Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

27.09.2013

                    DIRIGENTI, SKLADATELÉ, ostatní

O hudbě

 

Hudba je universálním komunikačním prostředkem už od samých počátků lidské civilizace. Lidé rozuměli hudbě daleko dříve než se naučili jazyku. Lidé každého kmene nebo společenství si vytvářeli komunikační nástroj – jazyk v závislosti na regionu, který obývali. Zvuk a hudba však zůstávají universální a srozumitelné většině aniž všichni lidé znají jazyk hudby, tedy noty. V případě hudby to pro komunikaci jejím prostřednictvím není podmínkou. Samozřejmě pokud budu znát jazyk hudby, tedy noty, pak mohu prostřednictvím hudby komunikovat na daleko vyšší úrovni. Tato znalost ale umožňuje hudebníkům po celém světě, aby z notového záznamu dokázali přečíst a provést díla, skladby, písně atd. a to jenom z notového záznamu, aniž by toto dílo sami slyšeli. Každá tónina, notový záznam a další hudební značky zcela jednoznačně určuji zabarvení a délku tónu a teoreticky všude na světě by provedení skladby nebo písně mělo znít stejně a mělo by trvat stejnou dobu. Záměrně píšu teoreticky. Protože každý hudební nástroj má dá tónu jinou kvalitu, zabarvení, hloubku atd., třeba i v závislosti na použitém matriálu, rychlosti a intenzitě úderu (bicí nástroje, strunné atd.), nebo intenzitě hudebníkem vydechovaného vzduchu a podobně. Teoreticky i tyto parametry jsou notovým záznamem ošetřeny, ale v praktickém provedení jsou jisté nuance v mezích, řekněme, jisté „normy“ a tak je třeba provedení hudebních opusů různými symfonickými tělesy pod vedením Karajana, Stokowského, Soltiho atd. odlišné. A v tom právě vidím tu krásu a proto má smysl, aby stejná díla byla nahrávaná různými hudebními tělesy pod vedením různých dirigentů. I stejné symfonické těleso, třeba Česká filharmonie bude znít jinak pod vedením Rafaela Kubelíka, Václava Neumanna a teoreticky třeba zmíněného Karajana. A o tom to právě je. Každý z nás si pak může vybrat provedení, které se mu nejvíce líbí. Je veliký rozdíl i mezi podáním jednoho díla hudebním tělesem a dirigentem „germánským“ a hudebním tělesem a dirigentem „slovanským“. Mám teď na mysli konkrétní a propastný rozdíl v provedení Smetanovy Vltavy, na jedné straně Českou filharmonií pod vedením Václava Neumanna a na straně druhé Berlínskými filharmoniky pod Karajanovým vedením. Krátce řečeno – „germánské“ provedení, když ho může člověk porovnat s provedením Neumannovým, je „velmi obtížně poslouchatelné“. Tím ale netvrdím, že Berlínští filharmonici jsou špatní hudebníci a Karajan špatný dirigent. To vůbec netvrdím, ani se k tomu necítím dostatečně kompetentní toto soudit! Chtěl jsem jen říct, že velice v hudebním provedení záleží na „národním naturelu“.

 

O universálním jazyku hudby píšu i proto, že my nevíme jak zněly symfonie Beethovenovy, opery Mozartovy a díla další těchto klasických umělců, protože v té době neexistovala ještě ani primitivní záznamová zařízení, jako třeba válečky z nejrůznějších materiálů, která by dovedla tato díla zaznamenat. Ale protože známe noty, tedy ti zdatnější z nás, můžeme se přiblížit k tomu, jak asi tato díla zněla když je živě před většinou panským publikem Mozart s Beethovenem prováděli. Je obdivuhodné, že mnozí umělci skládali svá vrcholná díla jako naprosto hluší! Je to tím, že člověk je obdařen schopností slyšet zvuky nejen v zevním prostředí, ale je schopen také zvuky a melodie vnímat „vnitřně“. Okolo nebude nic hrát, ale já si třeba zapamatovanou melodii budu „přehrávat“ v hlavně. To nám, lidem, umožňuje vyšší nervová činnost. A tak když zcela hluchý Beethoven psal svou devátou symfonii, ta vznikala v jeho hlavně, on ji vnitřně slyšel a následně ji zaznamenal pomocí not do osnovy na papír, aby si znovu v hlavě mohl přehrát to, co vymyslel a tak dokola. Zároveň nám tito již dávno nežijící skladatelé právě zaznamenáním svých děl umožnili, abychom my, třeba po dvou stech letech mohli slyšet díla, která oni tenkrát svým současníkům předváděli.

 

Já osobně jsem začal aktivně (tím myslím, že jsem ji začal vyhledávat, chodil na koncerty a kupovat gramofonové desky) vnímat muziku kolem 14 let. Vyrostl jsem na rocku, jazzrocku, jazz-rockových improvizacích (jazz rock fusion) a velice brzo jsem našel i zalíbení v takzvané klasické hudbě. A k té se vracím v poslední době, možná i věkem, stále častěji. Díla klasické hudby pokládám za díla standardní hodnoty, která ani s časem nepodléhají umělecké inflaci, což se třeba o současné takzvané populární hudbě zdaleka nedá říci, spíše mi připadá, že mnohé již bylo v této oblasti řečeno, novodobí umělci často vykrádají sami sebe a jen velice málo z nich přináší něco opravdu hudebně nového a umělecky hodnotného (Jsem vděčný za to, že jsou, jen je člověk musí trochu obtížněji hledat, protože jejich muzika nepatří mezi tu, kterou hrají rozhlasové a televizní stanice celý den). Aby nedošlo k mýlce. Stále i ve svých 50-ti letech poslouchám klasický rok, jazzrock, ale i metal, spíše v jeho symfonické podobě. Řada umělců a zpěvaček třeba gothic metalu (Tarja Turunen - ex Nightwish, Simone Simons - Epica a další) má klasické hudební vzdělání a na jejich projevu je to znát. Úplně obecně rozděluji hudbu na dobrou a špatnou (neodvažuji se však hodnotit, která je která, to je strašně subjektivní) a jakékoli další dělení pro mne nemá zásadní smysl. A jak jsem na jiném místě psal, poslouchám skoro všechno, jen dechovku a techno opravdu nemusím.

 

Na těchto stránkách o hudbě byl se chtěl věnovat hudebním skladatelům, umělcům, dirigentům, kteří mě nějakých způsobem ovlivnili a formovali mé hudební cítění.

 

 

V Písku 6.3.2010

 

 

            

            

           UMĚNÍ—HUDBA

© PEEN  2013