Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Inkvizice

Víra v čarodějnictví je stará jako lidstvo samo. Již staří Babylóňané, Chaldejci i Asyřané se zabývali věštěním a čarováním. Egyptští faraónové i perští králové měli na svých dvorech mágy a kouzelníky, kteří jim pomáhali vládnout. Řekové i Etruskové využívali především věštců. I staří Germáni a Slované neochvějně věřili v čarodějnice a evropské národy si tuto víru podržely i po přijetí křesťanství.

 

Hon na kacíře se postupem času transformoval v hon na čarodějnice. V období tzv. temného středověku se žádné masové hony na čarodějnice nevyskytovaly a to nejspíše i z toho prostého důvodu, že víra v čarodějnictví mohla být interpretována jako pohanská pověra. Je zjevné, že víra v duchy a nadpřirozené mocnosti má blíže k pohanství než k ortodoxnímu křesťanství. Církev zprvu varovala před přeceňováním moci zlého ducha a až do 13. století se při potírání čarodějnických pověr omezovala na disciplinární řízení. Jenže inkvizice měla tendenci neustále odůvodňovat svoji existenci, a když „židovské“ a „kacířské“ nebezpečí ztratilo na aktuálnosti a přitažlivosti, byla vytvořena nová kategorie inkvizičních obětí – čarodějnictví bylo ztotožněno s kacířstvím.

 

Nikoli náhodou se v alpských zemích čarodějnicím přezdívalo „valdenské“. Jeví se tudíž jako více než pravděpodobné, že čarodějnické procesy se spíše než z pověrčivosti zrodily z církevní potřeby vytvářet obraz nepřítele a pokračovat v inkvizičním tažení za každou cenu.

 

Zdaleka ne všichni představitelé církve se k čarodějnickým procesům stavěli pozitivně. Bylo nemálo těch, kteří celou hysterii kolem čarodějnic považovali v lepším případě za smutný doklad primitivní pověrčivosti, v horším případě za sofistikované odvádění pozornosti od jiných problémů. Církev se v tomto ohledu poměrně dlouhou dobu držela zpátky. A to i přesto, že už na konci XIV. století na pařížské teologické fakultě místní učenci potvrdili, že čarodějnictví, kouzla a magii je nutno hodnotit jako projevy hereze, neboť pakt s ďáblem je sám o sobě kacířstvím.

 

Trvalo sto let, než se církev odhodlala k akci. Roku 1451 papež Mikuláš V. udělil povolení k potlačování všech forem čarodějnictví a v roce 1484 papež Inocens  VIII. vydává bulu Summis desiderantes affectibus, která se stala výchozím bodem pro neuvěřitelně masivní a kruté hony na čarodějnice v XVI. a XVII. Století.

 

„V poslední době se doneslo k našemu sluchu … že v některých oblastech severního Německa … mnoho osob … se spolčuje s ďábly, upíry a démony a jejich zaříkáváním, kouzly, zaklínadly a dalšími prokletými pověrami a strašlivými kouzly … ničí lidské potomky i mláďata dobytka, spaluje a vykořeňuje plody země, vinné hrozny a ovoce stromů … A dále tyto čarodějnice napadají a mučí muže i ženy, soumary, dobytek všeho druhu bolestí a nemocemi, vnitřními i vnějšími, brání mužům v plození a ženám v početí.“

 

Za tímto textem stál dominikánský profesor teologie Heinrich Kramer, zvaný Institoris, autor knihy Kladivo na čarodějnice (Malleus Maleficarum), napsané v roce 1486. Autorství druhého uváděného, dominikánského profesora Jacoba Sprengera je sporné.

 

Z této knihy se i díky vynálezu knihtisku stal bestseller počínajícího novověku s vydáním více než ve třiceti edicích. Čarodějnictví je označeno za crimen exceptum, tedy výjimečný zločin, a připuštěna byla i zcela výjimečná, krutá tortura. Obviněné nezachránilo ani odmítnutí odpovědi na otázky inkvizitorů, ani trvání na nevině i přes mučení a ani sebevražda, která byla hodnocena jako čin po intervenci samotného ďábla. Obvinění při mučení často udávali i mnohé další osoby a tak se procesy řetězily. Je nepochybné, že bez mučení by hon na čarodějnice záhy ztroskotal.

 

Hon na čarodějnice se stal natolik „populární“ záležitostí, že se horečka zmocnila takřka všech evropských států, ať už katolických či protestantských, i když některé oblasti, jako například Alsasko, Lotrinsko či Porýní, rozsahem i brutalitou represi vyčnívaly.

 

První velká vlna čarodějnických procesů se vzedmula ve druhé polovině XV. století, pak následovalo poměrně klidné období. Náboženské války se ale staly ohromným impulsem a do „lovení“ čarodějnic se pustili prakticky všichni. Ať už jde o Luthera či Kalvína. Čarodějnické procesy nebyly zdaleka jen záležitostí církve, prakticky po celé Evropě se do nich zapojily i světské a státní instituce, které v mnoha případech postupovaly ještě razantněji a krutěji než ty církevní. Odhaduje se, že jenom v Německu bylo během XVI a XVII. století upáleno okolo 25 000 – 30 000 lidí obviněných z čarodějnictví, odhady pro celou západní Evropu hovoří o 100 000 až 150 000 obětech.

 

V rámci honu na čarodějnice byl rozpoután nefalšovaný teror, v jehož krvavém soukolí mohl skončit prakticky kdokoliv. Würzburgský biskup Filip Adolf von Ehrenberg nechal v letech 1621 – 1631 upálit téměř tisíc osob, včetně devatenácti kněží, dětí i vlastního synovce. Lotrinský lovec čarodějnic Nicholas Rémy během vrcholných 15 let své kariéry poslal na popraviště přes 900 čarodějů a čarodějnic, mezi nimiž nechyběly děti ani starci a stařeny.  Po skončení Třicetileté války v roce 1648 nejhorší hysterie utichla, i když lokální hony byly na mnoha místech Evropy pořádány až do XVIII. století. K poslední oficiální popravě čarodějnice došlo v roce 1782, sedm let před vypuknutím Velké francouzské revoluce.

 

 

Mohutná a vytrvalá nenávist vůči čarodějnicím měla několik zdrojů. Čarodějnice podle církve i podle světských institucí stály za pestrou škálou katastrof a tragédií. Byly činěny zodpovědnými za bouře, krupobití, záplavy, sucha, neúrodu, úhyn dobytka, epidemie nakažlivých nemocí, mračna škodlivého hmyzu, požáry, potraty, ženskou neplodnost, mužskou impotenci a také prakticky za všechny neobjasněné zločiny.

 

Předpokládalo se, že čaroděj či čarodějnice sepsali smlouvu s ďáblem a tímto způsobem se stávali nedílnou součástí ďáblova plemene. Ďábel vystupoval buď v podobě muže (incubus) nebo ženy (sucubus). Víra v čarodějnické praktiky byla mezi prostými lidmi v mnoha částech Evropy poměrně rozšířená. A faktem je, že mnohdy, než zasáhla inkvizice nebo světská moc, vzali spravedlnost do svých rukou bohabojní občané a „ďáblovy spojence“ sami zlikvidují – utopí v řece, narazí na kůl nebo pohřbí za živa.

 

Čarodějnice byly podle všeobecně rozšířeného přesvědčení mimořádně nebezpečným nepřítelem. Uměly se převtělovat ve zvířata, či jiné bytosti, létat ve vzduchu, zázračně se přemísťovat. Čas od času se shromažďovaly na sletech či sabatech, kde se věnovaly nejrůznějším prostopášným radovánkám a nezřídka pohlavně obcovaly se samotným ďáblem.

 

Při pronásledování čarodějnic se uplatnily nejrůznější postupy vedoucí k vyvolání nesnesitelné bolesti: palečnice, drtiče kostí a kloubů, bičování, pálení boků, chodidel i pohlavních orgánů otevřeným ohněm. Ke slovu přišly i praktiky z počátků křesťanství jako je vaření ve vroucím oleji, vařící lázně s vápnem, sdírání kůže z těla. Proti spojencům ďábla bylo možné použít jakoukoli formu trýznění. Svým způsobem vrcholem inkviziční „spravedlnosti“ byly tzv. boží soudy, kdy soudcové podrobovali čarodějnice vodní zkoušce.  Dotyčná byla svázána a vhozena do řeky či rybníka.  Pokud nevyplavala, byla prohlášena za nevinnou, pokud vyplavala, byla vzápětí popravena, neboť jí k podobnému výkonu napomoci sám ďábel. Obžalované ženy neměly prakticky žádnou možnost se ze spárů tribunálu dostat. Vše, včetně proslulých mateřských znamének, dokazovalo jejich vinu. Pokud během mučení „čarodějnice“ zemřela, znamenalo to, že ji usmrtil sám ďábel ze strachu, že by mohla vyzradit něco důležitého.

 

Z čarodějnictví byly obviňovány především ženy. Podle starobylé křesťanské tradice je žena původkyní dědičného hříchu. Podle autorů Kladiva na čarodějnice jsou ženy náchylnější k hříchu, neboť jsou pověrčivější, pomstychtivější, smyslnější a vášnivější, prolhanější, ale i ambicióznější než muži. Teologové časem nabídli i takové „vysvětlení“, že sám Ježíš si pro své působení na pozemském světě vybral mužskou a nikoli ženskou podobu.

 

 

 

           FILOSOFIE

© PEEN  2013

Čarodějnické procesy