Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Inkvizice

„Celé to hrozné soukolí obsluhují mniši, kteří, pokud jde o způsob myšlení,

mají mnohem blíže k Machiavellimu než ke Kristu.“

 

Grzegorz Ryś,

polský římskokatolický biskup, nar. 1964

 

 

 

 

„Úkolem inkvizice je vyhubit kacířství,“ napsal francouzský inkvizitor ve XIV. století Bernard Gui. „Kacířství nemůže být zničeno, nebudou-li zničeni kacíři; kacíři nemohou být zničeni, nebudou-li zničeni spolu s nimi ti, kdo je ukrývají, sympatizují s nimi a hájí je.“

 

Církevní historik Shannon říká, že církev považovala za kacířství uvědomělé odmítání článků katolické víry a otevřené a houževnaté zastávání chybných názorů. Za kacíře byl pak považován věřící, který byl obeznámen s katolickým učením, a přesto je popíral a hlásal jemu odporující názory.

 

Protože však ve středověku neexistovala oficiální definice kacířství a kacíře, všechno záviselo na libovolném výkladu těchto pojmů inkvizitory, kteří ve snaze vyrvat buřičství i s kořeny pronásledovali nejen „uvědomělé“ kacíře, ale také všechny, kdo k nim měli velmi vzdálený vztah – „přicházeli s nimi do styku", a mohli se tak od nich úmyslně nebo bezděčné „nakazit“ jejich „zlovolným učením“. Tisíce nevinných lidí se stávaly obětí inkvizice v důsledku udání, touhy inkvizitorů zmocnit se jejich majetku anebo tuposti a fanatismu zaměstnanců „svatého" tribunálu.

 

Vznik inkvizice vyvrátil mýtus o křesťanském náboženství jako náboženství všeobecné lásky, milosrdenství a odpuštění, jak jej po staletí šířili teologové. Je pravda, že když církev své oběti nelidsky mučila, upalovala je a často jim bezdůvodně přisuzovala nesmyslné zločiny a neřesti, tvrdila, že to dělá ve jménu křesťanského milosrdenství, že tak zachraňuje to nejcennější, co má člověk, jeho duši, a zajišťuje jí věcnou blaženost na onom světě. Toto tvrzení vlastně zcela odpovídalo křesťanskému učení o dosažení království nebeského za cenu utrpení a trýzně na zemi.

 

 

Papež jako šéf inkvizice

 

Nejvyšším představitelem inkvizice byl římský papež. Jemu jako náměstku božímu na zemi sloužil a byl podřízen celý tento stroj vytvořený církví a jí požehnaný.

 

Církevní historik Shannon přiznává, že: „Přestože mnichy a inkvizitory jmenovali do těchto funkcí jejich bezprostřední nadřízení, byli v právním smyslu závislí přímo na papeži. Inkviziční tribunál jako mimořádný soud nepodléhal cenzuře a kontrole ani papežských legátů, ani vedoucích představitelů církevních řádů, kteří jmenovali inkvizitory.“ Shannon se snaží ospravedlnit udělení neomezených pravomocí inkvizičním tribunálům papežem okolností, že to umožňovalo „rychlý a rozhodný boj“ proti tomu, co bylo považováno za největší náboženské a společenské zlo.

 

Dokonce ani v zemích, kde byla inkvizice přímo závislá na královské moci (jako ve Španělsku a Portugalsku), nebyla její zločinná činnost myslitelná bez papežova schválení. Činnost inkvizice musela odpovídat zájmům a politické orientaci papežské kurie a neodporovat jim. Římští papežové však nikdy nevznesli sebemenší protest. Navíc Řím vždy, veřejně nebo tajně, schvaloval činnost španělské a portugalské inkvizice a nikdy nepodnikl nic na obhajobu jejích četných obětí. Případy, že inkvizice ustala ve své krvavé činnosti, nebyly zpravidla vyvolány zásahem papežů, ale okolnostmi na nich nezávislými.

 

Inkvizitory jmenoval římský papež a také jedině jemu podléhali. Avšak řízení armády inkvizitorů, rozptýlených po křesťanských zemích a již od poloviny XIII. století zaplavujících svými informacemi Řím a dožadujících se jeho instrukcí, bylo velmi obtížné. Urban IV. (1261 – 1264) se je pokusil usnadnit tím, že jmenoval generálním inkvizitorem svého chráněnce kardinála Caetana Orsiniho, kterému svěřil veškerou běžnou agendu související s činností inkvizice v různých zemích a oblastech. Tato funkce umožnila Orsinimu soustředit ve svých rukou tak velkou moc, že po smrti Urbana IV. dosáhl dosti snadno toho, že byl zvolen papežem jako Mikuláš III. (1277 – 1280). Po svém zvolení jmenoval generálním inkvizitorem svého synovce kardinála Latina Malebranku, s nímž počítal jako se svým nástupcem. To se nelíbilo kardinálům, kteří při volbě papeže Malebranku nezvolili. Po jeho smrti nebyl po určitou dobu nikdo jmenován generálním inkvizitorem, až teprve za Klimenta VI. (1342 – 1352).

 

Pod nátlakem soupeřících kardinálů museli papežové tuto hodnost, která skýtala svému držiteli příliš velkou moc, zrušit. Činnost inkvizitorů nyní řídily různé instituce římské kurie. Po vzniku protestantství vytvořili papežové ve své kurii instituci, která stála v čele boje proti kacířství takříkajíc ve světovém měřítku. Založil ji v roce 1542 papež Pavel III. pod názvem svatá kongregace římské a světové inkvizice. Rychle se stala první kongregací v římské kurii, a to nejen svou hodností, ale také svým významem a vlivem.

 

 

Kdo byli inkvizitoři, jací to byli lidé?

 

Inkvizitoři měli neomezená práva. Nikdo kromě papeže je nemohl vyobcovat z církve za jejich přestupky, a dokonce ani papežský legát je nesměl ani dočasně zprostit jejich hodnosti bez zvláštního svolení papežské kurie. V roce 1245 poskytl Inocenc IV. inkvizitorům právo odpouštět si navzájem a svým podřízeným všechny prohřešky spojené s jejich „profesionální" činností. Nemusili poslouchat své představené z řádu a mohli podle vlastního uvážení podávat v Římě hlášení papeži.

 

Podle církevního práva hrozilo každému, kdo zabraňoval činnosti inkvizitora nebo k tomu nabádal jiné, vyobcování z církve. Americký historik Henry Charles poznamenává: „Nesmírná moc, kterou tak byl obdařen inkvizitor, byla ještě hrozivější díky volnému výkladu pojmu ,přestupekʻ proti činnosti inkvizice; tento přestupek byl špatně kvalifikován, byl však pronásledován s neochabující energií. Jestliže smrt zbavovala obžalované pomsty církve, inkvizice na ně nezapomněla a její hněv doléhal na jejich děti a vnuky.“

 

To všechno povyšovalo inkvizitory nad biskupy, ačkoli i mezi nimi bylo mnoho horlivých pronásledovatelů kacířství. Papež oslovoval biskupa „můj bratře“, kdežto inkvizitora „můj synu“. A tak inkvizitor byl vlastně synovcem biskupovým. Tito „synovci“ měli nyní takovou moc nad věřícími, o jaké se dříve biskupovi ani nesnilo.

 

I když byla moc inkvizitorů nad lidmi obrovská a hmotné výhody spojené s jejich krutou činností nesmírné, byl úřad biskupa váženější a výnosnější. Hlavně to byla doživotní sinekura (snadné a výnosné zaměstnání bez velkých povinností), zatímco hodnost inkvizitora byla dočasná a inkvizitoři se střídali spolu s papeži, kteří se na Svaté stolici dlouho neudrželi, protože byli voleni v pokročilém věku. Navíc byla funkce inkvizitora velmi málo klidná a někdy i nebezpečná, zvláště v prvním období inkvizice, kdy často docházelo k útokům na život inkvizitorů. Inkvizitor zpravidla toužil po tom, aby na konci své kariéry získal úřad biskupa.

 

Inkvizitoři byli v těsném spojení s místním biskupem, který posvěcoval svou autoritou jejich teroristickou činnost. S jeho souhlasem a v jeho přítomnosti byli kacíři mučeni a vynášely se nad nimi rozsudky. V případě, že inkvizitoři měli mnoho práce, dával jim příslušný církevní řád k dispozici pomocníky jako jejich zástupce. Inkvizitor mohl také jmenovat v jiných městech svého okruhu zmocněnce – „komisaře“ neboli vikáře, kteří sledovali a zatýkali osoby podezřelé z kacířství, vyslýchali je, mučili a dokonce nad nimi vynášeli rozsudek.

 

 

Významní  spíše „nepřehlédnutelní“ inkvizitoři

 

Inkvizitory dodávaly hlavně dva církevní řády – dominikáni a františkáni, byli však mezi nimi i mniši z jiných řádů, knězi a dokonce laikové. Kliment V. (1305 – 1314) stanovil nejnižší věkovou hranici pro hodnost inkvizitora 40 let, vyskytovali se však i mladší. Zpravidla to byli energičtí, úskoční, krutí, nemilosrdní, ctižádostiví fanatikové a kariéristé, chtiví pozemských statků. Jejich původ byl různý.

 

Dominikán Robert Le Bourgues, bývalý katar, který učinil pokání, byl roku 1233 jmenován inkvizitorem v oblasti Loiry, kde proslul svou krvežíznivostí. Za dva roky nato byl už jmenován inkvizitorem celé Francie s výjimkou jižních provincií. Pro jeho hromadné tresty smrti a loupeže byl nazýván „protikacířským kladivem“. Ukrutnosti, jichž se Le Bourgues dopouštěl, hrozily vyvolat ve Francii všeobecné povstání, a tak byl římský papež nucen ho sesadit. Le Bourgues byl zatčen a odsouzen k doživotí. To byl také jediný případ v dějinách inkvizice, kdy církevní moc potrestala inkvizitora za jeho zločiny.

 

S ostatními inkvizitory se vypořádalo samo obyvatelstvo. V roce 1227 byl jmenován v Německu inkvizitorem rytíř Konrád z Marburgu. Tento fanatik řádil celých šest let, až ho zabili příbuzní jedné z jeho četných obětí.

 

Stejného konce se dočkal v roce 1252 jiný nemilosrdný dominikán, Petr z Verony, který působil roku 1232 jako inkvizitor v severní Itálii a měl na svědomí tisíce lidí. Církev ho prohlásila za „císaře mučedníků“, za svatého a spolu se sv. Dominikem byl považován za divotvorného ochránce inkvizitorů.

 

Další dominikán, Nicolau Eymerich, původem Španěl, byl ve druhé polovině XIV. století inkvizitorem v Tarragoně. Byl to horlivý stoupenec Tomáše Akvinského. Napsal 37 teologických traktátů, mimo jiné inkviziční příručku („Directoiium Inquisitorum“), v níž byla podrobně popsána různá kacířská učení a udílely se praktické rady inkvizitorům ohledně pátrání po kacířích, jejich výslechu, mučení a smrti.

 

Bernard Gui (1261 nebo 1262 – 30. prosince 1331), někdy též Bernardo Gui či Bernardus Guidonis byl dominikánský mnich a inkvizitor. Působil rovněž jako biskup v Lodéve a je autorem četných spisů. Do funkce inkvizitora v Toulouse, již vykonával v letech 1307 až 1323, jej ustanovil papež Klement V. Vstoupil do dějin jako „teoretik“ inkvizice, autor příručky pro inkvizitory.

 

Bernard Gui se narodil v roce 1261 nebo 1262 v Royeres v oblasti Limousin v dnešní centrální Francii. V roce 1280 se v Limoges stal členem dominikánského řádu. O deset let později byl ustanoven převorem v Albi a současně v Carcassonne, Castres a Limoges.

 

V průběhu patnácti let, kdy působil jako inkvizitor v Toulouse, se mu podařilo obvinit z kacířství či nápomoci kacířům více než 900 lidí. Většina obviněných byla potrestána navelením do šlechtického vojska, 42 lidí bylo odsouzeno k smrti. Za jeho služby ve funkci inkvizitora jej papež Jan XXII. odměnil úřadem biskupa v Tui v Galícii, později získal Gui úřad biskupa v Lodéve. Gui zemřel 30. prosince 1331 na hradě Lauroux v dnešním jihofrancouzském departmentu Hérault.

 

Gui je autorem řady spisů. Jeho patrně nejznámějším a nejvýznamnějším spisem je Practica Inquisitionis Hereticae Pravitatis (Příručka vymítání kacířského zla inkvizicí), popisující jednotlivé druhy kacířství ve XIV. století a metody jejich vymítání. Spis nastiňuje práva a povinnosti inkvizitorů, metody vyšetřování, uvádí příklady inkvizičních směrnic a vyřčených ortelů. Spis byl načas ztracen, posléze opět nalezen a dokončil jej abbé Douais v Toulouse v roce 1886.

 

Svou krutostí však všechny předčil první španělský inkvizitor Tomás de Torquemada, který za 18 let své činnosti (1480 – 1498) přes 100 000 lidí nechal upálil zaživa nebo symbolicky nebo je odsoudil k nošení potupného oděvu „sanbenito“, ke konfiskaci majetku, k doživotnímu vězení a jiným trestům.

 

Tomás (Tomaso) de Torquemada (1420 – 16. září 1498) byl dominikánský mnich, první španělský Velký inkvizitor a zpovědník Isabely I. Kastilské. Byl skvěle popsán španělským kronikářem Sebastiánem de Olmedo jako kladivo na kacíře, světlo Španělska a spasitel své země, dělající čest svému řádu. Je znám pro své horlivé tažení proti španělským přívržencům Židů a muslimům. Byl jeden z hlavních stoupenců Ediktu o vyhnání (španělsky Edicto de Granada), který roku 1492 vyhnal Židy ze Španělska. O čísle odsouzených během Torquemadova funkčního období jako Velkého inkvizitora bylo v průběhu let ostře diskutováno, ale nyní je číslo ustáleno na 2 200.

 

Tomás de Torquemada se narodil v Torquemadě, blízko města Valladolidu ve Španělsku. Jeho strýcem byl významný teolog florentského koncilu, kardinál Juan de Torquemada. Po krátké službě jako řeholník a kuchař v dominikánském klášteře ve Valledolid, se Torquemada stal rádcem krále Ferdinanda a královny Isabely. Byl především oblíben královnou, jejíž byl zpovědníkem a která ho jmenovala Velkým inkvizitorem roku 1483. Ve funkci byl mnoho let, příští generaci zanechal mimořádný, ačkoliv nepřesný, obraz fanatismu a neúprosnosti. Během patnácti let jeho řízení španělské inkvizice vyrostla z jediného soudu v Seville síť dvou tuctů „Svatých úřadů“.

 

Všichni španělští křesťané od dvanácti (u dívek) a čtrnácti let (u chlapců) byli pro inkvizici trestně odpovědní. Kdo konvertoval z židovské nebo z islámské víry, ale byl podezřelý z tajných praktik jeho staré víry, stejně jako z jednání proti katolictví byl pod dohledem. Kdokoliv, kdo pomlouval inkvizici, mohl padnout v podezření. Aby zbavil Španělsko kacířství, Torquemada podporoval pálení nekatolické literatury, především Talmudu a knih arabských autorů.

 

Protože byl velmi nenáviděný, cestoval Torquemada s doprovodem 50 jezdců a 250 ozbrojenců. Ačkoli byl celkově neoblomný a krutý ve svém jednání s těmi, koho považoval za nepřátele katolictví, především kacíře, Torquemadovým hlavním zájmem bylo mírumilovné smiřování bloudících katolíků s církví. Jeho osobní život byl asketický a byl považován svými nepřáteli za nepodplatitelného. Pro tuto funkci ve Španělské inkvizici se stalo jméno Torquemada ztělesněním fanatismu ve službách katolické víry.

 

Po patnácti letech služby zemřel roku 1498 v Avile. V roce 1832 byl Torquemadův hrob vypleněn a jeho pozůstatky ukradeny a spáleny.

 

Mnoho Španělů ohlížejících se do historie reconquisty se domnívá, že Židé v XV. století ve Španělsku byli podvratné společenství. Král a královna byli zarytí katolíci a snažili se katolictví ve své zemi co nejvíce upevnit. Byli znepokojeni tím, že Židé měli mnoho výsad od předchozích monarchů a pracovali na podkopávání jejich vlády, stejně tak jako rozněcování problémů v jejich okolí. Tato zásadní nedůvěra Židům a také nejistá opravdovost katolické víry Maurů, kteří konvertovali, byli hlavním činitelem pro založení Španělské inkvizice. Ačkoli na inkvizici je často pohlíženo jako na nasměrovanou proti Židům, ve skutečnosti nebyla nasměrována pouze proti Židům a muslimům. I pokřtění křesťané bývali postavení před vyšetřování a povoláváni na Svatý úřad, ale byli často propuštěni po prvním výslechu bez dalších incidentů.

 

Jako mnoho Španělů, je možné, že Torquemada měl židovský původ. Soudobý historik Hernando del Pulgar řekl, že jeho předek Alvar Fernandés de Torquemada si vzal jednu z první generace konvertovaných. Také podle životopisu Thomase Hopa Torquemada, Torquemadova babička konvertovala.

 

 

 

Prameny:

Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

Inkvizice, Stručné dějiny hanebnosti, Jiří Chalupa, 2007

           FILOSOFIE

© PEEN  2013

Soudci inkvizitoři