Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Inkvizice

Organizace inkvizice byla stejně jednoduchá jako účelná. Nechtěla udivovat okolí svou vnější okázalostí, ale ochromit je terorem.

 

Henry  Charles Lea (1825 1909) ,

americký historik a odborník na středověkou inkviziční problematiku

 

 

Jak byla inkvizice organizována a jak fungovala?

 

I.           Inkviziční tribunál

 

Přestože mnichy a inkvizitory jmenovali do jejich funkcí jejich bezprostřední nadřízení, byli v právním smyslu závislí přímo na papeži. Inkviziční tribunál jako mimořádný soud nepodléhal cenzuře a kontrole vedoucích představitelů církevních řádů, kteří jmenovali inkvizitory.

 

Inkvizitoři byli zpravidla energičtí, krutí, úskoční, často sexuálně zvrácení (čarodějnické procesy) a nemilosrdní fanatikové, chtiví pozemských statků. Inkvizitoři měli neomezená práva. Nikdo kromě papeže je nemohl vyobcovat z církve za jejich přestupky a dokonce ani papežský legát je nesměl zprostit jejich hodnosti bez zvláštního svolení papežské kurie. Nemuseli poslouchat své představené z řádu a mohli podle vlastního uvážení podávat v Římě zprávy papeži. To vše povyšovalo inkvizitory nad biskupy. Úřad biskupa byl váženější a na dožití. Oproti tomu hodnost inkvizitora byla pouze dočasná a cílem inkvizitory většinou bylo, aby se na konci kariéry stal biskupem.

 

Inkvizitor také mohl jmenovat v jiných městech svého okruhu zmocněnce - komisaře neboli vikáře, kteří sledovali a zatýkali osoby podezřelé z kacířství, vyslýchali je, mučili a dokonce nad nimi mohli vynášet rozsudek.

 

Ve 14. století byli inkvizitorům přidělováni na pomoc experti - právníci takzvaní kvalifikátoři, zpravidla rovněž duchovní osoby, jejichž úkolem bylo formulovat obžaloby a rozsudky, aby neodporovaly občanskému zákonodárství. Ve skutečnosti měli kvalifikátoři zastřít nezákonnost inkvizice a za svou právnickou autoritou ukrýt její zločiny. Určovali také, je-li autor výroků sám kacíř nebo jen podezřelý z kacířství. Kvalifikátor nemohl podat objektivní hodnocení určitého případu. Neměl totiž možnost seznámit se se soudním spisem obžalovaného a z výpovědí dostával pouze stručný výtah.

 

Protože v podstatě nad činnosti inkvizitorů neexistovala kontrola, čelili od počátku obvinění, že měnili a upravovali výpovědi obžalovaných i svědků. Tomu se papež snažil předejít tím, že jmenoval notáře, kteří byli inkvizičnímu řízení přítomni. Notáři potvrzovali svým podpisem výpovědi obžalovaných i svědků, což mělo dát přelíčení zdání zákonnosti a nezaujatosti. Problém ale byl v tom, že notáře platil inkvizitor a tak notáři podepisovali jakýkoli padělaný dokument.

 

Součástí inkvizičního aparátu byli prokurátor, lékař a kat. Prokurátor, mnich ve službách inkvizice, byl žalobcem. Lékař dbal na to, aby obžalovaný při mučení „předčasně“ nezemřel. Poslání kata je nasnadě.

 

 

II.          Inkviziční řízení

 

II.1.       Obvinění a vyšetřování

 

Aby odpadlíci od víry mohli být zlikvidováni, museli být především vypátráni. Do určeného území byli Svatým stolcem vysláni inkvizitoři z řad dominikánských nebo františkánských kněží. Byli tři nebo čtyři, jeden z nich předsedal tribunálu. Na jejich počest uspořádal místní biskup slavnostní mši, které se měli zúčastnit všichni farníci, za což jim měli být slíbeny odpustky. Během této mše proslovil inkvizitor kázání, v němž vyzval všechny přítomné, aby jim v odhalení kacířů pomáhali. Všichni křesťané byli pod trestem vyloučení z církve zavázáni jmenovat ve lhůtě obvykle 2 – 4 týdnů kohokoliv, kdo byl považován za kacíře. Během této doby se také kacířům dávala možnost dostavit se před inkvizitory a vyznat své pochybení (tzv. výnos milosti tiempo de gracia). Pokud jejich bludařství nezpůsobilo pohoršení, bylo jim předepsáno pokání, a tím celá věc uzavřena. Jestliže však už to bylo rozšířeno a známo na veřejnosti, bylo jim za trest uloženo vykonat pouť nebo strávit několik dní ve vazbě v některém řeholním domě.

 

Ten kdo uposlechl v uvedené lhůtě výzvy a sdělil, co věděl o kacířích, býval odměněn udělením odpustků na dobu tří let. Neblahá proslulost církve vytvářela mezi lidmi ovzduší strachu, teroru a nejistoty, jež bylo živnou půdou pro udání častokrát vymyšlená a nesmyslná. Udavači i obžalovaní mohli být chlapci od 14 a dívky od 12 let. Inkvizici také nevadilo poslat před tribunál malé dítě, těhotnou ženu či starce. Nejvíce ceněným způsobem, jak usvědčit kacíře, nebylo vystopovat ho za pomoci třetí osoby, ale donutit ho, aby se přišel udat sám. Toho bylo dosahováno zastrašováním, hrozbami a terorem.

 

Od počátku XVI. století přichází inkvizice ve Španělsku s novou, mnohem nekompromisnější taktikou tzv. ediktů víry (edictos de fe). Zmíněný edikt byl vlastně seznamem všech známých projevů kacířství, přičemž po jeho přečtení během nedělní mše dostávali obyvatelé dané lokality týden na to, aby se sami přiznali k vyjmenovaným prohřeškům, nebo aby udali všechny podezřelé ve svém okolí, včetně přátel a příbuzných, ať už živých či mrtvých.

 

Když uplynula stanovená lhůta, zval inkvizitor na základě udání svědky k tzv. předběžnému vyšetřování, kde mohli potvrdit žalobu. Potom shromážděný materiál dostávali kvalifikátoři, kteří rozhodli, zda má být podezřelý obžalován z kacířství. Pokud rozhodli kladně, nařídil inkvizitor obžalovaného zatknout a umístit do tajného vězení inkvizice. Vyšetřování nemělo prověřit udání, ale vynutit si na obžalovaném přiznání. Proti obžalovanému mohla svědčit jeho žena, děti, bratři, sestry, otec, matka a jiní příbuzní. Nepřihlíželo se však k jejich výpovědím ve prospěch obžalovaného. Teoreticky mohl obžalovaný předvést své vlastní svědky, ale málo lidí mělo odvahu vystavit se takovému nebezpečí, že by mohli být také oni inkvizicí obviněni ze sympatií ke kacíři a kacířství. Svědek byl zcela v moci inkvizice, přísahal, že zachová v tajnosti své spojení s ní.

 

Obžalovanému nebylo nikdy sděleno, kdo ho udal či svědčil proti němu, protože zde bylo vždy nebezpeční krevní pomsty. Soudci mu vyložili obsah obžaloby a dali mu možnost, aby ji vyvrátil. Pokud se mu to podařilo, ocitl se žalobce v obtížném postavení, protože bývalo pravidlem, že ten, komu byla prokázána zlá vůle, byl podroben stejnému trestu, jaký by musel podstoupit ten, jehož křivě obžaloval.

 

 

II.2.       Výslech a mučení jako „cesta k poznání pravdy“

 

Inkviziční soudnictví neznalo presumpci neviny, což znamenalo, že inkvizitor věřil více došlému udání, zvláště když pocházelo od lidí, které považoval za věrohodné – např. od členů náboženských bratrstev. To bylo také vyjádřeno již v zásadě, že nepodaří-li se dokázat vina, musí obžalovaný alespoň odpřisáhnout a zaplatit pokutu.

 

Hlavním úkolem inkvizitorů bylo přimět obžalovaného, aby učinil úplné doznání a odvolal své omyly. Ani pak si nemohl být jistý, že nebude vydán světské moci. Jeho doznání muselo být uznáno jako úplné a upřímné. Jednu jistotu tím ale získal a to výhodu, že v případě nejvyššího trestu nebude upálen za živa.

 

Inkvizice se při výslechu opírala o dvě metody hledání pravdy: psychologický nátlak při výslechu a výslech mučením. K metodám psychologického nátlaku patřilo v první řadě nekonečné prodlužování procesu, kdy měl obžalovaný čas zpytovat svědomí a bystřit paměť. Často se také k obžalovanému umístil do cely agent inkvizice, který předstíral, že je rovněž kacíř, a snažil se vyprovokovat obžalovaného k neprozřetelným výrokům, které pak zapisoval za dveřmi skrytý notář. Ten ostatně mnohdy ani nebyl nutný, neboť výpověď agenta byla považována za dostatečně věrohodnou. V případě potřeby inkvizitoři také organizovali neformální návštěvy vězňů – posílali za nimi teology či zpovědníky (osvědčili se jezuité), kteří měli přivést vězně k doznání pravdy.

 

Obviněni z kacířství mohli být jednak ti, kteří byli za kacíře považování, ale i ti, kteří s nimi sympatizovali či jim poskytli zázemí, ale i ti, kteří se již jednou ke kacířství doznali a opět se k němu vrátili. To byla přitěžující okolnost.

 

Inkvizitor se na výslech zatčeného pečlivě připravoval. Seznámil s jeho životopisem a vyhledával o něm místa, jež by mu umožnila zlomit jeho oběť a donutit ji bezvýhradně se podrobit jeho vůli. Výslech začal slibem obžalovaného, že se podřídí církvi a pravdivě odpoví všechny otázky inkvizitorů, prozradí všechno, co je mu známo o kacířích a kacířství a podrobí se jakémukoliv trestu, který mu bude uložen. Vést výslech, tj. dosáhnout toho, aby se obžalovaný přiznal, bylo považováno za hlavní přednost inkvizitora.

 

Postupem doby se ukazovala nutnost sestavit podrobný návod nebo příručku pro inkvizitory. Autor jedné z nich, inkvizitor Bernard Gui, uvedl, že nelze jednou pro vždy sestavit určité schéma výslechu. Ďáblovi synové by si totiž rychle zvykli na jednotný postup a snadno by se vyhnuli léčkám, jež na ně nastražili inkvizitoři.

 

Pokud obžalovaný přiznal vinu, což bylo hlavním smyslem výslechu, bylo přiznání a zřeknutí se kacířských názorů považováno téměř za zpověď a bylo polehčující okolností. V tomto případě bylo mu uloženo kanonické pokání. Pokud se nepřiznal, pak se inkvizitoři snažili na obžalovaného zapůsobit tak, aby si protiřečil nebo se zřekl svých bludných názorů. Byl také varován před strašným osudem, který ho čeká, pokud setrvá v bludu – doživotní uvěznění anebo smrt na hranici. Byl mu ponechán delší čas na rozmyšlenou ve vězeňské cele o chlebě a vodě. Inkvizitoři mohli obžalované po léta věznit bez vyšetřování a soudu. Mohli inscenovat domnělý soud. Mohli uvěznit svou oběť v kobce, mučit ho hladem a žízní.

 

Když inkvizitoři dospěli k názoru, že obžalovaného nelze zlomit přesvědčováním, hrozbami ani úskočností, používali násilí a mučení. Vycházeli z přesvědčení, že bolestivá muka působí na rozum daleko účinněji než muka duševní.

 

Mučení, jehož inkvizice používala v mnoha zemích po dlouhá staletí, je jedním z nejpádnějších důkazů neschopnosti církve přemoci své odpůrce přesvědčováním a ne násilnou cestou.

 

Mučení povolil a uzákonil Inocenc IV. v roce 1252, který nařídil v bule Ad extipanda: „Donucovat násilím, aniž by se poškodily údy a ohrozil život, všechny polapené kacíře jako hubitele a vrahy duší, zloděje svátostí a křesťanské víry, aby nanejvýš jasně přiznali své omyly a prozradili jiné známé kacíře, věřící a jejich obhájce, stejně jako zloději a lupiči pozemských statků jsou donucováni prozradit své spolupachatele a přiznat své zločiny.“  Tuto bulu potvrdili i ostatní papežové. V roce 1260 Alexandr IV., Urban IV. v roce 1262 a v roce 1265 Kliment IV. V nařízeních bylo přímo uvedeno, že inkvizitoři mají být mučení osobně přítomni.

 

Takže těla mučených neměla být, pokud možno, mrzačena takovým způsobem, aby to zanechávalo trvalé viditelné následky. Nebylo možné totiž zcela vyloučit, že dotyčný bude nakonec zproštěn viny a propuštěn a viditelná poranění  ba potom na veřejnosti vzbuzovala nežádoucí pozornost. A také neměla být na rozdíl od světských mučíren prolévána krev s poukazem na fakt, že krev za lidstvo prolil sám Ježíš a kacíři tudíž nejsou hodni se mu tímto způsobem přiblížit.

 

Asi největším paradoxem bylo, že obžalovaný, kterého mučení nezlomilo, a neučinil na mučidlech požadovanou výpověď, nebyl osvobozen jako nevinný, ale naopak byl považován za zatvrzelého kacíře, který přetrvává ve svých bludech. Očekávalo jej pak vyobcování z církve a také hranice.

 

Mučidla patřila k běžným rekvizitám středověkého soudnictví. Inkvizice je přijala s výše uvedenými nařízeními (trvalé následky, prolití krve). I tak zůstala v repertoáru inkvizice bohatá paleta účinných metod. Mučení bylo nařizováno bez jakýchkoli ohledů na věk nebo pohlaví.

 

Doba, po kterou se smělo mučení provádět, byla omezena a platilo pravidlo, že nikdo nesměl být ve své vlastní záležitosti mučen opakovaně. Pokud ovšem inkvizitoři nepojali podezření, že předešlé mučení bylo příliš mírné. A takové podezření lze pojmout snadno. Obecně však bylo známo, že inkviziční mučení nebylo tak kruté, jako světské. Mučení není zdaleka nejspolehlivějším způsobem, jak zjistit pravdu, a to si uvědomovali i inkvizitoři.

 

Pro výslech během mučení existovala přísná pravidla: nesměly být kladeny přímé otázky, typu ano-ne, obžalovaný měl být jen nabádán k tomu, aby řekl pravdu o svém myšlení a o myšlení svých přátel. Následující den po výslechu na mučidlech dostal obžalovaný papír se svými výpověďmi a musel ho stvrdit podpisem. Většina z nich tak učinila – již z obavy, že by se mučení mohlo opakovat. Počítalo se také s osobní zaujatostí inkvizitora, a proto nařízení k mučení musel odsouhlasit celý soudní tribunál. K tomuto způsobu docházelo alespoň ve Španělsku tak při třetině inkvizičních procesů. Nepoužívalo se např. v případech, kdy se obžalovaný přiznal k bludům a trval na nich, nebo když podal hodnověrné doznání a inkvizice již od něho nepotřebovala jména dalších osob.

 

 

Při mučení se užívaly nejrůznější způsoby a metody, odstupňované dle míry trýznění. Asi nejběžnější technikou byla tzv. garrucha. Vyslýchanému byly ruce svázány za zády a za takto svázané končetiny byl potom přes kladku vytahován ke stropu tak, aby celá jeho váha spočívala na nepřirozeným způsobem namáhaných ramenních kloubech. Pokud bylo třeba výslech ještě zostřit a bolest zintenzívnit, stačilo několikrát za natažené lano trhnout, nebo na nohy mučeného přivázat závaží.

 

Italskou variantou garruchy bylo strappado, kdy byl obžalovaný přivázán hlavou dolů, vytahován do výše a pak spuštěn dolů, takže se hlava zastavila několik centimetrů nad zemí.

 

Dalším běžným způsobem bylo natahování na skřipec, tzv. tortura de cordeles, při kterém mohlo dojí a docházelo k vykloubení údů. Protokol pak přesně registroval, kolik otáček mučený vydržel a při kterém stupni co vyzradil.

 

Nejsložitější technikou byla tortura del aqua – mučení vodou, které bylo běžnější ve Španělsku. Mučený byl přivázán na lavici nebo na žebřík tak, aby hlava byla níž, než tělo. Do násilně otevřených úst položili jemné plátno, na které kapali vodu, která stékala do ústní dutiny, takže se obžalovaný dusil.

 

Poznámka:

 

Mučení vodou, v současné době označované waterboarding, technika tortury používaná od dob španělské inkvizice do dnešních dnů, odsuzovaná Amnesty International. Používání metody je označována za kontroverzní, přesto však i nadále používáno. Metoda waterboardingu byla používána na americké základně Guantanamo při výsleších teroristů. V prosinci 2009 přinesl britský The Guardian informace o tom, že v tuto metodu používala též britská armáda, v 70. letech 20. století. Použití waterboardingu v americké armádě navrhl Donald Rumsfeld a Condoleezza Riceová a podepsal je tehdejší prezident George W. Bush. G. W. Bush tuto metodu výslechu také hájil v rozhovoru pro britský list The Times, ve kterém jednoznačně odpověděl, že  schválil použití waterboardingu při výslechu Chálida Šajcha Muhammada, který naplánoval útoky na Světové obchodní centrum. „Waterboarding podstoupili tři lidé a já jsem přesvědčený, že to rozhodnutí bylo správné,“ řekl Bush, který si ovšem nemyslí, že by tato surová metoda výslechu byla srovnatelná s mučením.

 

 

A pak byly metody tortury, které vedly k mrzačení – drcení prstů (palečnice) či končetin (španělská bota, lámání v kole) nebo hlavy, amputaci prsů u žen a další.

 

Když bylo dosaženo přiznání obžalovaného, byli ještě před vynesením rozsudku o tom zpraveni tzv. dobří muži. Byli to katolíci, kteří se účastnili procesů a tvořili jakousi porotu, jejíž počet členů nebyl stanoven, která se vyslovovala k celému případu. Protože podle mínění papeže Inocence IV. „je třeba v otázce tak těžkých obvinění postupovat velmi opatrně“.

 

 

II.3.       Vynesení rozsudku a trest

 

Vyšetřovací proces mohl vést ke dvěma výsledkům. V prvním případě učinil obžalovaný výpověď, přiznal svou vinu, zřekl se kacířství a smířil se s církví. V druhém případě obžalovaný rozhodně trval na tom, že je nevinen, nebo se ke kacířství přiznal, ale odmítl se ho zříci a učinit pokání. Tribunál musel vynést rozsudek v obou případech.

 

Ale i v prvním případě, kdy rozsudek zněl „obvinění nebylo dokázáno“, si odsouzený nemohl být jist, že jeho utrpení skončilo. Inkvizitor mohl trest uložený na základě rozsudku zmírnit, zvýšit nebo obnovit, mohl své oběti uložit i nový církevní trest.

 

Rozsudky byly vyhlašovány s velkou okázalostí a obřadností během slavnostní veřejné ceremonie zvané sermo generalis, jakési předchůdkyně pozdějších proslulých španělských autodafé. Obžalovaní se dostavili v kajícím rouchu. Hlavní inkvizitor ve své řeči nejen vynesl rozsudek, ale často svoji řeč přerušoval a vyzýval přítomné, aby vyznali svou víru, která byla tak potupena. To bylo vyznání víry, španělsky nazvané auto - da - fe. Vykonání rozsudku se konalo až večer na jiném místě. Dům kacíře se měl zbořit.

 

Autodafé (z port. auto-da-fé, jež pochází z latinského actus fidei, „akt víry“) je slavnostní vyhlášení inkvizičního rozsudku nad kacířem či odpadlíkem u španělské či portugalské inkvizice. V řadě uměleckých děl či ve veřejném povědomí je pojem mylně ztotožňován i s výkonem tohoto trestu, především s upalováním kacířů či pálením kacířských knih. Ve skutečnosti trest smrti (jakýkoliv) nikdy nebyl součástí autodafé, byť se mohl odehrát bezprostředně po něm, či k autodafé mohlo dojít až před hranicí a před diváky. Demonstrativní spálení souzené kacířské knihy v průběhu autodafé možné je. (PhDr. Vojtěch Cekota)

 

Mezi tresty, které inkviziční tribunál ukládal, byly tresty od „lehkých“ po „ponižující“ (nošení potupného oděvu) až po tresty vězení různého druhu podle vážnosti provinění. Doživotní vězení bylo považováno za nejvyšší stupeň milosrdenství. V těžkém vězení (murus strictissimus) byl odsouzený kacíř sám v cele a měl spoutány ruce i nohy, přísné vězení (murus strictus durus arctus) spočívalo ve spoutání nohou a přikování odsouzeného ke zdi. V obyčejném vězení byli vězňové umístěni ve společných celách a neměli pouta. Ve všech případech dostávali vězňové k jídlu chléb a vodu a leželi na otýpce slámy. Téměř všechny tresty byly spojené s bičováním odsouzených a zabavením jejich majetku. Inkviziční soud trestal kromě odsouzeného také jeho děti a potomky (někdy až do třetího pokolení), kteří byli zbaveni nejen dědictví, ale i občanských práv.

 

Odpadlíky od víry, kteří setrvávali ve svých bludech a nechtěli se vrátit do lůna katolické církve; ty, kdo nechtěli přiznat své hříchy a smířit se s církví; ty, kdo se smířili s církví, ale upadli opět do kacířství (stávali se kacíři recidivisty); a rovněž ty, kteří byli odsouzeni v nepřítomnosti a následně zatčeni – ty všechny inkvizice jednající jménem a na pokyn církve vyobcovávala a „propouštěla na svobodu“.

 

Tato, na první pohled nevinná formulace, znamenala pro obžalovaného rozsudek smrti. Odsouzený kacíř „byl propuštěn na svobodu“ v tom smyslu, že církev odmítala již dále pečovat o jeho věčnou spásu a zříkala se ho. Byl předán světské moci, která pak kacíře upálila. Později se na světské moci žádalo, aby projevila vůči odsouzeným milosrdenství. Projevovalo se tím, že kacíře, který byl odsouzen k smrti a učinil pokání, před upálením zardousili nebo mu na krk navlékli pytlík se střelným prachem, jenž měl zkrátit jeho muka.

 

Tvrzení, že církev není oprávněna vydat kacíře světské moci a žádat na ní upálení, bylo prohlášeno na kostnickém koncilu za kacířství a figurovalo jako 18. bod obžaloby vznesené proti Husovi.

 

Vynesení rozsudku bylo téměř vždy spojeno se zabavením majetku odsouzeného a postihovalo celou jeho rodinu.

 

Celý proces podléhal biskupskému nebo papežskému dozoru. Inkvizitor při stanovení těžších trestů, mučení a vynesení konečného rozsudku potřeboval biskupské nebo papežské schválení. Stačili jenom dva žalobci, jejichž jména se zamlčela, aby obžalovaný byl uznán vinným.

 

O počtu obětí se prameny různí. Někteří autoři uvádějí desetitisíce či statisíce během trvání inkvizice, jiní autoři podstatně nižší čísla. Jeden ze slavných inkvizitorů Bernard Gui během svého patnáctiletého působení vynesl 930 rozsudků nad lidmi obviněnými z kacířství.

 

Na otázku, zda se mohli obvinění nechat zastupovat obhájcem, většina historiků odpovídá, že pravděpodobně nikoli. Odvolávají se na bulu Inocence III., která zakazovala obhájcům a notářům pomáhat kacířům. Také zmíněný inkvizitor Bernard Gui ve své příručce uvádí, že inkvizitoři mají postupovat bez hluku obhájců. Ovšem v jiné příručce se naopak připouští, že obžalovaní nesmějí být zbaveni právní pomoci, mohou mít právníky a obhájce, pokud jsou to poctivé osoby pevné víry.

 

 

 

 

 

 

Prameny:

doc. PhDr. Vojtěch Cekota  – Přednášky 2007

Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982

http://zpravy.idnes.cz/osobne-jsem-schvalil-waterboarding-autora-utoku-z-11-zari-vzpomina-bush-13t-/zahranicni.aspx?c=A101109_103448_zahranicni_aha

 

 

           FILOSOFIE

Systém inkvizice

© PEEN  2013