Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Inkvizice

„Nedopustili jsme a s Boží pomocí nikdy v budoucnu nedopustíme,

aby byl kdokoliv odsouzen bez jasného a zřejmého důvodu

nebo bez jeho vlastního přiznání.“

 

Krátká příručka pro inkvizitory v Carcassone

 

 

I.           Úvod

 

Španělská inkvizice tvořila zvláštní kapitolu v dějinách inkvizice a měla trochu odlišný ráz než inkvizice papežská. Vznikla z potřeby obrany křesťanského společenství ve Španělsku proti židům a Maurům, z nichž mnozí sice přijali navenek křesťanství, ale vnitřně nikoli, a tak se stávali při stálém ohrožení okolních států obávaným nebezpečím (vynucená obrácení od r. 1391). Lidé jim nedůvěřovali a podezírali je z kacířství.

 

Roku 1478 vzniká z popudu krále Ferdinanda II. Aragonského samostatná inkvizice španělská, která podléhala přímo španělskému králi a nikoli papeži. Tato inkvizice sloužila jako nástroj státní moci a způsob jejího zacházení s muslimy, židy a alumbrados (osvícení). U zrodu jejího největšího rozmachu stál Tomás de Torquemada, kterého ustanovil papež Inocenc VIII.

 

 

II. Dějinná situace

 

Španělsko bylo prokazatelně osídleno už zhruba 35 tisíc let před Kristem, což dokazují především nástěnné malby v jeskyni Altamira. V době počátků moderních kultur bojovali vždy o Španělsko především Keltové, Germáni, Řekové a Římané. V neposlední řadě se do všeho snažili promluvit i Arabové. Nejúspěšnější byl právě bájný Řím, když vytlačil v Punských válkách všechny jiné národy z Pyrenejského poloostrova. To ale pochopitelně nebyl schopný udržet vzhledem k velkému územnímu rozsahu, a tak se na poloostrov opět stěhovaly germánské kmeny. Tyto spory rázně ukončili Arabové – Maurové, kteří v letech 711 – 718 Španělsko dobyli.

 

Na konci XV. století nebylo Španělsko jednolitým státem, ale konfederací samostatných administrativních celků; mezi nimi Aragonské království a Kastilské království.

 

Země byla ve středověku rozdělena do jednotlivých panství, a to jak křesťanských, tak muslimských. Na Iberském poloostrově spolu žily tři velké náboženské skupiny: křesťané, Židé a Maurové. Tak vznikla během dalšího vojenského výboje diaspora křesťanů pod nadvládou muslimů. Ve XIII. stol. můžeme mluvit o velkém politickém a náboženském míru. Sv. Ferdinand III. (1230 – 1252) je nazýván králem tří náboženství.

 

Období nastupujícího křesťanského náboženství a snaha Španělů o znovudobytí Pyrenejského poloostrova z rukou muslimů katolíky je označováno pojmem reconquista – znovudobytí. Ta trvala několik set let a na jejím konci stálo symbolické získání Córdoby, Sevilly a pád Granady v roce 1492.

 

Proces trval téměř osm set let ani ne kvůli síle muslimů, jako kvůli vzájemné nevraživosti katolických států. Obnovená snaha o křesťanské sjednocení Španělska byla využita katolickými králi (Reyes Católicos) Isabelou Kastilskou a Ferdinandem II. Aragonským k ospravedlnění jejich vpádu do Granady, vyhnání Židů a násilné konverzi Maurů. Svatba dědičky Kastilie a Leónu, Isabely I., s dědicem Aragonie, Ferdinandem II., v roce 1469 znamenala konec vzájemné nevraživosti těchto států a počátek sjednocování Španělska.

 

 

III. Vypovězení Židů

 

Výnosy IV. Lateránského koncilu a koncilu v Arles (1215 – 1235) proti Židům, které byly ovlivněny poměry ve Svaté říši římské, nalezly odezvu i ve Španělsku. Od roku 1313 jsou Židé donuceni začít svůj oděv označovat žlutým pruhem (žlutá barva ve středověku  Jidášovu zradu). Povinnost nosit žlutý pruh na oděvu narazila na odpor. Teprve v poslední čtvrtině 14. stol. vstupují tyto výnosy v platnost ve Španělsku a jsou  od roku 1391 provázeny četnými pogromy, které se ze Sevilly rozšířily do větší části Španělska. Španělský antisemitismus má také sociální kořeny. Takové pozice jako bankéři, obchodníci, správcové majetku, policejní úředníci patřily výlučně Židům. Represivní legislativní opatření přijatá v roce 1412 postupně Židy zbavují možnosti získat šlechtický titul, nosit zbraň, zaměstnávat křesťany. Je jim zakazován výkon některých povolání, jedná se dokonce i o jejich tradiční profese kupec, lékař a podobně.

 

Tváří v tvář této nenávistné kampani mnozí Židé a muslimové reagují konverzemi ke křesťanství, novou víru praktikují formálně, ale ve skrytu se navracejí k původnímu náboženství. Z nově pokřtěných Židů pocházeli také například kardinál Juan de Torquemada, Tomáš Torquemada, první velkoinkvizitor, i mnozí další. Nelze popírat, že někteří pokřtění Židé ve skutečnosti nekonvertovali a někteří, i když se stali kněžími a řeholníky, křesťanství nepřijali. To vyvolávalo bouřlivou reakci právě ze strany opravdových konvertitů, „nových křesťanů“ (nuevos cristianos), mimo jiné i výše zmíněných postav, kteří patří k zakladatelům španělské inkvizice. Tato situace vedla k vydání Ediktu z 31. 3. 1492, podle kterého Židé měli přijmout do 31. června křest nebo odejít ze země. Podle odhadu mělo jít o vyhoštění 185 000 – 400 000 osob. Každý Žid ve španělských královstvích byl buď pokřtěn, nebo vyhnán. Pokud nadále praktikovali židovství, byli pronásledováni jako znovuodpadlíci.

 

 

IV.        Vznik španělské inkvizice

 

Aragonský král Ferdinand používal náboženství jako prostředek vlády nad svým obyvatelstvem. Snažil se vyhladit na svých územích židovské a muslimské obyvatelstvo a jako prostředku užil inkvizice. V otázce, co vedlo Katolické krále k vytvoření inkviziční mašinérie, se v současné době se pragmaticky uvažující historikové přiklánějí k tomu, že základní motivací Katolických Veličenstev byla touha po vytvoření organizace politické a sociální kontroly, která by jim usnadnila komplikovanou centralizaci tradičně mimořádně fragmentovaného Pyrenejského poloostrova.

 

Vypovězením Židů začíná nová, hořká kapitola španělských dějin. Na místo židovských bankéřů nastoupili Italové a Němci. Španělé považovali z křesťanského hlediska výkon tohoto povolání Židy za nepřípustný. Španělští Židé vždy patřili k nejvyšší vrstvě a sňatky byli spojeni s nejvyšší šlechtou a dokonce i s královskou dynastií. Zakládajícím dokumentem španělské inkvizice je tak zvaná Sentencia estatuto z 5. 6. 1449, na ni reaguje papež Mikuláš V. bullou „Humani genesis inimicus“, kde odsuzuje myšlenku, aby nějaký křesťan byl vylučován z úřadu pro rasový původ. Sentencia estatuto zakazovala pokřtěným Židům určité úřady v církvi, nebo ve státě. Papež Sixtus IV. Vyšel nakonec vstříc žádosti obou katolických panovníků (Izabely Kastilské a  Ferdinanda II. Aragonského) o  i instalaci inkvizičního tribunálu v Kastilii a to bulou Exigit Sincerae Devotionis datovanou 1. listopadu 1478. Úředním potvrzením a jmenováním dominikánů Juana de San Martin a Miguela de Morilio a poradce Juana Ruiz de Medina inkvizitory v září 1480 je definitivním schválením španělské inkvizice. Inkvizice měla pravomoc pouze nad pokřtěnými.

 

11.2. 1482 bylo papežem jmenováno 7 dalších inkvizitorů, dominikánů a mezi nimi i Tomas de Toequemada jako první generální inkvizitor. Nejvyšším odvolacím tribunálem se stal Consejo de la Suprema y General Inquisión, zkráceně Suprema. Tak byly ustanoveny inkviziční tribunály v Kastilském a Aragonském království. Odpor proti zavedení inkvizice v Kastilii byl nepatrný. Činnost tribunálu v Barceloně, Zaragoze a Valencii narazila  díky brutalitě ninkvizičního procesu na odpor ze strany zámožných a vlivných konvertitů a dokonce vyvolala i reakci Říma. Papež Sixtus IV. vydává bulu, kterou odsuzuje inkvizici a dokonce se pokusil Španělům odebrat inkviziční „licenci“. V následném politickém střetu Katoličtí králové ukazují převahu a jmenování Torquemady bulou ze 17. října 1483 generálním inkvizitorem v Aragonii umlčuje papežské protesty. Torquemado, jako zakladatel španělské inkvizice, vtiskne této instituci nezaměnitelnou pečeť. Pod jeho vedením, s přispěním i dalších významných španělských teologů i samotných katolických veličenstev, byl sestaven kodex španělské inkvizice, čítající celkem 28 tzv. „instrukcí“ (Instrucciones Antiguas), publikovaný v roce 1484.

 

Po roce 1492 je povoleno ve Španělsku dvojí vyznání katolické a islám. Zápas o národní existenci a nábožensko-kulturní identitu probíhal velmi ostře. Postupné vítězství reconquisty během staletí, kdy padaly jednotlivé bašty islámu na Iberském poloostrově (1187 Zaragoza, 1236 Cordoba, 1238 Valencia, 1248 Sevilla, 1492 Granada), ztratili Maurové úplně vládu a stali se etnicko-náboženskou menšinou v křesťanském státě. V letech 1609-1612 bylo ze Španělska vyhnáno 300 000 Arabů.

 

Vítězstvím reconquisty se stal hidalgo národním ideálem. Víra a čest tvořily pojem „hidalguia“. Španěl je rodilý aristokrat, který má vypjatý pojem o cti, hrdinství a důstojnosti. Tato čest patřila i jeho náboženství. Urážka křesťanství byla přímo osobní urážkou, urážkou rodu, otců, kteří za víru bojovali a umírali. Víra se tak stávala rodovým, národním dědictvím a později dokonce i rasovým dědictvím. Tak se zrodil rasový zákon „limpienca de sangre“. Později dostávají některá města privilegia, podle kterých v nich nesmí bydlet pokřtěný Žid. Tento zákon se prosadil pod názvem „Limpieza Statut“ i v církvi. Rasistický zákon se nezastavil ani před ostatními institucemi. Pokřtění Židé nesměli vykonávat veřejné úřady jako notáře, písaře, lékaře, chirurga. V Kastilii byli vyloučeni i z akademického života.

 

 

V. Struktura inkvizice

 

Za základní listinu španělské inkvizice můžeme považovat bulu Sixta IV. z 1.11.1478. Organizačně existovala tato instituce od r. 1483. Consejo de la Suprema y General Inquisición byl nejvyšším odvolacím tribunálem, kterému podléhaly provinční tribunály. Řídící směrnicí byla Instrucciones Antiquas, jejich autorem byl sám Tomás Torquemada. Později byly novelizovány pod titulem: Instrucciones del Santo Oficio de la Inquisición. Představitelem inkvizice je velkoinkvizitor, který je jedním z členů Supremy, kde zasedal i král. Inkvizice byla samostatná v Kastilském i Aragonském království. Dle Torguemadových instrukcí měly být rozsudky tribunálu konečné a nebylo možné se proti nim nijak odvolávat. Inkvizitoři se ve své činnosti zodpovídali výhradně velkému inkvizitorovi a členům inkviziční rady, nad nimi  měli dohled už jenom španělští panovníci, tedy nikoli papež!

 

Provinční tribunál se skládal ze dvou inkvizitorů, přísedícího, alguacila (soudního zřízence) a fiscala (žalobce) a neurčitého počtu služebníků. Další skupinu tvořili tzv. familiares, kteří zabezpečovali tribunál jako strážní a doprovodní oddíl, ale fungovali i jako udavači a informátoři. Tato služba byla bezplatná a čestná. Vykonávali ji mužové z nejváženějších rodin a často většina mužů ve městě. Na rozdíl například od římské inkvizice byla ve Španělsku během tortury povinná přítomnost lékaře, který kontroloval zdravotní stav vyslýchaného před i po aplikaci útrpného práva.

 

Pod pravomoc inkvizice patřili všichni poddaní království – vyjma biskupů a některých exemptních řádů. Inkvizici patřily všechny případy, které souvisely s otázkou pravosti a jednoty víry, která byla zárukou jednoty a existence státu. Kriminální činy patřily inkvizici jedině v souvislosti s předchozím zaměřením. Tak např. soudila inkvizice homosexuální delikty, bigamii apod.

 

Inkvizici řídily sice církevní autority, avšak pokud byl obviněný opravdu označen za heretika, byl vydán světské autoritě k potrestání. K vynucení doznání se užívalo mučení. Trestem mohla být veřejná hana, ale také upálení. Tyto tresty byly vykonávány veřejně (auto-da-fé) a trvaly i celý den. Obvinění přicházela z pomsty nebo ze snahy získat si přízeň koruny. Král sám stál za mnoha obviněními, neboť toužil po majetku či zemi těchto conversos.

 

Inkvizice byla také použita na potlačování raného protestantství, erasmiánství a alumbrados (osvícení), v 18. století také proti encyklopedistům a osvícenství. Čarodějnictví však na rozdíl od ostatních evropských zemí nebylo v zájmu inkvizice, nýbrž spíše obyčejného lidu. Domnělé čarodějnice byly často propuštěny nebo označeny za duševně choré.

 

Počínaje Kastilií (1481) v období prvního španělského „velkého inkvizitora“ dominikána Tommasa di Torquemada (1420 – 1498), dosáhla inkvizice svého vrcholu devíti tisíci autodafé (z lat. actus fidei, veřejný akt víry inkvizičního soudu, vyhlášení rozsudku včetně exekuce). Přesto pouze v malém procentu končily tyto případy na hranici. (Duka)

 

Na jednu stranu nelze dost dobře směšovat autodafé přímo s popravami, protože mnohá autodafé se úplně obešla bez obětí na životech. Na druhé straně je poněkud absurdní tvrzení některých obhájců inkvizice v tom smyslu, že autodafé a popravy spolu vůbec nesouvisely a že veškerou zodpovědnost za smrt odsouzených nese světská moc. To je argumentace dosti nesmyslná, je totiž naprosto zřejmé, že bez inkviziční mašinérie by stát neměl koho popravovat.

 

Pokud budeme španělskou inkvizici hodnotit z „čistě technického“ hlediska, je třeba uznat, že se jednalo o instituci mimořádně efektivní a dobře organizovanou. Jeden z největších odborníků na inkviziční témata, americký historik Henry Charles Lea, jehož rozhodně nelze podezírat z přehnaných sympatií vůči inkvizici, svého času psal o „perfektní organizaci“ a dodával: „Organizace inkvizice byla stejně jednoduchá jako účelná. Nechtěla udivovat okolí svou vnější okázalostí, ale ochromit je terorem.“

 

 

VI.        Zrušení inkvizice

 

Papežové často intervenovali ve prospěch obětí inkvizice, nesouhlasili se zákonem rasové čistoty. Spor došel tak daleko, že Ferdinand IV. rozhodl, že každý, kdo by se řídil papežskými výnosy bez králova souhlasu, propadá trestu smrti a ztrátě majetku. Až v 16. století se podařilo, že Řím mohl zasahovat do rozhodnutí Supremy v případě odvolání. Za Bourbonů došlo znovu k zákazu zásahů ze strany papeže. Jablkem sváru se stal charakter inkvizice, zda jde o církevní nebo světský tribunál. Poukazovalo se na postavení krále, které bylo zakotveno v statutech vypracovaných Torquemadou. Osvícenský absolutismus se snažil inkvizici využít pro sebe. V 18. století vedl vliv osvícenců k přesvědčení, že inkvizice musí být reformována. Reforma však proběhla velmi povrchně a bez zásadních změn. Do čela této instituce se dostávají průměrní a někdy podprůměrní lidé, kteří plní úlohu bezmocného cenzora. Tečku za činností španělské inkvizice udělal příchod francouzské armády během napoleonských válek. Na krátkou dobu uvedl do chodu inkvizici král Ferdinand VII. v roce 1814. Revoluce v roce 1820 donutila krále, aby opět inkvizici, spíše její historický stín, zrušil. Po smrti Ferdinanda VII se regentka Marie Cristina nechá svými liberálními rádci přesvědčit, aby inkvizici po zásluze odeslala tam, kam patří, tj. do historie což se také dekretem z 15. července 1834 stane.

 

Počet smrtelných obětí (upálených) Supremy nelze přesně stanovit, protože spolehlivá čísla neexistují.  Většina inkvizičních dokumentů byla zničena v období španělské války za nezávislost proti Napoleonovi. Historici proto vycházejí s dochovaných dokumentů tribunálů v Toledu a Valencii. Celkově se dnes počet obětí (upálených) španělské inkvizice odhaduje na nanejvýše deset tisíc.

 

 

 

 

Prameny:

Inkvizice, Stručné dějiny hanebnosti, Jiří Chalupa, 2007

Španělská inkvizice, Dominik Duka, 2011

wikipedie

           FILOSOFIE

© PEEN  2013

Španělská inkvizice