Historie

TURÍNSKÉ PLÁTNO

... byl to opravdu Ježíš?

Záhada turínské relikvie

 

 

Aktuální poznámka k datu 09.07.2010.

 

Na této stránce, která je součástí kapitoly o Ježíšovi z Nazarethu jsou jen kusé a neúplné informace o tom, co je nazýváno turínským plátnem a jde vlastně o jakýsi první „nástřel“ obsahující informace, které jsem dal dohromady v létě roku 2006. Ne, že by se ohledně původu této církevní relikvie objevily nějaké zásadní informace, ale podrobněji se problematikou turínského plátna a některými svými postřehy zabývám  v jiné kapitole svých stránek. I nadále zůstává původ zobrazení na této relikvii neobjasněnou záhadou, stále  i po téměř 100 letech jejího zkoumání není jednoznačně určeno její stáří, není objasněno jakým způsobem obraz mužské postavy na plátně vznikl a o tom, kdo je touto zobrazenou postavou je i nadále zahaleno tajemstvím. Je nanejvýš zřejmé, že nejde o zobrazení mrtvého Ježíše Krista, je nanejvýš evidentní, že obraz není a nevznikl otiskem jakéhokoliv lidského těla, což vylučují základní fyzikální zákony zabývající se deformacemi hmoty, v tomto případě deformací plátna, respektive obrazu lidského těla, který by po zahalení do plátna vznikl. Byl by totiž deformovaný a zásadně odlišný od obrazu zobrazeném na plátně!

 

Přesto, že informace na této stránce jsou neúplné a některé zmínky kusé, pro úplnost struktury této kapitoly stránku ponechávám a, jak jsem psal, turínskému plátnu se věnuji na jiném místě.

 

 

Byl to opravdu Ježíš?

 

Jedním z výstupů dlouhodobého vědeckého zkoumání bylo i následující sdělení:

 

 „Ježíš byl v době svého ukřižování vousatý, 1,81 metru vysoký muž, vážil 80 kilogramů a jeho krevní skupina byla AB.“

 

Již samo uvedení výšky postavy 181 cm vyvrací téměř s jistotou, že by mohlo jít o Ježíše či o jiného židovského muže. Průměrná výška mužské postavy židovského etnika byla v době Ježíšově cca o 15 – 20 cm nižší!

 

Na zkoumání turínského plátna – „Ježíšova“ rubáše – se podílela řada vědeckých institucí včetně NASA. Zatím nedokázal žádný vědec ani vědecký tým předložit definitivní verdikt, týkající se pravosti či nepravosti tohoto takzvaného Kristova rubáše, ačkoli za posledních 100 let byla provedena řada analýz.

 

Matouš ve svém evangeliu o Ježíšově pohřbu praví:

„Když nastal večer, přišel zámožný člověk z Arimatie jménem Josef, který také patřil k Ježíšovým učedníkům. Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát přikázal, aby mu je dali. Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesán ve skále; ke vchodu do hrobu přivalil veliký kámen a odešel.“

 

 

La Sacra Sidone

 

„Kristův“ rubáš, označovaný jako La Sacra Sidone, má rozměry 4,36 x 1,10 metru a byl podle biblických textů nalezen třetí den po ukřižování Ježíše v prázdném hrobě. Josef z Arimatie použil pro tyto účely plátno navlhčené šťávou z aloe. Na rubáši jsou jasně znatelné otisky přední a zadní strany lidského těla se stopami ukřižování a krve. Otisky jsou žlutohnědé barvy a představují nahého, bosého, vousatého muže. Skvrny od „krve“ jsou kolem hlavy, zápěstí, nohou a žeber. Při pohledu zepředu a zezadu se zdá , že ukřižovaný měl na hlavně jakousi korunu.

 

 

Osudy a cesty „Kristova“ rubáše

 

Osudy plátna po jeho nalezení jsou zmapovány jen částečně. Rubáš nejprve uchovával jeden z apoštolů – pravděpodobně Petr. V pátém století se objevil v Edesse (dnes jihovýchodní Turecko) a odtud se dostal do Konstantinopole, kde byl v srpnu 944 uložen do jedné z místních kaplí. Při čtvrté křížové výpravě (1202 – 1204) byl templáři dopraven do Athén a v roce 1205 jej obdržel z jejich rukou hrabě Geoffroy de Charny, který rubáš odvezl do kostela v Lirey ve Francii. Později byl umístěn v kostele v Besançonu, kde byl málem při požáru zničena v roce 1452 se stala jeho majiteli savojská knížata. Ta jej umístila do kapličky Sainte Chapelle v Chambéry. I zde jej málem zničil oheň – v roce 1532 vypukl v kapličce požár, žár rozpálil relikviář a roztavené kapky stříbra na více místech plátno propálily. Roucho bylo zachráněno jen tím, že je okamžitě namočili do vody. Plátno zůstalo v kapličce až do roku 1578, kdy společně se savojským knížetem putovalo do Piermontu a později bylo uloženo v turínské katedrále. Až do roku 1983 s ním disponoval italský exkrál Umberto, který je věnoval Vatikánu. Za možnost vidět turínské plátno i dnes vděčí lidé především turínskému hasiči Mariovi Trematoremu, který v noci v 11. na 12. dubna 1997 zachránil Kristův rubáš před ničivým požárem z vyhořelé katedrály v Turíně. Víc než stokrát musel uhodit kladivem do tlustého pancéřového skla, aby mohl plátno vynést před katedrálu, kde jej čekaly na tři tisíce aplaudujících lidí, včetně kardinála Saldariniho, turínského arcibiskupa. Jen díky jemu mohl nadále pokračovat stoletý spor o pravost rubáše, který se v nejbližší době dostane do dalšího stádia – předpokládá se, že budou provedeny nové zkoušky, které by mohly doložit skutečné stáří relikvie.

 

 

Spory o pravost

 

Tajemství plátna začalo zajímat vědce až koncem minulého století. 28. května 1898 je poprvé vyfotografoval turínský právník a vášnivý fotograf Secondo Pio. Při vyvolání se objevila na citlivé fotografické desce rozpoznatelná lidská postava – vousatý muž. Při dalším zkoumání došli někteří vědci, pochybující o pravosti relikvie, k názoru, že to vypadá, jako kdyby celé plátno bylo jedním velkým fotografickým negativem.  Ani při bližším zkoumání se ale nepřišlo na to, jakým způsobem byl obraz postavy na plátno přenesen.

 

Jistý biolog na přelomu století přišel na základě zkoumání rubáše s teorií, že plátno obarvil pot z těla. Katolická církev tehdy považovala výsledky jeho výzkumu za přesvědčivý důkaz pravosti rubáše. Netušili ovšem, že na základě této teorie se náhle objeví 130 dalších podobných relikvií, z nichž je dnes 42 uloženo v různých kostelech a katedrálách po celé Evropě.

 

Na přelomu století začal plátno zkoumat doktor Delage. Kromě pokusů se středověkými barvami zjistil také to, že na rouchu jsou stopy balzamovací látky používané v Palestině, a postupem času dospěl i k dalším indiciím, které jej utvrdily v názoru, že roucho z Turína je skutečně tím, do nějž byl zabalen Ježíš.

 

Římská akademie tehdy zakázala výsledky doktorovy práce vydat a jeho názory odmítla. V roce 1932 francouzský soudní lékař doktor Pierre  Barbet podnikl další významná zkoumání turínského plátna. Přišel například na to, že postava zobrazená na plátně má stopy po hřebech na zápěstích – nikoli na dlaních a na chodidlech. Tedy ukřižovaný byl skutečně usmrcen tak, jak se tento trest praktikoval v biblické Palestině. Barbet principy ukřižování ověřoval pokusy s kadavery (mrtvými těly), které přibíjel na dřevěné kříže ve své pitevně. Jeho závěry revidoval pokusy s živými dobrovolníky (které samozřejmě neukřižovával!) forenzní patolog doktor Frederic Zugibe. O jejich zkoumáních na jiném místě.

 

První skutečná analýza plátna byla provedena až po čtyřiceti letech, v roce 1973, dvěma známými evropskými vědci – švýcarským profesorem Maxem Freiem, expertem v oblasti soudního lékařství, a profesorem Gilbertem Raesem, odborníkem na materiály z university v Gentu. Rozbor plátna tehdy potvrdil jeho starověký, středněvýchodní původ. Výzkumy pokračovaly. Odborníci z NASA, John Jackson a Eric Jumper, si na zkoumání rubáše vzali analyzátor obrazu VP 8. Počítač, napojený na přístroj, nakreslil úžasně věrný, trojrozměrný model postavy, která je zachycena na plátně. Podle něj byla zrekonstruována nejen „Ježíšova“ podoba, ale i výška a váha.

 

V březnu 1978 se věnovalo „Kristovu“ rubáši 36 vědců všech možných oborů. Byli mezi nimi fysici, chemici, patologové, mikrobiologové … Jediným závěrem, na němž se shodli, bylo konstatování, že postava není na plátně namalovaná. Ale nikdo z nich nedokázal objasnit způsob, jak obraz na plátně vznikl.

 

 

Kontroverzní analýza

 

O deset let později proběhla dodnes velmi diskutovaná analýza částí roucha radionuklidovou zkouškou pomocí izotopu uhlíku C–14. V dubnu 1988 byly poprvé odebrány vzorky látky (o což do té doby vědci marně usilovali) a odeslány ke zkoumání třem institucím. Vysoké škole technické v Curychu a universitám v Arizoně a Oxfordu. V říjnu téhož roku byl také znám výsledek – plátno pochází z období 1280 až 1390 našeho letopočtu. Kritici však hned ve třech knihách zkoušky zpochybnili.

 

Jejich autoři – Švýcarka Maria Siliatová, Francouz Arnaud Aaron Upinsky  a Němci Almar Gruber a Holger Kersten – napsali, že výsledky byly buď cíleně zmanipulovány, nebo byly samotné zkoušky provedeny nedbale. Problémem je, že materiál pro zkoušky byl odebrán z té části plátna, která byla již jednou pro silné poškození rekonstruována. Navíc rubáš je silně znečištěný – za staletí se na plátně vytvořila jakási miniaturní vrstvička, podobná plastiku a metoda C–14, která zkoumá rozpad organických látek a tím se určí stáří, tedy mohla být zkreslena.  Výsledky také mohlo ovlivnit několikanásobné vystavení rubáše vysokým teplotám při požárech, které už prožilo.

 

Podle jiné knihy byly části plátna určené ke zkouškám úmyslně vyměněny v sakristii katedrály. Ve prospěch kritiků hovoří řada argumentů a analýz z vědeckých kruhů. Například podle ruských expertů mohou výše uvedené skutečnosti při analýze C–14 vést ke zkreslení údajů až o jedno tisíciletí. (sic!!!)

 

Objevila se i řada dalších indicií naznačujících, že rubáš skutečně pochází z období kolem počátku našeho letopočtu. Jde o závěry ikonografických (porovnání obrazu muže z rubáše a raných „portrétů“ Ježíše) a historických zkoumání, výzkumů botaniků (curyšský kriminolog Max Frei na základě zbytků pylu rostlin nalezeném na plátně zjistil, že 14 z nich pochází z oblasti kolem Jeruzaléma) porovnání s evangelii, zkoumání textilie z hlediska materiálu, krevní rozbor nalezených vzorků a počítačová rekonstrukce.

 

Osobní poznámka 1: 

Odvolávání se na zkoumání ikonografická je z historického hlediska stejně irelevantní jako se odvolávat na texty evangelií! Již několikrát jsem na svých stránkách napsal, že „svědectví“ novozákonních evangelií je třeba brát s velkou rezervou, vzhledem ke skutečnosti, že datum jejich vzniku se datuje mezi roky cca 70 až 100 našeho letopočtu. Tedy několik desítek let po údajné Ježíšově smrti! Stejně jako v případě evangelií se nejedná o přímá svědectví Ježíšových současníků, totéž platí i pro eventuální ikony zobrazující Ježíše. Výtvarná zobrazení popřípadě mozaiky např. z období Byzance jsou značně zjednodušená, schématická a v žádném případě nelze tato vyobrazení pokládat za portréty v klasickém slova smyslu – tedy snahu umělce o maximálně přesné zobrazení tváře portrétovaného. Neexistuje jakýkoliv důkaz, že by Ježíš byl kýmkoli kdy vůbec za svého života portrétován! Navíc u tváře „zarostlé“ vousy a dlouhými (?) vlasy, které jsou si velmi podobné. Stejně i nález zbytků rostlin na plátně dokazuje „jenom“ to, že se plátno mohlo nacházet v oblasti, kde se tyto rostliny vyskytují (v Jeruzalémě). Sám o sobě neříká zhola nic o stáří plátna! Zde by bylo nutné podrobit tyto zbytky rostlin stejným analýzám jako tomu bylo v případě plátna samotného.

 

Osobní poznámka 2:

Datování stáří organických látek pomocí izotopu radioaktivního uhlíku C–14 je vědecká metoda založená na měření poločasu rozpadu C–14 a je poměrně stará, nicméně zatím nepřekonaná v oblasti určování stáří organických látek. Metodu objevil Američan Willard F. Libby a dostal za ni v roce 1960 Nobelovu cenu.

 

Pokud byl k analýze odeslán vzorek plátna, který byl již jednou rekonstruován, tak jde docela o „problém“. Pokud totiž kousky plátna odeslané k analýze obsahovaly jen matrix použitou k rekonstrukci bez zbytků původní hmoty plátna, je logické, že pomocí C–14 bylo stáří této hmoty určeno jinak, než si pravděpodobně mnozí z církevních kruhů přáli–měli by konečně „hmatatelný“ důkaz o fysické existenci Ježíše. Metoda pomocí C–14 (ale ani žádná jiná) nemůže určit stáří něčeho co není obsaženo.

 

Argumentace, že plátno bylo výrazně znečištěno a vystaveno působení vysokých teplot, což vedlo ke „zkreslení“ výsledku radioizotopové analýzy ve světle vědy neobstojí. Pokud bude zkoumaná hmota přítomna, byť krytá letitými nánosy apod., radioizotopová analýza její stáří odhalí – určí stáří původní látky i event. pozdějších „nánosů“. Stejně tak vystavení plátna vysokým teplotám nemůže podstatně ovlivnit výsledky analýzy, protože nedošlo ke změně struktury  zkoumané látky, nedošlo k její přeměně v jinou, přetavení. Jediným problémem této metody je, že zkoumanou látku (dřevo, plátno, kosterní ostatky atd.) je třeba spálit a tím tedy zničit, což u určování stáří opravdových cenností není vždy jednoduché rozhodování.

 

Je tedy otázka pochází-li rubáš skutečně z doby Ježíšovy. A byl to opravdu on, kdo byl do plátna zabalen? Na tuto otázku jsem si alespoň pro sebe odpověděl v úvodních větách.

 

 

Skandální teorie

 

I mezi theology se najdou tací, kteří se domnívají, že nikoli. V roce 1992  vyvolali skandál dva němečtí autoři, kteří v knihách nazvaných Komplot Ježíš a Kriminální případ Golgota tvrdili, že Ježíš ve skutečnosti ukřižování přežil, že pro ošálení římských vojáků požil silnou dávku opia a upadl do bezvědomí. Zmíněný Josef z Arimatie jej uložil na lůžko z léčivých bylin a zabalil do plátna společně s myrhou a aloe, které měly na jeho rány hojivý účinek. Další stopy na rubáši pak byly vyrobeny uměle – jako falzum podávající důkaz o jeho smrti.

 

K tomu jen krátce poznámku, neboť tuto problematiku podrobně rozebírám na jiném místě. Moderní medicínská zkoumání studující techniku ukřižování, kterému předcházelo kruté bičování oběti, jednoznačně dokazují, že ani Ježíš nemohl toto mučení přežít a v době kdy byl snímán z kříže byl mrtev!

 

Rozruch způsobilo i tvrzení jihoafrického profesora Nicholase Allena, který v roce 1995 prohlásil, že se mu podařilo experimentálně dokázat, jak plátno vzniklo. V roce 1990 začal profesor Allen stavět s pomocí technologií používaných ve středověku zařízení, které by umožnilo přenést obraz na plátno. K tomuto účelu vyrobil sochu Krista v životní velikosti a postavil ji na slunce ve vzdálenosti 4,4 metru od své laboratoře. Do té pověsil v temné místnosti plátno napuštěné tekutinou citlivou na světlo. Mezi sochou a plátnem byla umístěna čočka o průměru 140 milimetrů, s ohniskem 2,2 metru. Po šesti dnech osvětlovacího času se na plátně zcela jasně objevilo zobrazení sluncem ozařované figury, a co víc – velmi připomínající postavu na turínském plátně. Podle Allena mohla být takto nasnímána i mrtvola muže – například někde v horách, kde je podíl ultrafialového záření, potřebného k zobrazení, ve slunečním světle zvláště vysoký. A navíc – suchý a studený vzduch by udržel mrtvolu delší dobu v potřebném stavu.

 

Ani tyto pokusy ale nepotvrdily, že by snad turínské plátno bylo primitivní fotografií. Allenovy pokusy sice dokazují, že by znalosti potřebné ke zhotovení byť i primitivní fotografie mohli mít lidé mnohem dříve než v 19. století, ale nikterak podle oficiálního církevního stanoviska prý nevyvrací fakt, že plátno spočívající nyní zabalené v azbestu v kapli turínské katedrály je tím, do nějž bylo zabaleno Ježíšovo tělo. Nikomu na světě se ale dosud ještě nepodařilo vysvětlit a odhalit jakým způsobem obraz mužské postavy na plátně vznikl.

 

Dle mého názoru není zatím v technických možnostech současné vědy otázky ohledně turínského plátna jakkoli uspokojivě objasnit. Myslím si, že aktuálně poskytla věda maximum možných informací, s politováním lze jen konstatovat, že ne vždy přesvědčivých  a mnohdy rozporných a chybných.

 

V současné době je obraz mužské postavy na plátně již jen sotva vidět, je otázka, zda třeba po dalších 100 letech bude co zkoumat.

 

A zároveň je otázkou, zda církev bude mít a zda někdy vůbec měla zájem na tom dozvědět se o takzvaném Kristově rubáši pravdu. Osobně si myslím, že odpověď zní NE. Myslím si, že církvi i v dnešní době vyhovuje nevědomost a tak se jí i hodí nejednoznačné výsledky současných vědeckých zkoumání. I nadále může nevědomým předkládat své tvrzení, že jde o otisk Ježíšova těla, který byl po snětí k kříže do plátna zahalen.

 

Takže, dozvíme se někdy „pravdu“?

 

© MUDr. Petr Engel, 02.07.2006 – 09.07.2010

© PEEN  2013