Český pravěk

Keltové

… keltské jazyky

KELTSKÉ JAZYKY, GAELSKÁ – GOIDELSKÁ A GALSKÁ NÁŘEČÍ

 

V jistém stadiu svého historického vývoje mluvili Keltové pravděpodobně jediným společným jazykem. Keltologové předpokládají, že touto „obecnou keltštinou“ se mluvilo těsně před počátkem prvního tisíciletí př. Kr., načež se  velmi brzy objevily dvě výrazně odlišné větve, které dnes označujeme jako goidelskou a britonskou. Někdy také podle příznačné hláskové změny jako Q–keltštinu a P–keltštinu.

       

Goidelskou skupinu, která je pokládána za starší, dnes zastupují irština, manština a skotská gaelština. Britonskou větev zastupují velština, kornština a bretonština.  Britonská skupina změnila qu (kw)p (P–keltové), takže například goidelské equos (kůň) odpovídá bretaňskému epos. V goidelských jazycích tento zvuk později označovalo c (vždy tvrdé). Například: slovo syn zní v jednom z goidelských  jazyků mac. Jazyky zastupující britonskou skupinu je změní na (m)ap (velština), mab (bretonština a map (kornština). Všechny uvedené jazyky mají určité shody ve slovní zásobě a v jednotlivostech skloňování a časování: původně to byly dialekty vzájemně si více nebo méně příbuzné.

       

Později došlo k oddělení keltských dialektů, což je pokládáno za velmi důležitou skutečnost, která svědčí o velkém rozčlenění keltských národů a naznačuje, že dávno, celá staletí před historicky doloženým příchodem britansky mluvících Keltů došlo k obsazení Británie a Irska Kelty mluvícími goidelsky. Tyto lingvistické argumenty podporují archeologické důkazy o tom, že Keltové reprezentovaní lidem  kultury popelnicových polí se usadili v Británii před rokem 1000 př. Kr.  Zhruba ve stejné době zdomácněly goidelsky mluvící kmeny i ve Španělsku a v Portugalsku, kde se nalézají pozůstatky rané Q–keltské kultury, které byly teprve následně překryty pozdějším P–keltským osídlením.

       

Potom, protože byli odděleni od svých  keltských příbuzných na kontinentě, u nichž se vyvinula britonská forma jazyka, rozvíjeli goidelsky mluvící Keltové svůj dialekt, z nějž se mely utvořit irština, manština a skotská gaelština.  Pozdější migrace britonsky mluvících kmenů z kontinentu přinutily goidelské kmeny ustoupit, takže britonské jazyky se v jižní části Británie staly dominantními.

       

Galštinou nazýváme soubor keltských dialektů, kterými se mluvilo v Galii, v části Británie a ve středoevropských oblastech za doby keltské expanze. Ani v Galii v širším pojetí nebylo naprosté jednoty. Caesar uvádí, že se Galie dělila na tři části, z nichž jednu obývali Belgové, druhou Aquitánci a třetí Galové, a že všechny tyto tři skupiny kmenů se mezi sebou lišily mluvou i mravy.

       

Určité vrstvy v prostředí těchto galsky mluvících kmenů, zvláště nejvyšší vrstvy kněžské a také obchodní, nepochybně znaly řečtinu alespoň částečně. Vypovídají o tom číselné údaje na tabulkách nalezených v táboře Helvetiů v době Caesarově (o počtu Bójů a jiných keltských kmenů), které byly napsány řeckým písmem.

 

Kněžská vrstva druidů, velmi důležitý činitel v galském prostředí, nepřála písemným záznamům a žádné písemné památky po ní nezbyly. Vedle řecké abecedy pronikala do keltského prostředí znalost etruské abecedy. V posledním století se ve vlastní Galii a v menší míře i v některých středoevropských keltských doménách  šířila znalost latiny. Po Caesarově vítězství v Galii latina rychle zakotvila ve vyšších vrstvách. Prostý lid ale ještě dlouho mluvil  galsky, hlavně na venkově. Také ve střední Evropě se udržely zbytky keltského lidu i za změněné situace, mluvící a používající galštinu. V postupující romanizaci dnešní Francie a části Švýcarska ale galská nářečí jako celek vymřela a v románských jazycích se udržely jen jejich jednotlivé prvky.

       

Zcela jiná situace vznikla na britských ostrovech, a zvláště Irsku. Římská okupace v Británii zasáhla jen část území a přišla zhruba o sto let později než v Galii. Samotné Irsko nebylo nikdy Římem podrobeno, a tak starý keltský jazyk, předchůdce moderní gaelštiny, se tam nerušeně udržoval a později vznikla i samostatná literatura. V době římské to byla hlavně lidová tradice, která uchovávala obraz minulých dob a později byla také zaznamenána písemně. Tuto tradici dobře znali mniši irských klášterů a postupem doby ji zaznamenávali v domácí nářeční literatuře, která je tak nejstarší v „barbarské“ části Evropy a ohlašuje se hned po literatuře řecké a římské.

       

Za nejstarší svědectví irštiny jsou považovány nápisy provedené písmem Ogam ( Ogamín) z 5.–6. století. Jejich abeceda je složena z bodů a čárek (rýžek) a předpokládá alespoň částečnou znalost latiny. Užívala se hlavně v nápisech na náhrobních kamenech a podobných památkách (asi jako v severní Evropě runové písmo), nejvíce v jižním Irsku a na protilehlém anglickém pobřeží.

       

Do okruhu gaelské literatury patří také vyprávění o Artušovi, keltském králi v Británii, který se se svou družinou bránil proti pronikání germánských Anglů a Sasů. Oporou přežívání jazyka, mravů a zvyklostí byl keltsky mluvící lid, který nám zachoval mnoho starobylých prvků do pozdějších dob.

 

16.12.2005

© PEEN  2013