Historie

JEŽÍŠ Z NAZARETHU

... kdo vlastně byl a jak ho vnímat

Osoba Ježíše mýma očima

 

Názory publikované na těchto stránkách jsou jen mými názory,

založené na mé osobní zkušenosti a vnímání uvedených poznatků.

Nikomu tyto názory nenutím a zároveň mi nikdo nemůže bránit,

abych je publikoval.

Chci, aby takto byly následující pasáže vnímány

a podle toho s nimi nakládáno.

 

 

Petr Engel, 2006–2010

 

Křesťanství a Evropa

 

Když teď v poslední době výrazněji přemýšlím o Ježíšovi a křesťanství, napadají mě různé věci a otázky.

 

Například Ježíš byl Žid. Jeho učení a názory přesáhly hranice oblasti – území, kde žil – Palestiny. Stalo se základem nejrozšířenějšího světového náboženství po celém světě. Já se ptám proč?

 

Přece jen pro Evropany nebo Američany (což jsou vlastně původně také Evropané) je to trochu „out of place“.

 

Ptám se proč se nauka, názory a vědění Ježíše, který byl Žid, staly tak rozšířené a akceptovatelné po takřka celém světě i přesto, že některým kulturám, není tento pohled zcela vlastní. Přece jen je rozdíl, mezi mentalitou Žida a Evropana. (Bez jakýchkoli skrytých, antisemitských pohnutek). Čím to, že se „Ježíšovo náboženství“, vycházející z židovských tradic, stalo tak přijatelně pro velkou část Evropy? Proč Evropané (samozřejmě ne všichni) přijali Ježíše a jeho osud za svůj? Proč něco podobného nenastalo třeba ve vztahu k budhismu? (Pravda je, že východoasijské praktiky náboženství a vnímání světa je nám, Evropanům, asi ještě vzdálenější, než židovské náboženství).

 

V době, kdy v Palestině žil Ježíš, tak v Evropě se proháněli na přelomu století, cca do roku 50 n. l. Keltové a Germáni, než byli totálně romanizováni a asimilováni jako součást tehdejšího Římského impéria. V této době v Evropě působili „pohané, barbaři“, jejíchž vnímání života a smrti mi je přece jen trochu bližší (uctívání přírody a přírodních zákonů). Proč bylo vědění a náboženství těchto kmenů a národů potlačeno? Odpověď může být možná částečně i v tom, že křesťanství bylo císařem Konstantinem ve 4. stolení n.l. „uzákoněno“ jako oficiální náboženství.[*]

 

[*] Jsem si vědom toho, že konstatování v poslední uvedené větě je hodně velkým a možná i nepřesným zjednodušení historických skutečností. Odborníci a historici mi snad pominou. Je známo, že cesta k sestavení Bible a textů, které obsahuje, nebyla vůbec jednoduchá, mnoho textů bylo podrobeno církevní cenzuře a do konečné podoby Bible jak ji známe v dnešní podobě vůbec nebylo zahrnuto. Ale o tom jak vlastně vznikla Bible a kdo ji vlastně sestavil třeba na jiném místě.

 

 

Ježíš Nazaretský

 

Psát o Ježíšovi jako o člověkovi, i přesto, že budu vycházet ze skutečnosti, že šlo o skutečnou historickou osobu patrně s velkým charisma, je, tak trochu, jako vařit z vody. Dost těžko je vkládat Ježíšovi do úst myšlenky a názory, které údajně vyznával, když se člověk nemůže opřít o jeho osobní svědectví (písemná) a je odkázán jen na sdělení o mnoho desítek let starší, velice často tendenčně přibarvená a nadnesená (Bible, Evangelia).

 

Jaký tedy Ježíš jako člověk byl se lze jen dohadovat.

 

Je otázka, zda je možné  vnímat  Ježíše jen  skrze jeho „pozitivní“ vlastnosti jako člověka, který pro ostatní chtěl jenom „dobro“, „pravdu“, „spravedlnost“, zkrátka Boží království, což je skoro jako ráj na Zemi.

 

(Píšu uvozovky zcela záměrně, protože velice záleží na tom, jak budeme tyto atributy definovat! Absolutní dobro, pravda, spravedlnost … neexistuje! Tyto hodnoty jsou pouze relativní, právě proto, že jsou definovány člověkem, jehož život a vnímání všeho okolního je samo o sobě relativní, dané jen jeho pohledem a životním postojem. Nic na Zemi okolo nás nemá absolutní platnost i když by si to mnozí přáli. Absolutní neexistuje a z toho je třeba vycházet pokud se člověk nechce dopouštět nenapravitelných omylů.)

 

Z tohoto pohledu by člověk Ježíše pasoval málem do role supermana, jistého nadčlověka [*], opravdového „syna Božího“, ale to jen židovská tradice naroubovala tento pohled na historickou osobnost toho, který (s velkou pravděpodobností) opravdu žil, byl svým způsobem jiný než většina ostatních a tak i svým osudem – smrtí na kříži jako mučedník se Židům o několik století později „hodil“ k tomuto naroubování výjimečných vlastností a schopností na jeho osobu. Je třeba mít na paměti, že podíl Židů na Ježíšově smrti je přeceňován. Je velice nepravděpodobné, že by Pilát podlehl „veřejnému tlaku“ Židů, kteří „žádali“ Ježíšovo ukřižování. Pilát byl krutý pragmatik, který plnil povinnosti jemu svěřenému úřadu. Mezi těmito povinnostmi nebyla poprava – ukřižování – v této době nic mimořádného.

 

[*] Árijská teorie o nadřazenosti není z tohoto pohledu nic nového. Vždy v historii byli a budou i nadále jedinci, kteří si o osobě mysleli a budou myslet, že jsou víc než ti ostatní.

 

Jenom sama výjimečnost k sebeprosazení nestačí, je třeba i svým způsobem vnímavého okolí, které mě nějakým způsobem bude reflektovat a moje další jednání a činy tak korigovat. Pokud nebude této vzájemné reakce, nebude „spasitel“, nebude „mesiáš“.

 

Každý člověk má svoje pozitivní, ale i negativní stránky, prostě rub a líc, jeden bez druhého neexistuje. Proto je falešné přikládat Ježíšovi jen pozitivní vlastnosti.

 

Člověk si o sobě musí poměrně dost myslet, aby se prohlásil za vyvoleného, za syna Božího, za toho, kdo je předurčen …, k čemukoli. Tady sebevědomí určitě nechybí a skromností neoplývá. Tady už je, alespoň pro mě, v tom  jak Ježíše vnímat, trochu rozpor.

 

I člověk, který bude chtít pro lidstvo (pro ostatní) to nejlepší (je otázka jestli o to ostatní vůbec budou stát …), pokud nebude chtít totálně popřít sebe sama, není naprostým altruistou, který by se zcela obětoval (i doslova).

 

Tady už je třeba i jistá dávka fanatismu, kterou si dotyčný zdůvodní své jednání a konání i s vědomím toho, že jeho oběť nemusí mít zamýšlený efekt. Myslím, že v tomto smyslu jednal i Ježíš. Podle některých pramenů („Jidášovo evangelium“) měl dokonce Ježíš Jidáše obeznámit podrobněji se svým „učením“ a záměrem vydat se Římanům a smrti na kříži, aby tak zajistil věčnost svého „učení“. Sekta kainitů, z jejíhož okruhu pravděpodobně pochází i před pár dny zveřejněné „Jidášovo evangelium“,  tvrdila, že Jidáš jednal tak, aby Kristus mohl zemřít a spasit tím svět. Byl prý nejvíce ze všech učedníků zasvěcen do Ježíšova tajemství a věděl, že musí spustit „mechanismus spásy“.

 

Co k tomu dodat …?

 

Někteří autoři, například Michael H. Hart (100 nejvlivnějších osobností dějin, Knižní klub, 1994) o Ježíšovi mimo jiné píše:

 

Nezdá se však rozumné Ježíšovi přičítat všechno, co křesťanské církve nebo jednotliví křesťané později dělali jeho jménem, zejména proto, že by s mnoha věcmi zřejmě nesouhlasil. Některé z nich – například náboženské války mezi různými křesťanskými sektami a barbarské masakry a perzekuce Židů – jsou v tak zjevném rozporu s Ježíšovými postoji a jeho učením, že se zdá naprosto absurdní tvrdit, že k nim dal Ježíš podnět.

 

K tomu jen krátce. Je obtížné ba nemožné se dohadovat o tom, co si Ježíš myslel, jaké hodnoty vyznával a co „přesně“ učil a to právě vzhledem k tomu co jsem napsal výše. Nemáme o tomto žádné naprosto věrohodné, historicky ověřitelné doklady, jen svědectví novozákonní, hlavně evangelia vzniklá o mnoho desítek let později a mající tedy jen omezenou historickou platnost. Zdaleka ne všechno, co evangelisté o Ježíšovi a jeho „učení“ tvrdí je možné vzít za „bernou minci“! Nemyslím si, že by Ježíš souhlasil s pozdějšími náboženskými válkami, to rozhodně ne. Spíše se domnívám, že až sem nedohlédl a tyto věci ani nedomyslel. Přece jen byl pravděpodobně členem nižší společenské vrstvy, byl tesař, ne žádný učenec, možná „filozof samouk“ a byť měl jistě určité charisma, jeho intelektové schopnosti byly pravděpodobně přece jen trochu omezené.

 

To není hanění, nebo tvrzení, že byl hlupák. Nicméně inteligence, dle mého názoru, má dvě složky. Jednak je to přirozená inteligence, to jsou jednoduše řečeno schopnosti a dovednosti, včetně duševních se kterými se člověk rodí a druhou složkou je inteligence získaná, to je to, co se člověk naučí, zkrátka životní zkušenost v nejširším slova smyslu. Z tohoto pohledu byl Ježíš ve smyslu hlubších „životních zkušeností“ přece jen trochu mlád, nicméně na druhé straně ve věku, kdy mohl být tak radikální, že se rozhodl k sebeobětování. (Čím je člověk starší, tím je méně radikální a více lpí na životě a získaných hodnotách. Když jsem byl o dost mladší vnímal jsem život taky trochu jinak a byl jsem výrazněji „akční“ než teď. Sám sebe teď vnímám spíš jako obroušený kámen ... petros).

 

A na jiném místě M.H.Hart pokračuje :

 

Podobně se nezdá vhodné Ježíšovi přičítat vzestup vědy jenom proto, že se moderní věda začala rozvíjet nejprve v křesťanských územích západní Evropy. Nikdo z původních křesťanů Ježíšovo učení jistě nevykládal jako výzvu k vědeckému zkoumání fysického světa. Vždyť přechod Říma ke křesťanství doprovázel a následoval prudký pokles všeobecné technické úrovně a všeobecného stupně zájmu o vědu. To, že se věda nakonec začala rozvíjet v Evropě, je vlastně důkazem, že v evropském kulturním odkazu bylo cosi příznivého pro vědecké myšlení. Nebylo to však Ježíšovo kázání, ale spíš řecký racionalismus, jehož typickými představiteli byli Aristoteles a Euklides. Za zmínku stojí, že se moderní věda nerozvíjela za rozkvětu církevní moci a křesťanské zbožnosti, ale spíš na sklonku renesance, období, kdy Evropa prožívala nový zájem o předkřesťanské dědictví.

 

S touto pasáží naprosto a bez výhrad souhlasím a nelze než dodat, že církev byla právě ta, která bránila (a v některých oblastech stále ještě brání!) všeobecnému pokroku, protože jí to zkrátka nevyhovovalo a jakýkoli pokrok a vědění ohrožovalo církví hlásané dogma, které mělo (stále má?!?) lidstvo udržet v nevědomosti a … poslušnosti. Jen nevědomý lid se dá ovládat …

 

 

Poslední aktualizace :

30.09.2013

Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

© PEEN  2013