Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

07.01.2014

Karel IV.

Historicko-medicínský pohled

Karel IV. se narodil 14. května 1316 v Praze. Byl jedenáctý český král, jako Karel I. vládnoucí od července 1346 až do listopadu 1378; jako Karel IV. byl německý (římsko-německý) král od roku 1346 a císař římský od roku 1355. Byl také italský (lombardský) král od 1355, burgundský král od 1365, moravský markrabě v letech 1333 až 1349 a lucemburský hrabě 1346 až 1353. Pocházel po otci z dynastie Lucemburků. Zemřel rovněž v Praze 29. listopadu 1378 ve věku 62 let na komplikace zlomeniny krčku kosti stehenní, nejspíše pneumonii.

 

Byl to první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské. Po korunovaci burgundským králem se stal osobním vládcem všech království Svaté říše římské.

 

 

I.1.                     Základní životopisná data

 

Český a německý král, římský císař Karel IV. se narodil 14. 5. 1316 v Praze, jako nejstarší syn Jana Lucemburského (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346 padl v bitvě u Kresčaku) a Elišky Přemyslovny 20. ledna 1292 – 28. září 1330). Pokřtěn byl 30. května v basilice sv. Víta, dostal jméno Václav, po hlavním českém zemském patronu a Přemyslovci a po velkém dědovi Václavu II.

 

Jako malý čelil Václav (Karel) rozporům svých rodičů, které zapříčinily, že byl malý princ odloučen od matky. Tehdy čtyřměsíční Václav byl odvezen z Prahy na královský hrad Křivoklát a svěřen do péče Jana Viléma Zajíce z Valdeka, představitele druhé nejmocnější šlechtické skupiny. Na hradě zůstal až do března 1317. Na pokraji občanské války se Eliška 20. června roku 1317 uchýlila s Václavem a staršími sestrami Markétou a Jitkou na pevný hrad Loket, do ochrany Viléma Zajíce. Sem přijel také narychlo přivolaný Jan Lucemburský a 18. listopadu 1317 se s královnou vrátil do Prahy. Rok 1319 nebyl  pro Václava šťastný, protože se stal předmětem politického boje, když vypuklo mezi otcem a matkou nepřátelství. V polovině února 1319 náhle přijíždí Jan na hrad Loket, kam se královna s dětmi uchýlila. Vydal rozkaz, aby mu byl hrad vydán. Eliška byla odvezena na Mělník a tam internována, malý Václav byl na Lokti uvězněn. V internaci na Lokti a od konce roku na Křivoklátě pobýval malý princ do konce jara 1323, tedy do svých 7 let.

 

V roce 1323 ho otec předal na vychování francouzskému dvoru. Ve Francii na pařížské univerzitě studoval Václav (Karel) svobodná umění a učil se vladaření. Uměl číst a psát, což nebylo v té době u panovníků běžné. Ovládal latinu, francouzštinu, italštinu a němčinu. Václavovým kmotrem byl francouzský král Karlu IV. Sličný (1294 – 1328), syn krále Filipa IV. Sličného (1285 – 1314) a Johany Navarrské († 2. dubna 1305). Právě po něm přijal jméno Karel.

 

Ještě jako hodně mladý (sedmiletý) se Karel oženil dne 15. 5. 1323, resp. byl oženěn, se stejně mladou Blankou (Markétou) z Valois, dcerou Karla z Valois z jeho třetího manželství. Jejich sňatek byl předem domluven. Ve Francii a v Lucembursku strávil Karel sedm let. Poté spravoval severoitalské državy svého otce.

 

Česká šlechta požadovala v roce 1333 po Janu Lucemburském, aby se Karel ujal vlády v zemi. Král jim vyhověl a synovi udělil titul moravského markraběte. Svého syna příliš v lásce neměl, bál se jeho silné konkurence.

 

Po svém příchodu do Čech se Karel setkal se zuboženým královstvím. Pražský hrad se nedal obývat. Těšil se na setkání s matkou, kterou od dětství neviděl. Ta však zemřela před Karlovým návratem do Čech dne 28. 9. 1330 v Praze ve věku 39 let.

 

Díky funkci správce byl Karel dobře připraven vládnout zemi. V červenci 1346 byl zvolen německým králem a 26. listopadu v Bonnu korunován. Když v roce 1346 padl jeho otec Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku, ujal se vlády. O rok později byl arcibiskupem Arnoštem z Pardubic korunován na krále. Jeho hlavu zdobila nová svatováclavská koruna, kterou nechal pro tento účel zhotovit. Při korunovační jízdě do Říma byl zde 5. dubna Karel korunován na římského císaře ve Svatopetrské bazilice.

 

Karlovi se podařilo najít kompromis mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty, posílil tím centralizovanou monarchii. V roce 1344 založil arcibiskupství pražské. Tím českou církev osvobodil od německého diktátu. Praha se za jeho vlády stala sídelním městem a centrem českého království. Přítel Karla IV. Arnošt z Pardubic se stal prvním pražským arcibiskupem. Řídil olomouckou a litomyšlskou diecézi.

 

Rok 1348 byl, co se týče Karlovi aktivity, velice plodným. Vydal důležité listiny, založil mnoho institucí a dal postavit významné stavby. 7. 4. 1348 založil Pražské vysoké učení. Tím se Praha stala evropským centrem vzdělanosti. Tato univerzita byla první ve střední Evropě a předlohou se jí staly univerzity italské a francouzské. 8. března 1348 začal Karel IV. zakládat Nové Město pražské, jehož centrem se stalo dnešní Karlovo náměstí. Na Pražském hradě došlo jeho zásluhou k obnovení královského paláce a k dalším stavebním pracím na Svatovítské katedrále a kapli sv. Václava. Vedoucím staveb se stal po smrti Matyáše z Arrasu, slavný stavitel a sochař Petr Parléř. Karel nechal postavit novou královskou hrobku a do ní převézt ostatky českých králů a církevních hodnostářů. Starý Juditin most, který spojoval Staré a menší město pražské, nahradil kamenný, na jehož obou koncích jsou věže. Protože v době hladomoru nebyla pro lidi práce, nechal Karel IV. postavit tzv. hladovou zeď na Petříně a tím zajistil nové pracovní příležitosti.

 

10. června 1348 založil panovník hrad Karlštejn. V kapli sv. Kříže, která je součástí hradu, chtěl Karel uložit ostatky svatých a korunovační klenoty. V roce 1357 vzniklo díky Karlovi IV. děkanství, které existuje dodnes.

 

Emauzský klášter na Novém Městě vznikl v roce 1348. Karel se snažil získat do osobního vlastnictví další území říše. V tom mu pomáhalo diplomatické jednání i sňatky z rozumu. V roce 1348 mu zemřela manželka Blanka z Valois, kterou velmi miloval. S ní měl dcery Markétu a Kateřinu. Jeho další žena Anna Falcká zemřela v roce 1353. Ta Karlovi zanechala jejich prvorozeného syna Václava, ten ale po roce života zemřel. Třetí Karlova žena Anna Svídnická zemřela také velmi mladá. S ní měl král syna Václava IV., který se měl stát Karlovým nástupcem. Ten se mu proto plně věnoval. Od mala se Václav účastnil otcových jednání a vladaření. Ale i přes veškerou péči se Karlovi nepodařilo vychovat syna k obrazu svému.

 

V roce 1363 uzavřel Karel svůj poslední sňatek s o třicet let mladší Alžbětou Pomořanskou. Ta měla podle pověsti ohromnou sílu, lámala meče a ohýbala podkovy. Porodila Karlovi další dva syny, Zikmunda, Jana a dceru Markétu.

 

I přes to, že Karel všechny své sňatky dobře naplánoval tak, aby vyhovovaly jeho mocenským a dynastickým zájmům, byly tyto vztahy harmonické. Karel si jimi pomohl k novým územím – Svídnicku a Javornicku, ke slezským knížectvím, k panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci.

 

Karel se zajímal o historii, podporoval vznik kronik, které vyzdvihovaly jeho panovnické úspěchy. Pokládal kroniky za důležitý zdroj informací pro nové generace. Nejlépe napsanou kronikou té doby je Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína a také životopis Karla IV, který popisuje panovníkův život od jeho mládí ve Francii a v Itálii a návratu do Čech, až po jeho zvolení za krále římského.

 

Život Karla IV. ukončily komplikace zlomeniny krčku stehenní kosti, která ho upoutala na lůžko. Zemřel 29. listopadu 1378, nejspíše na pneumonii. Byl mu vystrojen honosný pohřeb. Ostatky Karla IV. byly uloženy do královské hrobky u chrámu Sv. Víta na Pražském hradě.

 

Karel IV. ovlivnil osud české země i celé střední Evropy. Praha se díky němu stala politickým centrem a sídlem vzdělanosti. Upravil vztah českého státu k říši zlatou bulou (1356), která mimo jiné stanovovala právo svobodné volby českého krále pro případ, že by panovnický rod vymřel. Karel také založil novou státní instituci země České Koruny. Ta byla nadřazena českému králi i stavovské obci. Za svůj život dal Karel IV. vybudovat nový královský palác, založil Nové Město v Praze, zařídil pokračovací práce na chrámu Sv. Víta, nechal postavit Karlův most a hrad Karlštejn, založil řadu klášterů. Jeho zásluhou vznikla v Praze první univerzita ve střední Evropě (Karlova univerzita 1348). Karel IV. dovedl svým vladařským uměním hospodářství českých zemí k prosperitě.

 

 

I.2.                     Karel IV. v evropském kontextu

 

Narozen v Praze, po matce zčásti Čech, zčásti Němec (Eliška Přemyslovna byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské), po otci Lucemburk. Hovořil plynně německy plus několika dalšími jazyky, z nichž ten český se doučoval až po svém návratu do země z Francie. Lpět na určení Karlovy národnosti je naprosto bezpředmětné. Striktně národní dělení přišlo do Evropy mnohem později, tehdy platilo spíš zemské a vysoká šlechta typu Lucemburků si udržovala mezinárodní ráz.

 

V době vlády Karla IV. zažívala Evropa velmi chladné období s velmi krátkými léty, hojnými dešti a obrovskými povodněmi, invazemi hmyzu a epidemiemi moru. Navíc Karel ani jeho poddaní neměli pro přírodní katastrofy jiná vysvětlení než ta, která nabízela Bible a její teorie soudného dne. Život krále ve středověku byl poměrně tvrdý. Schopnost vládnout musel stvrzovat aktivní účastí v bitvách, podnikal nebezpečné a velmi nepohodlné cesty napříč Evropou, aby posílil svou autoritu. To vše stálo hodně peněz a panovník měl velmi omezené zdroje příjmů z daní, nepřekypoval penězi a byl často zadlužen. A právě z těchto souvislostí pochází hlavní kritika Karla IV. týkající se jeho vztahu k Židům.

 

Dokument německé televize ZDF „Die Deutschen“ (2008, 2010) popisuje jeho přímý podíl na nejhorší vlně protižidovských pogromů, které hlavně v německy mluvících zemích až do nástupu nacistů nic podobného nepřekonalo. Znalec Karlovy éry historik František Kavka charakterizoval panovníkův poměr k Židům takto: Karel IV. se tam, kde mohl uplatnit svou panovnickou moc, „přidržoval běžné praxe ochrany židovského obyvatelstva“, avšak jinde, kde byly jeho vládní prostředky omezené, se řídil „taktickými ohledy“.

 

Židé se zhruba od 12. století stali zcela zvláštní skupinou obyvatel, postavenou mimo dosavadní hierarchický žebříček a zatlačenou na nejzazší okraj společnosti. Jako osobně nesvobodní byli podřízeni přímo panovníkovi. Panovník si činil na Židy obdobné právo jako například na horní podnikání, na ražbu mincí, na mostné a cestné. To patřilo vedle důchodu z vytěženého stříbra a z ražby mincí, platů z měst, celních důchodů, odúmrtí apod. k hlavním zdrojům panovníkových příjmů, a bylo tedy ve vladařově zájmu zajistit pokojné soužití křesťanských a židovských obyvatel země. Židé, kteří byli zbaveni práva na sebeobranu (nesměli nosit zbraně ani v ghettu), přešli pod přímou ochranu panovníkovu před útoky křesťanů.

 

Udržet pokojné soužití nebylo lehké. Židé v křesťanském prostředí byli nenáviděni z mnoha stran: jako „vrazi Kristovi“, obchodníci s penězi (takový obchod považovala středověká křesťanská doktrína za hřích, někdy dokonce smrtelný) a postupně stále více také jako konkurenti v obchodu a řemeslech. Není tedy divu, že násilí vůči nim propukalo pod nejrůznějšími záminkami často, navzdory tomu, že spadali pod ochranu vrchnosti a jejich bezpečí měly bránit i papežské buly.

 

 V letech 1348 – 1350, brzy po nástupu Karla IV. na český trůn, proběhla v části západní Evropy v tomto století už druhá velká vlna protižidovských pogromů. Impulzem k nim byla „černá smrt“, asijský dýmějový a plicní mor, zanesený do Evropy námořníky, který se od jara 1348 šířil z Francie do Porýní a dále na východ.

 

Strach před smrtí přicházející v takovém rozsahu (tehdy zemřela více než čtvrtina obyvatel západní Evropy) navozoval psychózu blížícího se posledního soudu. Hrůza z nákazy působila jako katalyzátor pogromistických nálad: Židé byli obviňováni, že otravují studny. Ve Francii, Švýcarsku, Německu a Rakousku byly zavražděny tisíce Židů a jejich majetek byl rozkraden. V Německu náboženští fanatici, řemeslníci, vojáci a lůza v podstatě vyhladili 60 velkých a na 150 menších židovských obcí. V důsledku této pohromy nastal exodus zbylých obyvatel západoevropských ghett do méně zalidněných oblastí Evropy. Duchovní těžiště aškenázských Židů se přesunulo na východ: do Čech, na Moravu a hlavně do Polska a Litvy.

 

Morová rána zasáhla naše země jen okrajově roku 1349. Více než Čechy postihla Moravu, kam se uchýlilo mnoho Židů prchajících z Německa. Třebaže i v českých zemích docházelo k pogromům, vraždám a upalování, zabíjení tu nedosáhlo zdaleka takových rozměrů jako v německy mluvících zemích. Velké pogromy vypukly jen ve dvou tehdy českých městech: roku 1349 ve Vratislavi a v Chebu, kde byli o Velikonocích roku 1350 Židé po kázání minoritského mnicha davem zcela vyvražděni.

 

V českých zemích původce násilí stihl většinou trest. Jinak tomu bylo v říši, kde Karel IV. teprve upevňoval svou moc a kde byl zadlužen. S výjimkou Augšpurku nebyla říšská města potrestána a ještě během roku 1349 dostala generální pardon. Navíc nebylo výjimkou, že panovník poskytl svůj pardon vraždění dokonce předem. Podle českého historika středověku Zdeňka Fialy Karel IV. ve finanční tísni vydával někdy městským radám, které mu pomohly půjčkou, dlužní listiny, v nichž byla půjčená částka „zajištěna na židovském obyvatelstvu (tj. na majetku panovníka) s klauzulí, že její umoření může být provedeno při nejblíže příštím židovském pogromu, kdy se město může zmocnit peněz a majetku vyloupených židů nebo i převzít domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti“.

 

Není divu, že pogromy skutečně brzy vypukly. Dobře je zdokumentovaný případ říšského města Norimberk, kde došlo k vraždění v prosinci 1349. Už osm měsíců před tímto datem vydal Karel IV. první z listin, které pak vedly k odpuštění vrahům, půl roku předtím, v červnu 1349, přiznal markrabímu Ludvíku Braniborskému právo na to, aby si při příštím pogromu v Norimberku vybral pro sebe tři nejlepší domy pobitých Židů. Z pogromu měli hlavní prospěch patricijové a šlechtici, kteří si rozebrali domy předem označených obětí. Případ Norimberku nebyl zdaleka ojedinělý.

 

Později se Karel IV. snažil upravit právní postavení Židů u nás a podporoval i jejich nová osídlení. Zacházel s nimi jako se zbožím podle tehdejšího zvyku: zastavoval je, platil své dluhy na jejich úkor a také rušil jejich dlužní úpisy. Podobně se k Židům chovala i jiná vrchnost, krutě se zacházelo také s jinými vrstvami obyvatel. Karlův výprodej pogromů, jeho „vraždy od psacího stolu“, se však vymykají i z krutých dobových zvyklostí. Pozadu nezůstal ani nástupce Karla IV., syn Václav IV., za jehož vlády vypukl největší pogrom v českých zemích (do příchodu nacistů), při němž o Velikonocích 1389 vybil dav podnícený fanatickým knězem na tři tisíce obyvatel pražského ghetta. Král sice neměl na násilí podíl a jeho strůjce potrestal, majetek vyvražděných Židů si však ponechal.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© MUDr. Petr Engel – PEEN™, 23. 12. 2013 –7.1.2014

           Medicína

© PEEN  2014