Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Inkvizice

Problematiku inkvizice jsem záměrně zařadil do kapitoly Filosofie, byť jsou dále popsány dějiny inkvizice od vzniku, prakticky do dnešních dnů. Problematika inkvizice má, alespoň podle mne, i významný psychologický a filosofický aspekt, který bude dále komentován.

 

 

„Aby mohla existovat inkvizice, museli existovat kacíři.

A pokud kacíři neexistovali, musela

si je církev vytvořit.“

 

[Nebo jinak: „Je třeba si vytvořit (třídního) nepřítele, abychom mohli obhájit svoji zrůdnou ideologii.“]

 

Petr Engel, 19.02.2013

 

 

 

 

I. Inkvizice a její poslání, definice kacířství

 

Vznik inkvizice a její působení patří k smutným kapitolám církevních dějin. Inkvizice vznikla ve středověku jako zvláštní instituce (soud), která pátrala po lidech, které následně vyšetřovala pro jejich odlišné názory a postoje, které vyhodnotila jako kacířské.

 

Označení kacířství pochází z řeckého převzatého slova hereze, z řeckého hairesen – zvolit, označuje odchylku od oficiální církevní doktríny v oblasti učení a kultury. Jako kacíře by tak bylo možné definovat ty, kteří ač seznámeni s křesťanskou ortodoxií, přesto zastávají a propagují neortodoxní názory. Problém je v tom, že celá staletí žádná exaktní definice neexistovala, a církvi trvalo velmi dlouho, než dospěla k vypracování a presentaci dogmatu natolik pregnantního, že bylo možné spolehlivě oddělit „kacíře“ od „pravověrných“. Hlavním úkolem inkvizice bylo kacíře vyhledat a bezpečně identifikovat. Název pochází od latinského slova inquirere - vyhledávat, pátrat.

 

 

Usvědčené kacíře (heretiky) předávala světské moci k potrestání, a to nejrůznější formou. Vězením, konfiskací statků, vyhnanstvím nebo i smrtí, většinou upálením. Hranice mezi herezí a ortodoxií byla po celé věky značně nejasná, někteří významní křesťanští myslitelé ji navíc častokrát oběma směry překračovali.

 

Poté, co se v roce 380 vyhlášením Theodosiova ediktu[1], stalo křesťanství státním náboženstvím, začal se problém jednoty říše řešit také pomocí jednoty náboženské. Někteří církevní otcové, především sv. Augustin, ospravedlňovali použití nátlaku vůči jinověreckým nebo bludařským naukám.

 

[1] Flavius Theodosius, známý také jako Theodosius Veliký (11. ledna 347 Cauca, Hispánie – 17. ledna 395 Mediolanum), byl v letech 379 až 394 římským císařem na Východě a od konce roku 394 posledním panovníkem celého římského impéria. Na konci roku 380 Theodosius velice vážně onemocněl a v očekávání brzké smrti se dokonce nechal pokřtít (v tehdejší době byli novorozenci křtěni jen výjimečně). V únoru 380 vyhlásil Theodosius se souhlasem Gratiana (samostatný panovník na západě impéria Valentiniana II. (Gratianův mladší nevlastní bratr) slavný edikt Cunctos Populos, v němž byla nikajská podoba křesťanství fakticky ustavena za státní náboženství. Edikt byl určen obyvatelům Konstantinopole, ale prakticky se obracel k veškerému říšskému obyvatelstvu. Císař jím světu sděloval, že za opravdového křesťana je pokládán pouze ten člověk, jenž vyznává víru, kterou Římanům předal apoštol Petr. Všichni jinak nábožensky založení obyvatelé říše byli pokládáni za heretiky. Toto opatření se však vztahovalo výhradně na spory uvnitř církve a dosud tedy nepředstavovalo rozhodující úder proti pohanství. Aby vyřešil již od roku 325 trvající spor a zažehnal nebezpečí rozkolu mezi trinitaristy a ariány, svolal Theodosius v roce 381 koncil do Konstantinopole (celkově 2. ekumenický). Na tomto koncilu se 150 biskupů usneslo na definitivní podobě nikajského vyznání víry (které je platné dodnes) a sice v takové podobě, jež odpovídala císařovu dříve vyjádřenému stanovisku. Biskupové se tedy drželi zásady, podle níž měl císař právo na spolurozhodování v otázkách víry.

 

Herezí, kterou inkvizice soudila, se chápalo tvrdošíjné setrvání v názorech, které odporují učení katolické církve. Inkviziční tribunál tedy soudil především hereze, ale také další případy, které s herezí nepřímo souvisely, jako byly „sexuální zvrácenosti“ nebo „čarodějnictví“.

 

Někteří církevní hodnostáři a historikové vysvětlují a obhajují vznik inkvizice potřebou čelit nebezpečí, které hrozilo celé křesťanské společnosti, když jeho jednota a základy opírající se o společnou víru byly narušena odlišnými názory. Jestliže se stát vždy bránil proti narušitelům jednoty, podobně církev se dívala na kacířství (herezi) nejen jako na ohrožení jednoty, ale přímo jako na urážku Boží velebnosti.

 

K výše uvedenému snad jen poznámku.

 

Vztah občanů a orgánů a institucí státu, založený na nerespektování a trestání za jiný názor než politickou mocí deklarovaný je charakteristický pro totalitní politické režimy. S tím by měla mít velké zkušenosti i česká společnost. Záměrně píšu „měla mít“. Domnívám se, že česká společnost tuto zkušenost má, nicméně nedokázala a pravděpodobně nedokáže adekvátně vyhodnotit. Generace těch, kteří mají osobní skutečnost s minulým režimem, stárne a postupně vymírá. A současná mladší generace má vědomosti o minulém režimu většinou velmi povrchní a nepřesné a ve velké většině po historických faktech a událostech nepátrá. A na školách se problematika minulého režimu objektivně (z nejrůznějších důvodů) nepresentuje. Tato ztráta historické paměti a neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí vedla mimo jiné k tomu, že nebyla zakázaná KSČ ani nástupnická KSČM, která se navíc stala parlamentní stranou, což je alarmující a pro mě nepochopitelné!

 

Bohužel i činy a postoje současné vlády mají totalitní nádech. Prosazování politických názorů mocí a silou je v rozporu s principy a pojetím demokracie, která je založena naopak na vzájemné diskuzi, nalezení společných východisek, samozřejmě s nutnými a ještě akceptovatelnými kompromisy.

 

Je třeba si uvědomit, že „jednotná linie strany a vlády“ nevede a nikdy nevedla ke společenskému pokroku, ale právě naopak. K pokroku a vývoji společnosti vede politika založená na pluralitě názorů, postojů a řešení problémů. Společnost, která přestane respektovat a tolerovat odlišnost názorů a postojů (samozřejmě v zákonných intencích) se stává společností totalitní, diktátorskou.

 

Stejně tak v problematice církevních dějin, pokud církev nerespektovala názory, které byly odlišné od obecných církevních nauk, konzervovala tím svoje postoje a názory až do podoby dogmatu, čímž, dle mého názoru, poškodila samu sebe. Církev se izolovala od většiny společnosti, stala se jakýmsi „státem ve státě“, což v případu Vatikánu platí doslova. K zachování svého vlivu zneužívala zastrašování i trestů pro odlišné názory, celá víra v Boha byla založena na strachu a dle mého soudu byla svým způsobem vynucená.

 

Je pochopitelné, že pokud církev presentovala odlišný názor (kacířství) jako projev destabilizující chod společnosti, není pak s podivem, že měla velký vliv na chod státu a tedy její představitele, ať již to byli císaři, králové či presidenti.

 

 

II.          Cesta ke vzniku inkvizice

 

Cesta ke vzniku inkvizice byla poměrně zdlouhavá. Během prvních tří staletí se vůči kacířům užívalo pouze přesvědčování a duchovních trestů. Po Konstantinově ediktu[2] roku 313 si světská moc vzala potírání bludů za svůj úkol, ne tak proto, že by bludy narušovaly čistotu víry, ale především z toho důvodu, že bludné nauky a jejich hlasatelé ohrožovali klid občanského soužití ve státě. Proto státní moc stanovila příslušné zákony a tresty, vystupovala i na koncilech, zvláště na Východě.

 

[2]  Flavius Valerius Constantinus (27. února někdy mezi léty 272 až 285 v Naissu, Horní Moesie – 22. května 337 poblíž Nikomédie, Bithýnie), známý také jako Konstantin Veliký, nebo Konstantin I., východními křesťany uctívaný jako Svatý Konstantin, byl od roku 306 římským císařem a od roku 324 až do své smrti nezpochybnitelným vládcem celé římské říše. Konstantin proslul jako první křesťanský římský císař a jeho vláda proto představovala zásadní zvrat v dějinách církve. V roce 313 vydali Konstantin a Licinius Edikt milánský, který zakázal trestání osob hlásících se ke křesťanské víře, navrátil církvi a jednotlivým křesťanům veškerý zkonfiskovaný majetek a zavedl toleranci vůči všem náboženstvím. Ač se přiklonil ke křesťanství, podržel si Konstantin titul pontifex maximus, který mu zaručoval postavení v čele pohanského kněžstva.

 

Konstantin a jeho nástupci poprvé užívali časných trestů ve formě pokut, uvěznění a bičování (manichejci).

 

K určitému vyhrocení postoje vůči kacířství a kacířům dochází v době svatého Augustina (354 430). Augustin trval na tom, že hereze má být přísně trestána světskou spravedlností jako kriminální čin „rozvracení státu“ (crimen lesae maiestatis), totiž za nebezpečí vůči jednotě a klidu říše, svou závažností srovnatelný s cizoložstvím nebo travičstvím. Proto byl trestán nejtěžšími tresty vyhnanstvím, deportací a také smrtí. Augustin nakonec dospěl  v průběhu myšlenkového procesu ke své nesmiřitelnosti a k názoru, že vůči kacířům je nutné použít veškeré prostředky, včetně jejich úplného vyhlazení. „Je lépe kacíře upálit, než je nechat, aby setrvávali v bludech.“ Sám Augustin půjde vzorem jako biskup, tj. představitel „církevní exekutivy“,  se svým nekompromisním tažením proti kacířským donatistům[3] a zápalem i metodami se značně přiblíží pozdějším inkvizitorům. Církev prezentuje jako  totalitní organizaci, která má vstřebat společnost a stát se její páteří na všech představitelných úrovních. Podle Augustina je povinností správného náboženského vůdce křesťanskému světonázoru postupně podřídit všechny lidské instituce a činnosti.

 

[3] Donatisté  Jednou z hlavních náplní dalšího života Augustina byl boj proti různým církvím, které se odlišovaly od oficiálního křesťanského kultu. Jeho úhlavními protivníky byla církev donatistů. Donatistická církev vznikla na počátku 4. stol. n. l. při pronásledování křesťanů císařem Diocletianem, jako reakce na křesťany, kteří se až příliš ochotně vzdávali své víry pod hrozbou perzekuce. Donatisté se vyznačovali značným puritánstvím a až fanatickým trváním na tom, že pouze oni jediní jsou těmi pravými následovníky víry Kristovy. Sv. Augustin jim vyčítal revoltu proti pozemské moci představované římskou správou, která byla podle Augustina dosazena z Boží vůle a celkově je označoval za odpadlíky od Boha a církve. Donatisté často hlásali myšlenku separatismu a jakéhosi „sebeurčení“ severní Afriky. Donatisté římské vládě nikdy neodpustili pronásledování křesťanů, proto nemohl být nikdy nalezen žádný kompromis.

 

V Justiniánově právním kodexu z roku 534 se potom už přímo objevuje formulace, že je třeba kacíře trestat stejně jako ty nejhorší zločince, protože heretik je vlastně zrádce. Mezi navrhovanými sankcemi se objevují konfiskace majetku (případně také zbavení dědického práva), vyhnanství, dokonce i trest smrti. 

 

Církevní otcové se zpočátku od podobné filozofie a těchto císařských zákonů distancovali a spíše trvali na přesvědčování a obrácení kacířů. Když však kacíři tvrdošíjně lpěli na svých postojích a názorech, i oni se dovolávali duchovních a časných trestů proti kacířům. Při potlačování bludů bylo třeba dbát dvou podmínek. Prvně, že je v nebezpečí veřejné dobro, a za druhé, že tresty vynáší řádně ustanovená autorita.

 

Středověká církev Augustinovy myšlenky následně přijala za své a ještě je rozvinula.  Papež Lev IV. prohlásil, že každému, kdo zemře v boji za obranu církve, bude odměněn přijetím na nebesa. A Jan VIII. Později dodává, že taková osoba se dokonce zařadí mezi mučedníky. Na konci tohoto „snění o křesťanském džihádu“ budou křížové výpravy jako projev nezřízeného papežského expanzionismu.

 

S odvoláváním se na Augustina začali svatí otcové z Říma hlásat velice nebezpečnou myšlenku, že Evropa je díky křesťanství „zemí vyvolenou“ a její národy mají tedy nezadatelná práva nad zbytkem světa a jeho populací. A tak postupně docházelo k přechodu křesťanské  od tolerance k perzekuci. Nástup tvrdých metod vůči heretikům byl až do X. století poměrně brzděn také tím, že Evropa nebyla do té doby kacířstvím vážněji zasažena.

 

Pokud jde o církevní zákonodárství, až do 12. století církev zastávala názor, aby kacíři nebyli donucováni zbraněmi, ale přesvědčováni důvody a tak přiváděni k pravé víře. Tento názor zastával třeba sv. Bernard. Ale i on se dovolával světské moci tam, kde církvi hrozilo skutečné nebezpečí, neboť je lepší, aby byli donuceni mečem, než aby jiné zavlekli do svých bludů. Panovníci v bludných naukách viděli především narušení veřejného pořádku a nebezpečí pro zemi. Proto je potlačovali. Přesto k zákrokům vůči kacířům nedocházelo tak často.

 

Během XI. a XII. století se však kacířská hnutí rozrostla nevídaným způsobem  a hlavně západ a jih evropského kontinentu zaplavilo množství nových sekt. Jednalo se hlavně o vzestup kacířství a jeho rozšíření v jižní Francii a severní Itálii ve druhé polovině 12. století, které představovaly pro církev závažný problém a vyžádalo si změnu v postoji církve i světské moci.

 

Jednalo se zejména o hnutí katarů (albigenských), kteří sice vycházeli z Písma svatého, ale k ospravedlnění svých nauk je vykládali po svém. Základem byla manichejská nauka o dvou principech dobra a zla, které jsou věčné a navzájem si odporují. Dobrý Bůh stvořil Ježíše Krista (popírá se jeho božství) a dobré anděly, zatímco zlý bůh je původcem hmoty a všeho zla ve světě. Z toho plyne popření Trojice a křesťanské nauky o spáse. Ve světě je jakási nutnost, která odnímá člověku svobodu rozhodování, a zlý původ všeho, co souvisí s hmotou. V nauce a morálce to vedlo k popírání hodnoty křtu, eucharistie a dalších svátostí. Kataři (tj. „čistí“) odmítali církev, její vedení, kult, kněžství, biskupství, autoritu papeže, opovrhovali místy a úkony kultu, úctou ke svatým, někde ničili kříže a kostely, odmítali manželství, majetek i požívání masa, tj. vše, co souviselo s hmotou. Odmítali Starý zákon jako dílo zlého boha. Na druhé straně si organizovali svou církev s vlastními rity a hierarchií. Lidi ve společnosti dělili do tří kategorií: dokonalí, věřící, posluchači. Bludná nauka se rozšířila především mezi městskými vrstvami (řemeslníky, měšťany) a šlechtou, která nad nimi držela ochrannou ruku. Kataři, kterým se přezdívalo „dokonalí“, pronikali do rodin, kázali na tržištích, pomáhali mladým lidem vyučit se řemeslu, najít práci, provozovali lékařství, zakládali domy pro výchovu mládeže, která přicházela z vesnic do měst. Svým prostým asketickým životem si získávali stále nové stoupence. Kritizovali moc a bohatství církve, světské vystupování biskupů a kněží. V roce 1170 si kataři na jihu Francie dokonce uspořádali vlastní církevní koncil.

 

Vedle katarů působila další rozkolnická hnutí, z nichž většího rozšíření došlo valdenství. U jeho zrodu stál Petr Valdo nebo Valdes, bohatý obchodník z Lyonu, který v roce 1173 rozdal svůj majetek chudým a začal kázat chudobu a prostotu, návrat k prvotní církvi. Shromáždil kolem sebe muže a ženy, kteří si říkali „chudí z Lyonu“, „chudí Kristovi“. Protože kázali bez církevního dovolení a ostře kritizovali duchovenstvo, lyonský arcibiskup jim kázání zakázal. V roce 1179 jim to lyonská synoda dovolila s podmínkou, že se podrobí církevnímu dozoru. Když to nedodrželi, papež Lucius III. je vyloučil r. 1184 z církve.

 

Do XII. století byli pronásledováním a trestáním kacířů pověřeni biskupové. Dosud nešlo o tresty smrti. Již v průběhu XI. a XII. století jsou však již  desítky kacířů upáleny ve Francii i v Německu. Hereze je mnohými chápána jako smrtelně nebezpečný útok na samu podstatu společenského uspořádání a násilnosti některých heretických radikálů pak jako terorismus nejhrubšího ražení. A velký dominikánský teolog. XIII. století sv. Tomáš Akvinský ve svém díle O vládě napsal, že si kacíři za své činy zaslouží smrt. Lidové výbuchy „protikacířského“ hněvu, spojené často s lynčováním a drancováním jejich majetku, destabilizovali společenský řád. Objevila se naléhavá potřeba protikacířské nálady institucionalizovat, dát jim právní rámec, vytvořit speciální tribunál. Byla otevřena cesta ke zrodu inkvizice.

 

 

III.         Vznik inkvizice

 

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí dochází i k vzestupu kacířství. Církev reaguje hystericky a kacíři jsou nemilosrdně potlačováni a už na poč. 11. století končí na hranici. Hromadné upalování kacířů nařizuje v roce 1022 francouzský král Robert II. Svatý a hranice se stává běžným způsobem, jak se zatvrzelých kacířů zbavit.

 

Inkvizice se zrodila v první třetině XIII. století, v období tzv., válek proti albigenským (1209 – 1229). Hnutí albigenských vzniklo v XI. století na jihu Francie. Albigenští odmítali božskou podstatu Ježíše Krista, hlásali návrat k prvotnímu křesťanství, tj. k askezi a chudobě. Albigenští žádali církev chudou a separovanou od světské moci, jenom taková církev mohla věřícím zajistit skutečnou upřímnou a duchovní službu. K původnímu hnutí chudáků se postupem času přidali i někteří zámožní měšťané a dokonce i šlechtici. Jihofrancouzský Languedoc se ve XII. a XIII. století vyznačoval značnou autonomií a byl kolébkou básníků, pěvců a trubadúrů. Nejvíce kacířů se nacházelo v městě Albi severovýchodně od Toulouse, a proto se tamním kacířům začalo říkat „albigenští“.

 

Papež Inocens III. se nejprve pokusil, pomocí svých legátů, zakročit proti albigenským silou duchovní. Brzy však pochopil, že nemůže po jihofrancouzských biskupech, aby účinně bojovali proti kacířům, které podporuje i nejvyšší šlechta. Připravil křížovou výpravu a burcoval křižáky z celé Evropy, aby se vydali na jih Francie a tam bezbožníky vyhlazovali „všemi prostředky, které Vám Bůh zjeví.“ Jeho výzva vyvolala u mnohých rozpaky, protože to byla první křížová výprava namířená proti souvěrcům, byť chybujícím. Inocens dokonce přislíbil křižákům odměnu v podobě království nebeského pro všechny, kdož položí život za víru. Tato expedice byla tak brutální, že otřásla i středověkým veřejným míněním. Vydrancovaná a vypálená města, znásilněné ženy, povražděné děti, rozčtvrcení muži, to byly obrazy, které bojovníci s křížem na prsou nabídli západoevropskému křesťanstvu. Na jihu Francie se v rámci této drsné „převýchovy“ objevily stovky hranic, na nichž byla plamenům všanc vydána těla kacířů. Jedna z nejbohatších oblastí Francie byla zdevastována tak, že se ze šrámů vzpamatovávala několik dalších staletí.

 

V nejvyšších církevních kruzích se začalo mluvit o zřízení speciálního protikacířského tribunálu. S rozdělením rolí při likvidování kacířů přišel již papež Lucius III. (1181 – 1185). Na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215 papež Inocens III. už prezentuje boj proti herezi jako jednu z největších priorit tehdejších časů. Vyšetřování měli vést biskupové, světské soudy pak měly stanovit trest a zajistit jeho vykonání. A papež se stal nejvyšším soudcem. Brzy se ale ukázalo, že biskupové nejsou při potírání kacířů dostatečně horliví. Měli  řadu jiných povinností, nebyli dostatečně teologicky připraveni, navíc měli i úzké vazby na místní feudály, což jejich činnost ztěžovalo až znemožňovalo.

 

Z těchto důvodů proto na jaře 1233 papež Řehoř IX. (1160/1227 – 1241) pověřuje dominikánský a později i františkánský řád úkolem pátrat po kacířích a potírat je. Tito řadoví „vyhledávači“ a soudci měli konat nezávisle na přání a vůli biskupů z dotyčných diecézí a proti jejich rozsudkům se postižení mohli odvolávat pouze přímo v Římě. To byli první inkvizitoři.

 

Instituce vytvořená Řehořem IX. dostala jméno inkvizice římská (romana), a mimořádně aktivní byla zejména v Itálii, Německu a Francii. V Anglii si pronásledování katarů vzal na starost osobně král Jindřich II. Výjimkou byla i Skandinávie. K rychlému rozvoji inkvizice napomohla i podpora tažení proti kacířům ze strany římského císaře Fridricha II. a francouzského krále Ludvíka IX. Od XIII. století se pronásledování kacířů stalo povinností každého správného křesťana, od císaře až po posledního nevolníka. Každý bez výjimky byl povinen s tribunálem maximálně spolupracovat, jinak mu hrozilo vyobcování z církve.

 

Slavný francouzský inkvizitor Bernard Gui tehdy prohlásil: „Úkolem inkvizice je vyhubit kacířství. Kacířství nemůže být zničeno, nebudou-li zničení kacíři. Kacíři nemohou být zničeni, nebudou-li zničení spolu s nimi ti, kdo je ukrývají, sympatizují s nimi a hájí je.“

 

Nově založená instituce inkvizice prosperovala a ve XIII. století je síť inkvizičních tribunálů v západní a střední Evropě tak hustá, že se stalo pro kacíře velmi obtížné před svými pronásledovateli uprchnout. Situaci výstižně popsal americký znalec inkvizičních dějin Henry Charles Lea: „Kacíř žil na sopce, která mohla každou chvíli vybuchnout a pohltit jej. Neboť lidé považovali inkvizici za vševědoucí, všemocnou a všudypřítomnou.“

 

Papežská inkvizice se za Řehoře IX. (1227 1241) rozšířila nejvíce v románských zemích – v Itálii, ve Španělsku, Portugalsku a Francii. Tato inkvizice z papežské moci časem nahradila biskupskou inkvizici, neboť lépe odpovídala církevnímu poslání, tj. kárat a obracet bloudící. Svou kompetenci časem rozšířila také na vyšetřování a trestání svatokrádeže, rouhání, sodomský hřích, čarodějnictví, magii a alchymii. Ale ani tato instituce se neubránila přehmatům, zejména ve Francii, kde se ocitla pod vlivem monarchie. Zcela zlikvidovala templáře, kteří byli obviněni z kacířství. Poslední templářský velmistr Jacques de Molay byl, společně s Geoffroi de Charney, preceptorem Normangie, upálen na Île de la Cité (městském ostrově) v Paříží dne 18. března 1314 na příkaz francouzského krále Filipa IV. Sličného a majetek templářů byl  zkonfiskován  francouzskou korunou. (podrobně v kapitole Templáři)

 

Po porážce katarů v jižní Francii se stoupenci tohoto hnutí uchýlili do podzemí a rozptýlili do různých míst i zemí, takže je bylo těžko hledat. I když biskupové i ostatní klérus byli stále vyzýváni k vyhledávání podezřelých osob, bylo dosti obtížné je zjistit, protože se navenek chovali jako křesťané, měli také dost ochránců.

 

V roce 1235 byl ustanoven vrchní inkvizitor ve Francouzském království v osobě dominikána Roberta le Bourgues. Le Bourgues byl bývalý katar (!) a v roce 1233 se stal inkvizitorem v oblasti Loiry. Jeho metody byly tak brutální a jeho chování tak skandální, že kvůli nim došlo ve Francii málem k povstání. Le Bourgues byl sesazen a odsouzen k doživotnímu žaláři. Šlo však pouze o výjimku, protože inkvizitorům obvykle za jejich poklesky žádný trest nehrozil.

 

Vývoj papežské inkvizice, jako zvláštního soudního orgánu k vyhledávání kacířů a jejich vyšetřování, byl dokončen. Moc světská a církevní si svoje kompetence a úkoly rozdělili. Inkvizitoři dostali na starost odhalování, vyšetřování a souzení kacířů. Vykonání trestu pak bylo v kompetenci moci světské. Konfiskovaný majetek byl později rozdělován mezi inkviziční tribunál, městskou správu a biskupa. Samotný papež, jako „vrchní inkvizitor“, mohl jako jediný pozměnit rozsudky vynesené lokálními tribunály. Proto je tato středověká inkvizice označována jako pontifikální – papežská.

 

 

S historií celé středověké inkvizice jsou neoddělitelně spjaty řády dominikánů a františkánů. Dominikánský řád založil španělský klerik Domingo de Guzmán (kolem 1170 – 1221), který se ve spolupráci s cisterciáky po dlouhá léta pokoušel vykořenit kacířství z jižní Francie. V roce 1216 získal od papeže souhlas s vytvořením nového řeholního řádu, který měl být Římu nápomocen v jeho nesnadném boji proti herezi. Řád měl ve svém znaku psa s hořící pochodní v tlamě. Oficiální název řehole zněl Řád bratří kazatelů, ale příslušníci řádu si sami říkali Domini Canes („Boží Psi“), nebi „Kristova stráž“.

 

Dominikáni se jevili jako ideální kandidáti na úřad inkvizitorů a to hned z několika důvodů. Prosluli svým teologickým vzděláním, byli naprosto loajální k papeži a neměli obvykle žádné kompromitující vazby v místech, na která byli vysíláni. Spolu s františkány dominikáni představovali nejspolehlivější sílu církve z hlediska morálky, protože se k majetku a pozemským slastem stavěli natolik rezervovaně, že se dal předpokládat jejich nekompromisní postoj k nejrůznějším svodům a pokušením. Oba zmíněné řády se konstituovaly jako řády žebravé, a jak sv. Dominik, tak sv. František usilovně kázali o potřebě střídmosti, askeze a dobročinnosti při pomoci bližním. V oblasti ortodoxie však bili dominikána naprosto nesmlouvaví. Řád františkánů založil František z Assisi (1182 – 1226) v roce 1209 Františkáni měli na první pohled k inkviziční mentalitě hodně daleko. Za hlavní ctnosti pokládali pokoru, trpělivost a nezištnou pomoc chudým a potřebným. Svým důrazem na návrat k ideálům prvotního křesťanství se františkáni nápadně podobali katarům a valdenským. Někteří reformně naladění františkáni pak byli nakonec pronásledováni s podobnou tvrdostí jako kacířští kataři.

 

Papež Inocens IV. se stále nevzdával naděje, že některé kacíře by bylo možné od jejich bludů odvrátit slovem a nikoli nutně ohněm a železem. Svůj postoj však přitvrdil po té, co byl v roce 1252 zavražděn hlavní inkvizitor pro oblast severní Itálie, Petr z Verony, zvaný později Mučedník.  Inocenc IV. vzápětí významně posílil inkviziční pravomoci a povolil inkvizičním tribunálům používat mučení při výslechu podezřelých, jakkoliv v souladu s jeho bulou Ad extirpanda má být trýznění obviněných limitováno „aniž se poškodí údy a ohrozí život.“  Záleželo na inkvizitorech, zdali k tomu přistoupili. Mučení bylo naprosto nelidské trápení uvězněných. Postoj církve k mučení byl po dlouhá staletí značně odmítavý. Od této doby dochází k velkému obratu a mučení se stává neoddělitelnou součástí inkviziční mašinérie.

 

Během XIII. a XIV. století byla nejnebezpečnější kacířská hnutí úspěšně zlikvidována a inkviziční aktivita postupně utichá. Na konci XIV. století a po celé XV. století je o inkvizici slyšet jenom sporadicky. Na svůj triumfální vstup do dějin inkvizice se však chystá inkvizice španělská – Suprema.

 

 

IV.         Španělská inkvizice

 

Španělská inkvizice tvořila zvláštní kapitolu v dějinách inkvizice a měla trochu odlišný ráz než inkvizice papežská. Vznikla z potřeby obrany křesťanského společenství ve Španělsku proti židům a Maurům, z nichž mnozí sice přijali navenek křesťanství, ale vnitřně nikoli, a tak se stávali při stálém ohrožení okolních států obávaným nebezpečím (vynucená obrácení od r. 1391). Lidé jim nedůvěřovali a podezírali je z kacířství.

 

Roku 1478 vzniká z popudu krále Ferdinanda II. Aragonského samostatná inkvizice španělská, která podléhala přímo španělskému králi a nikoli papeži. Tato inkvizice sloužila jako nástroj státní moci a způsob jejího zacházení s muslimy, židy a alumbrados (osvícení). U zrodu jejího největšího rozmachu stál Tomás de Torquemada, kterého ustanovil papež Inocenc VIII. Počínaje Kastilií (1481) v období prvního španělského „velkého inkvizitora“ dominikána Tommasa di Torquemada (1420 – 1498), dosáhla inkvizice svého vrcholu devíti tisíci autodafé (z lat. actus fidei, veřejný akt víry inkvizičního soudu, vyhlášení rozsudku včetně exekuce). Přesto pouze v malém procentu končily tyto případy na hranici.

 

 

V.          Římská inkvizice

 

Zvláštní postavení v dějinách inkvizice i mezi inkvizičními orgány má inkvizice římská. Kongregace římské a obecné inkvizice (Congregatio Romanae et universalis Inquisitionis, nazývaná též římská inkvizice nebo Svaté oficium) byla kongregace, která existovala v letech 1542 – 1908. Jejím úkolem byla ochrana katolického učení před herezemi. V roce 1908 byla zreformována a přejmenována na Posvátnou kongregaci Svatého oficia, ze které se vyvinula dnešní Kongregace pro nauku víry.

 

 

VI.         Čarodějnické procesy

 

Samostatnou kapitolou jsou čarodějnické procesy, které jsou však záležitostí pozdního středověku, renesance, případně baroka. Docházelo k nim hlavně v krajinách germánských a slovanských, katolických i protestantských. Souvisí to s rozšířením pověr o působení zlého ducha, s vírou v rozličné nadpřirozené či mimořádné jevy, které jsou dílem kouzelníků, čarodějů, kteří jsou pod vlivem zlého ducha.

 

Papež Inocenc VIII. v reakci na rozšíření těchto pověr vydal v roce 1484 bulu Summis desiderantes affectibus určenou inkvizitorům kostnické diecéze, ve které se uvádí, že čarodějnictví a kouzelnictví patří před inkviziční soud pro svou těsnou spojitost (příbuznost) s kacířstvím. Tak začal hon na čarodějnice.

 

Podle této buly Inocence VIII. kostničtí inkvizitoři, dominikáni Heinrich Kramer, latinským jménem Institoris (asi 1430 – 1505), a možná neprávem uváděný jako spoluautor Jakob Sprenger (asi 1436 – 1495), napsali a vydali známé dílo Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice), v němž zdůvodňují existenci čarodějnic nesprávnou interpretací Písma sv. i církevních otců. Tato příručka obsahovala pokyny, jak postupovat proti osobám podezřelým z čarodějnických praktik. Při nedostatečném rozvoji přírodních věd se nelze divit, že mnohé mimořádné události byly vysvětlovány jako vliv ďábla.

 

 

VII.        Inkvizice a její názvy

 

Název inkvizice se v průběhu dějin několikrát změnil. Původní název Inquisitio haereticae pravitatis byl za papeže Pavla III. v roce 1542 změněn konstitucí Licet ab Initio (21.7.1542) na Svatou kongregaci obecné inkvizice (Sacra Congregatio universalis Inquisitionis), která bděla nad čistotou víry a bojovala proti herezím.

 

Sixtus V. zreorganizoval celou římskou kurii konstitucí Immensa aeterni Dei (22.1.1588). Dal jí pevnou organizaci a pravomoci. 

 

V roce 1908 papež sv. Pius X. završil reorganizaci kongregace a konstitucí Sapienti consilio (29.6.1908), změnil název na „Svatá kongregace Posvátného Officia“. Název „Posvátné Officium“ byl užíván běžně i v předchozích staletích.

 

Nakonec Pavel VI. motu proprio Integrae servandae (7.12.1965) reformoval Svatou kongregaci Posvátného Officia změnou názvu na „Posvátnou kongregaci pro nauku víry“ a zmodernizováním metod práce, jak je vidět z prohlášení: „Obrana víry se nyní zjedná lépe podporováním nauky.“ Pravomoc je vymezena v č. 3-8 zmíněného motu proprio, a jde konkrétně o všechny otázky týkající se nauky víry, mravů nebo věcí souvisejících s vírou, odsouzení nauk, které odporují zásadám víry, zkoumání a eventuální odsouzení knih, souzení prohřešků proti víře. Tato kongregace působí ve všech záležitostech, které to vyžadují, také jako soud (č. 11).

 

Ve své práci a ve svých studiích spolupracuje kongregace s poradci, kteří jsou vybíráni z osobností celého katolického světa. Setkání poradců se konají pravidelně každý týden (obvykle v pondělí). Vyjadřují se po prozkoumání podkladů a předložených studií, avšak jejich hlas má pouze poradní význam. Otázky, k nimž byly připraveny studie a vyjádření poradců, se projednávají na řádném zasedání kardinálů, které se koná každý týden (obvykle ve středu). Rozhodnutí kardinálů podléhají schválení papeže.

 

 

VIII.       Hodnocení

 

Z pohledu tehdejší doby je třeba si uvědomit, že ona doba neznala pojem tolerance, ale herezi pokládala nikoliv za svobodomyslné hnutí, ale za narušení jednoty společnosti. Pokud by toto hnutí zvítězilo a nastolilo svoji představu o společnosti, žádný jiný názor by nepřipustilo. Stát a církev byly tak úzce propojeny, že útok proti církvi byl chápán také jako útok proti státu.

 

Inkvizice patří k jedné z nejsmutnějších kapitol církevních dějin. Bylo prolito mnoho nevinné krve, lidstvo postihla záplava krutosti a utrpení. Vrcholu bylo dosaženo, když se tohoto zařízení později použilo proti nesmyslné víře v čarodějnictví. Zaslepení lidé v rozporu s křesťanským učením způsobili jiným hodně utrpení a bolestí.

 

Pochopit úsilí a činnost inkvizice lze, nelze však neodsoudit metody, které k „doznání“ ke kacířství používala. Podrobení vyslýchaných jedinců „útrpnému právu“ je neospravedlnitelné.

           FILOSOFIE

© PEEN  2013