Český pravěk

Keltové

… původ Keltů

Keltové jsou prvními Evropany žijícími na sever od Alp, kteří se objevují v písemných pramenech. První zmínky o nich ale nacházíme až v 6. a 5. století před Kristem, kdy se začali setkávat se středomořskou kulturou. Keltové totiž až do počátků křesťanské éry nezanechali téměř žádné psané záznamy ve vlastním jazyce.

       

Nejprve byli Řeky nazýváni Keltoi. Polybios užívá výrazu Galatae, Galové. Římané je nazývali buď Galli nebo Celtae. Iulius Caesar (100 – 44 př. Kr.) sám zaznamenává, že v jeho době se sami Galové označují jako Celtae – Keltové.

       

Nejsou pochybnosti o tom, že výraz Keltoi, tedy Keltové, je keltského původu. Ti, kteří pátrali po významu tohoto jména, upozorňují na slovo znamenající skrytý – v irské podobě ceilt, které znamená utajení, tajemství. Tento výklad se opírá o to, že slovo Keltoi znamená skrytý, či tajný národ, což odkazuje na keltskou náboženskou zápověď zaznamenávat jejich rozsáhlé vědění písmem. Až do křesťanské éry totiž byly keltské dějiny, keltská filozofie, zákonodárství, genealogie a věda předávány výhradně ústní tradicí. Nebylo to proto, že by Keltové byli negramotní, ale kvůli náboženskému zákazu.

       

Psané dějiny tedy registrují Kelty teprve od té doby, kdy o nich začali psát Řekové a Římané, jejichž zmínky jsou ale vždy jednostranné a někdy i mylné. Historikové a archeologové se shodují v tom, že počátek doby železné ve střední Evropě, takzvaná halštatská kultura (podle města Hallstatt v Horním Rakousku) v letech 700 – 500 př. Kristem, znamenal keltskou kulturní expanzi. Shoda panuje i v tom, že také laténská kultura (podle švýcarského naleziště La Tène) z let 500 – 0 př. Kristem, je projevem keltské kultury.

       

Jenže Keltové byli v Evropě již před rokem 700 př. Kristem. Někde na kontinentě se v té době museli nalézat předkové všech evropských národů, kteří spolu mluvili společným prajazykem – „obecnou indoevropštinou“.

 

Značná část archeologů se domnívá, že i takzvaný lid kultury popelnicových polí byl keltský (resp. protokeltský). Kultura popelnicových polí bývá ve střední Evropě datována do období let 1200 – 700 př. Kristem. Byl to zemědělský lid žijící v malých komunitách, který dovedl zpracovávat bronz a, ke konci tohoto období, i železo. Na řadě míst vybudoval hradiště a své mrtvé pohřbíval způsobem, který jim dal jméno. Spálené ostatky zemřelých byly ukládány do hliněných popelnic spolu s osobními předměty zesnulého.

       

Kultura charakteristická pro Kelty se začala vyvíjet v oblasti mezi prameny Dunaje, Rýna a Rhôny. Tato oblast je pokládána za pravlast Keltů a kolébku keltské civilizace z níž byli Keltové během prvního století před Kristem vyhnáni Germány.

       

Vzhledem ke Keltskému zákazu zaznamenávat vědomosti písmem se o Keltech dovídáme ze zmínek Řeků a Římanů.  Ti popisují Kelty jako barbary, jako společnost v zásadě divošskou, jako bojovníky, hrdé, nevědomé, negramotné, nepříliš si cenící života, věnující se dětinským zábavám a často se opíjející.

       

Keltové se od dob kultury popelnicových polí jeví jako zemědělský lid – rolníci obdělávající půdu a žijící v kmenové společnosti. Od počátku halštatského období, tedy od 8. století př. Kristem, umožnil rozvoj zpracování železa keltským řemeslníků zhotovovat kvalitní sekery, srpy a jiné nástroje, které jim umožnily vybudovat cesty dříve neproniknutelnými lesy, začít s rozsáhlejším mýcením a relativně snadněji obdělávat půdu. Dovednost v obrábění kovů, hlavně železa, dala Keltům také novou výzbroj, meče a kopí, které jim umožnily získat vojenskou převahu nad většinou sousedů.

       

Keltové byli prvními staviteli cest v severní polovině Evropy, dlouho před příchodem Římanů. Základem vozovky byla dubová břevna naskládaná jedno vedle druhého kolmo na slabší podkladovou tyčovinu z dubu, jasanu nebo olše. Římané jen zpevnili tyto cesty materiálem, na který byli zvyklí, kamenem.

       

Keltové byli úspěšní pěstitelé zemědělských plodin a chovatelé dobytka. Obdivuhodné vyspělosti dosáhli v řemeslech, hlavně zpracování a obrábění kovů, zvláště železa, v hrnčířství a šperkařství (výroba emailových a kovových šperků). Jejich výrobky byly oblíbeným obchodním artiklem.

       

Keltové stavěli osady a domy ze dřeva, ale na některých místech používali u staveb na sucho kladeného kamene.

       

Jejich společnost byla kmenová. Základem systému keltských zákonů bylo blaho občiny. Náčelníci a všichni hodnostáři byli voleni. Ženy měly v keltské společnosti rovná práva. Mohly dědit, vlastnit majetek a být voleny do hodností, dokonce i na místo vůdce v době války (Cartimandua z kmene Brigantů, Boudicca z kmene Icenů). Keltské kmeny se lišily velikostí. Některé byly malé, jiné měly rozměry národů. Podle irských záznamů vyplývá, že se Keltové starali o své nemocné, chudé a přestárlé a existovali v Irsku nemocnice zřizované kmeny již kolem roku 300 př. Kristem.

       

Keltské náboženství bylo jedním z prvních, které dospělo k doktríně nesmrtelnosti. Učilo, že smrt není ničím jiným než výměnou místa a že život se vším všudy pokračuje dál v jiném světě, ve světě mrtvých. A když člověk zemře v tomto jiném světě, znovu se narodí do našeho světa. A tak probíhá mezi oběma světy neustálá výměna duší: smrt v našem světě zavede duši do světa mrtvých, smrt v něm přenese duši do našeho světa. Keltové vítali narození smutkem a úmrtí radostně slavily. Caesar  poznamenává, že toto učení bezpochyby přispělo k bezstarostnému hrdinství Keltů v bitvě.

       

Nad náboženstvím Keltů, stejně jako nad vším učením, zákonem a filozofií, bděli druidové, což byli z pohledu Řeků a Římanů prostě kněží. Druidové ale plnili také politické úlohy – mnozí kmenoví náčelníci byli zároveň druidy. Druid nepůsobil pouze jako duchovní, vykladač doktríny nesmrtelnosti a celé s ní spojené morální soustavy, ale také jako filozof, učitel, přírodovědec a strážce a vykladač zákonů. S druidy byli úzce spojeni bardové, básníci a pěvci, kteří měli v keltské společnosti význačné postavení. Byli pod ochranou náčelníků. Bardové tvořili profesionální skupinu a měli za úkol uchovat keltské dějiny, legendy, folklór a poezii.

       

Co se týče válečnictví, dávali Keltové přednost urovnání sporů souboji mezi náčelníky nebo nejlepšími bojovníky vojsk, stojících proti sobě, než by nechali dojít k bitvě. Při prvních konfliktech s Kelty někteří římští vojevůdcové přistupovali na tuto keltskou metodu rozhodování o osudu bitvy. Ale římský senát tento zvyk nelibě nesl a zakázal římským velitelům přijímat souboje s Kelty jako řešení válečných situací. Dalo by se říci, že keltský způsob, kdy o výsledku válečného střetnutí rozhodli dva muži, velitelé armád, byl přece jen o poznání civilizovanější než římská metoda totální války a ničení pomocí velkých vojsk. Keltská společnost však přesto znala kastu bojovníků a také tlupy profesionálních žoldnéřů, kteří prodávali svou zkušenost komukoli, kdy si zaplatil jejich služby. Keltský zvyk brát si hlavy zabitých nepřátel jako trofeje považovali Římané za poněkud nechutný, ten však měl hluboký náboženský význam. Keltové věřili, že duše sídlí v hlavě, nikoli v srdci. Hlavy nejvýše postavených nepřátel napouštěli cedrovým olejem a pečlivě si je uchovávali v truhlách a příležitostně je ukazovali cizincům jako důkaz statečnosti své, nebo svých předků.

       

Na počátku prvního tisíciletí př. Kr. byly evropské národy v neustálém pohybu. Docházelo k velkým přemisťováním celých národů, které se na čas usazovaly, zakládaly si domovy a pak se náhle znovu vydávaly na pochod. Keltské zemědělské komunity hledaly novou úrodnou půdu, kterou by mohly obdělávat a na níž by se mohly usadit. Jakmile se Keltové přesunuli do nové země, usadili se na novém území a zakládali venkovská a zemědělská sídla, která bránili kmenovými armádami, v případě potřeby sbíranými z lidu. Primárním důvodem k rozšíření „keltské říše“ bylo hledání „životního prostoru“.

Textové pole: Expanze Keltů v prvním tisíciletí před Kristem

© PEEN  2013