Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Inkvizice

Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice) je latinsky psaná rukověť, jejíž autorství bylo později přičteno dominikánům Heinrichu Kramerovi, latinsky zvanému Institoris a Jakobu Sprengerovi. Byla vydána poprvé ve Štrasburku roku 1486 (nebo na přelomu let 1486 a 1487 u tiskaře Petra Dracha ve Špýru). Obsahuje teologický výklad temných nadpřirozených sil, zejména čarodějnic, který obsahuje soudobé lidové představy, tradované nebo dokumentované případy a návody k pronásledování čarodějnic. Hlavním cílem Malleus Maleficarum bylo systematicky odmítnout argumenty, které prohlašovaly, že čarodějnictví neexistuje, vyhledávat ty, kteří vyjadřovali skepsi o jeho skutečnosti, dokázat, že čarodějnice byly více často ženy než muži, a vzdělávat smírčí soudce v procedurách, které mohly čarodějnice a čarodějnictví prokázat a odsoudit je.

 

 

I.           Vznik a autoři knihy

 

Kniha byla pravděpodobně napsána v roce 1485, rok před jejím prvním vydáním. První čtyři vydání v letech 1486 – 1494 (Špýr a Norimberk) byla anonymní, Sprenger a Kramer byli jako autoři uvedeni teprve v jedenáctém vydání (Norimberk, 1519), dlouho po jejich smrti.

 

Jako první autor bývá, pravděpodobně neprávem, uváděn Jakob Sprenger (asi 1436 – 1495), převor dominikánského kláštera v Kolíně nad Rýnem, později provinciál dominikánské provincie Teutonia od roku 1487, profesor teologie a později děkan kolínské univerzity, formálně též inkvizitor. Při nejnovějších bádáních vědci jak v Evropě, tak v USA shromáždili řadu přímých i nepřímých důkazů, že se Sprenger na sepsání Kladiva nijak nepodílel a dokonce není ani pravděpodobné, že Institoris záměrně zneužil jméno svého proslulejšího řádového spolubratra, aby tak zvýšil respekt ke svému vlastnímu dílu.

 

Zmínění dominikáni a inkvizitoři Sprenger a Institoris byli také adresáty proslulé buly papeže Inocence VIII. (1484 – 1492) Summis desiderantes affectibus z 5. prosince 1484. Tato „čarodějnická bula“ byla starším bádáním interpretována jako rozhodující impuls k zahájení masových čarodějnických procesů a vyjádření bezvýhradné církevní podpory těmto procesům.

 

Novější výzkum ukázal, že uvedená bula byla papežským reskriptem, který vydal Inocenc VIII. na Institorisovu žádost a jehož znění formuloval sám Institoris. Proslulosti dosáhla bula Inocence VIII. až poté, kdy ji Institoris dal otisknout v úvodu Kladiva.

 

Většinu knihy (možná celou knihu) sepsal druhý uváděný autor, Heinrich Kramer, latinsky nazývaný Institoris (asi 1430 – 1505), německý dominikán, doktor teologie, převor dominikánského konventu v Schlettstadtu a inkvizitor.

 

Na sklonku svého života byl Heinrich Institoris jmenován papežem Alexandrem VI. (1492 – 1503) papežským inkvizitorem pro Cechy a Moravu. Na Moravu dorazil Institoris (již předem patrně dosti dobře obeznámený s místními poměry) někdy kolem roku 1500 a usídlil se v dominikánském klášteře sv. Michala v Olomouci. Institorisovým úkolem a cílem nebylo rozpoutání čarodějnických procesů v českých zemích, nýbrž potření českých „kacířů“, tj. výhradně Jednoty bratrské, jejíž stoupence označoval výrazy „valdenští“ či „bratří pikarti“.

 

Institoris nebyl zřejmě koncem života takovým fanatikem, aby nerozpoznal, že jakékoli razantnější kroky k likvidaci Jednoty bratrské jsou v Českých zemích – po uzavření kutnohorského náboženského míru (1485) a v době, kdy bylo především české království destabilizováno dlouho neřešenými spory mezi šlechtou a městy, vyostřenými navíc právě v roce 1500 vydáním Vladislavského zřízení zemského – neuskutečnitelné. Institoris napsal a již v dubnu 1501 v Olomouci tiskem společně vydal dva polemické spisy (traktáty) zaměřené proti jednotě bratrské a na obranu katolické církve: Clypeus a Adversus pickardorum Waldensium ... blasphemiam; podruhé vyšly oba spisy v Olomouci v březnu 1502. Český církevní historik Amadeo Molnár vyslovil názor, že zejména druhým z uvedených spisů se Institoris pokoušel podnítit českou a moravskou katolickou šlechtu k rozhodnějším akcím proti Jednotě bratrské. Ve starší i novější literatuře se ustáleně traduje, že Institoris zemřel na Moravě (v Olomouci či v Brně) v roce 1505.

 

Kramerovo působení v českých zemích (resp. na Moravě) lze nicméně bezpečně doložit pouze v letech 1500 – 1502, a to na základě jeho vlastních tvrzení ve shora uvedených spisech a na základě ojedinělých, nicméně obsahově velmi zajímavých svědectví představitelů jednoty, s nimiž se Institoris (v Olomouci) několikrát sešel. Tradovaný rok a místo Kramerova úmrtí je výsledkem Hansenovy interpretace mladší kronikářské zprávy (z doby kolem roku 1530), jejímž původcem je v saské Pirně působící dominikán Johann Lindner. Pokud je Lindnerova zpráva věrohodná, Kramer zemřel v roce 1505 v Olomouci, kde také spočinuly jeho ostatky. Ve stejném městě zakončil o necelá dvě staletí později svou neblahou životní pouť i další proslulý pronásledovatel čarodějnic – Jindřich František Boblig (1698).

 

 

Ne vždy se jednání a činy Kramera setkávali se souhlasem církevních hodnostářů, kteří s jeho konáním nesouhlasili. Kramer se, zaštítěn papežskou bulou, pustil do četných čarodějnických procesů. Například uspořádal roku 1485 velký soud v Innsbrucku, při němž bylo vyslechnuto 57 podezřelých. Nikdo z nich nebyl odsouzen a innsbrucký biskup Georg Golser byl natolik znechucen Kramerovým zájmem o sexuální praktiky domnělých čarodějnic, že za ďábla neoznačil tyto podezřelé, nýbrž inkvizitora Kramera, jehož vykázal ze země.

 

Kramer žádal pro knihu dobrozdání od teologické fakulty kolínské univerzity, avšak většina tamních profesorů odmítla mít s touto knihou cokoli společného. Podle tehdejšího vyjádření inkvizice byly knihou doporučené právní procedury neetické a protiprávní a démonologie knihy neodpovídala učení katolické církve. Někteří badatelé vyjadřují možnost, že Kramer mohl dobrozdání fakulty padělat.

 

Inkvizice odsoudila Kramera již v roce 1490. Papež Pius V. (1566 – 1572) čarodějnické procesy v papežském státě zakázal a nařídil dát tuto knihu na Seznam zakázaných knih. Knihu samotnou nikdy papež neoznačil za oficiální stanovisko církve. Některé soudy, zvláště civilní, i mnozí představitelé a členové církve je však za ně často považovaly.

 

 

II.          Obsah

 

Institoris vycházel v Kladivu z poměrně detailní znalosti starší teologické, zvláště scholastické literatury, z démonologických traktátů, ale také ze svých vlastních praktických zkušeností inkvizitora pro jižní část římskoněmecké říše a z poznatků o průběhu dalších čarodějnických procesů, které v sedmdesátých a osmdesátých letech 15. století proběhly v uvedené části říše a ve Švýcarsku Trident, Basilej, Kostnice a další. 

 

Malleus Maleficarum tvrdí, že pro čarodějnictví jsou třeba tři prvky: zlo, kterým je míněna čarodějnice, pomoc ďábla a povolení boha. Pojednání je rozděleno do tří oddílů. První část vyvrací kritiku, která odmítá existenci čarodějnictví, a proto brání jeho stíhání. Druhá část popisuje aktuální formy čarodějnictví a jeho nápravy. Třetí sekce má pomoci soudcům konfrontovat se s čarodějnictvím a bojovat s ním. Nosným tématem všech částí je objasňování, co je čarodějnictví a kdo je čarodějnice.

 

II.1.       Díl první

 

Tato část dokazuje, že ďábel existuje a prostřednictvím čarodějnic a se souhlasem boha dokáže páchat ohromující věci. Ďáblova síla je vázaná na sexualitu, která je výraznější u žen. Sexem s ďáblem se lehké ženy stávají čarodějnicemi. Citujeme-li Malleus „celé čarodějnictví pochází z živočišného chtíče, který je u žen nenasytný.

 

II.2.       Díl druhý

 

Ve druhé části Malleus maleficarum autoři popisují jednotlivé praktické případy. Popisují sílu čarodějnic, jejich spolčování a vznik nových čarodějnic tím, že jsou mladé dívky nabízeny mladým ďáblům. V této části je také popsáno, jak čarodějnice poznat, uvalit na ně klatbu a potrestat je.

 

II.3.       Díl třetí

 

Tato část je asi nejdůležitější díl Kladiva a popisuje jak čarodějnice trestat. Je praktickým návodem při smírčí soudce. Je průvodcem procesu s čarodějnicemi od zahájení procesu obžalováním ze spolku s ďáblem, přes výslechy svědků, včetně mučení, až po konkrétní potrestání obžalovaného.

 

Nabízí třeba širší spektrum možností zahájení procesu (vyzdvihuje např. význam udavačství, které má být vyžadováno dokonce pod hrozbou trestu). Na rozdíl od klasického inkvizičního procesu připouští také svědectví osob exkomunikovaných a nečestných, ba dokonce i zločinců, spolupachatelů či křivopřísežníků; stejně tak umožňuje svědectví poddaných proti jejich pánům, děti proti rodičům, manželů nebo obviněných osob proti sobě navzájem.

 

Jedinou výjimku mezi možnými svědky zde tvoří tzv. smrtelní nepřátelé. Za určitých okolností bylo možné se při výsleších vedených v rámci čarodějnického inkvizičního procesu tázat přímo na jména konkrétních osob. Zatímco v klasickém inkvizičním procesu měla být obviněnému zajištěna obhajoba, ponechal Institoris připuštění obhájce na uvážení soudce, jenž také jako jediný mohl obhájce vybrat. Rovněž byla podstatně pozměněna pravidla ukládání tortury, zejména rozšířením škály možností, za nichž ji bylo možné použít. Tím bylo pochopitelně hrozivým způsobem „zjednodušeno“ důkazní řízení. Ze čtyř teoretických možností, jimiž mohla být osoba obviněná z čarodějnictví usvědčena, tedy prostřednictvím svědků, díky zřejmosti (nepochybnosti) spáchání činu, pomocí indicií a vlastním přiznáním, se vzhledem k hypertrofii a takřka univerzálnímu použití tortury v čarodějnickém procesu muselo soudcům jevit jako nejsnazší cesta k usvědčení a následnému odsouzení podezřelé osoby právě vynucení jejího přiznání za pomoci tortury.

 

 

Hlavním motivem Malleus Maleficarum je otevřená nenávist k ženám - misogynie. Označení pochází z řečtiny misein (nenávist) a gyne (žena). V pojednání jsou popisovány ženy, které specificky inklinovali k čarodějnictví, prohlašovalo, že jsou vnímavější k pokušení ďábla pro své různé slabosti. Věřilo se, že jsou méně pevné ve víře a že jsou živočišnější než muži. Michael Bailey prohlašuje, že většina žen obviněných jako čarodějnice byly silné osobnosti, které dokázali vzdorovat zavedeným zvyklostem porušením ženské poslušnosti. Většina z těch, kteří byly v Maleus maleficarum vyšetřováni pro čarodějnictví byly ženy. I samotný titul Malleus Maleficarum je ženského rodu a potvrzuje názor, to bylo ženy, které byly zločinci. Z latinského malefica – čarodějnice. Pokud by se týkalo mužů i žen zněl by název Malleus Maleficorum, od mužské formy latinského podstatného jména maleficus.

 

Malleus Maleficarum obviňuje čarodějnice ze zabíjení dětí z obavy, že je nebude možné uživit (infanticida), kanibalismu, uvalení zlých klateb poškozujících jejich nepřátele, z jejich moci krást penisy mužů. Pokračuje popisem těchto činů spáchaných čarodějnicemi.

 

K původnímu vydání byla připojena i bula Summis desiderantes affectibus papeže Inocence VIII. K pozdějším vydáním byly nezřídka připojovány i jiné spisy s obdobnou tematikou.

 

Malleus Maleficarum vděčí za svoje široké rozšíření po celé Evropě vynálezu knihtisku v polovině patnáctého století Johannem Gutenbergem.

 

Kniha se stala příručkou pro „lovce čarodějnic a vyšetřovatele“ v pozdně středověké Evropě.  Papežská bula a podporující předmluvy přispěli k její popularitě.

 

Malleus maleficarum znamenalo důležitý obrat v přístupu k čarodějnictví. Zatímco v dřívějších stoletích byla realita čarodějnictví v kostelech zpochybňovaná a popíraná, v tomto období již bylo čarodějnictví přijímáno jako skutečný a nebezpečný jev. 

 

 

III. Důsledky

 

Mezi roky 1487 a 1520 bylo zaznamenáno třináct vydání Malleus maleficarum, dalších šestnáct vydání bylo realizováno v letech 1574 až 1669. Rozsáhlé vydávání Malleus maleficarum vedlo k pronásledování čarodějnic po celé Evropě. Počty obětí tohoto „honu na čarodějnice“ jsou odhadovány v počtu 40 000 až 100 000 osob, a to především žen.

 

 

Konec 15. a především první polovina 16. století přináší dvě události, jež jsou velmi významné pro další vývoj čarodějnických procesů: 1. zánik, resp. ukončení působení inkvizice v římsko-německé říši a některých dalších zemích západní Evropy; 2. širší uplatnění inkvizičního procesu v řízení před světskými soudy, zvláště v římskoněmecké říši. Ve všech zemích, v nichž se ve větší či menší míře prosadila reformace, v průběhu první poloviny 16. století zcela ustala činnost inkvizice a už nikdy v nich nebyla obnovena, a to ani na těch územích, která zůstala věrna katolické víře.

 

Pronásledování pachatelů čarodějnictví tam přešlo plně do rukou světských soudů. Ze zemí, kde proběhl od poloviny 16. do poloviny 17. století značný počet masových čarodějnických procesů, se toto tvrzení týká zejména římskoněmecké říše, Švýcarska a Francie, částečně i Anglie. Zajímavé je, že v zemích, kde se reformace neprosadila (např. Irsko) nebo kde zároveň nadále působila inkvizice, mnohdy až do osmnáctého či dokonce do počátku devatenáctého století, proběhl po polovině 16. století – ve srovnání s uvedenými zeměmi a státy – jen velmi malý počet čarodějnických procesů (Španělsko a jeho kolonie, Portugalsko, Itálie).

 

Příznačné je, že na počátku reformace došlo k „odlivu“ první vlny převážně inkvizicí vedených masových čarodějnických procesů z posledních desetiletí 15. století a načas bylo „pozapomenuto“ i Kladivo na čarodějnice. V letech 1486 – 1523, tj. během 37 let, vyšlo 13 z celkového počtu 28 známých vydání Kladiva, naproti tomu v letech 1524 1573, tedy v průběhu bezmála půlstoletí, žádné.

 

 

 

Prameny:

Filmový dokument National Geographic, Ancient Secrets, Witch Hunter’s Bible, 2010.

Čarodějnické procesy a právo, Petr Kreuz, nedatováno.

           FILOSOFIE

© PEEN  2013

Malleus Maleficarum