Český pravěk

Keltové

… náboženství

První řecké a latinské zmínky o keltském náboženství pocházejí z konce třetího století př. Kr. V této době byli bohové a bohyně početní a často se objevovali v trojjediné formě, i když mnoho starověkých pozorovatelů se zmiňuje i o jakémsi „otci bohů“. Mnozí bohové a bohyně vypadají spíše jako předkové lidí než jako jejich stvořitelé – jsou to spíše hrdinové a hrdinky. Keltové činili bohy ze svých hrdinů a hrdiny z bohů. A v životech těchto bohů a hrdinů se zrcadlil život lidí a podstata jejich religiózní tradice. Keltští hrdinové a hrdinky, to nebyly žádné fysicky krásné bytosti s prázdnými hlavami. Museli mít intelektuální schopnosti vyrovnající se jejich dovednostem tělesným. Byli naprosto lidští a podléhali všem přirozeným ctnostem i neřestem. Páchali všech sedm smrtelných hříchů. A přece byl jejich svět světem venkovského štěstí, světem, kde se oddávali všem rozkoším smrtelného života v idealizované podobě: lásce k přírodě, umění, hrám, hostinám, lovu a hrdinským soubojům muže proti muži.

       

Keltské náboženství bylo jedním z prvních, které dospělo k doktríně nesmrtelnosti. Učilo, že smrt není ničím jiným než výměnou místa a že život se vším všudy pokračuje dál v jiném světě, ve světě mrtvých. A když člověk zemře v tomto jiném světě, znovu se narodí do našeho světa. A tak probíhá mezi oběma světy neustálá výměna duší: smrt v našem světě zavede duši do světa mrtvých; smrt v něm přenese duši do našeho světa. Proto Keltové vítali narození smutkem a úmrtí radostně slavili. Caesar jako pragmatický vojevůdce poznamenává, že toto učení bezpochyby přispělo k bezstarostnému hrdinství Keltů v bitvě.

 

Slavný římský císař Gaius Iulius Caesar  píše ve svých Zápiscích o válce galské o třech skupinách či hierarchiích keltských kněží. První se nazývali vatové a zabývali se zaříkáváním a přírodní filozofií. Druzí, bardové, oslavovali v básních hrdinské činy bohů a lidí. Třetí, nejvyšší stupěň keltského kněžstva, věhlasní druidové, kombinovali ve své osobě šamana, kněze, filozofa, lékaře, soudce a proroka. Příslušníci všech skupin se od sebe odlišovali i barvou oděvu. Zatímco vatové se odívali do zelené a bardové do modré, druidové nosili bílou jako symbol své čistoty. Druidové se v očích okolního světa těšili velké vážnosti, stejně jako keltští bojovníci.  Řecký spisovatel Sotian přirovnal druidy k perským mudrcům a indickým bráhmanům.

       

Podstatou keltského náboženství bylo uctívání přírody. Proslulé anglické Stonehenge můžeme označit za jedno z míst spojovaných s druidskými rituály. Megalitické monumenty jako Stonehenge jsou symboly dávného vědění. Byly postaveny jako lunární a solární pozorovatelny. Znalosti dnů, kdy přichází slunovrat, rovnodennost, zatmění Slunce a Měsíce, byly nezbytné pro fungování starobylých společenských řádů, spojujících jedince s kosmickými rytmy.

       

Druidové uctívali mužské a ženské božstvo, které představovalo zosobnění přírodních sil. Za svůj posvátný strom a rostlinu považovali dub a jmelí.

       

Keltské umění a pověsti také obsahují bohatý rejstřík zvířat. Mezi nejoblíbenější patří jelen, býk, kanec a kůň. Povaha keltských šamanských rituálů týkajících se zvířat naznačuje, že zvířata byla identifikována s duchy předků, kteří drželi ochrannou ruku nad osudem kmene.

       

Je velmi pravděpodobně, že součástí keltských rituálů byli i lidské oběti. Gaius Iulius Caesar popisuje upalování lidí i zvířat v jakýchsi ohromných panácích, vyrobených z proutí.

 

Gaius Iulius Caesar (100 – 44 př. Kr.) byl jednou z nejvýznamnějších postav starověku. V Zápiscích o válce galské (52 – 51 př. Kr.) pozoruhodně přibližuje zvyky a náboženství svých protivníků:

 

„Druidové chtějí přesvědčit především o tom, že duše nezaniká, nýbrž po smrti se stěhuje z jednoho do druhého, a tato víra že nejvíce podněcuje ke statečnosti, není-li strachu ze smrti. Hodně také vykládají učeně o hvězdách a jejich pohybu, o velikosti vesmíru a zemského okrsku, o přírodě, o síle a moci nesmrtelných bohů. A mladé lidi uvádějí do všech těchto znalostí. Druidská nauka prý má svůj původ v Británii a odtud byla přivezena do Gallie. A proto dodnes odcházívají na učení do Británie ti, kdo se s ní chtějí obeznámit důkladněji.

 

Do války druidové zpravidla nechodívají, také daně neplatívají jako ostatní. Učí prý se zpaměti velikému množství veršů. Za bezbožnost a hřích totiž pokládají zaznamenávat své učení písemně, ačkoli jinde skoro všude, ve styku soukromém i veřejném, užívají písma řeckého. To – zdá se mi – zavedli si ze dvou důvodů, že asi nechtějí, aby se jejich nauka dostala mezi lid, ani aby ti, kteří se učí, méně cvičili paměť, spoléhajíce se na písmo. Neboť to se stává zpravidla skoro všem, že s oporou písemného zápisu neučí se již nazpaměť s tou pílí a paměť zanedbávají.“

 

Jedním z nejzajímavějších záhad  kulturního kontaktu mezi řeckým a keltským světem je tvrzení řeckých spisovatelů Alexandrijské školy, že Řekové „mnoho ze své filozofie“ přejali od Keltů. Keltové byli jedněmi z prvních, kdo vyvinuli doktrínu nesmrtelnosti duše. Sótión z Alexandrie (asi 200 – 170 př. Kr.) tvrdí, že právě od Keltů přešla tato myšlenka k Řekům.

       

Obecně přijímaným faktem je, že doktrína nesmrtelnosti duše byla součástí učení Pýthagora, řeckého polyhistora, filozofa a mystika z konce 6. století před Kristem. Také se ale ví, že Pythagoras nezanechal žádné psané dílo a že se ne příliš dlouho po jeho smrti (kolem roku 500 př. Kr.) stal právě vinou rozporů ve výkladu jeho života a učení záhadnou a legendární postavou. Proto je třeba mít na mysli, že neexistují žádné zcela spolehlivé údaje o tom, co Pythagoras učil. Přesto je  jako jeho  nejoslavovanější zásluha uváděno, že učil doktríně o nesmrtelnosti duše, ba více, doktríně o reinkarnaci či transmigraci duše.

       

Mnoho autorů starověkého světa si povšimlo povrchní podobnosti této doktríny s druidským učením. Druidové tvrdili, že život je jen změnou místa a bude se všemi svými projevy a radostmi pokračovat v jiném světě, ve světě mrtvých. Mezi těmito dvěma světy – naším světem a oním slavným  Jiným světem předkřesťanského keltského náboženství – existuje neustálá výměna duší. Smrt v našem světě přemístí duši do Jiného světa, smrt v Jiném světě přenese duši do světa našeho. Snad proto bylo napsáno, že Keltové slaví smrt s radostí a narození vítají truchlením.

       

Iulius Caesar  k tomu poznamenává: „Druidové především chtějí každého přesvědčit o tom, že duše nejsou smrtelné, ale že po smrti přecházejí z jedněch lidí do druhých, a myslí, že právě to povzbuzuje nejvíce k odvaze, když se nedbá strachu před smrtí.“ Tak Caesar vysvětloval  bezhlavou odvahu Keltů v boji.

       

Polyhistor citující Aristotela píše, že Pýthagorás  se doktríně naučil od otroka jménem Zalmoxis. Stejně tak Hérodotos  a Klémens Alexandrijský (teolog se znalostmi řecké literatury a filozofie, asi 150 – 211/216 po Kr.) opakovaně tvrdí, že Zalmoxis učil Pýthagora a že Zalmoxis byl Kelt.

       

Existují ale i protikladná tvrzení jiných autorů.  Alexandrijská škola, tvrdící, že Řekové přejali doktrínu od Keltů, je sice o dost staršího data než díla těch autorů, kteří tvrdili, že ji naopak Keltové převzali od Řeků, ale je tu ještě další možnost a sice, že je doktrína nesmrtelnosti jen výsledkem paralelního vývoje …

 

© PEEN  2013