Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Inkvizice

„Jedním z pokušení, která se vracejí ve všech dobách rovněž mezi křesťany,

 je považovat sebe sama za studnici pravdy.“

 

Jan Pavel II., 1991

 

 

I.           Vznik římské inkvizice

 

S výjimkou španělské inkvizice se od patnáctého století propadá inkvizice do bezvýznamnosti. Na počátku XVI. století vše nasvědčovalo tomu, že katolická církev všechny své nepřátele účinně potřela. Tradiční kacířství bylo takřka beze zbytku vymýceno. A právě v této době se najednou objevuje luteránství, v krátké době následované dalšími protestantskými konfesemi. Klid dlouho nevydržel ani v Itálii, kde renesanční učenci začali zpochybňovat jedno odvěké dogma za druhým, přičemž jejich „kacířské“ názory díky Guttenbergově „ďábelskému vynálezu“ oslovovaly tisíce a desetitisíce pozorných posluchačů. Záhy se ukázalo, že tradiční postupy, včetně lokálních inkvizičních tribunálů, na tuto novou vlnu disidentů nestačí a je třeba zřídit tribunál veskrze univerzální.

 

A tak roku 1542 Pavel III. bulou Licet ab initio zakládá římskou inkvizici pod názvem Congregatio Romanae et universalis inquisitionis (Kongregace římské a světské inkvizice), či zkráceně Sanctum Officium (Svaté Oficium).

 

Zrodil se tak nejvyšší tribunál katolické církve, který měl právo soudit a odsuzovat jak věřící, tak samotné příslušníky církve. Kromě toho dostal za úkol vypracovat a pravidelně aktualizovat Index Librorum Prohibitorum (Seznam zakázaných knih). Římská inkvizice měla být nejvyšší instancí církevních soudů a jejím hlavním úkolem bude boj proti reformaci.

 

Závary tribunálu ve sporných otázkách víry byly závazné pro celou katolickou církev a římská inkvizice se stala nejvyšší teologickou institucí. Brzo se ukázalo, že v boji s protestantismem byla inkvizice málo účinná a tak se „proslavila“ perzekucemi reformně uvažujících intelektuálů, ať už z řad církve nebo mimo ně.

 

Prvním generálním inkvizitorem byl jmenován neapolský kardinál Gian Pietro Caraffa, reformám katolické církve v rámci ortodoxie nakloněný muž, ale současně zapřisáhlý odpůrce jakýchkoli kompromisů s protestantským táborem. Caraffa, pozdější papež Pavel IV., proslul výrokem: „I kdyby byl kacířem můj otec, šel bych sbírat dřevo, abych ho upálil.“ Caraffu jeho inkviziční minulost poznamenala do té míry, že odhaloval „kacíře“ ve svém nejbližším okolí i později, když usedl na svatý stolec. Do inkvizičního vězení poslal dokonce i kardinály – cenzory pověřené sestavováním Seznamu zakázaných knih. Pod Caraffovým vedením inkvizice v Římě rychle nastolila novou, mnohdy až hystericky netolerantní atmosféru. Židé byli donuceni nosit žlutou hvězdu, Michelangelovy nahé postavy byly „přioděny“, aby morálně nerozvracely své obdivovatele.

 

Na konci roku 1566 Pius V. postavení římské inkvizice ještě výrazně posílil, když předem anuloval všechna rozhodnutí budoucích papežů, která by se jakkoli pokusila zmírnit vynesené inkviziční rozsudky. Piovou bulou byl tribunál svým způsobem povýšen nad samotného papeže.

 

Svojí praxí se římská inkvizice blížila spíše své středověké předchůdkyni. Na rozdíl od středověké inkvizice, která se soustředila proti herezi zakořeněné v lidových vrstvách, římská inkvizice se soustředila především na hájení ortodoxie mezi intelektuály a v řadách samotné církve.

 

 

II.          Kontroverzní procesy

 

Asi vůbec nejslavnější kauzy, které římská inkvizice řešila, se týkaly dvou význačných italských intelektuálů, Giordana Bruna a Galilea Galilei.

 

Dne 17. února 1600 byl na římském Campo di Fiori (Květinové náměstí) upálen „zatvrzelý a vytrvalý kacířGiordano Filippo Bruno (1548 – 1600), jeden z významných renesančních myslitelů. Strávil předtím v inkvizičním vězení dlouhých osm let, během kterých statečně odolával všemožnému nátlaku, aby odvolal svá tvrzení a „smířil“ se s církví. Bruno byl členem dominikánského řádu a jeho názory na církev byly mimořádně kritické: „Kdo vysloví slovo mnich, označuje tím pověrčivost, ztělesnění lakoty, chtivosti, licoměrnosti a vůbec spojení všech dohromady.

 

Bruno již jako mladý muž byl velice zvídavý a ve svých dílech vyvracel aristotelovská dogmata, tehdejší pilíř církevní nauky o světě. Pilně budoval základy své „nové filosofie“: „ svět je nekonečný a kromě Země existují ve vesmíru i jiné světy.“

 

Řím požádal benátský inkviziční tribunál o Brunovo vydání a Benátčané po jistém zdráhání souhlasili. Bruno byl na počátku roku 1593 převezen do Říma a tam po následujících sedm let vězněn a vyslýchán inkvizitory. Inkvizitoři se Bruna ze všech sil, včetně mučení, snažili donutit, aby se svých skandálních tvrzení zřekl. Bruno ovšem prokázal mimořádnou odolnost a neodvolal, ani tváří v tvář nabídce, že když se podrobí, zachrání si život.

 

Fyzik, astronom, matematik a filosof Galileo Galilei (1564 – 1642) si s inkvizicí po dlouhá léta nebezpečně zahrával. Když Galileo zkonstruoval dalekohled, zahájil astronomická pozorování a začal obhajovat Koperníkovu heliocentrickou teorii, církev mu (vzhledem k jeho věhlasu), nabídla na první pohled snesitelný kompromis: pokud bude Galileo své objevy prezentovat jenom jako hypotézu a nebude se aktivně snažit vyvracet versi biblického stvoření a uspořádání světa, nebude nijak persekvován. Jenže Galileo na takový kompromis odmítl přistoupit; jeho přesvědčení o vlastní pravdě bylo příliš silné.

 

Svými pracemi se ale dostal s inkvizičním tribunálem do ostrého střetu. Začal psát takovým způsobem, že heliocentrismu na oko odsuzoval, ale ve skutečnosti teorii čtenářům podrobně vysvětloval, přičemž z jeho textů nebylo těžké vytušit, na čí straně vlastně autor stojí. Tak tomu bylo i jeho proslulém Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo (Dialog o dvou největších světových soustavách). Těmi jsou míněny kosmologické teorie Ptolemaiova a Koperníkova. Papež si uvědomil, jak nebezpečné může být podobné dílo pro autoritu církve a rozhodl se s Galileem tvrdě zúčtovat. Nemocný sedmdesátiletý stařec se musel dostavit před římský inkviziční tribunál, kde byl i pod pohrůžkou mučení (někteří autoři soudí, že byl dokonce i jednou podroben tortuře) donucen své názory odvolat a kát se za svá provinění. Je krajně nepravděpodobné, že by kdy vyřkl ono známé „A přece se točí!“. Galileo byl prakticky až do konce života „vězněm inkvizice a bez dohledu inkvizitorů se nesměl s nikým stýkat ani nic číst a psát. Veškeré jeho osobní písemnosti byly inkvizicí zkonfiskovány a jeho díla zařazena do Seznamu zakázaných knih. Kdo se je pokusil studovat, byl automaticky vyobcován z církve.

 

Pozvolna a s mnoha problémy se rodí nová, otevřenější společnost, ve které se otázky víry a náboženství stále výrazněji přesouvají z roviny společenské a politické do roviny osobní a filosofické. Již v polovině XVI. století kalvínský konvertita Sebastian Castiello (1509 – 1563) odsuzuje pronásledování nonkonformistů a píše: „Pečlivě jsem prošetřil, co to znamená být heretikem, a nemohu najít jiný význam, než je tento: heretik je člověk, se kterým nesouhlasíte.“

 

Během XVII. století se z hlasů volajících na poušti postupně stává sílící chorál rozumu a tolerance. John Locke nekompromisně tvrdí: „Péče o spásu každého člověka náleží jedině jemu samotnému …Církev je dobrovolným sdružením, jehož pravidla musí být tvořena samotnými členy.“ Ve stopách Erasma Rotterdamského se propracovává až ke klíčovému tvrzení: „Tím, na čem záleží, není ani tak to, v co člověk věří, ale to, co dělá. Základem křesťanství je morálka, nikoli dogma.“

 

Inkvizice fungovala až do Napoleonova vpádu v roce 1797 i v Benátkách. Tamní tribunál měl pověst jednoho z nejmírnějších. Benátky byly jako přístavní a značně kosmopolitní město proslulé jak volnými mravy, tak značnou mírou tolerance vůči jinak smýšlejícím jedincům. V Benátkách tradičně nacházeli azyl pronásledovaní, ať už to byli Židé či církvi „nemilí“ učenci a vzdělanci. Proto se benátská inkvizice, založená v XV. století, podobala spíše politické policii než skutečné inkvizici a zasahovala vesměs jenom proti osobám, které nějakým způsobem ohrožovali zájmy republiky.

 

Velká francouzská revoluce s definitivní platností zničí křesťanskou ideu „uzavřené společnosti a papeži musí reagovat. V roce 1816 Řím zakáže používání mučení a posléze postaví inkvizici na roveň občanským soudům.  V roce 1835 je papež nucen zrušit na území Itálie lokální inkviziční tribunály, i když Kongregace římské a světové inkvizice zůstává zachována.

 

V roce 1865 uveřejnil Pius IX. svůj proslulý Sylabus nejzávažnějších bludů naší doby a napočítává 80 bludů sužujících svět, od socialismu a komunismu přes panteismus a protestantismus až po racionalismus a liberalismus. Sylabus odsuzuje všechny, kteří prosazovali odluku státu od církve, uznávali nadřazenost světského práva nad církevním, hájili svobodu svědomí a popírali světskou moc Říma. V Sylabu Pius mluví o svobodě slova jako o „ohavném omylu“ a o svobodě svědomí jako o „šílenství“.

 

Víra se v průběhu XIX. století stala záležitostí osobního vědomí a svědomí, nezřídka i projevem pragmatismu. Umírá představa o tom, že jediná přijatelná a funkční společnost je společnost jednotná. Spolu s ní končí i inkvizice, která silou a strachem chtěla potlačit všechny, kteří se odmítali přizpůsobit.

 

V roce 1908 je římská inkvizice přejmenována na Kongregaci svatého oficia, v prosinci roku 1965 pak papež Pavel VI. na II. vatikánském koncilu vyjde vstříc požadavkům reformního tábora a zruší ji zcela. Tím ze světa mizí poslední inkviziční tribunál historie. Byla sice vytvořena Svatá kongregace pro nauky víry, ta však nemá žádné soudní kompetence a je orgánem pouze poradním. II. vatikánský koncil nastavil katolické církvi nový kurz, zaměřená, namísto konfrontace a perzekuce, na dialog s jinými církvemi a lidmi jiného vyznání.

 

Z historického hlediska nelze považovat inkvizici výhradně za katolickou záležitost. Také protestantské církve si brzy po svém vzniku vytvořily podobné tribunály. Neblaze proslulá je například ženevská konzistoř Jana Kalvína. V luteránském Sasku se za rouhačství běžně uděloval trest smrti. Sám zakladatel první velké protestantské konfese, Martin Luther, přílišnou mírumilovností a tolerancí neoplýval. A v období velkého evropského honu na čarodějnice byli protestanští inkvizitoři mnohem pilnější a přičinlivější než jejich katoličtí kolegové.

 

V roce 2000 se papež Jan Pavel II. omluvil za hříchy, které římští katolíci spáchali ve jménu své víry včetně přehmatů během inkvizice, systematického útlaku prováděného církevními hodnostáři, aby byly chráněny ortodoxní doktríny.

 

 

III. Současnost – Kongregace pro nauku víry

 

Kongregace pro nauku víry (latinsky Congregatio pro doctrina fidei) je následnicí římské inkvizice a v tomto smyslu také nejstarší kongregací Římské kurie. Jejím úkolem je dohlížet na dodržování katolické doktríny ve věcech víry a mravů.

 

Kongregace pro nauku víry vznikla ke konci Druhého vatikánského koncilu, když Pavel VI. motu proprio[*] Integrae servandae reorganizoval celou římskou kurii a její strukturu a dal kongregaci její současný název (1965). Jan Pavel II. pak stanovil jako úkol kongregace ve své apoštolské konstituci Pastor bonus o římské kurii „povzbuzovat a chránit v celé katolické církvi nauku ve věcech víry a mravů“.

 

 

[*] Motu proprio (lat. z vlastní iniciativy) je zvláštním druhem papežského reskriptu, jenž byl komponován či iniciován osobním papežovým rozhodnutím, a nikoli některým z kardinálů či dalších papežových spolupracovníků. Obvykle má podobu dekretu, který není ovšem opatřen pečetí a není kontrasignován nikým jiným než papežem. Až do současnosti je motu proprio obvyklou formou reskriptu, zvláště při zřizování institucí, malých změnách práva či právních procedur a udílení privilegií institucím i jednotlivcům. Motu proprio nejprve obsahuje účel vlastního vydání a dále popisuje zákon, směrnici či privilegium, jichž se dokument týká. Reskript s klauzulí motu proprio je platný i v případě, že je v konfliktu s kanonickým právem nebo předchozími papežovými ustanoveními.

 

Kongregace je považována za nejstarší kongregaci v kurii, neboť je pokračovatelkou Kongregace římské a všeobecné inkvizice (známé též jako římská inkvizice, 1542 – 1908) a její nástupkyně Posvátné kongregace Svatého oficia (Sacra congregatio sancti Officii, 1908 – 1965, v niž římskou inkvizici v roce 1908 zreformoval Pius X.).

 

Kongregace se skládá z 25 členů – kardinálů, arcibiskupů a biskupů a zabývá se věroučnými otázkami; její vyjádření reagují často na teologické diskuse. Součástí Kongregace, coby poradní orgán, je i Mezinárodní teologická komise.

 

Od 25. listopadu 1981 do svého zvolení papežem 2. dubna 2005 vedl kongregaci kardinál Joseph Ratzinger. Jeho nástupcem se stal kardinál William Joseph Levada. Ten z důvodu dovršení kanonického věku na funkci rezignoval 2. července 2012. Jeho nástupcem se stal dosavadní řezenský biskup Gerhard Ludwig Müller, kterého Benedikt XVI. zároveň povýšil do arcibiskupské hodnosti. Papež Benedikt XVI. rezignoval, oficiálně ze zdravotních důvodů,  28. února 2013.

 

 

Stav k 3/2013

 

Adresa:                          Palazzo del Sant'Uffizio

                                       00120 Città del Vaticano

 

Prefekt:                          arcibiskup Gerhard Ludwig Müller (od roku 2012)

Sekretář:                       arcibiskup Luis Ladaria (od roku 2008)

Podsekretář:                  Damiano Marzotto Caotorta (od roku 2009)

           FILOSOFIE

© PEEN  2013

Římská inkvizice