Optimalizováno

pro rozlišení :

1280x1024

Poslední aktualizace :

07.01.2014

Karel IV.

Historicko-medicínský pohled

                          Zdravotní stav – úrazy – nemoci

 

II.1.                    Zkoumání ostatků Karla IV.

 

Už v roce 1677 sestoupil do hrobky kanovník a Tomáš Pešina a spatřil Karlovu prostou dřevěnou rakev pootevřenou. S úctou si prohlédl jeho ostatky a pak provedl něco, co trochu zamotalo jeho následovníkům hlavu: pokryl ji látkou, sňatou z rakve Ladislava Pohrobka, ta byla zdobena uherským znakem.

 

Ani během 18. a 19. století neměly pozůstatky Karla IV. a dalších králů v hrobce klid: roku 1851 se dokonce stěhovaly do nových rakví z dubového dřeva, které byly opatřeny železnými a cínovými rukojeťmi. Postaral se o to čerstvý panovník na habsburském trůně, sotva jedenadvacetiletý František Josef I.

 

Ve 20. století se dostaly Karlovy kosti na denní světlo v roce 1928. Dostavovala se katedrála a bylo třeba upravit interiér hrobky. Kosterní pozůstatky byly vynášeny na tabulích plechu do chrámové lodi a tady je na stolech profesor Jindřich Matiegka odborně čistil a studoval. „Kostra je dosti dobře zachovalá,“ píše ve své zprávě profesor Matiegka, „byla patrně vždy s úctou a šetrností přechovávána. Obratle a žebra byly ovšem přeházeny, to jest při překládání do nové rakve neodborně ošetřeny. Kosti jsou hnědé a nejeví žádných známek trouchnivění. Na pravé straně obličejové kostry a na patře jsou zbytky mumifikované kůže a sliznice.“

 

Před blížícím se šestistým výročím smrti Karla IV. bylo v roce 1976 týmu pod vedením profesora Emanuela Vlčka umožněno prozkoumání císařových ostatků. 7. prosince 1976 byly kosterní pozůstatky císaře a krále Karla IV. vyzvednuty z hrobky ve svatovítské katedrále zatím naposled. 13. prosince byly zvláštní komisí prohlédnuty a předány ke konzervaci – vůbec první: nikdy předtím konzervovány nebyly. Když bylo odšroubováno víko měděné rakve, našli odborníci Karlovu kostru, zabalenou do barevné tkaniny, zdobené motivy s holubicemi. Vlastní kostra byla ještě zahalena hedvábnou látkou. Kostra byla sestavena v anatomické poloze, na bércích spočívala velká houba a zbytek původní tkaniny. Ve výši pasu pod kostrou byl nalezen zlomek železného meče, malý zlomek čepele dýky a malá část dřevěné pohřební korunky. Ony zbytky tkaniny asi pocházejí z hábitu minoritů, ve kterém byl Karel pohřben. Císařovy kosti se ukázaly být ve velmi zachovalém stavu, i když nikoli úplném. Několik z nich chybí; ztratily se při dřívějších exhumacích. Komise konstatovala při prohlídce křížových obratlů, že trnový výběžek prvního z nich je rozštěpen a jeho levá polovina překrývá pravou a křížový kanálek je od třetího obratle směrem ke kostrči neuzavřen – jde o tzv. „spina bidida“. Když byli zkoumáni další členové lucemburské dynastie, u všech se tento nápadný znak na křížové kosti objevil. Tato dědičnost je jedním z důkazů příbuznosti a také pravosti. Antropologicko-lékařský průzkum Karlových ostatků, který probíhal koncem sedmdesátých let minulého století, přinesl zajímavé poznatky, jasnější představu o jeho vzhledu, jeho zdravotních problémech a příčině smrti. Koncem let osmdesátých se profesor Vlček s doc. MUDr. J. Rambou a dalšími kolegy opět zamýšleli nad mechanismem nejtěžšího Karlova zranění, k němuž došlo snad někdy v říjnu 1350. Šlo hlavně o vysvětlení nezvyklé přestavby obou zlomených kloubních výběžků císařovy mandibuly, k níž došlo při zhojení. K tomu přispěly i nové poznatky o zlomeninách čelistních výběžků, které také ukázaly na změny, které vznikly na lební bázi v oblasti čelistních jamek.

 

Období kolem roku 1350, kdy se Karel IV. ocitl na samém prahu mezi životem a smrtí, není dobře zdokumentováno. Historické zmínky o tomto mezníku jeho života jsou kusé a rozporuplné, jako by něco zamlčovaly. Na Karlově kostře objevil profesor Vlček a jeho tým celou řadu vyhojených poranění.

 

V mládí, ale ještě ani po třicítce nevynechal Karel IV. jedinou příležitost, jak se zúčastnit nějakého souboje nebo turnaje. Často zápasil v rytířských kláních pod cizím jménem a erbem, jako například v roce 1347 ve městě Rothenburku, když projížděl jižním Německem. Kromě toho se neváhal oblékat do módních výstřelků a při tanečních zábavách se velmi okázale dvořil měšťanským paním. Zprávy o těchto excesech se donesly až do Avignonu a papež Kliment VI. svému žákovi a příteli Karlovi toto chování dost tvrdě vytkl: „Dozvěděli jsme se ze zpráv mnoha lidí, že někteří velmoži němečtí, kteří čistou láskou milují Tvoji čest, reptají a velmi těžce nesou (a v důsledku této čisté lásky neváhali milého krále Svatému otci okamžitě udat, že Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské, a že se proti slušnosti této důstojnosti účastníš klání a turnajů. Nad tím jsme se my, kteří z otcovské lásky toužíme po rozmnožení Tvé cti, podivili, a důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost; a že se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým, aby na Tobě nebylo pozorováno nic nepříslušného nebo pokárání hodného, nýbrž abys hodnost, jejíž odznaky a váhu nosíš, naplňoval mravy a zosobňoval ctnostnými skutky.“  Kliment VI., 25. února 1348

 

Z bitev, střetů a rytířských klání si odnesl nemálo poranění, hlavně dlouhých kostí, ale hlavně obličejové kostry. Šrámy utržil již jako šestnáctiletý v bitvě u San Felice v Itálii (25. 11. 1332) a také v bitvě u Kresčaku (26. 8. 1346), kde padl jeho otec.

 

Velmi výrazná je poúrazová asymetrie kostry nosu po sečném poranění v oblasti kořene nosu (v oblasti bodu nasion). Toto sečné poranění muselo Karla IV. v tváři značně poznamenat. Poprvé však bylo na portrétu panovníka zobrazeno až v současnosti na poštovní známce z roku 1996, kdy tvůrce známky Oldřich Kulhánek jizvu zdůraznil po konzultaci s prof. Vlčkem. Na stokorunové bankovce tato jizva chybí.

 

 

II.2.                    Přechodné ochrnutí

 

Asi nejzávažnějším Karlovým poraněním byl těžký úraz hlavy (dolní čelisti) a krční páteře někdy v říjnu 1350 s následným akutním ochrnutím všech čtyř končetin – kvadruparésou. Panovníkův stav vyvolal vážné obavy jak v Čechách, tak i v Německu a na papežském dvoře, sídlícím tehdy v jihofrancouzském Avignonu. V únoru 1351 se radil mohučský arcibiskup Gerlach s rýnským falckrabětem Rudolfem, otcem druhé Karlovy manželky Anny Falcké, co dělat v případě královy smrti. Sám Karel si dobře uvědomoval svůj stav a písemně požádal svého prastrýce, trevírského arcibiskupa Balduina, aby se ujal řízení některých záležitostí Svaté říše římské.

 

Papeže Klimenta VI. v dopise z 10. listopadu toho roku Karel IV. informuje o své nemoci a nazývá ji „invaleduto et dyscrasia“.

 

František Palacký ve svém díle „Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě“ píše: „ … v měsíci říjnu 1350 upadl Karel náhle do těžké nemoci, a po všech zemích roznesla se pověst, že byl otráven; dlouho byl v nebezpečí života, a přes všechny šťastně užívané léky bylo uzdravení jeho velmi nenáhlé. O původcích takového zločinu roznášeny po světě ty nejrůznější domysly a povídky … Byliť obviňováni dva Ouředníci dvoru královského, že ke zločinu otrávení pána svého dali se namluviti. Když proto na smrt odsouzeni byli, královna Anna, vrhnouc se k nohoum svého manžela, oznámila, že nikoli oni dva mužové, ale ona sama byla vinna. Chtějíc manžela svého ještě vroucnější láskou připoutati k sobě, že dle rady některých paní dala mu byla požiti ‚laskavého pokrmu‘ (nápoj lásky) … Důkaz tento ženské lásky tak prý pohnul králem, že odpustiv královně všecko, sám ji laskavě těšiti se jal, a zrušiv všeliké další vyšetřování, dotčené dva muže dosadil opět na ouřady jejich.

 

Nicméně po deseti měsících došlo k takřka zázračnému uzdravení. Většina tehdejších letopisců se přiklonila k názoru, že se Karla IV. kdosi pokusil otrávit. Jenže odborníci neznají žádný jed, který by způsobil desetiměsíční onemocnění končící úplným vyléčením. Fámy o otravě měly pravděpodobně zakrýt skutečnou příčinu – utrpěný těžký úraz. Jak bylo uvedeno výše, Karel byl totiž tři roky předtím v roce 1347 papežem písemně pokárán za to, že vyhledává souboje a že se nechová přiměřeně své důstojnosti. Je proto možné, že Karel sám i jeho věrní chtěli úraz při turnaji nebo při jiné „nedůstojné“ akci utajit.

 

 

II.3.                    Co vypovídají kosterní nálezy

 

K této době se váže i trvalá deformace páteře, kterou dokládají historické popisy a dobová vyobrazení. Kosterní nálezy nabízejí přijatelné vysvětlení. Z kosterních pozůstatků je zřejmé, že císařova postava byla přihrbená, se zakulacenými zády, s hlavou předkloněnou dopředu a ukloněnou k levé straně. Nález je možné vyložit jako stav po vyhojení tupého poranění krční páteře. Postižen mohl být také úsek krční míchy, což mohlo vést k historicky popisovanému ochrnutí všech končetin. Poškození míchy se postupně hojilo a císaři se pomalu navracela hybnost. V srpnu 1351 se mohl opět plně pohybovat.

 

Nejvýraznější nález vědci nalezli na krční páteři Karla IV. Levostranné kloubní výběžky krčních obratlů jsou slité a vytvářejí nápadné zduření s maximem u 5. a 6. krčního obratle. Pravostranné kloubní výběžky i vlastní těla obratlů zůstaly bez postižení a oblouky krčních obratlů jsou asymetrické. Nález je možné vysvětlit jako stav po vyhojeném tupém poranění krční páteře.

 

Popsaná zranění mohl provázet extraspinální hematom a krční úsek míchy mohl být zároveň postižen pohmožděním, krvácením a komocí (otřesem), což mohlo vést k historicky zaznamenané kvadruplegii (úplnému ochrnutí) či paréze (částečnému ochrnutí) panovníka. Poškození míchy se pozvolna upravovalo a tím se císaři navracela pohyblivost.

 

Nelze jednoznačně říci, zda při tomto úrazu došlo i k poranění hrudní páteře. Sedmý hrudní obratel však vykazuje klínovitý tvar a snížení meziobratlových prostorů mezi sousedními obratli. Postižení páteře a její dosti značně omezená pohyblivost, především krčního úseku, vyvolaly i další změny, a to na obou klíčních kostech, které jsou výrazně oploštělé.

 

S poraněním krční páteře velmi pravděpodobně souvisí podle prof. Vlčka i poranění dolní čelisti. „K tomuto poranění krční páteře,“ uvádí prof. Emanuel Vlček, „lze dobře zařadit i vyhojené zlomeniny obou kloubních výběžků a bradové části dolní královy čelisti.“

 

Přímý pád jezdce ve zbroji na bradu, většinou při otevřených ústech, vede k symetrické, oboustranné a posunuté zlomenině kloubních výběžků a zhmoždění jejich kloubních jamek. Obě odlomené hlavice se posunuly mediokaudálně (ke středu a dolů), přičemž zůstaly v kostním dotyku s vnitřní plochou báze kloubního výběžku. Kloubní výběžky se přihojily v novém postavení a následnou zátěží se částečně remodelovaly. Nedošlo ale k podstatnějšímu osovému vyrovnání a zeštíhlení krčků, ke kterému by došlo u poranění dětí nebo v dospívání. K úrazu proto muselo dojít až v dospělosti, což dokazuje i rentgenokefaliská i dentální analýza původního stavu čelistí a zubů.

 

Při pohledu na mandibulu (dolní čelisti) zezadu jsou nápadně vyklenuté kloubní hlavice a mají netypický tvar, který vznikl přestavbou po utrpěné oboustranné symetrické zlomenině kloubních výběžků mandibuly. Kloubní jamky jsou uvnitř pokryty 1 až 2 mm tlustou vrstvou druhotně vytvořené kosti, dobře ohraničené od okolí a odpovídají nově modelovaným, poněkud zmenšeným kloubním hlavicím. Při úrazu současně vznikla dvojnásobná svislá zlomenina bradové partie mandibuly, takže se část s řezáky a špičáky uvolnila. Proto se po zhojení vysunula přední část čelisti vzhůru a ovlivnila utváření skusové křivky. Změněný tvar hlavice čelistního kloubu vedl ke zkrácení čelisti a zubních oblouků, a tím i k posunu dotykových ploch chrupu. Vztah čelistí je sice v normálním postavení, vytvořil se však hluboký skus s atypickou abrazí (opotřebením) supraokluzálního typu.

 

Mechanismus výše popsaných poranění bývá většinou nepřímý. Nález na krční páteři lze vyložit jako stav po vyhojeném tupém poranění krční páteře. Velká síla, která zapůsobila na levou polovinu krku, vznikla nejspíše pádem jezdce na tvrdou zem a páčením krku o okraj okruží brnění. Poranění navazovalo na poškození v orofaciální soustavě. Po tupém úderu na bradu (při přímém pádu jezdce ve zbroji na bradu, většinou při otevřených ústech), který vedl k oběma zlomeninám v přední části mandibuly, odlomení kloubních výběžků a deformaci kloubních jamek na bázi lebky, následovalo vykloubení a zhmoždění levostranných příčných výběžků krčních obratlů.

 

 

II.4.                    Hodnocení doc. MUDr. Jiřího Ramby

 

Podrobným popisem okolností úrazu dolní čelisti a jeho hojením se zabývá doc. Jiří Ramba ve svém díle Slavné české lebky. (RAMBA Jiří: Slavné české lebky, Galén 2005)

 

Jak Matiegka, tak Vlček si při zkoumání Karlových ostatků všimli nejen pošramocené krční páteře po vyhojeném poranění, ale také zvláštního tvaru a postavení kloubních výběžků dolní čelisti. Byla totiž také postižena úrazem.

 

Prokázala se přímá spojitost mezi úrazem deformovanou krční páteří a čtyřnásobnou zlomeninou dolní čelisti. Musel to být velmi těžký úder, když vyvolal tak komplikované poranění – šlo buď o klasický úder na střed brady či o náraz brady při pádu na tvrdou podložku. Přitom došlo k násilnému zvrácení hlavy, které způsobilo poranění krčního úseku páteře a mohlo vést i k poškození míchy, které vyvolalo kvadruplegii (obrna všech čtyř končetin) a zároveň došlo k odlomení brady v rozsahu předních šesti zubů a také k odlomení kloubních hlavic. Karel ke svému zranění pravděpodobně přišel na turnaji. Ať to bylo kdekoli, měl štěstí, protože se dostal do rukou zdatného chirurga a i tak je štěstí, že vůbec přežil.

 

Docent Ramba popisuje podle obdobných případů rychle se rozvíjející otoky a krevní výrony jazyka, spodiny ústní, podčelistních krajin a samotného krku, které mohly způsobit úplný uzávěr dýchacích i polykacích cest, na čemž se mohla podílet i poraněná krční páteř. Zraněný nemohl pohybovat hlavou ani končetinami. Bylo nutné zastavit krvácení a usadit zaraženou bradu na původní místo. Zlomenina byla zpevněna zlatým či stříbrným drátkem nebo navoskovaným pleteným hedvábným vláknem provlečeným mezi jednotlivými zuby dolní čelisti. Po ošetření potrhané sliznice, okostice a nejspíše i kůže a po srovnání skusu se dlaha zpevnila a dotáhla. Vzhledem k výbornému kostnímu zhojení musela být celá čelist znehybněna nejméně na dobu šesti až osmi týdnů.

 

Kvůli páteři byl panovník zřejmě uložen na rovném tvrdém lůžku. Jak probíhalo krmení nemocného, když potrava musela být nejen tekutá, ale i výživná, jak probíhalo čištění dutiny ústní, aby nedošlo ke vzniku infekčních komplikací a jak probíhalo vyprazdňování a následná očista, se můžeme vskutku jen domnívat. A o duševním stavu nemocného po překonání prvních nejhorších dní, kdy už nemusel být tlumen proti bolestem, si představu radši snad ani dělat nebudeme. Z plného zdraví do úplné bezmoci ... Po zhojení ran byly odstraněny stehy a po několika týdnech i dráty ze srostlé čelisti. Pak bylo nutné znovu cvičit nejen otevírání úst, ale i ochablé žvýkací svaly a naučit se jíst zpočátku kaši a pak tužší stravu. Jak se postupně vracel cit do končetin (uzdravovala se krční páteř), musel se pacient učit znovu i přes bolestivost a křeče sebeobsluze.

 

A nakonec začal nejen jíst, ale i znovu chodit a žít. Zůstaly mu ovšem následky nadosmrti (vlastně dodnes – jinak bychom se nic nedozvěděli). Jeho současníci museli být překvapeni, když po údajné otravě a dlouhé době rekonvalescence, se Karel IV. konečně objevil na veřejnosti. Ve svých třicetičtyřech letech byl shrbený muž s kulatými zády a hlavou nakloněnou do levé strany. Když se chtěl ohlédnout, musel se otáčet celým trupem. Mimoto měl z nějakého jiného dobrodružství sečné poranění na obličeji – rána začínala u levého obočí, přetínala šikmo kořen nosu a končila pod pravým okem. Na žádném dobovém obraze není zachyceno, přestože muselo být velmi zřetelné.

 

 

II.5.                    Několik osobních poznámek k popsaným zraněním

 

Na základě ohledání a průzkumu kosterních pozůstatků Karlových je evidentní, že původ změn na skeletu je úrazový. Z toho co o Karlovi víme, je velmi pravděpodobné zranění při souboji nebo turnaji. I tak se díky chybění relevantních svědectví ocitáme na půdě předpokladů, improvizací i možných spekulací. O tom, co se přesně stalo, věděl jenom Karel IV., případně Karlův protivník či nejbližší přátelé. Nikdo ze jmenovaných svědectví nezanechal.

 

Historikové se domnívají, že se jednalo o důsledek zranění při rytířském turnaji, nejspíše někde v severní Itálii, jehož se Karel IV. inkognito zúčastnil. Panovníkova družina se pak postarala o to, aby byla tato nešťastná událost ututlána.

 

Informaci, že k poranění došlo při rytířském turnaji, však věrohodně zpochybňuje a vysvětluje historička Lenka Bobková z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „U příčiny zranění se domnívám, že nemůžeme hovořit o turnaji. Turnaj sice patřil k životu rytířů té doby, ale byla to i záležitost ceremoniální. Byla to velká společenská událost. Karel byl však tehdy už v tak vysoké pozici v Říši (byl de facto uznán panovníkem, vyrovnal se se svými konkurenty z řad Wittelsbachů, v Praze byl uložen říšský korunovační poklad atd.), že kdyby se jednalo o velký turnaj, nemohla by zapadnout informace o tom, že se konal.“ [Osobnosti na ČT24 – ČT24 – Česká televize, Epilog života Karla IV., rozhovor moderátorky pořadu Marie Koldinské s historičkou Lenkou Bobkovou z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a MUDr. Jiřím Rambou, který zkoumal ostatky Karla IV., 7. 11. 2008]

 

 

II.5.1.                 Jezdecké turnaje a souboje

 

Při jezdeckém turnaji ve zbroji na koních proto sobě bojují jezdci na obou stranách kolbiště a snaží se protivníka zasáhnout dřevcem a shodit s koně. Několikametrový dřevec je držen v podlaží a zdola udržován rukou před střetem ve vodorovné nebo lehce zvednuté poloze s cílem zasáhnout protivníka nejspíše do hrudníku, který představoval největší zásahovou plochu. Relativně malou hlavu by s těžkým, omezeně ovladatelným dřevcem cíleně zasáhnout bylo velmi obtížné. Cílem jezdeckých turnajů nebylo primárně protivníka usmrtit, i když se nešťastné náhody stávaly. Nelze vyloučit, že pod takovou „nešťastnou náhodou“ mohla být maskována i plánovaná vražda protivníka. Vím, že se pouštím na tenký led a dopustím se spekulace, ale bylo těžké zranění v případě Karla IV., téměř smrtelné, jen onou „nešťastnou náhodou“ nebo bylo úmyslem zbavení Karla života. Je známým faktem pokus o otravu kralevice Karla (pozdějšího Karla IV.), k němuž došlo v roce 1331 v italské Pavii, o čemž píše sám Karel ve Vita Caroli. Myslím, že zcela vyloučit tuto možnost nelze.

 

Co se týče pohybu těla a hlavy po takovém zásahu je možné to omezeně porovnat se situací, kdy dojde ke střetu pomaleji jedoucích aut nebo možná ještě příkladněji střetu automobilu a motocyklisty s helmou. Nejde o náraz do překážky, oba jezdci jsou v rychlém pohybu. Kinetická energie těl obou jezdců je orientovaná ve směru jízdy. V době zásahu dřevcem dojde k rychlému zpomalení až zastavení pohybu trupu, kdežto hlava v přilbě se díky kinetické energii pohybuje stále vpřed stejnou rychlostí. To znamená, že v první fázi se hlava a krční páteř prudce vychýlí vpřed (ventrálně) a následně vzad. Právě tyto dva rychlé pohyby hlavy vedou k extrémnímu zatížení a vychýlení obratlů krční páteře a k následnému poranění, jehož charakter a závažnost závisí na rychlosti jezdce. Při nárazu v autě by měl zachytit energii hlavy a pohyb vpřed airback, při pohybu hlavy vzad opěrka hlavy. Rytíř ve zbroji takové ochranné prvky nemá. Tato kombinace kombinace hyperflekčního a hyperextenčního poranění se označuje jako whiplash injury (podrobněji v medicínské části).

 

V závislosti na rychlosti hlavy a vychýlení obratlů krční páteře může dojít až k různě závažným subluxacím s větším či menším poraněním míchy ve smyslu kontuze. Vědomě hovořím o subluxaci, protože v případě luxace krčních obratlů dochází „střihovým mechanismem“ k transversální míšní lézi (přerušení míchy) a trvalému ochrnutí. Tento mechanismus známe z úrazů při skocích do vody s nárazem na pevné dno. Tady dochází i k frakturám obratlů, které se také podílejí na poškození míchy.

 

Zpět k našemu jezdci. Výše popsaný mechanismus může docela věrohodně vysvětlit poranění krční páteře. Co ale nevysvětlí, je poranění dolní čelisti s prakticky symetrickým odlomením kloubních výběžků a zlomeniny v její bradové části. Při zasažení protijedoucího jezdce dřevcem do oblasti hrudníku dojde k jeho vymrštění ze sedla směrem vzad, takže dojde k dopadu na záda nebo bok. Není fysikálně vysvětlitelný důvod, proč by měl dopadnout na hrudník či dolní část obličeje.

 

Je velice málo pravděpodobné, že by došlo k zásahu dřevcem přímo do hlavy, respektive její dolní části s následným vychýlením krční páteře prudce vzad a následným míšním poraněním a prakticky symetrickým odlomením kloubních výběžků mandibuly. I při případném zásahu přilby hrotem dřevce by nejspíše došlo k jeho sklouznutí po oblé přilbě a jeho vychýlení z původního směru. Jiná situace by nastala, pokud by bojovník přilbu neměl (ale proč by vědomě riskoval poranění byť i „jen“ při případném pádu?). K podobným poranění dolní čelisti dochází např. při nárazu lyžařů do stromu. Přímý zásah do bradové části obličeje je v současné době možné přirovnat nárazu bradové části do palubní desky nepřipoutaného řidiče. Dochází k prudkému záklonu hlavy a fraktuře C2 a mnohdy k těžké míšní lézi. Podobná situace nastává při podtržení stoličky, pokud kat umístí uzel smyčky do oblasti pod bradu. Proto se tento typ zlomeniny C2 označuje jako hangmans fracture neboli zlomenina katovská.

 

Zcela jiná situace v případě souboje. Možná v lehčí zbroji než jezdecké a nejspíše s meči. I když se při boji s meči využívalo i úderů „na plocho“, což by snad mohlo vysvětlit poranění krční páteře, typickými poranění při soubojích s meči jsou poranění sečná. Tedy zcela odlišný charakter poranění, než ta která jsou popsána na kosterních ostatcích a které mají vztah k úrazu z roku 1350.

 

 

II.5.2.                 Okolnosti nejzávažnějšího zranění Karla IV.

 

Na základě poznatků z traumatologie je velmi pravděpodobné, že úraz hlavy – zlomeniny dolní čelisti a poranění páteře a míchy, tak jak je zdokumentována na kosterních pozůstatcích Karla IV. spolu souvisí. Většinou se jedná o sdružená těžká poranění. S výše uvedenými výhradami lze přijmout následující vysvětlení. Obě poranění dokáže relativně věrohodně vysvětlit prudký úder přímo na dolní čelist, prakticky přímo na bradu, s následnou čtyřnásobnou zlomeninou dolní čelisti (vylomení bradové části včetně zubů, zlomeniny obou kloubních výběžků, všechny zlomeniny prakticky symetrické) a extenčním poraněním krční páteře a poraněním míchy. Píšu relativně věrohodně minimálně ze dvou důvodů. Za prvé k prakticky symetrickým, zlomeninám dolní čelisti by muselo dojít velice přesně mířeným úderem na bradovou část čelisti. Ne, že by to nebylo možné, ale dle mého soudu pravděpodobnost takového přímého zásahu je malá (všechna čest útočníkovi). Další věc, která ve mně budí pochybnosti je fakt, že střední bradová část se velice dobře vhojila a navíc zůstaly i zuby in situ! Zuby v čelisti Karla IV. jsou zachovány, žádný nechybí. Což je pro mne trochu s podivem. Pokud by nedošlo ke ztrátě zubů přímo při úrazu jejich vyražením (vylomením), mohlo ke ztrátě předních zubů dojít i druhotně. Symetrickým vylomením bradové části dolní čelisti zcela jistě došlo, včetně lacerace a devastace měkkých tkání, i k porušení nervově-cévního zásobení s následným vlivem na cévní výživu a nervové zásobení předních dolních zubů (poškození třetí větve nervus trigeminusnervus alveolaris inferior a arteria alveolaris inferior (větev a. maxillaris). To by nejspíše mělo za následek jejich odumření (a vypadání). V případě Karla IV. se takto závažné poranění obešlo bez těchto následků (?).

 

 

II.5.3.                 Mechanismus úrazu dolní čelisti

 

Dolní čelist je nestejně silná, je mechanicky oslabená přítomností zubů – zejména špičáků, třetích molárů (stoliček) nebo zubů retinovaných. Existence kostních trajektorií spolu se svaly, které se k čelisti upínají, určují pak predilekční místa zlomeniny a způsoby dislokace kostních fragmentů. Těmito místy jsou zejména bradový úsek a krajina špičáku, postranní úsek chrupu, čelistní úhel a oblast třetího moláru a kloubní výběžek.

 

Tradiční predilekční oblastí je špičáková krajina; čelist je zde oslabena dlouhým kořenem zubu, navíc je zde největší prohnutí těla mandibuly. Často připomínanou je oboustranná zlomenina bradového úseku, kdy při nepříznivém, dorsokaudálně rozbíhavém průběhu lomných linií dochází k orální dislokaci centrálního fragmentu se ztrátou opory jazyka, zapadání jeho kořene a riziku vzniku až život ohrožující asfyxie (udušení). Tato nebezpečná komplikace však není v klinické praxi příliš častá, nicméně jde o frakturu, která je popsána v případě úrazu Karla IV.

 

Zlomeniny bradového úseku vznikají přímým mechanismem, tedy přímým působením traumatizující síly – nejčastěji nárazu či úderu – na oblast lomu, nebo nepřímo ohybem při síle působící v místě protilehlého úhlu dolní čelisti.

 

Kloubní výběžek je nejslabším místem dolní čelisti a jeho zlomeniny patří mezi nejčastější. Vznikají zpravidla nepřímým mechanismem, ohybem kosti při působení násilí na jinou, obvykle kontralaterální část mandibuly (přímé poškození by přicházelo v úvahu pouze při pronikajícím poranění v oblasti čelistního kloubu).

 

 

II.5.4.                 Trvalé následky Karlova úrazu

 

Co se týče trvalých následků popsaného sdruženého poranění, zcela jistě se odrazily na držení postavy Karla IV. Kulatá záda, hlavy vysunutá dopředu a lehce nahoru. Omezená hybnost krční páteře s nutností otáčení celým tělem. Při popsaném poranění krční páteře a současně míchy by bylo možné očekávat i jistý neurologický deficit. Nejspíše šlo o kontuzi míchy a dle současných poznatků nezůstává takové poranění bez následků. Zhmoždění míchy (Contusio medullae spinalis) je způsobené větším násilím, často jako následek poranění obratle zanechávající trvalé strukturální změny na míše. V klinickém obraze nacházíme příznaky trvalé míšní léze od nejlehčího stupně až po transverzální lézi míšní. Záleží na vertikální a horizontální topice strukturální léze. Kontuze krční míchy nad segmentem C5 končí vždy smrtí, pod úrovní C5 vede ke kvadrupareze až kvadruplegii. Při lézích v úrovni C4 a výše vzniká paréza bránice a dechová insuficience (pacienti s touto lézí bývají doživotně odkázáni na umělou plicní ventilaci).

 

Těsně po úrazu vzniká míšní šok. Jde o kompletní útlum míšní činnosti (tedy i reflexní) pod místem léze. Proto v tomto období jsou vyhaslé všechny reflexy, chybí i Babinskiho příznak, je snížený svalový tonus a léze má charakter pseudochabé obrny. Močový měchýř je atonický, detrusor je chabý a je retence moči. Je také retence stolice s rizikem distenze rekta a sigmatu. Pod místem léze chybí i pocení a piloerekce, kůže je suchá a bledá. Dolní končetiny při odkrytí snadno ztrácejí teplo a je velké riziko dekubitů. Míšní šok trvá hodiny až dny, výjimečně i týdny.

 

Lehčí stupeň kontuze vede postupně k úpravě s různě těžkým reziduálním senzitivním nebo motorickým výpadkem. Těžší stupeň kontuze se může v důsledku cévních změn a edému míchy dále horšit, dochází k pozdní myelomalacii (změknutí míchy) a klinický obraz může skončit jako úplná transverzální léze míšní.

 

Zda zůstalo i po vyhojení úrazu krční páteře a míchy nějaké funkční neurologické postižení se lze jen dohadovat. S velkou pravděpodobností (v souladu s uvedeným výše) ano, nicméně doboví kronikáři se zabývají „jen“ popisem nahrbené Karlovy postavy.

 

 

II.6.                     Klinická rekonstrukce úrazu Karla IV., okolnosti, ošetření, středověká medicína a chirurgie

 

Přestože nejsem stomatochirurg, dovolím si pár poznámek k popsaným zraněním Karlovým, jejich léčení a následné rehabilitaci. Ošetření takových komplikovaných poranění jaká utrpěl Karel IV. (komplikované mnohočetné zlomeniny dolní čelisti a poranění krční páteře) je zcela jistě výzvou i pro současnou stomatochirurgii i spondylochirurgii. I v současné době představuje ošetření takových poranění náročný, několikahodinový (2 – 3 hodinový), vysoce specializovaný výkon sehraného operačního týmu a to včetně anesteziologa, který udržuje potřebnou hloubku celkové anesthesie a kontroluje vitální (základní životní) funkce pacienta. Dokonale osvětlené, čisté a pravidelně odsávané operační pole je základní podmínkou pro správnou repozici, stabilizaci a fixaci zlomenin speciálním osteosyntetickým materiálem (dráty, speciálními dlažkami, kostními šrouby). Tedy zjednodušeně shrnuto: dostatek kvalifikovaných párů rukou, velice dobré osvětlení operačního pole, vhodné technické zázemí (operační sál, osteosyntetický materiál).

 

Po takto komplikovaném úrazu je pacient ohrožen na životě právě hned těsně po traumatu do alespoň relativní stabilizace zdravotního stavu. V případě kraniocerebrálního poranění jde o minuty. V případě Karlova úrazu bylo nezbytné opatrně sejmout z hlavy přilbu, pokud nespadla při úderu či pádu. Vylomená bradová část čelisti mezi špičáky byla úderem a tahem svalů vysunuta dozadu a nahoru. Krvácení v dutině ústní, bezprostředně nastupující otok jazyka a měkkých tkání ohrožuje pacienta udušením a aspirací krve do plic s následnou aspirační pneumonií. Je velice pravděpodobné, že bezprostředně po úrazu a možná i nějakou (těžko říci jak dlouhou dobu) byl Karel v bezvědomí. S ohledem na současné poranění páteře bylo nutné pacienta uložit na pevný podklad (lavici, stůl), vyčistit dutinu ústní, zajistit průchodnost dýchacích cest. K tomuto primárnímu ošetření a zajištění došlo nejspíše v terénu kolbiště. Následně byl Karel na pevné podložce pravděpodobně přesunut k „definitivnímu“ ošetření do zázemí nějakého obydlí (hradu?). Byla reponována a fixována vylomená bradová část dolní čelisti snad stříbrnými dráty za pomoci fixace k zubům. Zlomeniny kloubních výběžků nebylo tehdy možné odhalit a ošetřit, proto srostly s osovou dislokací. Po těchto krocích, kdy byla fixována dolní čelist, zastaveno krvácení, zvládnut otok měkkých tkání a zajištěna průchodnost dýchacích cest, mohlo začít dlouhodobé hojení a rehabilitační a ošetřovatelská péče. A to vše bez masivních dávek kortikoidů (prevence šoku a otoku pohmožděných měkkých tkání) a antibiotik! S ohledem na výše uvedené je opravdu obdivuhodné a s mírným podivem, že Karel takový komplikovaný, život bezprostředně ohrožující zdravotní stav, přežil bez druhotných zánětlivých komplikací (aspirační pneumonie, osteomyeilitida atd.).

 

Zhojení nekomplikované zlomeniny trvá cca 6 až 8 týdnů. V okolí hlaviček čelisti zcela jistě došlo k nemalé traumatizaci okolní tkáně včetně porušení kloubního pouzdra. Překrvení, otok a výrazná bolestivost popsaného poranění je nasnadě. V době akutního poranění dolní čelisti a převážnou dobu jeho hojení musel Karel IV. zcela jistě dost trpět, i když měli tehdejší lékaři k dispozici houby napuštěné opiem nebo jiných psychoaktivních drog. Možná omezeně dovedl pootevřít ústa, aby se trubičkou (brčkem) napil. Zcela jistě v té době nemohl kousat a tedy ani přijímat pevnou potravu. A to poměrně po dlouhou dobu. Příjem jen tekuté nebo kašovité potravy se musel projevit i na tělesné zdatnosti. Je pravděpodobné, že v té době byl oslabený a ubyl na váze.

 

A teď se podívejme, co nám říkají dobové informace o medicíně a chirurgii ve středověku.

 

 

II.6.1.                 Středověká medicína – chirurgie

 

I když chirurgové jsou nyní považováni za lékaře – specialisty, profese chirurga a lékaře má různé historické kořeny. Klíč k tomuto dočasnému oddělení chirurgie od ostatní medicíny je třeba hledat již ve starověku v starořecké a římské medicíně. Např. Hippokratova přísaha varuje lékaře před praktikováním chirurgie (zvlášť chirurgie na odlehčení od ledvinových kamenů), což měli dělat specializovaní řemeslníci. V období středověku byla praktická (tj. manuální, instrumentální) medicína provozována především lazebníky (lázeňskými, holiči) a ranhojiči, tedy profesemi řemeslnými, a to i v době, kdy lékaři již získávali univerzitní vzdělání. Tito lékaři však byli zaměřeni pouze na snahu o diagnostikování chorob podle tehdejšího stupně poznání a předpis příslušných léků, praktickou chirurgii považovali tehdejší lékaři za práci podřadnou.

 

 

II.6.2.                 Středověké lékařství

 

Středověké lékařství v Evropě čerpá hlavně z poznatků z antiky a dá se říct, že středověk byl v Evropě dobou stagnace medicíny. Výjimku tvoří Byzantská a arabská říše. Zde docházelo k třídění poznatků z antiky, ale také k vlastnímu zkoumání. Někteří významní arabští lékaři proto byli uznáváni i v Evropě.

 

Veřejné zdravotnictví v arabské říši bylo na velmi dobré úrovni, protože se opíralo o hygienické příkazy Koránu – např. lázně. A také rovnost věřících před Alláhem zpřístupňovala lékařskou péči všem.

 

Důležité pro arabskou medicínu byly poznatky antických lékařů. Arabští učenci (jako např. bagdádský překladatel a lékař Hunajn ibn Isháq) překládali spisy Hippokrata, Aristotela, Galéna aj. Tyto poznatky pak z arabštiny byly překládány do latiny, čímž se navracely do Evropy. Arabové se také seznámili s poznatky civilizací na podmaněných územích a používali je. Arabové například převzali styl byzantských nemocnic. Tyto nemocnice se výrazně odlišovaly od nemocnic v Evropě hlavně přítomností lékařů. Nejvýznamnější lékaři této doby byli Rhazes (10. století) a Avicenna (11. století), kteří byli uznáváni i katolickou církví.

 

 

II.6.3.                 Vliv katolické církve

 

V raném středověku byli nositeli veškerých znalostí katoličtí kněží a mniši, kteří jako jediní uměli číst a psát. Mniši studovali, přepisovali a překládali knihy antických a arabských autorů. Mniši se často medicínou zabývali pouze teoreticky a také vyloučili z medicíny chirurgii.

 

Vrcholný středověk je obdobím dalších výrazných zásahů církve do lékařství. Církev oficiálně zakázala chirurgii ediktem Ecclesia abhorret sanguine (Církev se hrozí styku s krví). Chirurgii proto vykonávali lazebníci, holiči a kati. Další omezení přišla pro židovské lékaře a bylo zakázáno studium knih nekatolických autorů, s výjimkou církví uznávaných (Galénos, Avicenna).

 

V této době se začaly zakládat nemocnice (označované hospitium, později hospital, počeštěno špitál) pro nemocné poutníky, staré, chudé a nemocné lidi. V evropských špitálech – na rozdíl od arabských – nebyla zajištěna lékařská péče. Zde se shromažďovali nemocní bez rozdílu nemocí mimo malomocných, pro které byly stavěny zvláštní zařízení (tzv. leprosoria).

 

Významnou úlohu zahrály také lékařské školy v jihoitalském Salernu (tzv. schola medica salernitana) a v Montpellier v jižní Francii. Jejich význam spočíval v setkávání lékařů různých oblastí a ve studiu antických a arabských knih, především Avicennových spisů.

 

Ve 13. a 14. století byly zakládány univerzity, které napomohly k rozvoji lékařství. Studium na lékařských fakultách spočívalo hlavně ve čtení spisů církví uznávaných autorů (Galénos, Avicenna, Rhazes, někdy Hippokratés). Významnou byla lékařská fakulta v Bologni, kde se vyučovala i chirurgie. Chirurgii také vyučovala Kolej sv. Kosmy a Damiána zřízená cechem pařížských chirurgů.

 

A k úrovni tehdejších lékařů – chirurgů MUDr. Ramba uvádí: „Byli znalí obličejové chirurgie. Ti znalí pocházeli z Francie a Itálie, protože koncil v Toulouse ve 12. století zakázal duchovním praktikovat chirurgii a doporučil jim, aby se věnovali sbírání léčivých bylin. A to vše pod heslem: ,Církev se hrozí styku s krví. Neposlechli právě lékaři z Itálie a jižní Francie. Karel byl díky tomu nesmírně kvalifikovaně ošetřen. Skláním se před nimi. Nedovedu si například představit, že bych tak těžký úraz, kterým byla zaražená brada hluboko do úst, jeho následné šití a fixaci zlomenin, dělal bez operačního svítidla.

 

 

II.6.4.                        Historie léčby zlomenin dolní čelisti

 

První zmínky o zlomeninách dolní čelisti nacházíme již u starých Egypťanů 3000 let př. n. l. – je popisováno vyšetření položením ruky na místo poranění a zjišťování „praskavého zvuku“, provádělo se dlahování dřevěnými destičkami nebo lněnými vazbami, fixovanými obvazy. Z období Babylonu, asi 2300 př. n. l., je již známa manuální repozice zlomeniny mandibuly a fixace úlomků lněným vláknem nebo zlatým drátem připevněným na okolních zubech s respektováním okluze. Slavný řecký lékař Hippokrates (asi 460 – 370 př. n. l.) v souboru svých spisů popsal částečné, úplné i dislokované zlomeniny mandibuly a uvedl, jak je manuálně reponovat i jak je léčit pomocí fixace zlatým drátem, připevněným „ke dvěma, ale raději více zubům“ a také znehybnění čelistí koženými bandážemi.

 

Vzdělaný římský patricij Cornelius Celsus (30 př. n. l. – 50 n. l.) sesbíral medicínské vědomosti Řeků a Římanů a velmi podrobně popsal manuální repozici zlomeniny mandibuly a její fixaci koňskými žíněmi či drátem v kombinaci s bradovou bandáží, zpevněnou smáčením ve víně nebo oleji a posypanou moukou. V následné péči zakazoval svým pacientům hovořit a doporučil jim přijímat pouze tekutou stravu. Ve 2. století n. l. řecký lékař Soranos z Effezu používal jako volnou bandáž čelistí a obličeje voskové podložky a plátěné obaly. Kolem roku 500 n. l. indický lékař Sushruta léčil zlomeniny čelistí komplikovanými bandážemi a bambusovými dlahami, zpevněnými moukou a klihem. Mistr Riggaro ve své učebnici chirurgie v r. 1180 upozorňuje na nutnost obnovy správné okluze.

 

Nicméně poté, co papež v roce 1163 prohlásil každou operaci, spojenou s krvácením, za odporující kněžskému řádu, přešlo až do počátku 19. století praktikování primitivní chirurgie do rukou holičů. Tito lidé extrahovali zuby, léčili obličejové zlomeniny a prováděli drobné chirurgické zákroky, ale také stříhali vlasy, přikládali pijavice a balzamovali mrtvoly. Obvyklou byla manuální repozice čelistní fraktury s rekonstrukcí skusu, ligatura okolních zubů a znehybnění mandibuly různými bandážemi.

 

 

II.7.                    Karlova podoba

 

Na základě zkoumání kosterních pozůstatků a dobových vyobrazení je možné si vytvořit představu o vzhledu Karla IV. Karel IV. nebyl žádný „Päpskönig“ a sběratel relikvií, jak bývá líčen v některých pramenech. Studium kostry prokázalo, že byl typický „těžký rytíř“. Byl vysoký asi 173 cm, po úrazu v roce 1350 o 3 – 4 cm nižší, a jeho postava byla robustní. Karlova lebka je skvěle zachovaná. Je masivní, má výrazně utvářený svalový reliéf a dobře vyvinuté sekundární pohlavní znaky. Podle rozměrů je lebka velká – aristenkefalní (1619 cm³), krátkolebá – brachykranní, vysoká – ortokranní, dosti široká – tapeinokranní a metriometopní. Obličejová kostra je vysoká – hyperleptoprozopní, horní obličej je rovněž vysoký – hyperleptenní, má středně vysoké mezokonchní očnice a středně vysoký mezorinní nos.

 

Karlova kostra se zachovala ve velmi dobrém stavu. Zřejmě za to vděčíme jednak mumifikaci, jednak tomu, že se s Karlovými ostatky zacházelo vždy s nemalou úctou. Při dřívějších exhumacích se ztratily pouze některé menší kosti. Lebka, krční páteř a kosti křížové (spina bifida) nesou genetické znaky, které Karla IV. jasně spojují s jeho otcem Janem Lucemburským i s dalšími příslušníky rodu.

 

Sérologické skupinové vlastnosti systému AB0 byly u Karla IV. studovány z kostní tkáně žeber – stanovena byla skupina 00. Otec Jan Lucemburský měl skupinu A0, matka Eliška Přemyslovna 00, jejich dcera Eliška Lucemburská A0.

 

Zachovalost lebky umožnila rekonstrukci podoby Karla IV. Hrubý anatomický profil, získaný metodou podle M. M. Gerasimova, je možné konfrontovat s Karlovými dobovými podobiznami – profilem z malby v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně, profilem z Wurmserovy nástěnné malby v kostele P. Marie na Karlštejně, poloprofilem z vyobrazení ve Svatováclavské kapli svatovítského chrámu, poloprofilem z votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi, Parléřovým sochařským portrétem, kovorytinou na kříži papeže Urbana z roku 1368, kronikářskými záznamy např. Mattea Villaniho, Francouzské kroniky. Karel IV. měl hnědé oči, černé vlasy i vousy a zarudlou tvář, ve stáří měl vous bílý. Nápadné bylo držení těla po úrazu v roce 1350. Karel IV. byl pak popisován jako shrbený, s kulatými zády a s krkem i hlavou tlačícími se dopředu a zároveň vzhůru.

 

Potvrzuje to i nález na páteři. Krční páteř je v předozadním pohledu vybočena vlevo a je asymetrická – krční sloupec je vpravo o 9 mm vyšší než vlevo, v boční projekci vykazuje typickou lordózu. Na hrudní páteři je akcentovaný kyfóza, stejně tak v úseku lumbosakrálním. V předozadním pohledu je na lumbosakrální páteři lehká sinistroskolióza a na hrudní páteři lehká dextroskolióza.

 

Nepřehlédnutelné muselo být sečné poranění kořene nosu.

 

 

II.8.                    Dna a Karlovy Vary

 

Druhou polovinu života provázela Karla IV. dna, choroba typická spíše pro vyšší vrstvy, jejichž jídelní tabule oplývaly zvěřinou a dobrým truňkem. Zápisy kronikářů obsahují svědectví, že Karel IV. byl čas od času stižen bolestmi, hlavně nohou, nemohl chodit a musel na několik dnů ulehnout. Průběh jedné takové ataky neboli záchvatu dny podává přímo reportážním způsobem kancléř francouzského krále Pierre d'Orgemon. Líčí Karlovy problémy při návštěvě Francie začátkem roku 1378: „Částečně cestoval ve voze, částečně byl nesen na nosítkách mezi dvěma mulami neb na nosítkách nesených nosiči. V paláci francouzského krále byl pak přenášen na židli, na schodech pak v náruči, když si chtěl prohlédnout ostatky svatých v kapli chrámu. Přes všechny bolesti však do Paříže vjel po boku francouzského krále na koni, neboť byl císař.

 

Na kostře je choroba doložena typickými tofy a uzuracemi kostní tkáně, které jsou patrné na kostech zápěstí a nártu, nejvíce pak na kostech palců a malíků rukou a nohou. Založení lázeňského města Karlových varů lze dát do souvislosti s Karlovým osobním zájmem o léčení.

 

 

Medicínská poznámka:

 

Dna – arthritis urica – je chronická porucha látkové přeměny purinů vedoucí ke zvýšení sérové koncentrace kyseliny močové s ukládáním krystalů mononatriumurátu do kloubních struktur a jiných tkání s následnou zánětlivou reakcí organismu a vnikem akutní arthritidy epizodického charakteru. V 90% postihuje muže ve věku 40 – 50 let.

 

Výskat dny stoupá se zvyšující se urikémií, avšak ne u všech jedinců s hodnotami nad horní hranici normy se dna klinicky projeví. Příčinou zvýšené koncentrace kyseliny močové v séru může být zvýšený příjem potravou, nadprodukce purinů, zvýšený buněčný obraz a snížené renální a gastrointestinální vylučování. Zdá se, že hyperurikémie u nemocných s dnou, pokud vynecháme skupiny nemocných s vrozeným metabolickým defektem, vzniká na podkladě kombinace více faktorů, tedy mírné nadprodukce kyseliny močové s určitým defektem ve vylučování.

 

Dalším významným exogenním faktorem je příjem alkoholu, který pravděpodobně zvyšuje koncentraci kyseliny močové stimulací syntézy de novo. Endogenní nadprodukce purinů vzniká na podkladě enzymatických defektů, nebo častěji při maligních procesech léčených cytotoxickými látkami jako následek zvýšeného buněčného obratu.

 

Tolik jen pro doplnění. Ne každý jedinec konzumující stravu bohatou puriny (zejména vnitřnosti) a alkohol musí onemocnět dnou, stejně jako ne každý konzumující nadbytek sacharidů musí onemocnět cukrovkou. Ve hře je evidentně faktorů více, včetně genetických (dispozice). Dnou netrpí a netrpěli jen příslušníci „vyšších“ vrstev, což zcela jistě souvisí s (ne)kvalitou konzumovaných potravin.

 

 

II.9.                    Smrt Karla IV.

 

Odpověď je možné najít na kosterních pozůstatcích. Poslední trauma, které Karel IV. utrpěl, byla zlomenina krčku levé kosti stehenní. Zlomenina probíhala 1 až 3 cm pod okrajem kostní hlavice a provázelo ji roztříštění krčku. Císař musel ulehnout na lože a po třech týdnech se vyvinul zánět plic, který ukončil jeho život.

 

František Palacký píše: „Ale horečka nezbedná učinila blahočinnému jeho životu v 63 roce jeho stáří konec vždy ještě předčasný: skonalť na hradě Pražském – v sobotu dne 29 listopadu 1378, tři hodiny po západu slunce, – pokojně a tiše, v kruhu žalostném všech svých milých.

 

 

Poznámka:

 

Zlomenina krčku kosti stehenní byla a je i dnes závažným medicínský i sociálním problémem. Jde o závažné onemocnění postihující většinou jedince staršího věku a zcela jistě souvisí s úbytkem kostní tkáně vlivem nižší hormonální činnosti ve stáří. Patří sem zejména postmenopauzální osteoporóza u žen, ale i neméně závažná a dle mého soudu nedostatečně akceptovaná osteoporóza u mužů.

 

Zlomenina krčku stehenní kosti v dřívějších dobách byla, ale i v dnešní době je, v mnoha případech „konečnou“. Zlomenina krčku stehenní kosti takto postiženého jedince prakticky imobilizuje se všemi z toho plynoucími důsledky. Pro omezeně pohyblivého seniora je to závažná komplikace. V dobách, kdy možnosti chirurgie byly omezené, byli tito jedinci po dobu hojení této zlomeniny, což je kolem 6 až 8 týdnů s tím, že ve stáří se tato doba prodlužuje, upoutáni na lůžko. Pokud nebyli pravidelně polohování a neprováděli dostatečná dechová cvičení, došlo při plicní hypostáze a hypoventilaci zcela zákonitě k pneumonii, na kterou velmi často umírali.

 

O mnoho lépe na tom nebyli ani ve druhé polovině dvacátého století. I když se začínaly provádět totální endoprotézy, v době, kdy jsem jako chirurg začínal (po roce 1984), byla většina seniorů léčena tzv. extenzí. Což znamenalo, že se skrz horní část lýtkové kosti (tibie), pod úponem čtyřhlavého svalu v lokálním znecitlivění navrtal ocelový drát, který se fixoval do ocelové podkovy, a zavěšením přes kladku byla v ose pod tahem relativně fixována stehenní kost. Zavěšení končetiny na tomto aparátu dále omezovalo již tak úrazem omezenou pohyblivost pacienta. Další komplikace při oblékání, hygieně a ostatní lékařské při jsou nasnadě. Kromě pneumonií byli pacienti ohroženi i proleženinami.

 

K jistému pokroku došlo rozvojem možností ortopedie. Zlomeninu krčku stehenní kosti je možné ošetřit v závislosti na typu zlomeniny buď náhradou hlavice i krčku kyčelní endoprotézou nebo osteosyntézou podvlékanou dlahou. V obou případech jde i pro relativně zdravého člověka o operační výkony se značnou zátěží pro pacienta. Jde o výkony časově náročné, někdy i přes 60 minut. Pro staršího člověka, velice často s několika interními chorobami (chronická ischemická choroba srdeční, diabetes mellitus atd.) je anestezie, zejména celková, značnou zátěží. Mozek starších lidí reaguje na celkovou anestezii velice citlivě, případy různě dlouho trvající zmatenosti po operaci nejsou výjimkou. Další zásadní komplikací je fakt, že starší, již před úrazem omezeně pohyblivý pacient, nedokáže často pooperační stav zrehabilitovat do naprosté soběstačnosti, i přesto, že dle operatéra proběhla operace optimálně a bez komplikací. Z problematiky primárně medicínské pak resultuje velice závažná problematika sociální.

 

 

Závěrem

 

Karel IV. byl osobností v evropských dějinách zcela jistě mimořádnou. V mládí se mu dostalo vzdělání, jaké mezi tehdejšími vládci nemělo obdoby. Nevyhýbal se však ani bitevním vřavám a radovánkám života. Na jeho pozůstatcích o tom můžeme číst neklamné zprávy. Karlovo nejvážnější zranění, které je popsáno výše, pokládají někteří historikové za výrazný zásah do formování Karlovy osobnosti: mladý výbojný rytíř byl z koně sražen včas, aby z lože povstal jako zralý vládce a chytrý diplomat, který povznesl zemi své matky na evropské výsluní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroj:

Pádem vzhůru, Úraz Karla IV. ohrožující jeho život, Emanuel Vlček, VESMÍR 77, duben 1998, http://www.cts.cuni.cz/vesmir

Vnitřní lékařství, Petr Dítě et al., Galén 2007

na některé zdroje odkazuji přímo v textu

 

© MUDr. Petr Engel – PEEN™, 23. 12. 2013 –7.1.2014

           Medicína

© PEEN  2014

Dolní čelist Karla IV. zpředu

Jizva po sečném poranění kořene nosu

Mechanismus odlomení a remodelace odlomených kloubních hlavic na  dolní čelisti Karla IV.

Typy zlomenin dolní čelisti s vyznačením typu zlomenin Karla IV.

Základní anatomie dolní čelisti