Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

08.09.2013

Inkvizice

Hon na čarodějnice a čarodějnické procesy v Čechách a na Moravě

 

Asi k nejznámějšímu honu na čarodějnice v našich historických zemích došlo ve druhé polovině 17. století.

 

Podnět k velkému pronásledování čarodějnic na severní Moravě vzešel z tamních žerotínských panství, která se vyznačovala výraznou evangelickou tradicí a bránila se protireformačnímu úsilí Habsburků i po třicetileté válce. V roce 1659 na sebe tamní poddaní upozornili vzpourou, kterou protestovali proti nezvyklému růstu svých poddanských povinností, zejména robot, ale i proti násilnému donucování vrchnosti k přestoupení ke katolictví. Vzpoura v panství velké Losiny a Loučná (Vízmberk) nabyla takových rozměrů, že si vyžádala opakovaný zásah olomouckého krajského hejtmana a nakonec i zásah vojska, která nakonec zjednalo pořádek. Tři hlavní vůdcové vzpoury – Kryštof Winter z Maršíkova, Mikuláš Patzold z Vikýřovic a Jan Jaschke z Velkých Losin – byli na příkaz císaře Leopolda I. koncem června roku 1662 na nádvoří zámku ve Velkých Losinách popraveni. Nicméně napětí mezi venkovany přetrvávalo i nadále, zvláště mezi evangelíky, které tamní vrchnost (po předchozím vypočítavém odstoupení od evangelického vzdělání) nutila k přestupu ke katolické víře.

 

Prvním, kdo si všiml početního nárůstu „čarodějnického výskytu“, byl jezuitský kněz Arnold Engel. Ten ve zvláštním memorandu, které sám sepsal, informuje Leopolda I., že na Šternbersku i jinde se evangelíci katolíkům veřejně vysmívají a za svými nekatolickými náboženskými povinnostmi chodí klidně až do Kladska a Olešnice.

 

Současně Jeho Veličenstvu otec Engel referuje, že na severu Moravy začíná převládat čarodějnictví a ďábelské umění, „takže tam mnozí nebožtíci, kteří nezemřeli v dobré víře, nýbrž měli spolky se zlým duchem, vstávají z hrobů a způsobují jak obyvatelům, tak i jejich dobytku velké škody. A kromě toho to tam mezi lidem vede k vyvolávání neposlušnosti a k posílení jeho chuti k rebelantství.“ Žádal císaře, aby proti těmto nepravostem zakročil co nejdříve, protože jinak prý tam spáse lidských duší hrozí nejvyšší nebezpečí.

 

Jezuita Engel nebyl jediný, kdo poukazoval na spojitost evangelictví s čarodějnictvím. Na osvědčených případech z Německa a ze Slezska si také on uvědomil, čeho všeho lze rozpoutáním honu na čarodějnice nakonec dosáhnout. Šlo jednak o příležitost zastrašit evangelíky a jejich tolerantní přátele mezi katolíky, ale hlavně i o možnost obohatit se na úkor zabaveného majetku movitějších odsouzených. Tyto pohnutky lze vytušit i v pozadí procesů s čarodějnicemi na severní Moravě. Zbýval už jenom pokyn vrchnosti. A k tomuto kroku se, na radu některých losinských panských úředníků, odhodlala správkyně žerotínského panství Angelia Anna Sibyla, hraběnka z Galle.

 

První obětí čarodějnických procesů na velkolosinském panství se stala Marie Schuhová z Vernířovic. O Velikonocích roku 1678 se tato žebračka odebrala ke zpovědi do nedalekého Sobotína a tam při přijímání v kostele nespolkla posvěcenou hostii, ale vyndala ji potají z úst a vložila do modlitební knížky. Měla ale smůlu, protože ji při činu viděl kostelník Bittner, který to ihned oznámil svému faráři Matyáši Eusebiu Schmidtovi. Bratr tohoto faráře, Eliáš Isidor Schmidt, v té době působil jako osobní sekretář u olomouckého biskupa Karla II. hraběte Lichtenštejna – Kastelkorna. Mimo to, sobotínský farář Schmidt čin této žebračky ihned udal losinskému zámeckému hejtmanovi Adamu Vinarskému z Kříšova, pod jehož pravomoc žebračka Schuhová úředně spadala. Hejtman o tom pak informoval hraběnku z Galle, která ho pověřila, aby se postaral o přípravu čarodějnického procesu proti Schuhové a opatřil k tomu také zkušeného právníka.

 

Zámecký hejtman Vinarský navrhl Jindřicha Františka Bobliga. Boblig byl advokát a bývalý inkviziční soudce ve výslužbě. Pocházel původně z měšťanského rodu. Jeho otec, Jiří Boblig, studoval na vídeňské universitě a stal se v rodných Zlatých Horách (tehdejším Cukmantlu nebo Edelstadtu, jak byly Zlaté Hory tehdy označovány) purkmistrem. V lednu 1591 byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „z Edelstadtu“. Vídeňskou universitu absolvoval před Bílou horou také jeho syn David Boblig, který se stal později farářem. Datum narození jeho druhého syna Jindřicha Františka Bobliga není známé. I on vystudoval práva ve Vídni, doktorátu práv ale nedosáhl. Byl proto současníky titulován „juris candidatus“, anebo „kandidát obojího práva“, to je kanonického i světského. K výkonu soudcovské praxe mu však dosažené vzdělání v té době postačovalo.

 

Boblig měl v té době advokátní praxi v Olomouci a moc mu nevynášela. V nabídce proto viděl příležitost k výhodnému zaopatření na řadu let. Hejtmana Vinařického svými nadsazenými požadavky překvapil. Požadoval sedm tolarů úhrady za přestěhování z Olomouce do Velkých Losin, dále denní plat ve výši tří zlatých rýnských a kromě toho dobré ubytování zdarma pro sebe i svého sluhu. Rovněž měl požadavky na ubytování, které mělo být v blízkosti obydlí hejtmana Vinařického, aby to soudce neměl daleko ke společným konferencím. Boblig předpokládal, že hejtman bude rovněž členem inkvizičního tribunálu. Navíc Boblig požadoval ještě zvláštní příplatky na stravné a cestovné potřebné k úhradě nezbytných služebních cest. Bobligovi bylo v té době přes 60 let a výše uvedené příjmy ho měly do budoucna finančně zabezpečit.

 

Členy inkvizičního soudu bylo pět panských žerotínských úředníků. Zámecký hejtman Vinarský, rentmistr Kristián Meyer, purkrabí František Václav Vraný, správce panských hamrů Jan Richter a polesný Kryštof Zeidler. Vykonavateli soudního verdiktu byli kat Jakub Hay, známý pod důvěrným německým oslovením Jockel, jeho bratr Bartoloměj a syn Hanuš. Pomáhat měla i katova žena.

 

Prvním případem byla žebračka Schuhová. Hraběnka z Galle si nepřála, aby byla jmenovaná podrobena fysickému mučení. Boblig tedy použil psychický nátlak a to pouze tím, že ji dal zavést do mučírny. Již pouhý pohled na mučicí nástroje, na kata a jeho pomocníky, stačil, aby se ke svému provinění přiznala. A tak vypověděla, že si hostii při velikonočním přijímání opatřila na výslovné přání losinské porodní báby Doroty Grörové. Při výslechu Grörové vyšlo najevo, že ona tak jednala na radu Doroty Davidové, která jí prý poradila, že je výhodné zneužívat posvěcených hostií k magickým úkonům u krav, aby nedojily víc mléka. Před tribunálem skončila i mlynářka Markéta Züllichová. I ona skončila před tribunálem jako obžalovaná. Nakonec se Bobligovi podařilo hraběnku natolik přesvědčit a škodlivosti čarodějnictví, že zlomil její původní odpor k používání tortury a od té doby se v Losinách používalo mučení bez jakýchkoli omezení.

 

Hlavním cílem v mučírně bylo obviněným nahnat strach. Nejdříve se museli svléknout do naha a inkvizitoři pak na jejich tělech hledali ďábelská znamení – signa diabolica. Jejich pomocí si prý ďábel obyčejně čaroděje a čarodějnice označkoval. Po této prohlídce navlékli na vyšetřované černou odsouzeneckou košili. Následně kat se svými pomocníky začal ukazovat vyslýchaným mučicí nástroje, což samotné je stačilo přivést do stavu šoku. Po této psychické předehře se přistoupilo k vlastnímu fyzickému mučení podle předepsaných stupňů mučicí škály. V drtivé většině případů byla na mučených vynucena přiznání, nad kterými zůstává rozum stát.

 

Bobligovi šlo v procesech hlavně o vlastní materiální obohacení. A mučírna přispěla k tomu, aby Boblig mohl z čarodějnictví obvinit hlavně movitější osoby, kde mohl očekávat výraznější zisk. V celém procesu se přiživovali i členové tribunálu a v pozadí nezůstala ani světská a duchovní vrchnost. Tito všichni se na neštěstí odsouzených dokázali bez výčitek obohatit.

 

Kolem roku 1680 bylo možné najít i bohatší sídla než Velké Losiny. Sám Boblig považoval svoje působení v Losinách pouze za přechodné. Začal pošilhávat po mnohem výnosnějším působišti v nedalekém městě Šumperku. Tam žilo zámožné měšťanstvo, od kterého bylo možno očekávat mnohem vyšší kořist než u sedláků a venkovských řemeslníků v Losinách.

 

Při soudních řízeních bylo výhodné tato řízení protahovat. A tak třeba z vyšetřovaných vymámit co možná nejvíce udání na měšťany a příslušníky jejich rodin. A právě toho Boblig zneužíval. A Šumperk byl zlatým dolem pro inkvizici a inkvizitory. Mladý losinský farář Tomáš František König tyto Bobligovi praktiky odhalil a prohlásil otevřeně: „Boblig je nestoudný člověk bez jakéhokoli svědomí!“

 

Bobligova taktika zdržování a protahování byla navenek maskována jako rozvážný a obezřetný postup. I z toho důvodu se losinský proces s žebračkou Schuhovou a dalšími třemi ženami táhl od konce léta 1678 až do letních měsíců následující roku. Pražský apelační soud potvrdil na základě Bobligových návrhů rozsudek, kterým byly všechny ženy odsouzeny a jako čarodějnice upáleny s tou úlevou, že jim kat na krk připevnil pytlík se střelným prachem!

 

Bobligovo procesní stroj jel na plné obrátky, stačilo jenom dodávat další a další oběti. A v Šumperku o ně nouze nebyla. Šlo jen o to zámožné občany šikovně obžalovat. A z toho důvodu Boblik účelově manipuloval s výpověďmi vyslýchaných a obviněných. 

 

To se týkalo třeba i rodiny Sattlerů. Kašpar Sattler byl v té době nezámožnější měšťan v Šumperku. Z barvíře suken se vypracoval i na obchodníka, řadu let zastával funkci konšela a jedno období byl i šumperským purkmistrem. A Bobligovi ležel v žaludku. Občas pořádali Sattlerovi okázalé hostiny spojené s pitím a tancem. Hostiny pořádané u Sattlerů vyhodnotil Boblig jako jasný důkaz, že tato rodina propadla čarodějnictví a pekelným silám, zatímco bujaré pitky členů inkvizičního tribunálu byly považovány za přirozenou a nevinnou věc! Z opilosti členů tribunálu vyplývaly zřejmě některé hrubosti, kterých se v procesech s čarodějnicemi v Losinách a později i v Šumperku na lidech Boblig a jeho kumpáni dopouštěli.

 

V únoru 1680 byl vynesen ortel smrti nad dalšími pěti ženami z losinského panství. Byla nejprve sťaty mečem a poté byla jejich těla spálena, což byl ještě humánní způsob popravy ve srovnání s pozdějšími Bobligovými rozsudky – upálením za živa.

 

Mezitím Boblig přesvědčil knížete z Lichtenštejna o potřebě zřídit v Šumperku zvláštní tribunál, protože podle jeho přesvědčení se to tam čaroději a čarodějnicemi jenom hemžilo. Původní obavy knížete na finanční spoluúčasti na projektu Boblig rozptýlil příslibem osobního prospěchu i pro knížete. Boblig začal cestovat mezi Losinami a Šumperkem a inkasoval za to po řadu následujících let zvláštní příplatky na cestovném a s tím spojené přídavky.  Této štědrosti si užíval plných šestnáct let až do roku 1696.

 

Boblig se rozhodl postupně zničit celou Sattlerovu rodinu, aby bylo možno si rozdělit její značný majetek. A tak šedesátiletou Marii Sattlerovou, manželku nejbohatšího měšťana v Šumperku, pod tíhou mučení označily ženy v Losinách za významnou čarodějnici. Podobným způsobem chtěl Boblig vyhubit i další bohaté šumperské rodiny.

 

V té době na hranicích v podhůří Jeseníků mezitím hořeli lidé. Průběh poprav byl poměrně hladký. Až na incident, který se přihodil v září roku 1680 při hromadném upalování čtyř žen ve Velkých Losinách. Když ty nešťastnice stály přivázány u kůlu a hranice začala hořet, začaly k tisícihlavému zástupu před sebou zoufale volat a žádat Ježíše, aby jim odpustil, protože při mučení obvinily několik nevinných lidí. To přítomné diváky šokovalo. Ohromilo to i mladého losinského faráře Tomáše Königa, rodáka z Mohelnice. Ten byl zpovědníkem prvních obětí losinských čarodějnických procesů. Spolu s farářem ze Sobotína a s kaplanem z Rapotína dal dohromady protestní list, ve kterém bylo vylíčeno počínání soudce Bobliga a jeho pomocníků. V listu byly zveřejněny informace, získané z posledních zpovědí odsouzenců před popravou a duchovní zdůraznili, že doznání vyslýchaných jsou vynucována hrozným mučením, a že se ve výpovědích objevila i jména několika katolických duchovních.

 

Autoři listu zdůrazňovali, že pokud by se „takovým způsobem mělo u tohoto soudu pokračovat, pak by si v budoucnu nebyl nikdo jist svým životem. Takto by se i ten sebenevinnější mohl ocitnout dříve nebo později mezi osobami nespravedlivě osočenými z čarodějnictví a při známé a neúprosně vedené praxi pod vedením soudce Bobliga by se musel nevyhnutelně dostat až na popraviště.“

 

Boblig však byl dokonale informován a ještě téhož dne, kdy duchovní sepsali svou zprávu, psal inkvizitor olomouckému biskupovi. Psal o tom, že považuje za drzost, že si na něj někdo stěžuje biskupovi. Protestní list duchovních označil za „snahy nekvalifikovaných lidí, kteří trpí přílišnou důvěřivostí a nemají ani ponětí, co všechno jsou čarodějnice v úzké spolupráci s ďáblem schopny napáchat.“ A Boblig otevřeně vyhrožoval faráři Königovi, kterého označil jako původce tohoto spiknutí a obvinil ho ze špatné pověsti a překrucování práva. V zastrašování byl Boiblig mistr a protože zatím na samotného faráře nemohl, dal aspoň zatknout pro podezření z čarodějnictví Königovu mladou schovanku Alžbětu Moserovou.

 

V Königovu memorandu bylo popsáno, jak pomstychtivě si členové tribunálu počínají a jakých nekalých praktik používají. Při výkonu útrpného práva vyslýchaným osobám v mučírně podsouvají jména takových lidí, které nenávidí. A na základě takto vykonstruovaných obvinění pak přistoupí k uvěznění vyhlédnuté oběti.

 

Výsledkem zaslání memoranda biskupovi bylo vyhovění Bobligovu přání, aby byl farář König zbaven funkce zpovědníka u odsouzenců losinského tribunálu, neboť jsou zde vážné pochyby o ceně jeho duchovní útěchy. König vzápětí poslal do Olomouce zvláštní dopis, ve kterém biskupovi provokativně děkoval, že ho tak zbavil přetěžkého úkolu doprovázet na popraviště nevinné lidi, kteří byli odsouzeni k hrozné smrti v plamenech neprávem. 

 

Bobligova nenávist neznala mezí, a když se stal později členem zvláštní biskupské vyšetřovací komise, navrhl, aby všechny děti pokřtěné Königem byly znovu pokřtěny, protože je údajné podezření, že byly pokřtěny ve jménu ďábla.

 

Inkvizitor František Boblig pokládal knížecí poddanské město Šumperk za své hlavní působiště. Zatímco tribunál ve Velkých Losinách podle platného práva podléhal pražskému apelačnímu soudu, těšil se knížecí tribunál v Šumperku zvláštní výsadě, ježto nepodléhal pražské apelaci.

 

Šumperský tribunál patřil v prvé instanci pod zemské právo opavské a ve druhé instanci byl přímo podřízen českému králi, to znamená císaři Leopoldovi Prvnímu. Bobligovi však na jemných rozdílech nezáleželo. Jako starého hrabivce ho na Šumperku lákala především vyhlídka, že se tu na úkor měšců tamních bohatých patricijů bude sám moci bezostyšně obohacovat.  

 

Svou první šumperskou obžalovanou, manželku nejbohatšího měšťana, měl už Boblig „rozpracovanou.“ Její jméno: Maria Sattlerová.

 

Ze všech svých budoucích obětí měl na mušce nejvíc a nejdéle Zuzanu Voglickovou. To byla kuchařka šumperského děkana Lautnera. Boblig se už u prvních obžalovaných žen postaral, aby vypovídaly proti těm dvěma. Situaci mu ulehčilo císařské rozhodnutí, že vzhledem k těžkému obvinění lze na Sattlerové použít útrpné právo. Na jejím těle bylo třeba pátrat po ďábelských stigmatech, avšak přitom je třeba postupovat obezřetně a rozvážně. A Boblig čekat uměl, nespěchal.   

 

Císař Leopold I. byl sice přítelem věd a umění, a dokonce i hudebním skladatelem. V náboženských otázkách byl však naprosto nesnášenlivý. Kromě toho věřil v existenci čarodějů a čarodějnic a byl pro jejich tvrdé a nemilosrdné pronásledování.  

 

Kašpar Sattler se před Vánocemi roku 1679 marně pokoušel zachránit svou ženu před vězením, když byl šumperské městské radě ochoten složit kauci ve výši 15 000 zlatých. Jeho nabídka byla odmítnuta, přestože šlo o bývalého starostu tohoto města.

 

Marie Sattlerová byla vyděšená k smrti a nečinila Bobligovi zřejmě vůbec žádné potíže. Celkem bez většího odporu přiznala, že je čarodějnice a za spolupachatele označila nejenom celou svoji rodinu, ale vedle toho i řadu dalších významných šumperských bohatých měšťanů, také jejich manželky a dcery a syny. Mezi těmi, jejichž jméno bylo při výslechu podsunuto k vyzrazení, byl i vážený šumperský děkan Kryštof Alois Lautner.  

 

V Čechách být děkanem znamenalo v minulosti nést čestný titul správce význačnější katolické farnosti, zatímco na Moravě byl děkan představitelem hned několika katolických farností. Duchovní jmenovaný do této funkce byl církevním hodnostářem. Byl jím i Lautner. Narodil se v Šumperku v roce 1622. Po absolvování základní školy, odešel mladý Kryštof na latinskou školu do Olomouce. Před švédským vpádem za třicetileté války uprchl do bavorského Landshutu a pak do Vídně, kde studoval na universitě nejprve filosofii a poté práva. Dosáhl vědeckou hodnost magistra. Následně studoval teologii a přírodní vědy ve Štýrském Hradci. Vrátil se do Olomouce a byl vysvěcen na kněze. Jako farář působil v Dolní Moravici a v Osoblaze, až se vrátil na pozvání svého starého přítele, purkmistra Sattlera, jako farář do Šumperka, kde byl povýšen na děkana. 

 

Mezi farníky se těšil značnému respektu, protože vynikal pozoruhodnými vědomostmi z několika oborů, mimo jiné i z astronomie. Dovedl hrát na housle, vlastnil vedle not a signovaných obrazů i větší knihovnu, čítající 322 knihy teologického, historického i právního obsahu. Měl v ní i Kladivo na čarodějnice a další významné práce o čarodějnictví – bylo jich podstatně víc, než kolik jich znal Boblig. Lautner vlastnil též beletristické knihy v němčině, francouzštině a italštině. Kromě toho měl v držení ještě 42 blíže neurčené kacířské knihy a knížky, jak je patrné z úředního soupisu pořízeného po Lautnerově zatčení.  

 

V Šumperku se Lautner těšil velké oblibě, především pro své dobré povahové vlastnosti, pro vlídnost a shovívavost. Lautner se choval k nekatolíkům ve své farnosti tolerantně. Přimhuřoval často oči nad tajnými evangelíky a spokojoval se víceméně s jejich formální příslušností k římskokatolické církvi. S mnohými vlažnými katolíky udržoval Lautner v Šumperku přátelské styky. Byl veselé, přátelské povahy a jako zábavného společníka ho lidé zvali k nejrůznějším oslavným posezením, k svatebním hostinám, ke křtinám, k oslavám životním jubileí.

 

A Lautner taková pozvání neodmítal. Boblig si na něj zasedl, vždyť by Lautner přece kněz! Boblig považoval místní, i katolické, duchovenstvo za svoje odpůrce, a jeho nedůvěra přerostla až v odpor a snahu se některých duchovních zbavit i podlým obviněním k čarodějnictví. 

 

To si však olomoucký biskup nenechal líbit a Bobliga vážně varoval. Ten se na čas stáhl.

 

Boblig biskupské komisi, v jejíž kompetenci bylo rozhodnutí o dalším osudu děkana Lautnera, poslal protokoly o výslechu osob podezřelých z čarodějnictví, které na Bobligův pokyn neprodleně dodaly inkviziční tribunály u Losin i ze Šumperka. Podle nich na tři desítky osob shodně vypověděly, že Lautner není božím, ale „ďáblovým sluhou“. Komise usoudila, že vzhledem k závažnosti obvinění vznesených proti šumperskému děkanovi bude nezbytné ho co nejdřív zatknout.  

 

Zatknout ho v Šumperku bylo riskantní, protože zde se děkan se tu těšil velké vážnosti. A tak si komise vymyslela lest a prostřednictvím děkana Winktera, Lautnerova spolužáka, vylákala Lautnera na hostinu na faru do Mohelnice. Během hostiny lautnerovi jeho spolužák a hostitel předložil na talíři písemný zatykač opatřený biskupskou pečetí. Přes svoje rázné protesty byl osmapadesátiletý Lautner odveden biskupskými myslivci od hostiny a připraveným povozem byl dopraven na biskupský hrad Mírov a tam uvězněn.  

 

Téměř pět let váhal biskup dát svolení k Lautnerovu výslechu za použití mučení. Bobligovy v té době nezbývalo, že použít různých forem psychického teroru ke zlomení Lautnerova vzdoru a odporu. Lautner se po roky odmítal doznat k tomu, že je čarodějníkem, a to i přes konfrontace s mnoha někdejšími dobrými známými, kteří mu toto obvinění vmetli před soudem do tváře.

 

Všichni vyslýchaní byli postupně přinuceni za pomoci mučení doznávat i ty nejabsurdnější zločiny. Páchat se měly údajně na čarodějnických sabatech, pořádaných nejčastěji v Jeseníkách, na Petrových kamenech. Tam mělo docházet k nejhorším pohlavním výstřelkům včetně incestu. Z Mírova byl Lautner převezen do Mohelnice. Tam bylo ve škole zřízeno vězení. Nechávali ho dlouhou dobu záměrně nestříhaného a neholeného. V tomto hrozném stavu ho vozívali do Losin a do Šumperka ke konfrontacím k soudu. Přihlížející zvědavci v něm nutně viděli zlého čarodějníka a ďáblova zaprodance. 

 

Největší šok zažil děkan při konfrontaci se starým přítelem Sattlerem. Ten ho označil za čarodějníka, vylíčil jeho účast na orgastických hodokvasech na Petrových kamenech, kde měl Lautner sloužit černou mši k poctě samotného ďábla a všichni přítomní čarodějové a čarodějnice tam museli knížeti pekel vzdávat přímo božské pocty. Také Sattlerova manželka Marie a její synové a dcery vypovídali o sobě, že jsou ohavnou bandou čarodějů a čarodějnic, a dále že se spolu s ďáblem i dalšími členy této bezbožné sebranky scházeli na Petrových kamenech pod horou Pradědem. Sattlerová vypověděla, že se jí podařilo Lautnera svést už za jeho studentských let, že s ním už tehdy pohlavně obcovala a měla též hlavní zásluhu, že se šumperský děkan stal členem čarodějnické sekty. 

 

V ní pak Lautner zaujal časem význačné postavení a při jedné příležitosti Marii Sattlerovou slavnostně a s ďáblovým souhlasem vyhlásil za „královnu čarodějnického sabatu“. Lautnera obvinila i jeho hospodyně Zuzana Voglicková, kterou si děkan si ji vzal k sobě v době, když jí zemřela matka. Do té doby mu vedla domácnost. Zuzana neodolala mučení palečnicemi a španělskou botou.

 

Marie Sattlerová byla na základě rozsudku popravena 7. prosince 1682 spolu s Lautnerovou hospodyní Zuzanou Voglickovou. Začátkem srpna následujícího roku šel na popraviště také Kašpar Sattler spolu se svou dcerou Alžbětou.

 

Netrpělivost a hamižnost členů tribunálu byla tak velká, že ani nepočkali na Sattlerovu popravu, jak se to jinak podle práva slušelo, nýbrž ještě před exekucí vtrhli do jeho zapečetěného domu, odstranili pečeti a vykradli veškeré truhly i skříně pod záminkou, že si jdou prostě inkasovat 1200 zlatých za výdaje, které Sattler se svou ženou a dcerou dlužili za uplynulé čtyři roky svého pobytu ve vězení, dále za úkony v mučírně a posléze za provedení popravy. 

 

Lautner byl zatím stále vyslýchán, ale bez mučení. Po čtyřech letech marného čekání na jeho přiznání došla nakonec olomouckému biskupovi trpělivost. Rozhodl se uvolnit ho pro použití útrpného práva. Bylo jen otázkou času, kdy tortura zlomí jeho odolnost. Bylo proti němu použito nejprve mírnějších forem mučení. Těm on ale obdivuhodně vzdoroval a odmítal nadále se přiznat. Pak přišly ke slovu krutější stupně. Lautner začal přiznávat, ale jakmile ho sňali z mučidel, odvolával zase všechno, co byl nucen pod vlivem nesnesitelných bolestí přiznat. To mělo za následek, že dáván na mučení zase a znova, aby z něho mohli být vyhnáni daemones tacurnitatis – démoni mlčenlivosti. Ostré výslechy proběhly v červnu 1684, dvanáct dnů za sebou, kromě neděle. Po tomto krutém maratonu byl Lautner na konci června fyzicky i duševně zlomen. Podepsal protokol obsahující jeho odpovědi na sto dvacet jednu otázku položenou mu soudem. Jde v něm o přiznání k věcem, které nespáchal a nikdy spáchat nemohl.

 

Snad až na jedinou věc, že měl občas intimní styk se svou hospodyní Zuzanou Voglickovou. To však samo o sobě nebylo nic mimořádného a už vůbec ne čarodějnického.

 

Ještě bylo zapotřebí, aby byl Lautner vydán k potrestání. To záviselo na rozhodnutí olomouckého biskupa Karla II. Lichtenštejna-Kastelkorna. Dát svolení, aby děkan římskokatolické církve byl odsouzen jako čarodějník, to představovalo samo o sobě nesmírný skandál, především pro samotnou církev. 

 

Biskup se radil se svými spolupracovníky. Většina konsistoře byla pro to, aby byl Lautner nejprve sťat a teprve potom jeho tělo spáleno. Kromě toho řada z nich mínila, že by se očekávanému skandálu lépe čelilo, kdyby se Lautnerova poprava konala potají v noci a s vyloučením veřejnosti. Biskupův osobní sekretář Schmidt navrhoval, aby byl Lautner odsouzen pouze k doživotnímu žaláři, odvolávaje se na obdobný případ z Itálie. 

 

Dnes lze těžko vysvětlit, co olomouckého biskupa nakonec pohnulo, že se rozhodl k nejtvrdšímu potrestání děkana Kryštofa Aloise Lautnera, jaké pro něj navrhoval Boblig. Jelikož Lautner vynikal svou snášenlivostí k jinověrcům, vzbudil tím nejspíš biskupovu nedůvěru. Kromě toho se dal přesvědčit Bobligem, který mu mával před očima výpověďmi třiceti šesti osob – ty svoje obvinění proti Lautnerovi nakonec stvrdily svou smrtí. Zdá se, že i biskup jako hluboce věřící katolík se dal klamně přesvědčit, že by lidé nedokázali riskovat ztrátu věčné blaženosti, kdyby Lautnera obvinili neprávem. Rozsudek už na sebe nenechal dlouho čekat.  

Bývalý děkan v Šumperku, Kryštof Alois Lautner, byl odsouzen nejenom díky obvinění a usvědčení mužů i žen, odsouzených k smrti, ale také po mučení a jeho skončení a vlastním podpisem potvrdil, že „je posedlý úděsnou a mimořádně těžkou nepravostí v podobě urážky božského majestátu, že dále na Petrových kamenech často navštěvoval čarodějnická setkání a srazy, oddal se zlému nepříteli, zřekl se Boha i jeho milých svatých. Zneucťoval přitom posvěcené svaté hostie, strkal si je do bot, a nadto pak se svými kamarády a družkami neřestně tancoval a k ještě většímu zneuctění je rozděloval mezi čaroděje a čarodějnice a trpěl, aby s řečenými nanejvýš posvátnými hostiemi byly prováděny takové prostopášnosti, jaké žádný jazyk duchovního si netroufá vyslovit. Dále že mše svatá byla obětována ďáblovi a on se přiznal, že každý osmý den, aby mohl spáchat další svatokrádeže a zneuctívat Boha, v Bělé u Šternberka zasazoval metlou první ránu beránkovi zobrazenému tam na paměť Kristova utrpení. Mnoho novorozeňat obětoval zlému nepříteli a neplatně je pokřtil; neudílel rovněž rozhřešení. Bezpočtukrát pohlavně obcoval s duchy, dále s lidmi, s matkami i dcerami. Po celou dobu vazby neprojevil sebemenší lítost a nadto svá doznání i výpovědi nezřídka zlomyslně odvolával a vytrvale odmítal vypovídat“.   

 

Lautner, byl zbaven veškerých duchovních hodností i úřadů a podle kanonického práva byl degradován, potom odevzdán do rukou kata, aby jeho tělo veřejně na popravišti a zaživa veřejně spálil až na popel. Ortel nad třiašedesátiletým Lautnerem byl vyhlášen ve čtvrtek 13. září 1685 v Mohelnici v přítomnosti Bobliga a biskupských úředníků z Mírova a Mohelnice. 

 

Ještě před vyhlášením ortelu požádal Lautner pokorně o slovo. Nekál se, vinu nepřiznal, o milost neprosil - prohlásil, že je nevinný a nevinní že jsou rovněž lidé, které při krutém mučení byl nucen označit za své údajné spoluviníky. Když byl odveden zpátky do vězení, obrátil se Lautner dopisem na biskupa, ve kterém ho ujišťoval o nevině a žádal o zmírnění trestu, aby nemusel zemřít na hranici zaživa. Biskup v dopise Bobligovi nechává na jeho libovůli, zda bude chtít Lautnerovi zkrátit utrpení pověšením pytlíku se střelným prachem na krk.

 

Datum popravy bylo stanoveno na úterý 18. září. Na popravu se přijelo podívat do Mohelnice na 20 000 lidí, někteří ze značné dálky – z Olomouce, páni z Brna, z Vídně, z Říma.

 

Popravě musela předcházet degradace. Lautnera přivedli v ošumělém plášti s širokým kloboukem na hlavě. Byl strašně zarostlý, s dlouho nestříhanými vlasy a s vlajícím plnovousem. „Podobal se spíš Židovi než křesťanovi,“ čteme v soudobé zprávě. Což byl zřejmě úmysl. Od vchodu do kostela až k oltáři byla stlučena zvláštní cesta z prken, po které měl Lautner jít, aby tento zatvrzelý čarodějník nemohl dotykem své nohy znesvětit posvěcenou půdu kostela. Lautner odmítl přijít k degradaci dobrovolně, proto musel být násilím přivlečen. Světící biskup Breuner mu za asistence šesti děkanů a farářů vydřel cihlou až do krve jeho posvěcená místa na hlavě a na prstech ruky, na nichž byl kdysi pomazán svatým olejem, když v Olomouci přijímal kněžské svěcení.  Po skončení obřadu mu uštědřil biskup notný kopanec a vyhnal ho z kostela.

 

Lautner byl „kovovým řetězem připoután uprostřed hranice k silnému kůlu. Katův pacholek mu připevnil na krk pytlík se střelným prachem, který mu podle biskupova přání měl trochu usnadnit umírání. Pacholek těsně před zapálením hranice přivedl pytlík k výbuchu, ale Lautner nebyl usmrcen, byl jenom těžce poražen, prach mu spálil vousy a vlasy. Jeho poslední okamžiky budily u mnohých přihlížejících dojem, že na hranici upálili nikoli čarodějníka a ďáblova tovaryše, ale pravého mučedníka, který se až do posledního okamžiku choval jako světec“.  

 

Boblik následně svůj zájem přesunul ze Šumperka a Velkých Losin do Olomouce. Začal vyšetřovaným podsouvat jména zámožných olomouckých měšťanů, kteří měli být rovněž viděni na čarodějnických sabatech na Petrových kamenech. Sebevědomí olomoučtí patricijové si z Bobligových vyhrůžek příliš nedělali, ale když zatáhl do obviňování mladého knížete Lichtenštejna a ten začal upozorňovat na olomoucké čarodějnictví Leopolda I., rozhodli se jednat. 

 

Olomouc se obrátila s memorandem na samotného císaře. Informovala ho podrobně o nechvalně známém působení šumperské inkvizice pod Bobligovým vedením. Císař zasáhl a vykázal tribunál do příslušných mezí. Roku 1696 jeho práce skončila. Bobligovi bylo tehdy osmdesát let a po zbytek života ho velmi zle trápila dna.

 

Do roku 1696 padlo za oběť čarodějnických procesů ve Velkých Losinách a přilehlých obcích 38 osob a dalších 52 na Šumpersku. Celkový počet obětí za Bobligova působení dosáhl 250 osob. Koncem století byl z Bobliga zámožný člověk. Za celou dobu trvání procesů se proti nim nepostavila žádná dostatečně mocná církevní ani světská autorita. Zločinec Boblig nebyl nikdy potrestán a naloupený majetek si před zraky a s požehnáním církve v klidu užíval jako olomoucký měšťan až do roku 1698, kdy ve věku 87 let zemřel.

 

 

 

 

 

Prameny:

Archiv Českého rozhlasu, Toulky českou minulostí, schůzka  490: Hon na čarodějnice, 491. schůzka: Osud statečného muže, čestného člověka a neobyčejného smolaře, děkana Kryštofa Aloise Lautnera ze Šumperka, autor Josef Veselý.

Václav Medek: „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner

www stránky o Šumpersku

           FILOSOFIE

© PEEN  2013

Čarodějnické procesy v Čechách a na Moravě