Historie

KŘÍŽ, JEŽÍŠ …

… a jeho smrt z mého pohledu

Čím  více se dovídám o Ježíšovi, jeho utrpení, ukřižování, římském procesu s Ježíšem atd., tím je můj pohled na Ježíše zatížen, řekněme, jistými pochybnostmi jaký postoj k jeho osobě vlastně zaujmout, pokud se člověk oprostí od náboženské „glorioly“, která jeho osobu obklopuje. Na základě historických, medicínských i právních poznatků té doby, které je možné pokládat za věrohodné, se pohled na Ježíše trochu mění ...

 

 

Kříž

 

Sám symbol kříže je „definován“ (vnímán) jako symbol víry a naděje, potažmo jako symbol utrpení, kterým musel Ježíš projít.

 

Možná jen málokomu, kdo nosí křížek na krku, dojde, že kříž byl asi nejkrutějším mučícím nástrojem, který kdy člověk vynalezl a mnohokrát použil! Teprve později bylo používání tohoto mučícího nástroje zakázáno a trest smrti ukřižováním zakázán císařem Konstantinem.

 

Symbol čeho to tedy nosíme na krku ...?

Svým způsobem je to z tohoto pohledu něco podobného, jako kdybychom na krku nosili řetízek s gilotinou, nebo elektrickým křeslem ...

Také jsem dlouho nosil křížek na krku, vedle ostatních přívěsků, ... už ho nenosím.

 

 

Ježíš – oběť nebo provokatér?

 

Toto vyjádření se možná mnohým může zdá příliš ostré, nicméně ...

V době Ježíšově byla Judea v područí Římské říše, jako ostatním jí byl vnucen pax romana, který však byl velice křehký a bez jistých tvrdostí ze strany Říma neudržitelný. Navíc se zde střetly dvě zcela odlišné kultury a náboženství, což problémy dále vystupňovávalo. V té době, kdy Judea trpěla po všech stránkách pod římským jhem, nebyla o „proroky“ nouze a Ježíš nebyl jediným samozvaným mesiášem, který by měl Židy z této strastiplné situace vyvést. A záleželo jen na římských prefektech, správcích, jak na tyto samozvané spasitele nahlíželi. Ve velké většině případů byli tito jedinci prohlášeni za blázny a Řím jim dále nevěnoval svou pozornost. V případě Ježíše to ale bylo trochu jinak. Pravděpodobně sám se  prohlásil za „syna Božího“ a nezůstalo jen u toho. Možná kdyby se věnoval jen svému tesařskému řemeslu bylo by všechno jinak.

 

Jak bylo naznačeno Ježíš byl tesař. Pocházel z chudých společenských vrstev, na rozdíl od Jidáše, a pravděpodobně se mu dostalo jen základního vzdělání (snad), uměl číst i psát (?). (Podle některých pramenů Jidáš patřil spíše do horní střední vrstvy, jeho otec a později i on ovládal řečtinu a latinu a vlastnil po smrti otce v Judeji řadu domů ...) Ježíš měl bezpochyby velké charisma a pravděpodobně dokázal svoje myšlenky jasně formulovat a prezentovat tak, aby byly sdělné všem lidem. Myšlenky na lepší budoucí život, na „boží království“ se vždy poslouchají velice dobře, zvláště v době poroby a utrpení. Proto není s podivem, že Ježíš našel pro tyto své myšlenky podporu a dokonce se k němu mnozí lidé přidávali na jeho cestách Palestinou, ať to byli muži, ale i ženy (např. Marie z Magdaly [*]). Jak je známo, z okruhu těchto příznivců si později vybral těch dvanáct „nejvěrnějších“, svých učedníků – apoštolů.

 

[*] Postava Marie z Magdaly, nebo Máří Magdalény, je sama o sobě z historického pohledu velice zajímavá. Snad se podrobněji zmíním na jiném místě. Roli děvky – prostitutky jí přisoudila církev! Těžko spekulovat o důvodu proč. Nové poznatky však ukazují, že byla jednou z mnoha bohatších žen (ale i mužů – např. Josef Arimatejský), které doprovázely Ježíše a jeho učedníky na poutích a které ho finančně podporovaly.

 

Už sám tento fakt, že se za Ježíšem táhly davy lidí, nemohli nechat Římané bez povšimnutí. Tam, kde se srocuje dav není nouze o povstání a těch tehdy v Judeji nebylo málo a bylo k nim vždy blízko. Navíc Ježíš vystupoval naprosto veřejně, bez utajení a jeho osoba byla všem dostatečně známa, tedy i Římanům. Navíc se Ježíš neskrýval a svými názory a myšlenkami se netajil.

 

Toto zmiňuji jen proto, že Římané, pokud chtěli Ježíše zatknout, nepotřebovali, aby ho Jidáš polibkem identifikoval, neboť jeho postava byla dostatečně známa. Vůbec role Jidáše v celém „procesu“ s Ježíšem je v mnohém ne zcela jasná, včetně těch třiceti zlatých, za které měl Ježíše prodat (zdá se, že to byl Jidášův dluh, který chtěl pouze splatit) i včetně jeho smrti oběšením, puknutím srdce nebo shnitím za živa (zdroje se různí). V některých pracích je Jidáš popisován jako starý muž, hodně přes sedmdesát, který přežil všechny učedníky a zabýval se historií a psaním dějin. [Jidáš iškariotský (Die Geschichte des Judas), Siegfried Obermeier, německy 2000, česky Knižní klub 2006]

 

S vědomím, že „se o něm ví“ a že není Římanům zcela „lhostejný“ se Ježíš sám a dobrovolně v roce 30 v době konání Pašijových slavností, vydává se svými učedníky do Jeruzaléma. Tam je zatčen, pravděpodobně jen Římany – Pilátem Pontským, který zde v té době Řím zastupoval, včetně pravomoci udělit trest smrti, vyslýchán a odsouzen k smrti ukřižováním.

 

Když se člověk alespoň trochu pokusí vžít do Ježíše a pochopit jeho psychiku, je možné dojít k závěru, že Ježíš si musel být velice dobře vědom toho, že pokud se nevydá na smrt bude jeho „učení“ zapomenuto a jeho myšlenky vezmou za své. Proto podle mého soudu naprosto vědomou a dobrovolnou smrtí si byl „schopen zajistit a pojistit“, že sehraje roli mučedníka a na jeho činy se jen tak nezapomene.

 

Podle očitých svědectví (Jidášovo evangelium a další) se Ježíš v posledních letech svého života začal chovat poněkud fanaticky a je možné, že si s některými svými druhy – apoštoly přestal rozumět.

 

Fanatismus je možné z mého pohledu definovat jako prosazování vlastních i jiných myšlenek, činů a aplikování svého chování bez ohledu na možné následky, nejen pro svou osobu. Proto si myslím není na místě přílišný údiv nad jednáním Petra (nehlásil se k Ježíšovi – „zapřel ho“), nebo Jidáše („sprostě ho udal – zradil(?)“) ve vztahu k Ježíšovi a jistý odklon od jeho osoby, pokud nechtěli riskovat stejný osud jako on. Normálnímu člověku je vlastní zachování svého života, nikoli opak.

 

Píšu záměrně „normální“, protože velice záleží, jak budeme ono normální definovat ..., ale to je na další úvahu. Nicméně si myslím, že snad ve vztahu člověka k vlastnímu životu platí to, co jsem napsal ... i když v některých náboženstvích je tomu jinak ...

 

Sice je to spekulace, nevím, co si Ježíš myslel, co cítil, ale i z další historie, i novodobé, jsou známy činy sebeobětování ve smyslu své nebo „vyšší“ pravdy, nebo ve snaze burcovat obecné povědomí a upozornit na věci, které pokládám za důležité (upálení, teroristické činy). Proto se domnívám, že Ježíš jednal v podobném duchu. Proto jsem v úvodu položil otázku „oběť nebo provokatér“, protože v tomto světle to ze strany Ježíše provokace byla, byla vědomá i se svými důsledky pro jeho osobu (smrt).

 

A lid má rád mučedníky a proto po mnoha letech po Ježíšovo smrti byly jeho myšlenky vzaty jako základ později nejrozšířenějšího světového náboženství – křesťanství, pozdější „vykladači“ Krista (hlavně evangelisté Matouš, Marek, Lukáš a Jan – evangelia je možné datovat do období druhé poloviny prvního století) některé jeho myšlenky a skutky dostatečně přibarvili (a tím v podstatě zneužili ...(!) – tím, že Ježíšovi připsali nadpřirozené schopnosti mu rozhodně neprospěli) a tím vlastně byly dány základy pro šíření křesťanství (i na tomto místě jsem si vědom velkého zjednodušení, nicméně pro toto zamyšlení dostačuje) s jeho pozitivními i negativními stránkami pro další vývoj (např. křižácké války a jiné činy „ve jménu Krista“, ... které snese mnoho).

 

Z tohoto krátkého zamyšlení je možné mezi řádky vyčíst, jaký je vlastně můj vztah k tomu, jehož nazývali Ježíš Kristus. Zcela jistě to není zaslepený obdiv, ale spíše zdravý respekt, který si dle mého soudu, jako zcela jistě historická osobnost, zaslouží ...

 

Mezi těmito dvěma pohledy je značný rozdíl ...

© PEEN  2013