Historie

 

Prvním národem v dějinách, který pravděpodobně začal praktikovat křižování, byli Peršané. Tento způsob popravy měl pravděpodobně náboženský smysl. Původně byl odsouzený zavěšen, přivázán řemeny nebo přibit hřeby  na strom či kůl. Často byl kůl zahrocen a odsouzený byl na něj naražen a jím probodnut: bylo to „naražení na kůl“. Tělo odsouzeného se nedotýkalo země, která byla zasvěcena Ormuzdovi, a ta proto nebyla znesvěcena. Alexander Veliký uvedl tyto praktiky do Egypta a Kartága a Římané je objevili a naučili se je od Kartaginců a tuto formu trestu smrti dále „zdokonalili“ použitím „opravdového“ kříže.  Kartaginští trestali ukřižováním své generály a důstojníky, kteří byli poraženi ve válce anebo vystupovali jako příliš nezávislí. Nejčastěji se však křižování používalo jako prostředku k porobení odbojných měst či k přinucení obklíčených měst ke kapitulaci, k podmanění vzpurných oddílů či vzdorujících provincií.

 

V řecko – římském světě bylo ukřižování trestem pro vzbouřence a lupiče (latro = latinsky lupič, loupežník, zbojník. Ekumenický překlad Bible používá správného označení „povstalec“), ale také typickým trestem otroků. Ukřižování se vyznačovalo právě významným sepětím s otroctvím. Důvodem byla skutečnost, že vzpoury otroků představovaly pro republikánský a císařský Řím veliké nebezpečí. Římská civilizace spočívala na otroctví. Otroci pracovali na rozlehlých panstvích a vykonávali veškerou manuální práci. Pro Řím by ztráta, nebo jen pouhé snížení počtu otroků znamenalo zkázu. Ukřižování tedy bylo pro otroky strašlivým napomenutím, aby se nepokoušeli vymanit z otroctví. Otrok, podle římského smýšlení, nebyl totiž člověkem, ale „věcí“, s níž mohl majitel nakládat jak uznal za vhodné. Obava ze vzpour otroků vedla ve 2. století př. Kr. k přehnanému vykonávání ukřižování. Například po definitivním poražení Spartaka, který v roce 73 př. Kr. zorganizoval povstání otroků proti Římu, nechal vítězný Crassus pověsit na kříže 6 000 zajatců podél Via Appia, mezi Capuou a Římem [píše Appianus].

 

V židovském světě se křižování používalo za vlády Hasmeneovců, která začala po vzpouře Makabejských (II. stol. př. Kr.) do roku 63 př. Kr., kdy Pompeius dobyl Palestiny. Od doby kdy se Palestina stala římskou provincií (r. 6 n. l.) se Římané přehnaně uchylovali k vykonávání tohoto trestu, aby potlačili židovské vzpoury, o které v té době nebyla nouze. Trest smrti ukřižováním zrušil až císař Konstantin (4. stol. n. l.).

 

Vlastnímu ukřižování předcházelo bičování, které již samo o sobě bylo krutým trestem a mělo za úkol odsouzeného nejenom fysicky oslabit, ale i psychicky „zlomit“. Nezřídka se stávalo, že oběť podlehla již samotnému bičování. Tady hodně záleželo na fysické dispozici vojáka(ků), který(ří) bičování prováděli. Po absolvování tohoto utrpení následovalo vlastní ukřižování, kdy byla oběť povalena na zem na záda, její paže nataženy podél patibula a fixovány řemeny, provazy, nebo přibity v zápěstích. V používání hřebů si Římané libovali. Potom byla oběť i s patibulem  vyzdvižena na svislý trám – stipes, k němuž byly fixovány nohy opět řemeny, lany nebo hřeby. Následovalo utrpení na kříži, které mohlo, v závislosti na předchozí tvrdosti bičování, trvat od 3 až 4 hodin do 3 až 4 dnů! Oběť byla ponechána na pospas hmyzu, ptákům a šelmám. Vojáci nesměli opustit oběť dokud nebylo jasné, že nastala smrt. Utrpení oběti mohli výrazně zkrátit zlomením kostí obou bérců, kdy potom během několika minut došlo k udušení. Smrt oběti byla pojištěna vražením kopí do boku oběti. Oběť na kříži, resp. její ostatky byly ponechány na kříži s výjimkou případů, kdy rodina dostala většinou od místodržícího, povolení ke snětí s kříže a pohřbu.

 

 

Bičování

 

Bičování byl oficiální trest pro všechny Římany předcházející popravě a pouze ženy a římští senátoři nebo vojáci (s výjimkou případů deserce) byli osvobozeni. Používaným nástrojem byl krátký bič – flagrum nebo flagellum s několika jednotlivými nebo spletenými koženými řemínky různé délky, na kterých byly navázány malé kovové kuličky nebo ostré kousky ovčích kostí v různých vzdálenostech (Fig 1). Příležitostně byl také používán jako odznak úřadu. Pro bičování byl člověk svlečen ze svých šatů a jeho ruce byly přivázány na svislý kůl. Záda, hýždě a nohy byly bičovány jedním ze dvou vojáků (liktorů), nebo jedním, který měnil místo. Krutost bičování závisela na dispozici liktorů a byla odstupňována od oslabení oběti až ke stavu kolapsu nebo smrti. Židovský zákon stanovil počet ran na 40, farizejové z obavy, aby limit nebyl překročen, snížili tento počet na 39. Podle římského práva však nebyl limitní počet ran stanoven, takže se často stávalo, že bičovaná oběť pod ranami zemřela.

 

 

Medicínský aspekt bičování

 

Když římští vojáci opakovaně udeřili do zad oběti plnou silou, železné kuličky způsobily hluboká pohmoždění a kožené copy a ovčí kosti se zařezávaly do kůže a podkožních tkání. Tehdy, když bičování pokračovalo, zasahovala lacerace (poškození tkání) hluboko ke kosterním svalům a způsobovala obnažení žeber a značné krvácení ze svalové hmoty. Bolest a ztráta krve nakonec vyústily v cirkulační šok a selhání oběhu. Rozsah krevních ztrát ve značné míře určoval jak dlouho bude oběť přežívat na kříži.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Praktiky ukřižování

 

Třebaže Římané trest smrti ukřižováním nevynalezli, zdokonalili ho jako formu tortury (mučení) a hrdelního trestu, který byl určený k způsobení pomalé smrti s maximem bolesti a vyčerpání. Byla to jedna z velmi nemilosrdných a krutých metod popravy a byla obyčejně vyhrazena jen pro otroky, cizince, revolucionáře a mrzké kriminálníky. Římské práno obyčejně ochraňovalo římské občany před ukřižováním, možná s výjimkou případů deserce vojáků.

 

V ranných dobách v Persii , byly oběti v každém případě přivázány ke stromu, nebo byly svázány nebo naraženy na kůl, obvykle tak, aby se nohy proviněné oběti nedotýkaly svaté země. Teprve později byl použit pravý kříž, který byl charakterizován svislou podpěrou (stipes) a horizontálním příčným břevnem (patibulum) a měl mnoho obměn. Archeologické a historické důkazy naznačují, že nízký „Tau“ kříž byl upřednostňován Římany v Palestině v době Krista, (u)křižovací praktiky se často odlišovaly v daných geografických oblastech a v souladu s představivostí vykonavatelů a mohl být použit tedy i „latinský“ kříž (vyšší) i jiné formy.

 

Bylo obvyklé, že si odsouzený člověk nesl svůj vlastní kříž od místa bičování na stanoviště ukřižování za branami města. Obyčejně byl nahý, ledaže by byl ochráněn místním obyčejem. Jelikož váha celého kříže byla pravděpodobně hodně přes 136 kg (300 liber), bylo neseno jenom příčné břevno –  patibulum (Fig 2). Patibulum, vážící 34 až 57 kg (75 až 125 liber) bylo umístěno napříč na šíji oběti a balancovalo podél obou ramen. Obyčejně napřažené paže byly přivázány k trámu. Průvod  na místo ukřižování byl veden kompletní římskou vojenskou gardou v čele s centuriem – setníkem. Jeden z vojáků nesl tabulku (titulus), na které bylo napsáno jméno odsouzeného člověka a čin, který spáchal (Fig 2). Později byla tato tabulka umístěna na vrchol kříže. Římská garda nesměla opustit oběť dokud nebyla jistá její smrt. Za branami města byly trvale umístěny mohutné, vzpřímené, dřevěné kůly (stipes), na kterých bylo patibulum zajištěno. V případě „Tau“ kříže, to bylo provedeno čepem a zajištěno pomocí zpevňujících lan nebo bez nich. K prodloužení křižovací procedury byl umísťovaný do střední části vztyčeného trámu  horizontální dřevěný blok nebo prkno, sloužící jako hrubé sedátko (sedile nebo sedulum). Jen vzácně a mnohem později než v časech Krista, byl v dolní části přídavný blok (suppedaneum), který sloužil k fixaci nohou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na místě vykonání rozsudku byl oběti nabídnut hořký nápoj z vína mixovaný s myrhou, který působil mírně analgeticky. Odsouzený byl potom povalen na zem na záda s pažemi rozpaženými podél patibula. Ruce mohly být přibity nebo přivázány k příčnému trámu, přičemž přibití bylo zjevně preferováno Římany. Archeologické nálezy ukřižovaných těl, nalezené v kostnici blízko Jeruzaléma a datované od časů Krista ukazují, že hřeby byly zužující se železné hroty dlouhé asi 13 až 18 cm (5 až 7 palců) s čtvercovým dříkem okolo 1 cm (3/8 palce). Mimo to, kosterní nálezy a turínské plátno dokumentují, že hřeby byly obvykle vedeny zápěstím spíše než dlaněmi (Fig 3).

 

Poté, co byly obě paže fixovány v příčnému trámu, patibulum a oběť, společně, byly vytaženy na svislý trám (stipes). Na nízký kříž to čtyři vojáci zvládli relativně snadno. Ale u vysokého kříže museli vojáci použít buď dřevěné vidle nebo žebříky. Potom byly nohy fixovány ke kříži buď hřeby nebo lany. Kosterní nálezy a turínské plátno naznačují, že přibití byl upřednostňovaný římský způsob. Ačkoli nohy mohly být fixovány ke stranám svislého kůlu, nebo dřevěné opěře nohou (suppedaneum), byly obyčejně přibity přímo k čelu svislého trámu (Fig 4). Končetiny byly v   kolenních kloubech flektovány (Fig 5).

 

Když bylo přibití kompletní byla tabulka (titulus) umístěna na kříž hřeby nebo provazy přímo nad hlavu oběti. Délka přežití byla celkově v rozmezí od tří nebo čtyř hodin do tří nebo čtyř dnů a závisela na tvrdosti bičování. Když ale bylo bičování relativně mírné mohli římští vojáci urychlit smrt zlomením dolních končetin pod koleny (crurifragium nebo skelokopia).

 

Ukřižovaná bezmocná oběť byla ponechána na pospas hmyzu, který mohl snadno pronikat otevřenými ranami nebo očima, ušima a nosem a podobné utrpení mohli způsobovat ptáci. Mimoto bylo zvykem zanechat mrtvolu na kříži sežrat predátory. Podle římského práva mohla rodina odsouzeného získat tělo pro pohřeb po získání povolení od římského místodržícího.

 

Stávalo se, že ne jeden odsouzený ukřižování přežil. Potom tělo nebylo vydáno rodině dříve, dokud se vojáci nepřesvědčili, že je oběť mrtvá. Podle zvyku mohl jeden z římských strážců  probodnout tělo mečem nebo kopím. Tradičně tím byla myšlena rána do srdce přes pravý bok nebo smrtelná rána v hrudi pravděpodobně prováděná většinou římských vojáků. Plátno z Turína dokumentuje tuto formu ublížení. Navíc, standardní pěchotní kopí, které bylo dlouhé 1,5 až 1,8 m (5 až 6 stop) mohlo snáze dosáhnout hrudi člověka ukřižovaného na nízkém kříži.

 

 

Medicínské aspekty ukřižování

 

Se znalostmi anatomie a starobylých metod ukřižování je možné rekonstruovat pravděpodobná medicínská hlediska této formy pomalé smrti. Každé zranění  podle všeho způsobovalo intensivní agónii a jejich přispění k usmrcení byla častá.

 

Bičování před ukřižováním  sloužilo k oslabení odsouzeného člověka a když byla ztráta krve značná vedlo k vyvolání ortostatické hypotenze nebo až k hypovolemickému šoku. Když byla oběť povalena na zem na záda, aby byla připravena k fixaci rukou, její rány od bičování se velmi pravděpodobně opět otevřely a kontaminovaly špínou. Navíc s každým nádechem byly bolestivé rány od bičování odírány hrubým dřevem trámu (stipes).Výsledkem bylo, že ke ztrátám krve ze zad docházelo i během utrpení ukřižování.

 

S nataženými, ale ne napnutými pažemi byla zápěstí přibita k patitulu. Jak je vidět, vazy a kosti zápěstí jsou schopny unést váhu těla na nich visící, kdežto dlaně nikoli. Proto byly železné bodce pravděpodobně vraženy mezi radius a zápěstí, nebo mezi obě řady karpálních kostí (Fig 3). Hřeb v této lokalizaci v zápěstí prošel mezi kostními elementy a tím způsobil zlomeniny a pravděpodobnost bolestivého periostálního poškození byla veliká. Navíc, procházející hřeb mohl poškodit nebo přeseknout silný senzomotorický nervus medianus (Fig 3).  Stimulovaný nerv mohl způsobit strastiplné vystřelující pálivé bolesti do obou paží. Třebaže přeseknutý nervus medianus mohl vyústit v paralysu části ruky, ischemické kontraktury a poškození různých vazů železným hrotem mohly způsobit drápovité sevření prstů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejčastěji společně byly nohy fixovány k přední ploše trámu (stipes) vedením železného bodce skrz první a druhý  intermetatarsální prostor, právě pod tarsometatarsálním skloubením. Je pravděpodobné, že hluboký peroneální nerv a větve mediálního a laterálního plantárního nervu byly poškozeny hřeby (Fig 4). Třebaže bičování mohlo vyústit ve značnou ztrátu krve, ukřižování samo o sobě bylo „bezkrevným“ výkonem, vzhledem k tomu, že upřednostňovanými anatomickými místy probodnutí nevedly žádné velké tepny.

 

Zásadním patofysiologickým efektem ukřižování, vedle strastiplné bolesti, byl značný zásah do normálního dýchání, zejména výdechu (Fig 5). Váha těla, táhnoucí dolů na natažených pažích a ramenech, měla za následek fixaci mezižeberních svalů v inspirační poloze a tím bránila pasivnímu výdechu. Proto výdech byl primárně diafragmatický – brániční a dýchání bylo povrchní. Je  pravděpodobné, že tato forma dýchání nebyla dostatečná a brzy vyústila v hyperkapnii a svalové křeče nebo tetanické kontrakce, jejichž následkem se únava a hyperkapnie stupňovaly a stále více bránily dýchání.

 

Odpovídající výdech vyžadoval vyzvednutí těla zvednutím na nohou, flexi v loktech a addukci v ramenou (Fig. 5). Tento manévr umísťoval veškerou váhu těla do oblasti tarsů – nártů a způsoboval pálivou bolest. Navíc flexe v loktech způsobovala rotaci v zápěstích kolem železných hřebů hřebů a vedla k pálivé bolesti podél poškozeného nervus medianus. Vyzvednutí těla způsobovalo také bolestivé drásání bičovaných zad proti hrubému dřevu vertikálního trámu (stipes). Svalové křeče a parestezie roztažených a napjatých paží zvyšovaly tento diskomfort. Jako výsledek každého respiračního úsilí přichází agonizace a eventuálně vede k udušení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závěr

 

Aktuální příčina smrti při ukřižování byla multifaktoriální a byla poněkud odlišná případ od případu, nicméně dvě příčiny byly naprosto zásadní – hypovolemický šok a udušení vyčerpáním. Jiné možné přispívající faktory zahrnovaly dehydrataci, stressem indukované arytmie a kongestivní srdeční nedostatečnost s rychle se hromadícím perikardiálním a možná i pleurálním výpotkem. Zlomeniny během ukřižování (zlomení nohou pod koleny), pokud byly vykonány, vedly ke smrti udušením během několika minut. Smrt ukřižováním byla v každém smyslu slova strastiplným mučením (latinsky excrutiatus nebo „out of the cross“).

 

Toto sdělení se opírá závěry multidisciplinárního teamu Mayo Kliniky v Rochesteru v Minnesotě, USA publikované v medicínském časopise JAMA sv. 255, č. 11 z 21. března 1986. Tým vedl patolog Dr. Edwards, doprovodné ilustrace provedl grafik Mr. Floyd Hosmer.

 

 

Aktuálně

 

Jde o sdělení, které je staré skoro 25 let a objevily se některé nové pohledy na ukřižování. Teorií o bezprostřední příčině smrti ukřižováním je poměrně hodně, jediné na čem panuje obecná shoda je fakt, že šlo o multifaktoriální selhání organismu během tohoto procesu mučení, na kterém se významně podílela řada šokových faktorů, nesmírná bolest, vyčerpání, ztráta krve, lacerace tkání hlavně v oblasti hrudníku včetně možné kontuze plic během bičování. Frederick Zugibe a někteří další lékaři, především forenzní patologové, pokusy s dobrovolníky přiblížili blíže některé okolnosti, které nastávaly během ukřižování. Prokázali třeba, že během visení na kříži sice dochází ke snížení plicní ventilace asi o 10%, to samo o sobě ale není příčinou smrti udušením. Zugibe a ostatní ale přišli na to, že již po několika minutách, v závislosti na fysických dispozicích daného jedince, visení na kříži dochází k výrazným a posléze nesnesitelným bolestem v oblasti jak horních vzpažených a v zápěstí fixovaných končetin, tak k výrazným a nesnesitelným svalovým bolestem v oblasti dolních končetin. Tyto bolesti nakonec vedly u dobrovolníků k přerušení pokusu, nikoli nemožnost dýchání. Na svalové bolesti v končetinách se dle mého soudu, kromě jiných faktorů, bude asi nejvíce podílet hromadící se kyselina mléčná - laktát, která u omezeně pohyblivých fixovaných končetin není dostatečně metabolizována. Přišlo se také na to, že již po několika minutách visení na kříži dochází k výraznému vzestupu tepové frekvence hodně přes 100 pulsů za minutu. Vznik maligní arytmie u mladého a zdravého cca 30 letého člověka je spekulativní i když jsem si vědom, že v medicíně je možné prakticky všechno. Stejně tak ruptura myokardu při akutním transmurálním infarktu myokardu je možná, tyto případy jsou však spíše výjimečné. Někteří lékaři, kteří podporují teorii o smrti Ježíše na rupturu myokardu předpokládají, ovšem nedoložený a neobjektivizovaný fakt, že poté co podle evangelií Ježíš nesouce patibulum na horní části zad s fixovanými horními končetinami několikrát padl, mohlo kolem 50 kg vážící patibulum při pádu komprimovat jeho hrudník a způsobit kontuzi srdce. Tato oblast kontuze srdce se pod tlakem krve během času stále vyklenovala až vzniklo aneurysma, které nakonec náhle prasklo, což vedlo k okamžité smrti.

 

Při archeologických vykopávkách v Izraeli před několika lety, byl j jednom židovském hrobě nalezen kosterní ostatek obsahující kovový materiál, který byl identifikován jako patní kost probitá hřebem. Tento nález by naznačoval, že dolní končetiny ukřižované oběti byly přibíjeny skrz pevné patní kosti k bočním plochám stipes a nikoli tedy jen k přední ploše stipes přes nárty, jak naznačují některé rekonstrukce. Přibití skrz patní kosti je i anatomicky daleko jednodušší.

 

© Petr Engel, MUDr. – 2006 – 2010

Historie

KŘÍŽ A UKŘIŽOVÁNÍ

... historicko – medicínský pohled

© PEEN  2013