Český pravěk

Keltové

Boiohaemum – Keltové v Čechách

1. KDO BYLI KELTOVÉ?

 

Kdysi opravdu obývali naši zemi, zhruba od poloviny 5. století př. Kristem. Jejich kulturu nazýváme laténská podle známého naleziště v dnešním Švýcarsku. Střední Čechy patřily v té době u nás k nejhustěji osídleným oblastem. Z našich zemí Keltové zmizeli těsně před koncem starého letopočtu.

 

1.1.       KOŘENY KELTŮ

V polovině posledního tisíciletí před Kristem se na našem území formoval lid, který jako první v této oblasti přichází do úzkých kontaktů s tehdy již historickým světem. Tyto styky nebyly zdaleka přátelské, ale naopak kruté a krvavé. Nicméně, nebo snad právě proto, vzbudil tento lid živý zájem antických kronikářů a historiků, kteří mu vyhradili čestná místa ve svých dílech. Byli to Keltové, Římany zvaní Galové, kteří takto jako první z oblasti severně od Alp vystupují z etnické anonymity. Byl to národ vojensky i hospodářsky velmi mocný, který sice nevytvořil mohutné říše a státní útvary, jako např. Etruskové, Římané či Řekové, avšak od těchto národů přejímal kulturní podněty, které často velmi dokonale přetvářel. Nejhlubší kořeny etnických seskupení jako byli Keltové nebo např. nekeltští Venetové a Illyrové sahají do doby bronzové. Keltské etnikum vtisklo později do tváře Evropy stopy, které se nesetřely dodnes. Bylo to také první známé etnikum, které významně ovlivnilo i osudy středních Čech.

 

Jednotlivé kmenové skupiny tohoto lidu, hovořící různými, navzájem příbuznými dialekty, formující se z původního obyvatelstva, nezanechaly po sobě – na rozdíl od obyvatel kulturně vyspělého světa jižní Evropy – psané zprávy (Filip, 1959). Proto zůstávají nadále, kromě kusých zmínek antických kronikářů, jediným pramenem ke studiu jejich života a světového názoru hmotné památky, které po sobě zanechali, ať jsou to již milodary uložené v hrobech jako výbava pro posmrtný život, nebo zlomkovité zbytky keramiky či kovových předmětů nalezené v zásypech opuštěných obydlí.

 

1.2.       TROCHU HISTORIE – ZÁVRATNÝ ROZMACH A PÁD

Původní území osídlené Kelty se rozkládalo ve Švýcarsku, severovýchodní Francii a jihozápadním Německu a náležela k němu i část Čech. Přinejmenším jižní a západní. Z této pravlasti expandovaly keltské kmeny do velké části Evropy, což způsobila řada faktorů, zejména však přelidnění a touha po kořisti, kterou slibovaly vyspělé oblasti jižní Evropy. Možná přispěla i dobrodružná krev a přirozená zvědavost. Keltové pronikly na Britské ostrovy, překonali Pyreneje, přes Alpy napadali bohatá etruská města i mladou Římskou republiku. V roce 387 př. Kr. se dokonce dostali až k Římu. Druhá migrační vlna zasáhla až Karpatskou kotlinu, území kolem Dunaje a v roce 280 př. Kr. se vypravili proti Řecku. Pronikli až do Malé Asie a usadili se zde. Netrvalo to však dlouho.

 

Na konci 3. století a v průběhu 2. století př. Kr. začala moc početných, ale nejednotných keltských kmenů slábnout a upadat. Galatské království v Malé Asii se rozpadá, Římská republika pacifikuje území severní Itálie, Caesarovy legie kolem roku 50 př. Kr. definitivně dobývají tzv. Zaalpskou Galii. Středoevropský prostor je v kleštích tlaku germánských kmenů ze severu a Římské říše z jihu. V Podunají řádí Dákové. Keltská moc na většině dosud ovládaného území postupně, a to i z ekonomických důvodů, zaniká. Jejich kultura se do nového letopočtu udržela pouze na Britských ostrovech a v severozápadní Francii (Bretagni). V křesťanském Irsku se uchovala hluboko do raného středověku.

 

1.3.       ČECHY – KELTSKÉ BOIOHAEMUM

Boiohemum, Boiohaemum, latinsky Bohemia jsou různé podoby názvu Čech – s významem země Bójů, jednoho z význačných keltských kmenů. Bójové byli keltský kmen, po němž Čechy obdržely jméno Boiohemum, latinsky Bohemia. Bójové zde sídlili v laténské době, snad přicházeli už s postupným přílivem „historických Keltů“ (přibližně od konce 4. století), není to však jisté. Bójové byli totiž kmenem rozsáhlým, rozvětveným a velice pohyblivým – i soudobé záznamy antických autorů je dokládají na různých místech tehdejšího světa. Byli součástí mohutného keltského proudu, valícího se přes Alpy do Itálie, a spolu s ním  vzbuzovali hrůzu, předcházel je strach, panika. Ostatně kmenové jméno Bójů znamená Strašní.

       

Usadili se pak v severní Itálii, jejich pozměněné jméno nese i jedno z dávných bójských středisek, dnešní Bologna. Začas je začali vytlačovat Římané, kteří se zotavili z drtivé porážky, způsobené Kelty, a pronikali k severu. Bójové se patrně začali stahovat do střední Evropy a snad také do Čech na konci 3. a na počátku 2. století. Mezi hlavními znaky kultury někdejších italských Bójů a zdejších (především středočeských) Keltů nejsou takřka rozdíly. Patrně tak došlo k posílení keltského obyvatelstva – v Boiohemu.

       

Boiohemum je ve starověké literatuře poprvé zmiňováno Strabónem, autorem mnohosvazkové Geografiky, v souvislosti s událostmi poslední čtvrtiny 2. století př. Kr. Ve Strabónově zeměpisném a dějepisném díle se zachovaly výňatky z odborné starší práce Poseidonia z Apameie (135 – 51 př. Kr.) a jedna z jeho zpráv se vztahuje právě k Čechám a jejich obyvatelům. Týká se tažení germánského kmene Kimbrů na jih za novými sídly – čili prvního známého posunu Germánů z jejich původních severních zemí. Západně od Boiohaema pak Bójové, tehdy velmi mocní a bojovní,  před rokem 113 př. Kr. nápor germánských Kimbrů odrazili.

       

Ve shodě s touto zprávou jsou i poznatky archeologů: v závěrečném období 2. století př. Kr. – v době oppid – byla v zemi velmi dobrá výrobně-hospodářská situace, takže zdejší kmeny mohly vskutku úspěšně vyrazit vstříc cizímu vpádu a odrazit jej. Zcela jiná situace nastala zhruba o století později – v době překvapivých změn, hospodářského poklesu, úpadku keltské moci a posléze příchodu Markomanů. Osudy Markomanů a jejich krále Maroboda popisuje Velleius Paterculus ve svých dvoudílných Římských dějinách. Tento autor nebyl jen historikem, ale i vysokým důstojníkem legií vedených Tiberiem, po jehož boku se účastnil také tažení proti Marobodovi. „Jméno té země,“ píše Velleius, „kterou osídlil Marobod, je Boiohemum.“ Vládnoucí moc se změnila, ale jméno země zůstalo – dokonce navždy. Bohemia je stále latinským názvem Čech, který se v obměnách používá v různých evropských jazycích.

 

V topografii Čech přiznávají jazykovědci keltský či spíše „praevropský“ původ názvům některých řek, patřících k základům říční šitě. Je to nejen středočeské Labe, ale i Jizera, Ohře, Mže a Radbuza. Jejich jména mají protějšky ve Francii, Belgii, Bavorsku, Itálii a Rakousku, tedy v oblastech patřících k dávným keltským doménám.

 

 

2. STĚDNÍ ČECHY KELTSKÉ

 

Příhodné podmínky k osídlování nabízely v hustě zalesněných českých končinách jen některé oblasti. Mezi ně patřily střední Čechy s relativně sušším a teplejším klimatem a úrodnými půdami. Právě zde vzkvétala od zlomu 8. a 7. století př. Kr. po počátek 6. století př. Kr. pozoruhodná společnost bylanské kultury s výraznou společenskou hierarchií. Tato středočeská bylanská kultura starší doby železné je většinou pojímána jako – byť okrajová – složka formujícího se keltského etnika.

 

Na počátku 4. století př. Kr. už byly oblasti někdejší bylanské kultury postupně obsazovány vlnou nových kmenů, které opustily původní sídla a obsazovaly nová území. Naopak z jižních a západních Čech se původní keltské obyvatelstvo dalo strhnou za vojenským dobrodružstvím přes Alpy a kraj se vylidnil. Úrodnější zbytek České kotliny pak vzápětí ovládly družiny ozbrojených kolonistů, zřejmě ze západu keltské Evropy.

 

I když země nebyla předchozím bójským obyvatelstvem zcela opuštěna – život ustal spíše jen na hradištích – rozlehlé končiny středních Čech zely prázdnotou. Pak první příliv nových osadníků zasáhl nejprve Podkrušnohoří a Pražsko a méně středovýchodní Čechy, v oblasti jižně labského oblouku. I do středních Čech přicházely skupiny keltských družin z nejrůznějších končin, aby zde našly nový domov.

 

Od druhé čtvrtiny 4. století př. Kr. nastal rozhodující příliv kolonistů ze západní Evropy. Postupovali po levém břehu Labe až hluboko do východních Čech. Jiné skupiny šly od soutoku Labe s Ohří po pravobřežních přítocích. Všichni příchozí se zde nemohli usadit a tak kolonizovali i vzdálenější části země. K východnímu proudu se asi přidávaly postupně i menší družiny. Okolo roku 300 př. Kr. kolonisté usazení již několik generací v úrodných středních Čechách dávno zdomácněli. Stabilizace umožňovala všeobecný rozvoj, proudily sem i prestižní rukodělné výrobky a byly udržovány nepřetržité kontakty s oblastmi původních východisek expanze. Stále přicházeli noví příchozí, i migrující bojovníci, ale farmáři již zažívali období konsolidace.

 

 

3. STŘEDNÍ ČECHY – KELTSKÁ KULTURNÍ KRAJINA,

PŘÍRODA A ZEMĚDĚLSTVÍ

 

Asi tím nejpodstatnějším sdělením je fakt, že tehdejší klima se podobalo zhruba tomu dnešnímu. Bylo možná relativně chladnější a vlhčí, ale s teplotami na dnešní úrovni. Klima se zřejmě rytmicky zvlhčovalo: za prokazatelné bývají považovány chladnější výkyvy. Odborně toto období nazýváme subatlantikum a je vymezeno léty 700 př. Kr. – 600 n. l. Střední Čechy keltským osadníkům poskytly k životu vlídnou klimaticky teplou oblast porostlou zejména dubohabrovými háji a pokrytou luhy a olšinami. Listnaté lesy byly velmi pestré a barevné – kromě dubů a habrů v nich rostl buk, lípa, jilm, jasan, někde se vyskytla i jedle a neprostupný podrost tvořila mimo jiné častá líska. Z ptačí perspektivy bychom uviděli zásadní  kontrast mezi osídlenou a obdělávanou krajinou – kulturním komplexem – a přírodním komplexem s kopcovitými terény a s lesy netknutými lidskou rukou.

 

Osady byly rozprostřeny zejména v povodí větších středočeských toků – nejhustěji byly osídleny oblasti povodí Labe a dolního toku Vltavy, případně Berounky. Osídlení krajiny nebylo plynulé – tvořily ho odlesněné malé ostrůvky s několika vesnicemi a dvorci, které byly obklopeny polnostmi, pastvinami a háji. Spojoval je více méně prosvětlený les. Sídliště bývala nejčastěji u potoků na málo vyvýšených terasách, často nad soutokem s ještě menším potůčkem. Záplavovému území se Keltové důsledně vyhýbali. Takto osídlené prostory byly odděleny od jiných neosídlenými, i když většinou osídlitelnými prostorami. Neosídlené prostory si můžeme většinou přestavit jako území bez výrazné vodoteče nebo jako kopcovitá pásma s kompaktním lesním porostem. Soudí se, že okolo čtvrtiny rozlohy tehdejších lesů bylo vymýceno. Na Novostrašecku se setkáváme např. i s představou úplně odlesněné krajiny v důsledku zemědělství a dobytkářství.

 

K založení osad si Keltové v průběhu staletí vybírali různá místa. Zpočátku byla sídla i výše, 500 – 600 metrů nad mořem, pak většinou pod 350 – 400 metrů nad mořem. K založení osad si vybírali velmi mírné svahy se sklonem nejčastěji k jihovýchodu až k jihozápadu, půdní pokryv s porostem dubů, blízkost nivy a zejména dostatek hnědozemě, případně černozemě. Důležitým činitelem při výběru byla však nejen dobrá půda, ale také dostatek srážek. Zemědělská sídliště byla zásadně poblíž vodních toků, vyhýbala se však plochému nečlenitému terénu, stejně tak i kopcovitým pásmům.

 

3.1.       ZEMĚDĚLSTVÍ

Nejdůležitější ekonomickou činností většiny obyvatel bylo zemědělství a chov dobytka. Poskytovala Keltům dostatek, někdy snad i nadbytek potravy. Mezi nejdůležitější plodiny patřila pšenice dvouzrnka, méně proso, pšenice obecná, žito, ječmen, oves a bér. Mezi luštěninami dominoval hrách a vikev. V chovu upřednostňovali především hovězí dobytek. Výměr polnosti jedné usedlosti nebo dvorce asi kolísal od 5 do 25 ha, a to včetně části, která „odpočívala“ – sloužila mezi tím k pastvě, přičemž byla přirozeně hnojena domácími zvířaty. K běžné usedlosti či dvorci totiž patřilo také stádečko ovcí, několik kusů skotu, kozy a prasata, menší hejno slepic, ojediněle i husy a psi, snad tehdejší rasa ovčáckých psů a patrně kolií. Všechen dobytek byl ale výrazně menšího vzrůstu než jsou dnešní domácí zvířata. Např. býk vážil průměrně okolo 280 kilogramů a kráva asi 240 kilogramů. Také pěstování zeleniny, sběr rostlin a jejich plodů, lov a rybolov výrazně obohacovaly tehdejší stravu.

 

To všechno bylo nejen zdrojem mléčné produkce, ale i masa, vajec, tuků a navíc surovin – vlny, kůže, kostí a rohoviny pro řadu řemeslných činností. Koně byli využíváni k tahu, k jízdě a patrně k dalším pracovním úkonům, ale – stejně jako psi – i konzumováni. Ve středních Čechách asi převažovala rostlinná výroba na rozdíl od jižních a západních Čech, kde se předpokládá převaha spíše chovatelství.

 

Z luštěnin se pěstoval spíše hrách, méně čočka, bob, vikev. Známe i polní plevele jako je merlík či svízel. Určitý podíl vypěstovaných rostlin spotřebovala i domácí zvířata (vikev, oves?), ale ta se spokojila i s pastvou v lese, nakosenou trávou a výhonky listnatých stromů. Pro vlákno se pěstoval len. Předpokládáme i pěstování některých druhů zeleniny a v jídelníčku používání dlouhé řady rostlin, na které jsme již zapomněli. Na základě určení zachovalých pylových zrn lze v určitých oblastech i něco z původní vegetace. Na některých kovových předmětech nalézáme i mineralizované zbytky dřeva. Ty ovšem mapují jen jeho užití člověkem a nevíme, do jaké míry zjištěné druhy ovlivňovaly tehdejší vegetační tvář krajiny.

 

3.2.      STRAVOVÁNÍ

Základní potravou byla nepochybně kaše, ať už z obilovin nebo z luštěnin, zejména hrachová, dále placky, případně nekvašený chléb. Využívalo se mléko, vejce, tuky i maso domácích zvířat, vařilo se i peklo, jedl se i morek. Choval se hovězí dobytek, ovce, kozy, prasata, koně, slepice, ojediněle i husy. maso divokých zvířat asi nebylo na jídelníčku často – v kuchyňském odpadu soudě podle kostí to je pouhé jedno či dvě procenta. Značnou část potravy poskytoval rybolov. K jídlu byla ale i méně obvyklá „masa“ – předpokládá se třeba i krtek nebo hryzec. Sběrem mohli být dále získáváni plži i mlži, snad i žáby, z rostlinné stravy lískové oříšky, houby, vodní řasy, třešně ptáčnice, dřín, habrové oříšky, trnky a různé lesní plody, což mohla být samozřejmě i dětská práce. Předpokládáme, že tehdy bylo známo a využíváno daleko víc rostlin a plodů, než potřebujeme využít dnes.

 

 

4. STŘEDNÍ ČECHY – TĚŽBA A ZDROJE

 

Nezbytnou podmínkou při výběru místa pro založení osady byl kromě vody nutné pro život i dostatek dřeva. Bylo potřeba pro nové stavby i pro jejich opravy, pro otop, k výrobě nádobí, náčiní, nástrojů i keramiky v pecích. Dále byla nutná spraš pro stavbu obydlí, pecí i pro výrobu keramiky. Kámen byl specializovaně získáván pro výrobu brousků a transportován i 20– 30 kilometrů. Vápenec nebo i kaolín sloužil běžně k nátěrům, ale třeba i k známé úpravě účesů uváděné v antických zprávách. Tuha – Kelty používaná k výrobě speciálních druhů keramiky v jiných oblastech Čech – se ve středních Čechách netěžila. Nečetné tuhové nádoby sem přišly buď hotové, nebo mohlo být dováženo tuhové keramické těsto. Důležitá byla v keltském světě těžba kamení pro výrobu zrnotěrek, mlýnků řeckého typu a rotačních mlýnů. Hotové kvalitní výrobky pak byly transportovány i stovky kilometrů, ale to máme zatím doloženo jen u Kunětické hory na Pardubicku.

 

Velmi důležitá byla těžba rud, ale zřejmě šlo jen o nehluboké jámy a o povrchový sběr kolem výchozů. Z Novostrašecka je doloženo získávání železných rud. Měděné a jiné polymetalické rudy poskytovaly surovinu pro výrobu slitiny bronzu. Ve středních Čechách mohly být získávány na Příbramsku a Kutnohorsku. Stříbro se tehdy záměrně ještě nezískávalo.

 

Co se týče zpracování kovů, byl ve společnosti přítomen hutník nebo kovář (pravděpodobně hutník a zároveň kovář), který vykovával nejrůznější železné artefakty a opravoval staré poškozené nástroje. Hutě byly v této době převážně malé, s několika metalurgickými pecemi. Byly stavěny velice pravděpodobně v těsné blízkosti výchozů železných rud. Hutě provozovali specializovaní řemeslníci, kteří se rekrutovali z určitých rodin udržujících tradici železářské výroby. Umění černé metalurgie se tak přenášelo v rámci příslušné občiny z otce na syna.

 

4.1.       ŠVARTNA – KELTSKÝ SYMBOL STŘEDNÍCH ČECH – NOVOSTRAŠECKO

Sapropelitové vrstvy (švartnu) tj. vrstvy vzniklé z usazeniny z odumřelých jednobuněčných organismů na dně hlubokých stojatých vod, doprovází uhelné sloje v rakovnické pánvi. V době laténské byly těženy k výrobě „černých“ náramků, které byly vysoce ceněné, vzácné a proto i opravované. Nosily je zejména ženy, snad i děti a měly mít magickou moc. Těžba ve výchozech tzv. kounovské sloje byla povrchová a pro Kelty na Novostrašecku nenáročná.

 

4.2.      RÝŽOVÁNÍ ZLATA – JÍLOVSKO

Zlato se uplatňovalo pouze při výrobě mincí a šperků. V laténském období se ještě nezvládala hornická těžba, ale získávalo se z druhotných ložisek – rýžováním zlatonosných písků v říčkách a potocích. Ve středních Čechách ho nejvíce nabízelo Jílovsko, oblast na soutoku Vltavy se Sázavou a Berounkou. Zlato zde najdeme na místních potocích i v řece Sázavě. Keltové je tu získávali hlavně z náplavů potoků. Z areálu města Jílového a okolí bývají již od 18. století uváděny jednotlivé nálezy statérů, ale i třetinek a osminek zlatých „mušlovitých“ mincí. I když oblast Jílového nebyla v pravěku téměř osídlena, bylo to právě sídliště Keltů, které bylo zjištěno na návrší nad soutokem Jílovského a Chotounského potoka. Zlatonosné potoky jsou však dodnes i jinde. Nejen na Jílovsku, ale například i na Čáslavsku si můžete zkusit vyrýžovat drobounké plíšky – zlatinky.

 

Nálezy zlatých předmětů z období keltského osídlení jsou kromě zlatých mincí velmi vzácné. Známe je zejména z oppida Stradonice, ale vzácně i odjinud – drobné zlaté „nýtky“ téměř z ryzího zlata byly nalezeny i na pohřebišti v Kutné Hoře – Karlově.

 

 

5. KELTSKÉ „VYNÁLEZY“ A OBCHODNÍ STYKY

KELTSKÝCH STŘEDNÍCH ČECH

 

Klíčovým specializovaným řemeslem Keltů bylo hutnictví a s ním úzce spojené kovářství. Nejstarším zařízením sloužícím k výrobě železa byla otevřená výheň s dmychadlem s minimálním výtěžkem. Kovárny se postupně vyskytovaly asi takřka všude. Nejvýrazněji je zatím nacházíme na Novostrašecku. K interiéru kováren patřil velký kámen zastupující kovadlinu. Kovolitectví barevných kovů běžně používalo odlévání do ztracené formy. Nálezy kadlubů jsou velmi vzácné. Dílny zlatníků se v mladším období soustředily především v oppidech.

 

Hlavní „keltské“ vynálezy byly většinou převzaté z toulek po středomoří. V našich zemích však představovaly radikální technické novinky. Patří k nim např.: kleště, kladívko, výhňová lopatka, kosa, rýč, ovčácké nůžky, železný klíč a zámek, hrnčířský kruh, vážky a mince.

 

Vyspělé hrnčířství objevilo rychlý hrnčířský kruh. Typickou pro střední Čechy se stala tzv. struhadlovitě drsněná keramika, ale nadto se na každém z oppid dá vystopovat určitá tradiční výroba. Ze Stradonického oppida byla např. vyvážena krásně malovaná keramika. Zcela samostatnou a obsáhlou kapitolou bylo keltské mincovnictví.

 

Obchod či směna panoval jak na vzdálenost stovek i tisíců kilometrů, tak byl i „místní“, např. mezi Berounskem a Litoměřickem je prokázán obchod s žernovy. Dovoz surového baltského jantaru dokládají zjištěné dílny na sídlišti v Poříčanech i na oppidech Závist a Stradonice. Jantarový šperk byl nalezen také v dětském hrobě na pohřebišti v Kutné Hoře-Karlově. Početnější výskyt jantarových šperků ve středních Čechách v oblasti soutoku Vltavy a Lužnice signalizuje oblast, kudy mohla probíhat odnož jantarové stezky od Baltu k jihu. Důležitým importem musela být i sůl.

 

Z produktů keltského sklářství byly u nás nejproslulejší nádherné kobaltové modré náramky. Typicky středočeský obchodní artikl představoval švartnový kruhový šperk. Koncem 3. století př. Kr. byl z Novostrašecka vyvážen stovky kilometrů, hlavně na Moravu, jihozápadní Slovensko a přilehlou část Maďarska i na jih Polska. Masovou poptávku po něm dokládá fakt, že švartnové náramky z Novostrašecka byly nalezeny i na všech dvaadvaceti moravských pohřebištích ze 3. století před Kristem.

 

 

6. VRCHOL KELTSKÉ MOCI – ŽIVOT V OPPIDECH

 

Závěrečné období keltského vývoje nazýváme etapou keltských oppid (zhruba 2. a 1. století př. Kr.). Všechna známá odvětví lidské činnosti dosahují nyní svého vrcholu. Nejcharakterističtější jev představuje, jak naznačuje samotné pojmenování, budování oppid (velkých sídlišť městského typu) na rozsáhlém území od Francie až po Slovensko. Oppida, zakládaná na strategicky významných místech, byla chráněna mohutnými hradbami a příkopy. Plnila několik různorodých funkcí. Především tvořila správní centra příslušných oblastí. Uvnitř hradeb žilo pestré společenstvo od aristokracie s jezdeckým a kněžským stavem, přes rolníky, řemeslníky a kupce až po nevolníky a otroky.Jeho celkový počet je možné odhadnout až na několik tisíc (Stradonice). Provozovalo zemědělskou činnost, nejrůznější řemesla (železářství, kovářství, tesařství, hrnčířství, mincovnictví, šperkařství, sklářství, kovolitectví apod.) a směnu. Ohromné množství importů (bronzová vědra, konvice, džbánky, poháry, pánve, naběračky, cedníčky, bronzová zrcátka, šperky, skleněné nádobky) dokazuje rozvinutý dálkový obchod, který spojoval nejvyšší vrstvy společnosti. Oppida představovala nejen centra obchodu a řemesel, ale v neposlední řadě i střediska náboženská. V dobách válečných byla sídlem hlavního velitele a sloužila také jako útočiště pro okolní zemědělské obyvatelstvo.

 

Předpokládá se, že většina českých oppid byla založena nově příchozími severoitalskými Bóji, kteří ze svých domovů odešli po porážce od Římanů v letech 225 – 190 př. Kr. Rozkládají se v jižní polovině Čech (Hrazany, Nevězice, Stradonice, Třísov, Závist u Zbraslavi), kde bylo řidší osídlení, ale i ve východních Čechách (České Lhotice) a na Moravě (Staré Hradisko). Oppida byla zakládána zřejmě jako jejich mocenská a hospodářská střediska ve strategických polohách, často v blízkosti surovinových zdrojů. Zástavba na oppidech je dvorcová s četnými doklady specializovaných řemesel a obchodu, a to především na Stradonicích, Starém Hradisku a Závisti. Obchodní kontakty dokládají bohaté nálezy importů ze sousedních keltských oblastí, ale také až z Itálie a jiných částí Středomoří. O vysokém stupni společenského rozvoje svědčí i vyspělé mincovnictví s ražbou velkého a rozmanitého množství zlatých a stříbrných mincí. V severní polovině české kotliny mají obdobnou funkci i tzv. výrobní a distribuční centra. Na počátku 2. století zanikají plochá kostrová pohřebiště, ale jakým způsobem se dál pohřbívalo prozatím nevíme.

 

Postupně během 1. století př. Kr. upadá pod tlakem Germánů moc Bójů, kteří pomalu opouštějí naše území.

 

 

7. VZHLED KELTŮ

 

Muži se dožívali poměrně vysokého věku kolem 50 let. U žen nižší průměrný věk hodně ovlivňovala předčasná úmrtí rodiček při porodech, ale i tak věk ženy občas dosáhl i 60 let. Ženy byly často velmi gracilní a drobné, ale tělesně houževnaté. Ostatně jim nic jiného nezbývalo. Musely překonávat i různá tělesná strádání, jak ukazují patologické změny na kostech, zejména spondylóza páteřních obratlů a artróza kloubů. U mužů zase nalézáme  i zhojená těžká poranění. Zubní kaz častý nebyl.

 

Antičtí spisovatelé popisují Kelty jako plavovlasé a modrooké lidi velkého vzrůstu a jemné pleti, ale mohli je tak pouze vnímat jako silně odlišné od mediterráních typů obyvatelstva, mezi kterými žili. Příslušníci elity se holili a nechávali si jen knírek pod nosem, který byl často zakroucený. Muži se prý rádi líčili a barvili si vlasy. Potrpěli si na čistotu a na efektní zevnějšek, který se projevoval i zálibou v pestře kostkovaných oděvech. Oděv žen tvořilo většinou dvojí roucho – spodní a svrchní, na ramenou sepnuté kovovými sponami na způsob dnešních spínacích špendlíků, pochopitelně hodně velkých. Muži nosili zvláštní kalhoty. Proti chladu chránil plášť ze silnější látky, do kterého se člověk mohl zabalit, byl sepnutý většinou na hrudi velkou kovovou sponou. Nedílnou a nutnou součástí oděvu byly různé opasky a kožené boty. Ustrojení doplňovaly nezbytné osobní šperky převážně z kovu – kromě spon i kruhy na rukou, na pažích, na nohou a vzácně i kruh nákrční, prsteny, různé přívěsky a amulety. Předpokládáme i další ozdobné součásti oděvu z organických materiálů, které se však nedochovaly. O druzích látek nás informují skrovné nálezy vláken a zbytků tkanin v hrobech, o způsobu ustrojení rozložení kovových součástí oděvu na kosterních pozůstatcích pohřbených jedinců.

 

Keltové načesávali vlasy rovně dozadu, někdy je na drobných bronzových plastikách vidět i náznak dvou pěšinek. Péči o vlasy a účes dokládají nálezy hřebenů z oppid. Známe také bronzová nebo postříbřená zrcátka a malé železné břitvy. Pinzety mohly sloužit ke kosmetickým, ale i k chirurgickým účelům, stejně jako další drobné nástroje z tzv. toaletních souprav, považované např. z lžičky k odstraňování nečistoty z uší.

 

 

8. ŽIVÍ A MRTVÍ

 

Největší středočeská pohřebiště kromě území Prahy byla zjištěna v Kutné Hoře – Karlově a v Tišicích u Mělníka.

 

Představy Keltů o životě v záhrobí se v průběhu staletí měnily a tak se měnily i rituály při ukládání zemřelých do hrobů. Hrobová výbava a úprava hrobu odrážela společenské postavení, pohlaví a věk jedince. Děti byly na pohřebištích pohřbívány výjimečně. Pohřebiště byla oddělena obvykle vzdáleností 200 – 400 metrů od vesnic a možná pohledově izolována i jinak – hájem, stromy nebo zvolením odvrácené strany svahu.

 

V 6. – 5. století př. Kr. byla užívána téměř výhradně kremace, ojediněle bylo uloženo tělo nespálené. Pohřby byly ukládány pod mohyly s obvodem z větších kamenů. Krajina byla tehdy plná starších mohyl a tak bylo snadné ukládat mrtvé jako dodatečné pohřby do mohyl stojících již desítky i stovky let. Zřizování nových mohyl se v 5. století př. Kr. asi omezovalo na pohřby opravdových špiček elity. Ve středu Čech občas najdeme kruhové nebo čtvercové ohrady, které snad zpevňovaly násyp mohyly. Ostatní obyvatelé byli po spálení nasypáni do malých jamek v zemi, asi i označených malým kamenem – stélou a nad nimi byl navršen rov. Také se ojediněle objevují jedinci nespálení a uložení hlavou k jihu.

 

Ve 4. a 3. století př. Kr. naopak panoval ritus kostrový, který nám zanechal pro Kelty typická „plochá kostrová pohřebiště“. Pohřby respektují rituální předpisy, podle nichž byl meč v pochvě prakticky vždy ukládán po pravé straně těla. Hrot kopí nalézáme v hrobech nad ramenem, štít přikrýval tělo, spony leží na ramenou a na hrudi. Keramika a maso s kostí byly vkládány výjimečně. Velmi vzácně jsou vloženy úmyslně znehodnocené předměty. Anomálie ritu představují ojedinělé žárové pohřby, odchylky v poloze končetin, uložení na břiše, dva zemřelí v jediné jámě nebo naopak prázdná hrobová jáma – tzv. kenotaf.

 

Větší část 2. a 1. století př. Kr. bylo zacházeno s ostatky zemřelých tak, že to archeologicky – až na skutečné výjimky – neumíme odhalit. Ritus snad spočíval v kremaci, a jak bylo s ostatky dále nakládáno, je dosud stále jen na naší fantazii, podložené poznatky z různých domorodých společenství. Pouze výjimečně se najdou lidské kosti na sídlištích.

© PEEN  2013