. Nezanechá za sebou žádnou revoluční teorii.

 

Avšak oddává se experimentům a nic jej nezastraší. A vůně „kacířství“ stoupá do hlavy. Vinci se stejně jako Ikaros pokusil vzlétnout z vrcholku věže, jako kdyby chtěl vzdorovat zákonům přírody a Všemohoucího. „Spíše než o kacířství by se u něj mělo hovořit o hříšné pýše,“ tvrdí Serge Bramly, autor životopisu Leonarda da Vinci. Leonardo své umění totiž staví nade všechno. Ve svých pojednáních říká, že malíř je „pánem a bohem každého tvora a každé věci“! Anebo: „Božská povaha malířství způsobuje, že malířův duch se v obraze promění v Božího ducha!“ Tak vznikla myšlenka o rouhačském Leonardovi. Hlásá však jen estetické teorie své doby, stejně jako například Michelangelo – Florencie v 15. a 16. století staví malířství na vrchol hierarchie umění.

 

Doktor Alessandro Vezzosi, ředitel Museo Ideale Leonardo da Vinci o Leonardovi říká:

„Samotný fakt, že malba pro něho byla velmi pozoruhodnou syntézou různých elementů ho přivádí blíže k podstatě věci. Sám jako malíř konstatuje, že úloha všeobecného bytí a schopnost využití kreativního impulzu k zobrazování podstaty věci je dále následována božskou nezbytností. Přirozeně. Když se podíváme na jednu z Leonardových maleb měli bychom se zamyslet ne nad její rozporuplností, ale nad jejím důvtipem. Měli bychom se na ni dívat jako na malbu, která je syntézou velmi odlišných věcí. Pro něho je malování filozofií, vědou. Je to mentální proces a na každém jeho obraze stejně jako na každé stránce jeho rukopisu nacházíme nekonečnou řadu narážek na poměry, jakož i spoustu odkazů.“

 

Leonardo však není pouze „pyšným“ malířem, je také domýšlivým vědcem. Sní o tom, že najde Zákon, který řídí vesmír. Hledá jej v mrtvolách, v pohybu mořských vln a proudů, v letu hmyzu a ptáků, ve vlivu atmosféry na barvu předmětů, v růstu stromů a rostlin, v harmonii zvuků. Je to postoj vlastní téměř všem tehdejším humanistům.

 

Leonardovy postoje nejsou s křesťanským dogmatem v rozporu. Malíř chce „pouze“objevit dokonalou geometrii, která vládne Stvoření. Stejně jako jeho současníci, i on stojí jednou nohou ve středověku a druhou v moderní době. Je metafyzik a racionalista zároveň. To není snadné si představit, zvláště dnes, kdy je všemu duchovnímu přisuzována pečeť iracionálna nebo tmářství. Záležitost kritického myšlení (jež bude o století později pojmenováno jako osvícenství) a to, co náleží zjevení, se pro Leonarda vzájemně nevylučují. Chce vědecky pochopit Boží dílo.

 

Leonardo da Vinci věří v „božský poměr“. V roce 1509 malíř dokonce ilustroval dílo františkánského matematika Luka Pacioliho De divina proportione, které o tomto tématu pojednává. Božský poměr je totiž založen na zlatém čísle. A to má ukrývat klíč k vědění... Zlaté číslo „se rovná (1+√5): 2 což je zhruba 1,618 a odpovídá poměru, jenž je považován za zvlášť estetický“ (Le Petit Larousse). Definuje tedy ideální vztah, oku lahodící aritmetickou veličinu, známou rovněž pod jménem „přesný střed“ nebo „zlatý řez“ (výraz užívaný Leonardem da Vinci). Tento poměr umožňuje vytvářet rafinované matematické a geometrické postupy a hry. Toto číslo, zvané také fí, slouží mimo jiné k narýsování kruhu rozděleného desetiúhelníkem na deset částí, nebo na pět částí pětiúhelníkem, jenž se rovněž nazývá pentagram nebo pentakl.

 

Ve středověku se pětiúhelník pro malíře a architekty stává symbolem „kvintesence“, doslova pátým elementem, tedy absolutní dokonalostí, dokonalou krásou. Tohoto skrytého rozmístění si můžeme všimnout na mnoha obrazech. Božský poměr se uplatnil v architektuře, v malířství, v hudbě, ve stavbě některých básní, ale také v rostlinné a živočišné říši. Božská proporce se také promítla do lidského těla. Pupek rozděluje lidské tělo podle zlatého čísla. Důkazem je nahý člověk s roztaženýma rukama a nohama nakreslený do čtverce – nejznámější nákres Leonarda da Vinci. Byl pojmenován Vitruvián, jako pocta Marcusi Vitruviovi, architektovi starého Říma a autorovi díla De architectura, které se zabývá božským poměrem v lidském těle, ale také v architektuře a urbanismu. Toto dílo, jež znovuobjevila renesance, Leonarda da Vinci silně ovlivnilo.

Historie

PO STOPÁCH TAJEMSTVÍ

LEONARDA DA VINCI

Vitruviova figura

Leonardo da Vinci autoportrét

© PEEN  2013